Antonín Corfitz hrabě z Ulfeldu (německy Anton Corfitz Graf von Ulfeld,Rodové příjmení se v historických pramenech a literatuře uvádí v různých podobách jako Ulfeld, Ulfeldt, Uhlfeldt, Uhlefeld nebo Ullefeld. Kolísavou podobu má i pravopis Antonínova druhého křestního jména připomínaného jako Corfitz, Corfiz, případně Corfix. 15. června 1699 Brašov – 31. prosince 1769 Vídeň) byl rakouský diplomat a státník z rodu Ulfeldtů dánského původu. Díky vlivným pozicím rodičů u císařského dvora ve Vídni dosáhl v mládí vysokého postavení v diplomacii a byl vyslancem v několika zemích. Jako rakouský státní kancléř (1742–1753) měl v prvních letech vlády Marie Terezie na starost zahraniční politiku habsburské monarchie. V roce 1753 byl odvolán a nahrazen knížetem Kounicem, poté zastával post nejvyššího dvorského hofmistra (1753–1769). Jeho hlavním venkovským sídlem byl zámek Brodek, který vlastnil v letech 1733–1766. Byl rytířem Řádu zlatého rouna.
Kariéra náhled|vlevo|Zámek Brodek, hlavní sídlo Antonína Corfitze z Ulfeldu v letech 1733–1766 Pocházel ze starého šlechtického rodu Ulfeldtů původem z Dánska (rod se připomíná též pod jménem Uhlefeldt nebo Ulefeld). Narodil se v Sedmihradsku jako starší syn císařského polního maršála hraběte Lea z Ulfeldu (1651–1716), matka Anna Marie, rozená Sinzendorfová (1673–1736), byla nejvyšší hofmistryní arcivévodkyně Marie Alžběty, místodržitelky v Nizozemí. Antonín Corfitz původně sloužil v armádě a krátce před otcovou smrtí se pod jeho velením zúčastnil války proti Turkům. V roce 1723 byl jmenován císařským komořím, v roce 1724 se stal členem říšské dvorské rady,GSCHLIESSER, Oswald von: Chronologische Liste der Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 158 s dostupné online s. 158 v roce 1726 spolu se svým bratrem obdržel český inkolát.Udělování českého inkolátu v 18. století Kariéru v diplomacii zahájil jako vyslanec v Savojském vévodství (v Turíně), kde působil v letech 1728–1730. V roce 1733 byl krátce zplnomocněncem Českého království u říšského sněmu v Řezně, v letech 1733 (nebo 1734)–1739 byl rakouským vyslancem v Haagu. V roce 1739 se podílel na uzavření bělehradského míru, který po válce s Tureckem znamenal pro Rakousko územní ztráty. V roce 1739 byl jmenován tajným radou a s titulem velvyslance pobýval v letech 1740–1741 v Istanbulu.
Na počátku vlády Marie Terezie byl z Turecka povolán zpět do Vídně a stal se státním a konferenčním ministrem, krátce nato po smrti hraběte Sinzendorfa převzal úřad státního kancléře se zodpovědnosti pro zahraniční politiku (1742–1753). Obdržel také řadu dalších čestných funkcí, od roku 1743 byl mimo jiné dědičným nejvyšším komořím nad stříbry v Českém království. V roce 1744 obdržel Řád zlatého rounaLOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 278 a od roku 1745 byl též prezidentem Tajné konference. Po tereziánské reformě státní správy v roce 1749 byla zrušena česká a rakouská dvorská kancelář a na Ulfeldův úřad přešla část kompetencí vnitřních záležitostí.BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 79–80 ISBN 978-80-7464-461-0SVITÁK Zbyněk: Z počátků moderní byrokracie; Matice moravská, Brno, 2011; s. 31–32, 68–69 ISBN 978-80-86488-91-2 Ve svých státních funkcích vždy prokazoval oddanost Marii Terezii, chyběly mu ale schopnosti řešit problematické mezinárodní vztahy během války o rakouské dědictví. Po válce soustředila Marie Terezie své úsilí na znovuzískání ztraceného Slezska a váhavého Ulfelda shledala nakonec málo vhodným pro tento úkol. V květnu 1753 jej odvolala z funkcí státního kancléře a prezidenta Tajné konference a jeho nástupcem jmenovala mladšího a dynamičtějšího Václava Antonína Kounice. Ulfeld následně v letech 1753–1769 zastával funkci nejvyššího císařského hofmistra.STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Libri, Praha, 2000; s. 53 ISBN 80-7277-010-1 I když si u dvora udržel jistý vliv, z korespondence jeho současníků vyplývá, že kvůli své chladné povaze nebyl ve společnosti nijak oblíben.CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; s. 192, 197 ISBN 978-80-7106-977-5
Rodinné a majetkové poměry náhled|vlevo|Palác Ulfeldů ve Vídni Poprvé se oženil v roce 1730 s Marií Annou z Virmontu (1710–1731), dcerou a univerzální dědičkou generála a diplomata hraběte Damiána Huga z Virmontu. Zemřela již v následujícím roce a jejím dědicem se stal manžel. Podruhé se oženil v roce 1743 s princeznou Marií Alžbětou Lobkovicovou (1726–1786), dcerou knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic. Z druhého manželství pocházely tři děti. Jediný syn Jan Křtitel (* 1745) zemřel v dětství. Starší dcera Marie Vilemína (1744–1800) se provdala za hraběte Františka Josefa z Thun-Hohensteinu (1734–1801), majitele panství Klášterec nad Ohří, mladší Marie Alžběta (1747–1791) byla manželkou hraběte Jiřího Kristiána z Valdštejna (1743–1791).
Díky dědictví své první manželky mohl investovat do nákupu statků a v roce 1733 koupil na Moravě panství Brodek u Prostějova.KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. díl; Praha, 1996; s. 327–328 ISBN 80-85983-13-3 Zdejší zámek se stal jeho občasným sídlem a v letech 1750–1755 prošel přestavbou podle projektu císařského dvorního stavitele Antonia Beduzziho,Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 40 kolem zámku vznikl francouzský park doplněný drobnou architekturou.HIEKE, Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny; Praha, 1985; s. 27 V roce 1753 koupil ve Vídni na Minoritenplatz dva domy, které nechal přestavět do podoby barokního paláce (dnes známého jako Dietrichstein-Ulfeld Palais). Ve stejném roce zakoupil česká panství Golčův Jeníkov a Hostačov, kde v letních měsících příležitostně pobýval. Vzhledem k tomu, že neměl mužské potomstvo a manželé obou jeho dcer sídlili v severních Čechách, krátce před smrtí prodal v roce 1766 panství Brodek Schrattenbachům a Golčův Jeníkov s Hostačovem Filipu Neriovi Krakovskému z Kolovrat.
Jeho mladší bratr František Antonín (1711–1741) sloužil v armádě a na počátku války o rakouské dědictví zemřel v Českých Budějovicích.
Odkazy Poznámky
Reference
Literatura KUBEŠ, Jiří: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; 638 s. ISBN 978-80-7422-574-1 SCHEUTZ, Martin: Die Elite der hochadeligen Elite. Sozialgeschichtliche Rahmenbedingungen der obersten Hofämter am Wiener Kaiserhof im 18. Jahrhundert, 195 stran dostupné online TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2
Externí odkazy Anton Corfitz z Ulfeldu in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich Anton Corfitz z Ulfeldu in: Allgemeine Deutsche Biographie
Antonín Kategorie:Politici habsburské monarchie Kategorie:Diplomaté Rakouska Kategorie:Rakouští šlechtici Kategorie:Moravští šlechtici Kategorie:Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna Kategorie:Rakouská hrabata Kategorie:Osobnosti sedmileté války Kategorie:Císařští komoří Kategorie:Čeští tajní radové Kategorie:Dánská šlechta Kategorie:Narození 15. června Kategorie:Narození v roce 1699 Kategorie:Narození v Brašově Kategorie:Úmrtí 31. prosince Kategorie:Úmrtí v roce 1769 Kategorie:Úmrtí ve Vídni Kategorie:Muži