Bitva u Lipan se odehrála v neděli 30. května 1434 v lokalitě mezi vsí Hřiby a Lipskou horou, která leží přibližně jeden kilometr jižně od středočeské vesnice Lipany. Vojáci utrakvisticko-katolické aliance v čele s Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. V průběhu bojových operací zahynul i vůdce radikálů Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné míry závisel osud revolučních Čech.Čornej (1992), s. 72. Porážka sesadila polní obce z postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnila umírněné straně uzavřít dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu. Tím bitva předznamenala ukončení občanské války v zemích Koruny české.
Ačkoli se lze při získávání informací o bitvě u Lipan opřít o poměrně bohatou řadu dobových písemností, je zodpovězení otázky, jakým způsobem probíhala, velmi nesnadné, neboť jde často o záznamy značně tendenční a jen útržkovitého charakteru. Z tohoto důvodu čeští historici zastávají rozdílné názory jak při odhadu početních stavů zúčastněných armád a líčení jednotlivých taktických manévrů, tak při líčení časové posloupnosti průběhu některých bojových epizod. Podobnou nejednotnost historická obec zaujímá též v postoji, jaký význam náleží lipanskému střetnutí v českých dějinách.
Předehra
Basilejský koncil náhled|vlevo|Věnceslav Černý: české poselstvo na basilejském koncilu 14. srpna 1431 koalice husitských svazů pod velením Prokopa Holého rozdrtila vojska čtvrté křížové výpravy v bitvě u Domažlic. Teprve tato porážka odradila zahraniční nobilitu a vysoké církevní hodnostáře od dalších pokusů podmanit kacířské Čechy silou a z jejich strany začal sílit tlak na urovnání konfliktu diplomatickou cestou. Tohoto stavu věcí využil legát apoštolské stolice v Čechách, Uhrách a Německu kardinál Giuliano Cesarini, jenž zahájil s husitskými předáky přímé rozhovory o jejich přítomnosti na právě probíhajícím basilejském koncilu, kde by získali možnost vést diskusi o platnosti čtyř pražských artikulů. Po jednání mezi oběma stranami uskutečněném ve dnech 8.–15. května 1432 v Chebu, kde byl přijat tzv. Soudce chebský, padlo téhož roku na husitském sněmu v Kutné Hoře definitivní rozhodnutí o české účasti a současně byli zvoleni i delegáti, kteří se měli rozmluv účastnit. Poselstvo vyrazilo na cestu v prosinci a do Basileje dorazilo 4. ledna 1433. Veřejné slyšení, kde se ve vzájemné rozpravě utkali čtyři bohoslovci z každé strany, bylo zahájeno šestnáctého dne téhož měsíce. Z katolické strany proti husitům stáli doktoři teologie a znalci křesťanské věrouky, přesto se jim ani po třech měsících nepodařilo vyvrátit žádný z pražských článků.Čornej (1992), s. 39. Hovory by pravděpodobně pokračovaly i v dalších týdnech, nicméně počátkem dubna nedostatek finančních prostředků přinutil české poselstvo požádat o zabezpečení zpáteční cesty. Politický tlak ze strany papeže Evžena IV., císaře Zikmunda a říšských knížat přiměl koncil 8. dubna urychleně schválit vlastní delegaci, která měla vyrazit na cestu spolu s husity a pokračovat v debatě na půdě české metropole.Šmahel, s. 265. Úkolem vyslanců bylo zejména poznat české poměry, zúčastnit se husitského sněmu, držet při životě naděje na dohodu s husity a podporovat českou katolickou stranu.Čornej (1992), s. 45. Obě poselstva dorazila do Prahy 8. května a první rozprava byla na tzv. svatotrojickém sněmu zahájena 12. června. V období mezi příjezdem a účastí na jednání navázali legáti koncilu první kontakty s představiteli umírněných husitů v čele s Menhartem z Hradce a konzervativními mistry pražské univerzity, kteří se nedokázali smířit s tím, že univerzita přestala zaujímat takovou úlohu, jaká jí náležela na počátku revoluce.Čornej (1992), s. 80 Současně postřehli, že by se jim mohlo podařit na svou stranu získat i populárního kněze a vůdce husitského středu Jana Rokycanu, čímž by se jim otevřela cesta k izolaci radikálů. Právě tyto kontakty se odrazily v pozdějším jednání, které basilejští vyslanci záměrně prodlužovali, aby získali čas pro zajištění širší podpory a dalších informací.Šmahel, s. 272. Přímí aktéři svatotrojického sněmu ze strany radikálně smýšlejících husitů si tuto skutečnost začali brzy uvědomovat a uchýlili se k politickému nátlaku. Zmocněncům koncilu bylo naznačeno, že v případě neochoty k ústupkům, bude oblehnuta Plzeň.Čornej (1992), s. 81. Ti dobře chápali, co by pád města znamenal pro místní katolickou stranu, přesto nebyli schopni dosáhnout přijatelného kompromisu a 11. července opustili Prahu. Ani jedna ze stran si však nepřála zpřetrhat vzájemné vztahy, a tak spolu s legáty odjíždělo do Basileje tříčlenné husitské poselstvo. 14. července obě delegace dorazily do Lokte a první husitské kontingenty přitáhly k předem připravené Plzni.Čornej (1992), s. 83.
Obléhání Plzně
náhled|vpravo|Věnceslav Černý: výstup proti Prokopovi Holému před Plzní Západočeská metropole disponovala velmi kvalitním opevněním, husitští předáci si proto patrně ještě před započetím prvních vojenských operací uvědomovali, že jim nezbude než obránce vyhladovět. Do poloviny října se před městem shromáždili příslušníci všech důležitých husitských svazů, jejichž počet je historiky odhadován až na 15 000 osob.Šmahel, s. 274. Toto množství lidské síly však znamenalo vysoké nároky na logistiku, zejména po roce 1432, kdy střední Evropu postihla značná neúroda,Urbánek, s. 125. a husitům proto nezbylo než kvůli zajištění potřeb pro vojsko vypravit další rejsu do zahraničí. Oddíl pod velením Jana Parduse a domažlického hejtmana Jana Řitky z Bezdědic, jenž čítal na 1500 pěších a 500 jezdců, vyrazil uprostřed září směrem do Horní Falce. Po několikadenním plenění v okolí Kouby husité získali dostatek kořisti, aby mohli zamířit zpět k hlavnímu vojsku, 21. září však byla roztažená kolona hornofalckými rytíři a sedláky napadena u Hiltersriedu a většina Čechů byla buď zabita nebo padla do zajetí. Tato událost se z dlouhodobého hlediska stala pro průběh obléhání velmi zásadní. Mezi husity, zejména tábority, začalo stoupat napětí, které vyvrcholilo vzpourou namířenou proti oběma velitelům spanilé jízdy a duchovnímu správci Prokopovi Holému. Při výbuchu vášní dokonce jeden z vojáků vrchního velitele udeřil stoličkou do hlavy a rozčilení vojáci jej uvěznili. Napětí sice opadlo během několika následujících dní a zajatec byl propuštěn, Prokop Holý však dále u vojska nesetrval a odjel do Prahy, kde byli opět přítomni legáti basilejského koncilu, kteří se zde měli účastnit připravovaného svatomartinského sněmu.Urbánek, s. 127. Na tomto listopadovém, prosincovém a po menší přestávce i lednovém jednání, došlo ke zvolení zemského správce, kterým se stal Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, a jeho dvanáctičlenné rady. V jejich jednoleté pravomoci bylo soudit rozepře mezi všemi stavovskými složkami a proti neposlušným svolávat krajskou hotovost nebo vojsko z více krajů. Dále zde byl projednán návrh prvních kompaktát, které stanovily zejména podmínky přijímaní podobojí v Čechách. Znění tohoto usnesení z 30. listopadu bylo pro českou stranu značně kontroverzní, nicméně řada čelních husitských představitelů si uvědomovala, že kvůli zajištění míru v zemi je nutné přistoupit na určité kompromisy.Čornej (1992), s. 119. Z tohoto důvodu se již 13. ledna někteří přední představitelé pražské univerzity přihlásili ke znění kompaktát v jejich stávající podobě. Brzy je následovali i Menhart z Hradce a další dva neznámí šlechtici z řad táborských spojenců.Čornej (1992), s. 120. Toto přeskupování sil uvnitř husitského hnutí dále pokračovalo v březnu 1434, kdy se začalo pomalu hroutit spojenectví levice a středu, neboť ke kompaktátům se připojili i konšelé Starého Města pražského a revoluční řady opustili první šlechtici, kteří se přihlásili ke kalichu pod vojenským tlakem.Čornej (1992), s. 129–130.
náhled|vlevo|Mikoláš Aleš: Prokop Holý (první z jezdců) a Jan Rokycana přijíždějící v čele husitského poselstva do Basileje Na pozadí této události se mezitím odehrávaly další epizody plzeňského dramatu. Obtíže se zásobováním, stupňované další neúrodou a růstem cen, přinutily obléhatele shánět spíži od českých obyvatel bez ohledu na to, k jaké se hlásili konfesi. Toto necitelné chování zvedlo proti polním vojskům silnou vlnu odporu, která se stala příčinou úbytku jejich obecné podpory na venkově i ve městech.Čornej (1992), s. 99. Existence stálých polních vojsk se vůbec stávala ožehavou otázkou. V případě uzavření míru mezi Čechami a zbytkem Evropy by jejich postavení ztratilo opodstatnění a tisíce profesionálních vojáků by přišly o své uplatnění. Tento fakt si uvědomovali i sami polem pracující sirotci a táborité a byl pohnutkou k dalšímu napětí v jejich řadách.Čornej (1992), s. 96 a 114. K jejich klidu nepřispělo ani nebezpečí, které vytušili ze strany umírněných kališníků a zástupců koncilu, zejména agilního Jana Palomara, kteří využili sílící touhy obyvatelstva po uzavření míru a začali získávat podporu i na místech, kde ještě donedávna naráželi na tvrdý odpor. Nálada mezi českými obyvateli polarizovala do té míry, že, stejně jako katolická strana a zemská vláda, začali v polních obcích spatřovat hlavní překážku mírových dohod. K dovršení izolace husitské levice došlo kolem 20. března v hornofalcké Koubě, kde se spolu setkali zástupce císaře Zikmunda vévoda Jan Bavorský, basilejský legát Jan Palomar a přední čeští šlechtici, mezi nimiž pravděpodobně nechyběli Oldřich z Rožmberka, příslušníci plzeňského landfrýdu a Přibík z Klenové. Primárním cílem jednání byla koordinace akcí proti husitským radikálům a otázka pomoci obležené Plzni.Čornej (1992), s. 135–136. Výsledek rokování počítal s politickým a vojenským tlakem, který měl vyvrcholit definitivní porážkou levého husitského křídla. Zemský správce Aleš Vřešťovský z Rýzmburka a jeho poradní sbor reagovali v souladu s touto strategií a v prvních dnech měsíce dubna vydali usnesení, kterým bylo na území království Českého a markrabství Moravského od třiadvacátého dne téhož měsíce ustanoveno obecné příměří. Každý, kdo by odmítl toto příměří respektovat, měl být prohlášen rušitelem pokoje a zemským škůdcem. K prosazení tohoto nařízení byla na 23. dubna svolána zemská hotovost.Čornej (1992), s. 137.
Pád Nového Města pražského náhled|vpravo|Latinsky psaný list Prokopa Holého, adresovaný po 6. květnu 1434 Prokopovi Malému, kterým informuje vojska obléhající Plzeň o dobytí Nového Města pražského. Dopis při cestě k adresátovi zřejmě padl do rukou vojáků Oldřicha z Rožmberka