Třetí bitva u Pánípatu se odehrála na území indického státu Harijána u města Pánípat, 97 km severně od Dillí 14. ledna 1761. Byla to bitva mezi říší Marátha a invazní afghánskou armádou vedenou Ahmadem Šáhem Durráním podporovanou třemi indickými spojenci, kterými byla: Mughalská říše, její armádu vedl Paštun Nadžíb-ud-Daula, který se k Ahmadu Šáhovi připojil v roce 1757, Afghánci z Doábu (Indoganžské nížiny), a jako třetí se k Afgháncům přidal i naváb Šudžá-ud-Daula z Avadhu (dnešní stát Uttarpradéš). Hlavní část maráthské armády shromážděné na Dekánské plošině vedl maráthský rádža Sadášivráo Bháú, který byl po čhatrapatim (císaři) a pešvovi (předseda vlády) třetím maráthským panovníkem v řadě.
Dělostřelectvo a kavalérie maráthské armády stály proti Afgháncům vyzbrojeným zamburaky (v překladu vosa, jednalo se o malá otočná děla s možností umístit je na velblouda a z této pozice i střílet. Zbraň byla používána zejména íránskými říšemi dynastie Safíovců, Tímúrovské říše a dynastie Afšárů, kvůli drsnosti íránské náhorní plošiny, díky níž byla přeprava těžkých děl problematická) a džezáily (těžkými puškami) Afghánců a Paštunů pod vedením Ahmada a Nadžíba-ud-Dauly, oba byli etničtí Afghánci. Bitva je považována za jednu z největších a nejkrutějších bitev 18. století s možná největším počtem mrtvých za jediný den v klasické formační bitvě mezi dvěma armádami.
Konkrétní místo samotné bitvy je historiky zpochybňováno, ale většina umísťuje bitvu poblíž dnešní Kálá amb a silnice na Sanauli. Bitva s dlouhými potyčkami, ztrátami a zisky na obou stranách trvala několik dní. Bojů se zúčastnilo více než 125 000 vojáků. Síly vedené Ahmadem Šáhem Durráním zvítězily poté, co zničily několik maráthských jednotek. Rozsah ztrát na obou stranách je historiky velmi zpochybňován, předpokládá se však, že během bojů bylo zabito 60 000–70 000 mužů, zatímco počty zraněných a zajatých se značně liší. Podle zápisků jednoho z očitých svědků bylo den po bitvě chladnokrevně povražděno asi 40 000 maráthských zajatců. Grant Duff popisuje rozhovor s očitým svědkem těchto masakrů ve své History of the Maráthas a toto číslo v podstatě potvrzuje. Shejwalkar, jehož monografie Panipat 1761 je často považována za jeden z nejlepších dalších zdrojů informací o průběhu bitvy říká, že „ne méně než 100 000 Maráthů (vojáků i nebojujících) zahynulo během bitvy i po ní.“
Pozadí Úpadek Mughalské říše
Válka Mughalské říše s Maráthskou říší trvala dlouhých 27 let (1680–1707) a vedla k velké územní ztrátě říše Maráthů a územním ziskům mughalského císaře Aurangzéba. Po jeho smrti v roce 1707 se však situace obrátila. V Mughalské říši se rozpoutala válka o nástupnictví mezi Aurangzebovými syny. Do roku 1712 tak Maráthská říše znovu získala své ztracené území. Za vlády Peshwy (česky péšva – dědičný titul prvního ministra Maráthské říše, viz Ottův slovník naučný) Baji Rao I. se provincie Gudžarát, Málva a Rádžpútána dostaly pod kontrolu Maráthské říše. A konečně, v roce 1737, Bádží Ráo porazil mughalskou armádu u Dillí a dostal většinu z bývalých mughalských území jižně od města Ágra na břehu řeky Jamuny pod svou kontrolou. Syn Bádží Ráův, Báládží Bádží Ráo dále rozšířil území kontrolované Maráthy napadením Paňdžábu v roce 1758.
Dopis pro 11. Péšvu Raghunáth Ráa, 4. května 1758:
Pro Maráthskou říši to znamenalo přímou konfrontaci s Durránskou říší Ahmada Šáha Durráního. V roce 1759 Ahmad sestavil armádu z paštunských a balúčských kmenů a zvítězil v několika potyčkách proti menším posádkám Maráthů v Paňdžábu. Poté se spojil se svými indickými spojenci – Róhilskými (paštúnskými) Afghánci z Doábu (RóhilovéRóhilové byla indicko-afghánská dynastie) – a vytvořil širokou koalici proti Maráthské říši.
Aby byl schopen čelit chystanému útoku, táhl Raghunáth Ráo (11. Peshwa Maráthů) na sever. Svého bratrance divána (mocný vládní úředník či vládce) Sadašivráa Bháú požádal o poskytnutí peněz i vojska. Ten mu nevyhověl, a sám Sadášivráo Bháú byl jmenován vrchním velitelem maráthské armády.Raghunathrao Shromáždil kolem 45 000–60 000 mužů, které doprovázelo zhruba 200 000 civilistů, z nichž mnozí byli věřící toužící po pouti na hinduistická svatá místa v severní Indii. Maráthové zahájili svou cestu na sever od Patduru dne 14. března 1760. Obě strany se snažily dostat na svou stranu navába Avadhu Šudžá-ud-Daulu. Koncem července se Šudžá-ud-Daula rozhodl vstoupit do afghánsko-róhilské koalice. Raději se tedy připojil k „armádě islámu“ než k „armádě hinduismu“. Pro Maráthy to byla ze strategického pohledu velká ztráta, protože Šudžá mohl poskytnout tolik potřebné finance na dlouhý pobyt afghánské armádě v severní Indii. Lze pochybovat, zda by afghánsko-rohillská koalice měla dostatečné prostředky k pokračování konfliktu s Maráthy bez jeho podpory.
Vzestup Maráthské říše Grant Duff popisuje maráthskou armádu:
V letech 1712 až 1757 získali Maráthové kontrolu nad značnou částí Indie. V roce 1758 nominálně vládli v Dillí, dobyli Láhaur a vyhnali Timura Šáha Durráního, syna a místokrále afghánského vládce Ahmada Šáha Durráního. Hranice Maráthské říše sahaly na sever od řeky Sindhu až na jih do severní Kéraly. Toto území bylo ovládáno péšvou, který snil o dosazení svého syna Višvás Ráa na maráthský trůn. Dillí však stále zůstávalo pod kontrolou Mughalů a důležití muslimští vůdci včetně Šáha Walíulláha a dalších muslimských duchovních se takového vývoje obávali. V zoufalství apelovali na Ahmada Šáha Durráního, vládce Afghánistánu, aby tuto hrozbu zastavil.
Předehra Ahmad Šáh Durrání (také znám jako Ahmad Šáh Abdalí), rozzlobený zprávami od svého syna a jeho spojenců, nebyl ochoten smířit se se stále se rozšiřující Maráthskou říší. Koncem roku 1759 Ahmad se svými afghánskými kmeny a jejich balúčistánskými spojenci a Paštunem (Róhilou) Nadžíbem Chánem oblehli Láhaur i Dillí a porazili místní menší maráthskou posádku. Poté stáhl svou armádu do Anupšahru na hranici území Rohilů, kde úspěšně přesvědčil navába Avadhu Šudžá-ud-Daulu, aby se stal jeho spojencem v boji proti Maráthům. Maráthové dříve pomáhali Šudžově otci Safdardžangovi porazit Róhily v bitvě u Farruchábádu.
Maráthové, jež vedl Sadášivráo Bháú, se po zprávě o návratu Afghánců do severní Indie i s armádou se vydali na pochod na sever. Armáda Sadášivráa byla posílena dalšími maráthskými jednotkami, jimž veleli generálové Hólkar, Šindé (neboli Sindhia), Gájakvád a Góvind Pant Bundélé. Súradž Mal, vládce Bharatpuru, se také nejprve připojil k armádě Sadášivráa.Tato kombinovaná armáda porazila v prosinci 1759 afghánskou posádku a dobyla hlavní město Mughalské říše, Dillí. Dillí bylo kvůli předchozím invazím mnohokrát vyrabováno, navíc byl v táboře Maráthů akutní nedostatek zásob. Bháú tedy nařídil odchod z již beztak vylidněného města.Agrawal, Ashvini (1983). "Events leading to the Battle of Panipat". Studies in Mughal History. Motilal Banarsidass. p. 26. . Říká se, že plánoval dosadit svého synovce a syna péšvy Višvásráa na trůn v Dillí. Tehdy Súradž Mal se svými Džáty stáhl svou podporu Maráthů. Stažení jeho vojska z následující bitvy mělo na výsledek boje zásadní vliv. Ahmad se dočkal první maráthské krve po útoku na oslabenou maráthskou armádu vedenou Dattádžím Šindé u Burárí ghátu. Dattádží byl v bitvě zabit.
Afghánská porážka u Kundžpury Obě strany byly připraveny na rozhodující bitvu. K prvnímu střetnutí došlo po mnoha manévrování a řady šarvátek mezi oběma armádami ve státě Karnal (po roce 1966 Paňdžáb) u vesnice Kundžpura, na břehu řeky Jamuny. Celá afghánská posádka byla maráthskou armádou pobita nebo zotročena. Bylo to poměrně snadné vítězství proti armádě 15 000 Afghánců. Někteří z nejlepších Ahmadových generálů bylu zabiti, zatímco Ahmad Šáh tábořil na levém břehu řeky Jamuny, který byl rozmočený po dlouhých deštích a mohl tak jen bezmocně přihlížet masakru svých vojáků. Masakrování posádky u Kundžpury, na dohled od jeho tábora, rozlítilo Ahmada natolik, že nařídil za každou cenu překročení řeky. Překročení řeky Jamuny Ahmad Šáh a jeho spojenci se 17. října 1760 setkali u Šachdary a pochodovali na jih. Ahmad se rozhodl podstoupit riziko přechodu řeky. Sám se vrhl do řeky, následovaný svými strážci a posléze všemi vojáky. Mezi 23. a 25. říjnem se jim podařilo dorazit k Bághpatu (malé město asi 24 mil za řekou) aniž narazil na odpor Maráthů, kteří byli stále zaměstnáni rabováním a ničením Kunjpury.
Maráthové tedy nijak nebránili Ahmadovi překročit řeku Jamunu. Když zjistili, že Ahmad řeku překročil, rozhodli se postavit obranné linie poblíž Pánípatu a zablokovat tak Ahmadovi cestu zpět do Afghánistánu. Stejně tak ale Ahmad blokoval jejich cestu na jih k Dillí. Odpoledne 26. října předvoj Ahmada Šáha dorazil do Sambalky, zhruba na půli cesty mezi Sónépatem a Pánípatem, kde narazili na předvoj Maráthů. Následovala prudká potyčka, při které Afghánci ztratili 1000 mužů, ale zahnali Maráthy zpět. Hlavní síly Maráthů poté několik dní pomalu ustupovaly, což vedlo k částečnému obklíčení jejich armády. V potyčkách, které následovaly, byl Góvind Pant Bundélé, velitel asi 10 000 jezdců lehké kavalerie, kteří nebyli formálně vycvičenými vojáky, na průzkumu s asi 500 muži. Byli překvapeni afghánskými silami poblíž Mérathu a v následném boji byl Bundélé zabit. Poté následovala ztráta 2 000 maráthských mužů, kteří vezli z Dillí peníze a zásoby do Pánípatu. Tím bylo obklíčení dokončeno, Ahmad Šáh přerušil zásobování maráthské armády.
S ubývajícími zásobami začalo v táboře Maráthů stoupat napětí. Maráthové ke svým liniím dopravili téměř 150 kusů moderních děl francouzské výroby. S dosahem několika kilometrů byly tyto zbraně jedny z nejlepších té doby. Jejich plánem bylo donutit afghánskou armádu k boji. Afghánci měli k dispozici pouze svá lehká děla.
Předběžné potyčky Během následujících dvou měsíců obléhání probíhaly mezi jednotkami obou stran neustálé potyčky a souboje. V jednom z nich Nadžíb ztratil 3 000 svých Róhilů a byl téměř zabit. Tváří v tvář potenciální patové situaci se Ahmad rozhodl nabídnout podmínky, které by Bháú býval ochotně přijal. Nadžíb Chán však odmítl jakoukoli možnost dohody s odvoláním na náboženské důvody. Má prý pochybnosti že by maráthští vojáci jakoukoli takovou dohodu ctili. Poté, co maráthská armáda opustila Kundžpuru a postavila tábor u Pánípatu, zaútočil Diler Chán Marvat se svým otcem Álamem Chánem Marvatem a silou 2 500 Paštunů a převzal kontrolu nad Kundžpurou, kde zůstala maráthská posádka o síle 700–800 vojáků. Tehdy Atai Chán Balúč, syn vezíra z Abdalí, který dorazil z Afghánistánu s 10 000 jezdci přerušil dodávky potravin a dalších potřeb pro maráthskou armádu. Ta nyní byla obklíčena Abdalího vojáky na jihu, paštunskými kmeny (Júsuf-zaj, Afrídí, Chattak) na východě, na severu byl Šudžá-ud-Daula, Atai Chán a další paštunské kmeny (Gandapur, Marvat, Durrání a Kákar) na západě. Bez zásob už Maráthové nemohli čekat na další posily. Bháú se rozhodl za každou cenu prolomit obklíčení. Jeho plán byl rozbít nepřátelské formace dělovou palbou a neposlat do boje kavalérii dříve než budou afghánské jednotky zničeny. Pak by mohl armádu přesunout na jih, směrem k Dillí, kde měl zajištěné zásoby.
Formování linií Maráthští velitelé tlačili na Bháúho aby zahájil bitvu, neboť usoudili, že je lepší zahynout v boji než umřít hladem. Před úsvitem 13. ledna opustili svůj tábor a v zoufalé snaze prolomit obklíčení pochodovali na jih směrem k afghánskému táboru. Obě armády se tak setkali tváří v tvář kolem osmé hodiny ráno.
Maráthské linie se zformovaly severně od Kalá amb. Tak byla zablokována cesta na sever pro Abdalího a zároveň oni sami byli odříznuti od svého cíle, cesty na jih směrem na Dillí, kde mohli získat potřebné zásoby od svých jednotek. Bháú se synem péšvy a královskou gardou stáli uprostřed, na levém křídle stál Ibráhím Chán, na pravém křídle Hólkar a Šindé (Sindhia).