První lidé přišli na Bahamy v 1. tisíciletí n. l. Prvními obyvateli ostrovů byli Lucayanové a aravacky mluvící Taínové, kteří připluli mezi lety 500 až 800 z jiných karibských ostrovů. Jejich předkové pocházeli z pevninské Jižní Ameriky, kde aravacky mluvící lidé obývali většinu území, zejména oblasti podél severovýchodního pobřeží.
První písemné záznamy o Bahamách pochází z 12. října 1492, kdy na ostrově Guanahani přistál Kryštof Kolumbus. Ten tento ostrov při své první cestě do Nového světa přejmenoval na San Salvador. První trvalé evropské sídlo na Eleutheře bylo založeno roku 1648. Během 18. století na ostrovech probíhal obchod s otroky, kteří většinou pocházeli z Afriky. Jejich potomci dnes tvoří přibližně 85 % bahamské populace. Bahamy získaly nezávislost na Spojeném království 10. července 1973.
Před příchodem Evropanů náhled|Příjezd Kryštofa Kolumba na Guanahani Někdy v období let 500 až 800 začali na Bahamy přicházet první Taínové. Na ostrovy se plavili v monoxylech z Hispanioly nebo Kuby. Předpokládané migrační trasy byly z Hispanioly na ostrovy Turk a Caicos, z Hispanioly nebo východní Kuby na ostrov Velká Inagua a z Kuby na Long Island. William Keegan tvrdí, že nejpravděpodobnější trasa byla z Hispanioly nebo Kuby na Velkou Inaguu. Granberry a Vescelius se přiklání ke dvěma migračním trasám z Hispanioly na Turk a Caicos a z Kuby na Velkou Inaguu.
Za přibližně osm set let od počáteční kolonizace se Lucayané rozšířili po celých Bahamách a vzrostla i jejich populace přibližně na 40 000 obyvatel. Hustota obyvatelstva v době prvního kontaktu s Evropany byla vyšší v jižní a centrální části Baham, s klesající tendencí směrem k severu, což odráželo migrační vzorec i kratší dobu osídlení severních ostrovů. Známá lucayanská sídla jsou omezena na devatenáct největších ostrovů v souostroví. Hustota osídlení nejsevernějších ostrovů zůstává nižší, pravděpodobně kvůli suššímu podnebí.Keegan. s. 25, 54–58, 86 a 170–173
V roce 1492 ze Španělska vyplul na svou první cestu Kryštof Kolumbus se třemi loděmi Niñou, Pintou a vlajkovou lodí Santa Maria hledaje přímou cestu do Asie. Dne 12. října 1492 přistál na Bahamách a oficiálně ostrov zabral pro Španělsko. Tato událost byla dlouho Evropany považována za objevení Ameriky. Lucayané ostrov nazývali Guanahani a Kolumbus jej přejmenoval na San Salvador. Místo prvního přistání Kolumba na americké půdě zůstává nejisté, ale řada autorů akceptuje hypotézu Samuela E. Morisona, který za toto místo považuje Watlingův ostrov. Kolumbus před svým odplutím navštívil i další bahamské ostrovy a pak odplul na Kubu a Hispaniolu.Craton. s. 28–37Keegan. s. 175–205
Španělé o Bahamy projevovali pouze malý zájem a zajímaly je víceméně pouze jako zdroj otroků. Téměř celá populace Lucayanů (celkem téměř 40 000 lidí) byla v následujících třiceti letech přepravena na jiné ostrovy jako pracovní síla. Když se Španělé roku 1520 rozhodli přesídlit i zbývající Lucayany na Hispaniolu, objevili jich pouze jedenáct. Dalších 130 let zůstaly ostrovy neobydlené. Bez nalezišť zlata a bez přítomnosti obyvatelstva Španělé ostrovy fakticky opustili. Zachovali si však na ně titulární nároky, a to až do Pařížského míru z roku 1783, kdy je vyměnili s Brity za východní Floridu.Albury. s. 34–37Craton. s. 37–39Keegan. s. 212 a 220–223
Po svém prvním přistání Evropané o Bahamách informovali jako o bohatě zalesněném území. Pro získání půdy pro plantáže cukrové třtiny byly lesy rozsáhle káceny. Po zániku plantáží již nebyly lesy obnoveny.
Osídlení Brity Po mnoho let se historikové domnívali, že až do 17. století nebyly Bahamy kolonizovány. Nicméně novější studie naznačují, že zde byly dřívější pokusy o osídlení skupinami připlouvajícími ze Španělska, Francie, Británie a Nizozemska. Francouzi se usadili roku 1565 na Abacu a svůj pokus zopakovali roku 1625. V roce 1648 skupina nazývající se Společnost dobrodruhů za plantážnictví na ostrovech Eleutheria vedená Williamem Saylem připlula na Bahamy, aby zde založila kolonii. Tito první osadníci byli puritány a republikány. Bahamy nabízely politickou i náboženskou svobodu a ekonomické příležitosti. Větší ze dvou lodí společnosti, William, ztroskotala na útesech na severním konci ostrova Eleuthera. Při jejím ztroskotání byly ztraceny veškeré zásoby na její palubě. Přestože do osady přicházeli další osadníci, včetně Evropanů, otroků a bývalých afrických otroků z Bermud a přes humanitární dodávky z Virginie a Nové Anglie, bojovala kolonie Eleuthera mnoho let o přežití. Její rozvoj zpomalovala neúrodná půda, boje mezi osadníky a konflikty se Španěly. V polovině 50. let 17. století se mnoho osadníků vrátilo na Bermudy. Zbývající osadníci založili komunity na Harbour Islandu a Saint George's Cay na severním konci Eleuthery. V roce 1670 v těchto komunitách žilo dvacet rodin.Albury. s. 41–46Johnson. s. 3–4
V roce 1666 další kolonisti z Bermud založili osadu na ostrově New Providence, která se brzy stala populačním a komerčním centrem celých Baham. V roce 1670 na ostrově žilo téměř 500 lidí. Na rozdíl od osadníků na Eleutheře, kteří byli především farmáři, první osadníci na New Providence se živili pomocí moře, kdy rabovali především španělské vraky lodí, vyráběli sůl, rybařili, lovili želvy a získávali ambru. Brzy po nich přišli z Bermud na ostrov také farmáři, kteří zde našli úrodnou půdu. Eleutherianská kolonie ani osada na New Providence neměly podle anglického práva žádné právní postavení. V roce 1670 byl správcům Karolíny vydán patent na správu Baham, ale jimi vyslaní guvernéři měli potíže s prosazováním své pravomoci u nezávisle uvažujících obyvatel New Providence.Albury. s. 47–51Johnson. s. 4
Korzáři a piráti náhled|Černovous Osadníci na Bahamách se brzy dostali do konfliktu se Španěly kvůli vrakům jejich lodí. Bahamci zaháněli Španěly pryč od jejich ztroskotaných lodí, útočili na ně a snažili se ukořisti zboží, které tyto lodě převážely. Když Španělé na Bahamy zaútočili, zdejší osadníci proti nim vyslali korzáry, ač v té době panoval mezi Anglií a Španělskem mír. V roce 1684 vypálili Španělé osady na New Providence a Eleutheře, které poté byly z velké části opuštěny. Podruhé byla osada na New Providence založena roku 1686 lidmi přicházejícími z Jamajky.
V 90. letech 17. století během probíhající války mezi Anglií a Francií si angličtí korzáři vybudovali na Bahamách základnu. V roce 1696 Henry Every, užívající falešné jméno Henry Bridgeman, přivedl svou loď Fancy naloženou pirátkou kořistí do přístavu v Nassau. Every zde podplatil zdejšího guvernéra Nicholase Trotta drahými kovy a také přenecháním lodi Fancy s nákladem 50 tun sloních klů a 100 sudy střelného prachu. Po uzavření míru s Francií roku 1697 se mnoho korzárů stalo piráty. Od té doby se Nassau, hlavní město Baham založené roku 1694, stalo jejich základnou. Guvernéři spravující Bahamy většinou předváděli svou snahu s piráty bojovat, ve skutečnosti však většina z nich byla obviněna ze spolupráce. Od roku 1701 byla Anglie opět ve válce, tentokrát se Španělskem i Francií. V roce 1703 a opět 1706 spojené francouzsko-španělské síly zaútočily na Nassau a vydrancovaly ho. Po těchto útocích někteří z místních obyvatel odešli a správci se vzdali snahy o nastolení vlády nad ostrovy.Albury. s. 51–55Craton. s. 70–87Johnson. s. 6
Bez fungující vlády na Bahamách sloužilo Nassau i nadále jako pirátská základna, která byla po jedenáct let součástí tzv. korzárské republiky. Korzáři útočili na španělské a francouzské lodě, zatímco ti několikrát vypálili Nassau. Když válka o španělské dědictví v roce 1714 skončila odmítli někteří korzáři tuto skutečnost akceptovat a stali se z nich piráti. Podle odhadu historiků využívalo Bahamy v roce 1713 na tisíc pirátů.Albury. s. 58–68Craton. s. 89–90Woodard. s. 89–90, 140 a 160
Z korzárské republiky se stala pirátská republika. Nassau a další místa na Bahamách využívalo minimálně 20 pirátských kapitánů jako svůj domovský přístav. Mezi těmito piráty byli i Henry Jennings, Černovous, Benjamin Hornigold či Stede Bonnet. Mnoho osadníků se v této době přestěhovalo z New Providence na Eleutheru či Abaco, aby tak uniklo obtěžování ze strany pirátů. Na druhou stranu obyvatelé Harbor Islandu sloužili dobrovolně pirátům jako prostředníci při styku s obchodníky připlouvajícími z Nové Anglie či Virginie.
Navrácení Baham pod správu koruny náhled|Dřevoryt Rackhama známého jako Calico Jack z 18. století, z knihy o pirátech od Charlese Johnsona Woodes Rogers v roce 1713 přišel s nápadem na expedici na Madagaskar s cílem potlačit místní piráty a vytvořit zde britskou kolonii. Jeho přátelé Richard Steele a Joseph Addison jej však přesvědčili, aby se místo toho vypořádal s piráty na Bahamách. Přesvědčili správce Karolíny, aby vládu nad Bahamami předali králi, přičemž si však ponechali nárok na toto území. V roce 1717 král Jiří I. jmenoval Rogerse guvernérem Baham a vydal dekret udělující milost každému pirátovi, který se vzdá britskému guvernérovi do jednoho roku.Albury. s. 69–74Craton. s. 93–96Johnson. s. 7–8Woodard. s. 117–121 a 163–168
Zpráva o novém guvernérovi i slíbené milosti dorazila do Nassau ještě před příjezdem Rogerse. Někteří z pirátů byli ochotní nabídku milosti přijmout. Jiní nebyli ještě připraveni se vzdát. Mnozí z nich byli jakobité, tedy příznivci dynastie Stuartovců, kteří se považovali za nepřátele krále Jiřího I. z Hannoverské dynastie. Další se považovali za rebely. Když loď královského námořnictva přivezla do Nassau oficiální nabídku milosti, mnozí z pirátů ji plánovali přijmout. Brzy však odpůrci získali převahu a donutili loď k odplutí.Woodard. s. 226–229
Černovous, Stede Bonnet, Nicholas Brown a Edmond Condent opustili Bahamy. Do popředí se tak dostali Charles Vane, Calico Jack a Edward Seegar. Vane se snažil zorganizovat odpor proti připlouvajícím královským autoritám, dokonce apeloval na Jakuba Františka Stuarta, aby jim poskytl pomoc při udržení Baham a umožnil obsazení Bermud pro Stuartovce. Jejich očekávání se nenaplnilo a s přibližujícím se datem Rogersova příjezdu se Vane a jeho posádka připravovali na odchod z Nassau.Woodard. s. 236–240, 245–247 a 259–261
Woodes Rogers připlul do Nassau koncem července 1718 spolu s jeho 460tunovou válečnou lodí, dalšími třemi loděmi patřícími jeho společnosti a s doprovodem tří lodí královského námořnictva. Tyto lodě uvěznily v přístavu Nassau loď Charlese Vaneho. Jeho posádka loď zapálila a vyslala proti Rogersovým lodím. V nastalém zmatku se jim poté podařilo uniknout na menší lodi, kterou ukořistili jinému pirátovi. Ostatní populace Nassau příjezd Rogerse vítala. Bylo mezi nimi asi 200 osadníků a 500 až 700 pirátů, kteří chtěli přijmout královskou milost. Nejvýznamnější z nich byl Benjamin Hornigold.Woodard. 247–248 a 262–267
Rogers získal kontrolu nad Nassau, ale Vane uprchl a ohrožoval guvernéra i jeho síly. Poté, co se guvernér dozvěděl, že španělský král hodlá vyhnat Angličany z ostrovů, začal posilovat obranu Nassau. Přišel také o téměř sto mužů, kteří podlehli blíže nespecifikované nemoci a lodi královské námořnictva odpluly plnit jiné úkoly. Rogers své lodi poslal do Havany, aby ujistil španělského guvernéra o jeho snahách potlačit pirátství a podporovat obchod.Woodard. 268–272, 286 a 301–304
Vane zaútočil na několik menších bahamských osad, ale po útoku na silnější francouzskou fregatu byl z kapitánské pozice sesazen pro zbabělost a kapitánem se stal Calico Jack. Vane se již nikdy na Bahamy nevrátil, později byl chycen a popraven na Jamajce. Rackham a jeho posádka se později vrátila do Nassau, kde se vzdala Rogersovi a přijala královu milost.