Evropská unie (EU) se skládá z 27 členských států. Každý členský stát je smluvní stranou zakládajících smluv unie, čímž jako subjekt má výsady a povinnosti vyplývající z členství. Na rozdíl od členů většiny mezinárodních organizací podléhají členské státy EU společným předpisům z důvodu jejich zastoupení ve společných legislativních a soudních institucích. Členské státy se musí vždy jednomyslně dohodnout, když má EU přijmout rozhodnutí týkající se obrany nebo zahraniční politiky. Subsidiarita je základním principem EU.
Plnoprávným členským státem Evropské unie se kandidátská země může stát po splnění Kodaňských kritérií:
politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie kritéria přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.
Rozšiřování EU
Zakládajícími členy předchůdce EU – Evropského společenství uhlí a oceli byly v roce 1952 Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko – takzvaná „šestka“. V roce 1957 pak bylo ustaveno Evropské hospodářské společenství a Euroatom. V roce 1967 byly tyto tři organizace sloučeny v Evropská společenství.
K prvnímu rozšíření tehdejších Evropských společenství došlo až o 21 let později, v roce 1973. V tomto roce byly za členy přijaty Dánsko, Irsko a Spojené království.
V roce 1981 se Evropská společenství rozšířila o Řecko, které bylo v roce 1986 následováno Portugalskem a Španělskem – rozšíření druhé a třetí, takzvané jižní.
V roce 1985 ES opustilo Grónsko po referendu.
V roce 1993 Maastrichtská smlouva ustavila Evropskou unii.
Znovusjednocení Německa 3. října 1990 zvětšilo tehdejší ES o šest spolkových zemí na území bývalé NDR. Oficiálně nešlo o rozšíření ES, nové země Spolkové republiky Německo převzaly její právní řád a i mezinárodní status.
Čtvrté rozšíření – zvané severní – v roce 1995 přidalo k EU další tři země: Finsko, Rakousko a Švédsko. Společně s těmito zeměmi vyjednávalo o členství v EU také Norsko, jehož obyvatelé ale nakonec vstup odmítli v referendu. Šlo již o jeho druhé odmítnutí členství v Unii – poprvé norští voliči zamítli členství v roce 1973. Norsko ale zůstává členem Evropské sdružení volného obchodu (ESVO).
Páté rozšíření EU – zvané východní – proběhlo 1. května 2004, kdy se Unie rozšířila o 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.
Šesté rozšíření – Od 1. ledna 2007 jsou členy EU Rumunsko a Bulharsko.
Sedmé rozšíření proběhlo dne 1. července 2013, kdy se součástí EU stalo Chorvatsko.
Kandidátské země jsou Severní Makedonie, Turecko, Černá Hora, Srbsko, Albánie, Moldavsko, Ukrajina a Bosna a Hercegovina (stav k prosinci 2022).
Odstoupení: 31. ledna 2020 Po referendu odstoupil stát Spojené království.
Přehled států EU Stát Vstup Obyvatel(rok 2019) % obyvatel EU Rozloha (km²) Skutečný HDP (€/obyvatele/rok)(rok 2018) HDP přepočtenýv paritě kupní síly(€/obyvatele/rok) % HDP v PPP(100% = průměr EU27) Křesel v EP(k 2024) Belgické království € 1952 2,56% 116% 22 Bulharská republika € 2007 1,57% 50% 17 Česká republika 2004 2,38% 91% 21 Dánské království 1973 1,30% 127% 15 Estonská republika € 2004 0,30% 82% 7 Finská republika € 1995 1,23% 111% 15 Francouzská republika € 1952 15,00% 104% 81 Chorvatská republika € 2013 0,91% 63% 12 € 1973 1,10% 188% 14 Italská republika € 1952 13,51% 96% 76 Kyperská republika € 2004 0,20% 87% 6 Litevská republika € 2004 0,63% 81% 11 Lotyšská republika € 2004 0,43% 71% 9 Lucemburské velkovévodství € 1952 0,14% 256% 6 2004 2,19% 71% 21 Maltská republika € 2004 0,13% 98% 6 Spolková republika Německo € 1952 18,58% 124% 96 Nizozemské království € 1952 3,87% 130% 31 Polská republika 2004 8,50% 71% 53 Portugalská republika € 1986 2,30% 76% 21 Rakouská republika € 1995 1,98% 128% 20 2007 4,34% 65% 33 Řecká republika € 1981 2,40% 68% 21 Slovenská republika € 2004 1,22% 78% 15 Slovinská republika € 2004 0,47% 88% 9 Španělské království € 1986 10,50 % 92% 61 Švédské království 1995 2,29% 122% 21 20px|Vlajka EU EU celkem 27 členů 100 30 120 30 200 100% 720
Oblasti EU se zvláštním statusem náhled|upright=1.8|oblasti EU se zvláštním statusem
Nejvzdálenější regiony Statut „nejvzdálenějšího regionu“ má devět území. Jmenovitě jsou to:
Francouzská Guyana (Jižní Amerika) Guadeloupe (Karibik) Martinik (Karibik) Svatý Martin, francouzská část (Karibik) Mayotte (Indický oceán) Réunion (Indický oceán) Azory (Makaronésie) Madeira (Makaronésie) Kanárské ostrovy (Makaronésie)
Zámořské země a území Zámořské země a území ( overseas countries and territories) je souhrnné pojmenování pro území pod správou Francouzské republiky, Dánského království a Nizozemského království.; strana 425, Příloha II Následující výčet území je platný k 1. únoru 2020.
francouzská území: Francouzská Polynésie (Tichý oceán) Francouzská jižní a antarktická území (Indický oceán)Územní nároky Adéliny země (jeden z 5 distriktů Francouzských jižních a antarktických území) jsou dle Smlouvy o Antarktidě pozastaveny. Nová Kaledonie (Tichý oceán) Saint Pierre a Miquelon (severní Atlantik) Wallis a Futuna (Tichý oceán) Svatý Bartoloměj (Karibik)
nizozemská území (všechna v Karibiku): Aruba Curaçao Bonaire Saba Svatý Martin Svatý Eustach
dánská území: Grónsko (severní Amerika)
Oblasti, které patří do EU, ale jsou mimo celní oblast EU Několik území, která jsou plnohodnotnou součástí EU, je vyjmuto z celní oblasti EU. Jedná se: německá území Helgoland a Büsingen am Hochrhein francouzská zámořská území Guadeloupe, Martinik, Guyana, Réunion, Mayotte a Svatý Martin španělská území Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla řecká Hora Athos italská území Livigno, Campione d'Italia a italská část Luganského jezera finské souostroví Alandy
Oblast pod správou členů EU, které nepatří do EU Faerské ostrovy (severní Atlantik)
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Seznamy států světa
fi:Euroopan unioni#Jäsenvaltiot