Andrea Crini je zpěvohra o třech jednáních českého skladatele Hanuše Trnečka na libreto českého spisovatele Bohuslava Beneše (1863–1934). Byla napsána roku 1898 a premiéru měla 2. února 1900 v pražském Národním divadle.

Vznik, charakteristika a historie Profesor Pražské konzervatoře Hanuš Trneček byl na přelonmu 19. a 20. století významným činitelem české hudební scény, a to i v organizačních záležitostech, mj. ze své funkce předsedy hudebního oboru Umělecké besedy (1894–1913). V roce 1890 uvedlo Národní divadlo jeho operu Amaranta, původně psanou na německé libreto, avšak nepříliš úspěšně, takže se nerealizoval záměr uvést následně Trnečkovu starší operní aktovku Houslaři cremonští. Následující Trnečkova opera Smytá vina na libreto Alberta Rostrana (1896) provedena nebyla; skladatel ji zadal až na sklonku života roku 1913 vinohradskému divadlu, ani to ji však nakonec nenastudovalo.

Poštěstilo se mu to však s následující operou Andrea Crini. Její libreto bylo tentokrát, na rozdíl od předchozích, původně české. Jeho autor Bohuslav Beneš byl synem ředitelem pražského hotelu Saský dvůr a jako spisovatel byl znám jen jako autor časopiseckých povídek. Námět však byl vzat ze středověké historie města Benátek. Jména hrdinů i konkrétní děj jsou sice zcela smyšlené, jistou inspirací je však příběh dóžete Marina Faliera, který se roku 1355 údajně pokusil s lidovou podporou o svržení aristokratické Benátské republiky a chtěl se stát benátským knížetem, byl však odhalen a popraven (tento příběh je podkladem opery Marino Faliero Gaetana Donizettiho).

Andreu Crini přijalo k provedení Národní divadlo a uvedlo ji jako první českou operní premiéru roku 1900. Obsazení bylo prvotřídní: v titulní roli Vladislav Florjanský, Bohumil Benoni v roli dóžete a Růžena Maturová v roli Beatrice; hlavní zápornou postavu Berniniho vytvořil Otakar Mařák. Jak vzpomínal ředitel František Adolf Šubert, nešetřilo divadlo na této premiéře píli ani náklady. Premiéra proto byla velmi úspěšná, Hanuš Trneček byl „bouřlivě vyvoláván a okázalými poctami vyznamenán; též spisovatel librety byl aklamován a osobně se děkoval“.; podobně v Trneček obdržel tři stříbrné věnce, jednu stříbrnou ratolest, řadu květinových darů atd.

Uvedení Trnečkovy opery padlo do napjaté doby. Andrea Crini byl přijat k provedení ještě předtím, než do funkce dramaturga opery nastoupil Zdeněk Fibich, a mezi oběma muži nebyly dobré vztahy. Navíc tehdy probíhal převrat ve správě Národního divadla, Družstvu Národního divadla (s převládajícím staročeským vlivem tehdy končila smlouva a po kampani, která probíhala počátkem roku 1900, získala novou smlouvu mladočeská Společnost Národního divadla a změnilo se celé vedení divadla. Třetím uchazečem o vedení divadla byla skupina kolem Umělecké besedy, jejímž vůdcem v této záležitosti byl právě Hanuš Trneček. Přijetí Trnečkovy opery a reakce na ni proto do jisté míry odrážely tyto mocenské boje.

Libreto bylo kritikou přijato nepříznivě. Někteří recenzenti (Jaromír Borecký v Národních listech) litovali, že se děj neopíral o skutečnou historickou událost, hlavně však Benešovi vytýkali (jako např. Emanuel Chvála v Národní politice), že se „úzkostlivě přidržoval šablony zastaralé“. Libreto překypovalo omšelými divadelními efekty – „brzy zachází měsíc a vychází slunce, brzy hádka, brzy ples, brzy strach, boj a brzy jásot vítězství, brzy průvody, slavnosti a brzy nářky nad oběťmi popraviště a moře…“ (Borecký). „Slavnosti a státní akce ovládají jeviště“, stěžuje si Chvála; na jevišti je téměř stále sbor a kompars, což neumožňuje ani skladateli, ani obecenstvu oddychnout si v komornějších, jednotlivých postavám věnovaných momentech. Tato šablonovitá, na efekt vypočítaná stavba však byla zjevně výsledkem Benešovy snahy „býti zajedno se skladatelem a jeho hudebními záměry“, a nešla tedy přímo na jeho vrub (to spíše skladatel „projevil povážlivý nevkus“, neboť „volba textu jest nepokrytým kriteriem povolaného operního skladatele“). S touto výhradou kritika uznávala poměrně dobrou dramatickou stavbu opery, „obratnost scenickou“, zejména pak ve druhém jednání. Odsuzovala však slovesné zpracování libreta: podle Františka Václava Krejčího (referát v jím redigovaném časopise Rozhledy) byl text Andrea Criniho směšně diletantský „nejen banalitami svého obsahu, ale přímo školáckou mluvou, ba i gramatikou“; recenzent v Daliboru kritizoval Benešovu „skrovnou znalost techniky básnické, veršování a rýmování“ a Borecký o něm tvrdil, že „s básnickou dikcí a rýmy těžce zápolí“.

Hudbu Hanuše Trnečka řada recenzentů posuzovala z hlediska dobové představy o pokroku od číslové a převážně homofonní italské nebo francouzské opery k polyfonně založenému hudebnímu dramatu ve stylu Richarda Wagnera. Z této perspektivy se i těm nejpříznivějším (např. Chvála) jevila jako konzervativní a poněkud zastaralá; podle Zdeňka Nejedlého byla napsána „v duchu co nejstarším, ale skoro směšná, jakoby parodie na starou operu“. Jaromír Borecký mínil, že se Trneček „se svými operními názory […] ocitl na scestí. Tak smělo se komponovati snad ještě před šedesáti lety“. Ostře se v tomto smyslu vyjádřil F. V. Krejčí, pro kterého znamenal Andrea Crini „hotový skok nazpět, reakci, přetržení vývoje a úžasné snížení kritéria, které na operu v zemi Smetanově jsme dlužni klást […] stojí hluboce pod měrou požadavků, které v době powagnerovské jsme nuceni klást na umělecké svědomí a theoretické přesvědčení operní komponisty“. Podle něj Trneček „složil hudbu, která jej uvádí v podezření, že zaspal posledních třicet let vývoje evropské i české opery, hudbu eklektickou, po italsku přecukrovanou, hledící působiti jen melodickými efekty a sladkostí zvuku.“ Andrea Crini nebyl rozhodně prokomponovaným hudebním dramatem: „u p. Trnečka žije partie ještě svým samostatným životem a dramatické situace jsou tu ne náměty, ale pouhými záminkami k parádním ariím, duetům, ensemblům, serenádám, mandolinatám, pompesním finale, průvodům atd. … o skutečném stylu nemůže být ani řeči“. Emanuel Chvála však chválil pokrok skladatele od německé „sentimentální romantiky“, kterou se vyznačovala Trnečkova předchozí opera Amaranta, a upozorňoval: „Že Trneček přes konzervativní zásady své jest umělcem prozíravým a k požadavkům pokroku nechová se odmítavě, dokazuje sloh nové zpěvohry, ve které po vzorech moderních na potřeby plynného proudu děje, prokomponovaného dialogu, jasnosti a výraznosti slova zpívaného a symfonického prohloubení průvodu orchestrálního náležitý brán jest zřetel.“

Josef Boleška v časopisu Zlatá Praha stavěl hudbu Andrey Criniho pod úroveň Trnečkových instrumentálních prací a komentoval ji bez nadšení: „jest vybavena plynným proudem příjemných na poslech myšlenek […] Všechno v ní dobře, ač někdy trochu tučně zní.“ Skladatel byl zjevně úspěšnější v lyrických místech než v dramatických (jeho výraz podle E. Chvály sice zmužněl, ale „i dnes tíhne k sentimentálnosti a vyznačuje se jistým nadbytkem měkkosti“, deformujícím mj. charakter dóžete) a některé kritiky naznačovaly, že by se mu mohlo vést lépe v komické opeře. Recenzent Dalibora upozornil na jasnou přednost, kterou Trneček přisuzoval melodii, i na úkor jiných prvků opery („Ale za to se kantilény jeho vlichotí ve sluch každému!“), a na jeho schopnost dát orchestru zvukovou barvu. Ba i F. V. Krejčí při svém zdrcujícím odsudku Andrey Criniho jako celku v něm shledával „mnohý cenný rys: smysl pro výraznost a ohraničenost muzikálních myšlenek, smysl divadelní a jmenovitě smysl pro sytost a čaromoc melodií, v posledních dobách tak podceňovaný a přezíraný.“ Obecnou výčitkou na adresu Trnečkovy hudby byl nedostatek původnosti a eklekticismus; i když recenzent časopisu Dalibor Trnečka označoval za „eklektika neobyčejné mnohostrannosti“. Poněkud výjimečně mezi českými skladateli své doby údajně nevykazovala valné vlivy Smetany a Dvořáka. Recenzenti shodně vyzdvihovali jako nejpodařenější druhé dějství a v něm zejména meyerbeerovský milostný duet a následující kvartet na jeho počátku.

Na rozdíl od většiny hudební kritiky nalezl Andrea Crini u obecenstva příznivý ohlas. Recenzent Dalibora střízlivě poukázal na důvody: „přirozená, nereflektovaná hudebnost [Trnečkovy] opery veskrze přístupné a srozumitelné i širokým vrstvám divadelním našla vřelého přijetí tam, kde selhávají práce dlouhých nocí hluboce cítících, ale reflexí přirozenému hudebnímu cítění právě oddálených umělců“. I přesto po dvou měsících a po celkově pátém představení (30. března 1900) opustil jeviště Národního divadla. Nová správa Národního divadla ani žádné jiné divadlo ho už neuvedly.

Velmi nepříznivě vzpomínal na operu Andrea Crini Zdeněk Nejedlý: „Jedna z nejhorších, jež kdy přišly na Národní divadlo, nejen hudebně, ale i celým rázem, takový odvar operních manýr nejhoršího druhu, že bylo trapno pomyslit, že tohle napsal současný český hudebník a profesor konzervatoře.“Nejedlý, c. d., s. 510. V jeho hodnocení hrála roli nechuť k Trnečkovi jako odpůrci Nejedlým adorovaného Zdeňka Fibicha. Nejedlého názor na Trnečka („skladatel slabý, ale tím více zato ctižádostivý“) se na dlouho prosadil, současná hudební vědkyně Vlasta Reittererová se však domnívá, že by negativní úsudek o Andreu Crinim bylo vhodné ověřit alespoň koncertním provedením.

Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (2. února 1900)Bartolomeo Crini, dože benátský baryton Bohumil BenoniAndrea Crini, jeho syn tenor Vladislav FlorjanskýBernini, člen Rady desíti tenor Otakar MařákRovigo, člen Rady desíti bas František HynekMangone, člen Rady desíti bas Josef ŽižkaMartinigo, mladý šlechtic, stoupenec Andreův tenor Josef KarásekDoro, mladý šlechtic, stoupenec Andreův baryton Karel VeverkaTraffelin, prokurátor sv. Marka baryton Václav ViktorinFlavio, prokurátor sv. Marka bas Robert PolákBeatrice, dcera Flaviova soprán Růžena MaturováMarianna, její společnice mezzosoprán Anna OlivováTorani, velitel vojska benátského mluvená role Emil FochtKapitán vojska benátského baryton Václav KlimentObčan benátský baryton František ŠírPatriarcha němá role Florentin SteinsbergGondoliér tenor Hynek Švejda Členové rady desíti, prokurátoři sv. Marka, vyslancové, šlechtici a šlechtičny, lid obojího pohlaví, stráže Dirigent: Mořic Stanislav Anger Režie: Adolf Krössing Scéna: Robert Holzer

Děj opery Děj se odehrává na konci středověku v Benátkách. 1. dějství náhled|Bohumil Benoni, první představitel dóžete v opeře Andrea Crini, kresba Jana Vilímka (Náměstí Svatého Marka, noc nad ránem) Do nočního ticha zaznívá píseň gondoliéra (Nad hladinou Adrie plá velké hvězdy jasný svit). Mladí šlechtici obklopující Andreu, syna dóžete Bartolomea Criniho, – mezi nimi Martinigo a Doro – bujaře pokračují v oslavách Andreova loučení se se svobodou, ale sám Andrea je zasmušilý. Jak připomíná svým druhům, nemůže se již dívat na křivdy, které velká rada páchá na lidu (sbor Radujme se z mládí svého a Andreův zpěv Nemohu na křivdu dál se dívat). Proto chce svrhnout republiku, převzít veškerou moc v Benátkách a prohlásit se králem. K tomu je smluven s dávným nepřítelem republiky, vévodou padovským, že jeho vojska vtrhnou do Benátek a pomohou Andreovi provést násilný převrat. Má se tak stát ještě dnešního dne, v den tradičních symbolických zásnub dóžete s mořem, který má být rovněž dnem Andreovy svatby s Beatricí, dcerou bohatého velmože Flavia. Andreovi druhové mu slibují pomoci.

O něco později se na náměstí setkávají Bernini, Rovigo a Mangone, členové Rady desíti. Bernini byl na předsvatební slavnosti u Flaviů a soudě podle toho, jak se hosté chovali, obává se, že Andrea Crini se chce s pomocí Padovanů prohlásit králem. Velmoži si navzájem přísahají, že budou bránit republiku proti Criniho tyranským choutkám (tercet Hle, toť Bernini… Přísahejte na svou čest).