Byzantská řečtina nebo také středověká řečtina, případně střední řečtina, je označení pro vývojové období řečtiny zhruba od 5. či 6. století našeho letopočtu do pádu Konstantinopole v roce 1453. Označení středověká odkazuje k tomu, že dané období se zhruba shoduje se středověkem, označení byzantská k tomu, že se jedná o období, kdy řečtina vzkvétala v rámci Byzantské říše, která se po pádu Západořímské říše v roce 476 stala klíčovou evropskou velmocí a jíž byla od roku 610 úředním jazykem.
V rámci vývoje řečtiny navazovala byzantská řečtina především na koiné, neboli novozákonní řečtinu, s výraznějšími vlivy attičtiny, a jejím nástupcem se stala novořečtina.
Zvuková podoba Předpokládá se, že k většině fonetických změn mezi klasickou starořečtinou před obdobím helénismu a moderní řečtinou došlo nejpozději právě během éry byzantské řečtiny, případně už v rámci novozákonní řečtiny. To se týká zejména přechodu z tonálního přízvuku na přízvuk důrazem. Zároveň se počet samohlásek ustálil na menším počtu, přičemž se ztratilo rozlišení délky a zmizely dvojhlásky.
Samohlásky Type přední zadní nezaokrouhlená zaokrouhlená zaokrouhlená zavřená , , () , , polootevřená , , otevřená
Slovní zásoba Zejména v počátcích Byzantské říše přejala byzantská řečtina množství slov z latiny. Příkladem jsou slova (), () a (). Méně častá, ale rovněž zastoupená jsou i slova z jiných jazyků, s kterými byla Byzantská říše ve styku, mj. z francouzštiny, z albánštiny, z turečtiny, arabštiny i ze slovanského jazykového okruhu.
Reference
Kategorie:Řečtina Kategorie:Byzantská kultura