Oktavián II. Piccolomini, též Oktavius, či Octavio Piccolomini (celým jménem Oktavián II. Eneáš Josef, kníže Piccolomini, italsky Ottavio Enea Giuseppe Piccolomini, 17. února 1698, Náchod – 25. ledna 1757, Hradec Králové) byl česko-italský šlechtic, říšský kníže, majitel panství Náchod a vojevůdce rakouské armády. Ve vojsku sloužil od mládí a vyznamenal se statečností v dynastických válkách 18. století. V roce 1748 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a od roku 1753 byl zemským velitelem na Moravě. Na začátku sedmileté války zemřel v Hradci Králové.Ottův slovník naučný, díl XIX.; Praha, 1902 (reprint 2000); s. 708 ISBN 80-7185-274-0

Původ Narodil se na zámku v Náchodě jako třetí syn knížete Lorenza Piccolominiho (1656–1712)Rodokmen Piccolominiů dostupné onlineRodokmnen Piccolominiů in: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. a Anny Viktorie Ludmily, rozené hraběnky Libštejnské z Kolovrat (1667–1738).BORŮVKA, Vlastimil: Genealogie pánů z Kolovrat in: Dějiny Rychnova nad Kněžnou v rodu pánů z Kolovrat; Praha, 2000; s. 57Rodokmen Libštejnských z Kolovrat dostupné online Měl tři bratry, nejstarší Jan Václav (Giovanni Venceslao Piccolomini d'Aragona, 1693–1742) trpěl duševní poruchou a později byl prohlášen za nesvéprávného. Formálně byl dědicem knížecího titulu a rozsáhlého majetku, žil ale pod poručnickou správou matky a později mladšího bratra Oktaviána II. Další bratr Antonio (1695–1708) zemřel v dětství, nejmladší Jan Norbert (1700–1746) byl rytířem Maltézského řádu, císařským komořím a úředníkem u soudních instancí v Praze. Ze sester se Ludmila Maxmiliána (1703–1768) provdala za hraběte Albrechta III. Maxmiliána Desfourse (1708–1748). Z tohoto příbuzenského spojení vznikly později dědické nároky Desfoursů na Náchod.Rodokmen Desfoursů dostupné online

Vojenská kariéra náhled|vlevo|Náchodský zámek Na rozdíl od svého staršího bratra Jana Václava neabsolvoval tradiční kavalírskou cestu, protože jej od dětství lákala kariéra v armádě. Již ve velmi mladém věku vstoupil do císařského vojska a v sedmnácti letech bojoval pod princem Evženem Savojským v válce proti Turkům. Vyznamenal se statečností při bitvě u Bělehradu (1717), kde pod ním padli dva koně a sám byl zraněn v obličeji. Získal hodnost rytmistra a po uzavření Požarevackého míru sloužil u posádek na různých místech monarchie. Do dalších bojů se zapojil během další války s Osmanskou říší (1735–1739), kdy měl již hodnost plukovníka a vynikl v oblasti Banátu. K datu 16. prosince 1738 byl povýšen do hodnosti generálmajora, respektive generálního polního vachtmistra (General-Feldwachtmeister).

náhled|vlevo|Vstupní vestibul Piccolominského paláce v Praze Na začátku války o rakouské dědictví byl v roce 1741 pověřen obranou města Brzeg obléhaného pruskými vojáky. Po pruském vítětství v bitvě u Mollwitz (10. dubna 1741) byl několikrát vyzván ke kapitulaci, Brzeg nakonec vyklidil v květnu pod osobním dohledem pruského krále Fridricha II.TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748.; Praha, 2019; s. 66, 74 ISBN 978-80-7557-176-2 Krátce potom pobýval ve slezské Nise a navštívil také rodný Náchod. Ještě v roce 1741 byl převelen do severní Itálie, kde byl přidělen pod velení maršála Abensberg-Trauna a v zimě 1741–1742 řídil obranu města Mirandola. V roce 1741 se také stal čestným majitelem 25. pěšího pluku.Přehled majitelů 25. pěšího pluku in: Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 428 dostupné online Po francouzsko-bavorské okupaci Prahy byl v roce 1742 vyslán do Čech a ve spolupráci s Jiřím Kristiánem Lobkowiczem Prahu obléhal. Se svými jednotkami obsadil 28. prosince 1742 Vyšehrad a byl vítán nadšenými obyvateli Prahy.HLAVAČKA, Milan: Karel Albrecht. Příběh druhého zimního krále.; Praha, 1997; s. 136–137 ISBN 80-85770-50-4 Po vyhnání francouzských vojsk z Čech byl znovu povolán do severní Itálie, kde se opět vyznamenal a ke dni 14. ledna 1744 získal hodnost polního podmaršála. Poté znovu pod velením Abensberg-Trauna pochodoval na Moravu a v roce 1745 bojoval proti pruským vojákům v jižních Čechách. Ještě téhož roku se připojil k maršálu Batthyánymu v Německu a zúčastnil se bojů proti bavorským vojskům v Hesensku. V letech 1746–1747 operoval Piccolomini znovu v severní Itálii. Po skončení válek o rakouské dědictví byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (28. listopadu 1748).SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 76 dostupné onlinePRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750; NLN Praha, 2015; s. 272 ISBN 978-80-7422-279-5

náhled|vlevo|Erb Piccolominiů na zámku Náchod V roce 1753 byl jmenován zemským velitelem pro Moravu a Slezsko, kam byl povolán po úmrtí generála Franze Philippa von Philibert.Biografická poznámka o generálu Philibertovi na webu kapucini.cz dostupné online Téhož roku se zúčastnil velkých manévrů císařské armády v Týně nad Vltavou za osobní účasti císařovny Marie Terezie.HRBEK, Jiří a kolektiv: Panovnický majestát. Habsburkové jako čeští králové v 17. a 18. století; NLN, Historický ústav Akademie věd České republiky, Praha, 2021; s. 358–359 ISBN 978-80-7422-804-9 Jako moravský zemský velitel sídlil v Brno, na začátku sedmileté války byl pověřen obranou Moravy proti vpádu pruského maršála Schwerina. Piccolomini měl k dispozici 23 000 vojáků, zázemí jeho jednotek se nacházelo v Olomouci a Přerově. Svůj štáb poté přemístil do Hradce Králové, za což sklidil kritiku maršála Browna. Browne byl vrchním velitelem obrany Českého království proti Prusům a Hradec shledal jako nepříliš vhodnou lokalitu vzdálenou od předpokládaných bojů. Piccolominiho kritizoval také za nečinnost, ten však nadále setrvával v Hradci Králové.STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000; s. 89, 107, 343 ISBN 80-7277-010-1

Oktavián II. Piccolomini zemřel náhle na následky mrtvice 25. ledna 1757 v Hradci Králové. Pochován byl v rodové hrobce v náchodském kostele sv. Vavřince po boku svých rodičů.

Majetkové poměry Jeho majetkem bylo panství Náchod,KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV.; Praha, 2000; s. 238 ISBN 80-85983-16-8 které patřilo k největším pozemkovým celkům v Čechách, náleželo k němu šest měst a 80 vesnic, jeho hodnota byla v roce 1757 vyčíslena na 1 382 000 zlatých.VALENTA, Aleš: Lesk a bída barokní aristokracie; Univerzita Hradec Králové, Nakladatelství Veduta České Budějovice, 2011; s. 261 ISBN 978-80-86829-62-3 Oktavián II. byl od roku 1732 poručníkem svého staršího bratra Jana Václava, který trpěl duševní chorobou a byl prohlášen za nesvéprávného. Poručnickou správou byl Oktavián pověřen na základě rozhodnutí správy Hradeckého kraje namísto matky Anny Viktorie.SEDLÁČKOVÁ, Helena: Krajští hejtmané v Čechách (1623) 1641–1849; Národní archiv Praha, 2021; s. 107 ISBN 978-80-7469-103-4 Faktickým majitelem statků se stal v roce 1742 po úmrtí bratra Jana Václava.Přehled majitelů panství Náchod dostupné online dostupné online] Náchodské panství mělo statut fideikomisu zřízeného v roce 1656 závětí knížete Oktaviána Piccolominiho. Oktavián II. vzhledem ke své vojenské službě pobýval často mimo Čechy, ale z archivních pramenů a zpráv zasílaných z Náchoda i Prahy vyplývá, že se správě majetku aktivně věnoval a rozhodoval o stavebních úpravách svých rezidencí.

Rekonstrukcí náchodského zámku navázal Oktavián II. na stavební úpravy zahájené již jeho matkou. Byl dokončen trojkřídlý úřednický trakt, který začal vznikat již koncem 17. století. V zámeckém komplexu byla postavena jízdárna (1744) a sýpka (1751),KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV.; Praha, 2000; s. 240–241 ISBN 80-85983-16-8Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; VII. díl Východní Čechy; Praha, 1989; s. 314–315 došlo také k úpravám interiérů především s ohledem na umístění rozsáhlé sbírky tapiserií. V rámci rodové reprezentace byla věnována velká pozornost hlavnímu zámeckému prostoru, tzv. Španělskému sálu, který byl svou výtvarnou výzdobou koncipován jako glorifikace Oktaviánva předchůdce maršála Oktaviána Piccolominiho (fresky byly přemalovány Felixem Antonínem Schefflerem).CHODĚJOVSKÁ, Eva a kolektiv: Krajina v rukou barokního člověka. Lidé a krajina 16.–18. století na východě Čech; Národní památkový ústav Josefov, 2020; s. 97, 100 ISBN 978-80-88226-23-9ŠIMŮNEK, Robert: Obraz šlechtického panství v Čechách 1500–1750; NLN; Praha, 2018; s. 373 ISBN 978-80-7422-6540- Severně od zámku vznikla symetrická zahrada ve stylu francouzského parku s drobnými stavbami a v roce 1742 doplněná sochou sv. Jana Nepomuckého.HIEKE, Karel: České zámecké parky a jejich dřeviny; Praha, 1984; s. 271 Stavební úpravy náchodského zámku byly narušeny několika vpády pruských vojsk (1744, 1756) a také neúrodou v roce 1746, finanční ztráty byly v té době vyčísleny na více než půl miliónu zlatých.VALENTA, Aleš: Lesk a bída barokní aristokracie; Univerzita Hradec Králové, Nakladatelství Veduta České Budějovice, 2011; s. 171 ISBN 978-80-86829-62-3 Na náchodském panství se nacházel také zámek Ratibořice, který nechal postavit Ottaviův otec Lorenzo počátkem 18. století.Zámek Ratibořice na webu Národního památkového ústavu dostupné online Za Oktaviána II. byl ratibořický zámek vyčleněn jako vdovské sídlo pro svou matku Annu Viktorii, také zde vznikla francouzská zahrada.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 415

Palác v Praze

V Praze byl hlavním rodovým sídlem Piccolominský palác (dnes zvaný Palác Sylva-Taroucca) na Novém Městě (ulice Na Příkopě č. p. 10). Objekt zakoupila v roce 1668 Marie Benigna Piccolominiová, kvůli tíživé finanční situaci ale zůstával delší dobu stranou zájmu. Když Oktavián II. koncem roku 1742 obsadil se svými vojáky Prahu, vydal pokyn k rozsáhlě přestavbě (1743–1752). Autorem projektu byl Kilián Ignác Dientzenhofer, po jeho úmrtí (1751) dokončil stavbu Anselmo Lurago.Kolektiv: Pražské paláce; Praha, 2000; s. 296 ISBN 80-85770-90-3 Výsledkem ambiciózního projektu byla rozsáhlá barokní budova se dvěma nádvořími, jízdárnou a zahradou. Palác disponuje monumentálním vstupním vestibulem, z interiérů lze vypíchnout osm reprezentačních sálů. Své vlastní apartmá zde měla také Oktaviánva sestra Ludmila, provdaná Desfoursová. Bydlel zde také jejich nejmladší bratr Jan Norbert (1700–1746), který jako přísedící apelačního soudu žil trvale v Praze. Autorem vnější i vnitřní sochařské výzdoby byl Ignác František Platzer.BLAŽÍČEK, Oldřich, PREISS, Pavel: Ignác Platzer. Skici, modely a kresby z pražské sochařské dílny pozdního baroku; Praha, 1989; s. 38 Po úmrtí Oktaviánva nástupce Giovanna Pompeia koupil palác v roce 1766 císařský generál Bedřich Mořic z Nostic-Rienecku, později přešel sňatkem na rodinu Sylva-Taroucca, po níž má své současné pojmenování.Palác Sylva-Taroucca na webu Národního památkového ústavu dostupné online

Oktavián II. nebyl ženatý a nezanechal žádné potomky, v jeho osobě vymřela rodová linie Piccolomini-Pieri a majetek v Čechách zdědil vzdálený příbuzný Giovanni Pompeo (1708–1765) z rodové větve Piccolomini-Todeschini. Ten navzdory probíhajícím bojům sedmileté války a hrozbě pruského vpádu ve východních Čechách ještě téhož roku přijel osobně převzít dědictví a přijal hold náchodských měšťanů. Po něm byl dalším majitelem Náchoda syn Giuseppe Parille Piccolomini (1751–1783). Jeho úmrtím vymřel celý rod Piccolominiů a o obrovské dědictví v Čechách vznikl soudní spor. V roce 1787 převzal majetek hrabě Josef Vojtěch Desfours (1734–1791), synovec Oktaviána II.

Odkazy Reference

Literatura HRAŠE, Jan Karel: Dějiny Náchoda 1620 - 1740, Náchod 1994, ISBN 80-900041-8-0, s. 73-77 KOVAŘÍK, Jiří: Sedmiletá válka (Bitvy a osudy válečníků VIII. 1756–1763); Praha, 2021; 463 s. ISBN 978-80-7497-377-2