Vesnice Agios Floros (řecky: Άγιος Φλώρος) tvoří společně s vesnicí Christofileika obec na severozápadě okresu Kalamata v řeckém kraji Peloponés.
Poloha Obec Agios Floros se rozprostírá na ploše přes 8,330 km² v nejzazším severozápadě okresu Kalamata na hranici s okresem Ichalia. Nachází se na státní silnici číslo 7 (Ethniki Odos 7) Kalamata – Korint. V obci v roce 2011 žilo 226 obyvatel, z toho 195 ve vesnici Agios Floros a 31 ve vesnici Christofileika. Paralelné po západní straně obce vede dálnice A 7. Vesnice Christofileika se nachází necelé tři kilometry severně na Ethniki Odos 7.
Vesnice Agios Floros leží na okraji řady pahorků, které tvoří západní konec pohoří Taygetos směrem k Messénské nížině. Severozápadně od vesnice se nachází hlavní pramen řeky Pamisos. Tento pramen je napájen velkou krasovou pánví, která po celý rok zajišťuje nepřetržitý tok řeky a je nejdůležitějším zdrojem vody pro Messénskou nížinu.Ioannis Karaouzas, Elias Dimitriou, Nikolaos Skoulikidis, Konstantinos Gritzalis, Eva Colombari: Linking Hydrogeological and Ecological Tools for an Integrated River Catchment Assessment. Ve: Environ Model Assess. Číslo14, 2009, S. 677–689, zde S. 678. Pramen vytváří trvalý mokřad, na jehož východní straně jsou pozůstatky starověkého chrámu zasvěceného říčnímu bohu Pamisovi.
Pamisos-svatyně Malý dórský chrám antentempel byl nalezen a zkoumán ve 30. letech dvacátého století švédským archeologem Natanem Valminem. Podle dobových zpráv o cestování v 19. století byl tehdy chrám ještě stále dobře zachován. Vlastník pozemku však jeho kameny začal používat ke stavbě domu. Také prodával i různé bronzové předměty. Zbytky chrámu nalezl roce 1929 Natan Valmin pod vodou . Na podzim roku 1933 dokázal při nižším stavu vody chrám vykopat.
Uvnitř celly chrámu byly nalezeny dva nápisy, věnované bohu Pamisovi. Jeden z nápisů patří k reliéfu býka. Podle Valmina to mělo představovat Pamise, protože na Peloponésu i jinde byli takto říční bohové často zobrazováni.
Chrám byl postaven nad starší obětní jámou, pravděpodobně nad tehdy uzavřeným pramenem řeky. Byly do ní obětovány sošky, figurky a nádoby, ale i mince ze 4. století před Kristem až do 4. století našeho letopočtu.
Nejstarší předměty nalezené ve svatyni pocházejí z počátku 6. století před Kristem. Mezi nimi i 10 cm velká bronzová soška, která představuje Hérakla bojujícího s hydrou.
Dvě bronzové destičky se znázorněním mužských genitálií a dvě nebo tři malé sošky kúros s deformacemi na nohou jsou interpretovány jako poukaz na provádění léčebného kultu. Podle Pausania tam byly u pramenů řeky Pamisos léčeny malé děti. Stejný autor také uvádí, že Pamisovu svatyni sponzoroval král Sybotas a že králové tam každý rok obětovali říčnímu bohu. Ani svatyně, ani říční bůh nejsou jinde ve starověké literatuře zmíněny.
Soška bojovníka s kopím nese nápis, podle kterého byla zasvěcena řece Pamisos Pythodórem. Původně tedy nejspíše také pochází ze svatyně.
Novověk Vesnice Agios Floros, založená v roce 1912, byla při územní reformě v roce 1997 začleněna do okresu Arfara. (Vyd.): Svazek 1 ( A, a–K), Athény 2002, ISBN 960-7509-47-1, svazek 1, S. 37. (řecky) To se změnilo správní reformou z roku 2010 kdy připadla k okresu Kalamata.
Příroda Mokřad Agios Floros poskytuje významný prostor pro bohatou faunu a flóru, včetně několika druhů ryb.Konstantinos Gritzalis, Evangelia Anastasopoulou, Nikolaos A. Georgiopoulos, Vasiliki V. Markogianni, Nikolaos Th. Skoulikidi: Water quality and benthic fauna biodiversity in a unique small wetland at Messinia, Greece. Ve: Journal of Environmental Biology. Číslo 36, 2015, S. 171–176, online Tropidophoxinellus spartiaticus, ze skupiny paprskoploutví, je v mezinárodním a národním červeném seznamu klasifikován jako ohrožený druh.Α. Λεγάκις, Π. Μαραγκού: . Vyd.: Ελληνική Ζωολογική Εταιρεία, Υπουργείο Περιβάλλοντος, Ενέργειας και Κλιματικής Αλλαγής. Athény 2009, ISBN 978-960-85298-8-5, Ψάρια (ryby), S. 146-147. Orientální platany uprostřed vesnice byly v roce 1985 vyhlášeny přírodní památkou.FEK 589/B/1985, 2. říjen 1985
Reference
Literatura Pausanias, Reisen in Griechenland 4,3,10; 31,4; 34,1 f. Natan Valmin: The Swedish Messenia Expedition. C.W.K. Gleerup, Lund 1938 (Zpráva o vykopávkách). Nino Luraghi: Becoming Messenian. Ve: The Journal of Hellenic Studies, svazek 122 (2002), S. 45–69. Gerd Sachs: Die Siedlungsgeschichte der Messenier. Kovaĉ, Hamburg 2006, ISBN 3-8300-2396-0.
Kategorie:Sídla na Peloponésu