Daňová spravedlnost je považována za jeden ze základních požadavků na daňový systém. Nejvíce diskutovaná je v souvislosti s přímými daněmi, zejména pak s daní z příjmů fyzických osob. Daňovou spravedlnost však lze diskutovat i v souvislosti s nepřímými daněmi, například u DPH na dětské pleny, potraviny, léky nebo knihy, nebo u spotřební daně (nevztahuje se na tiché víno).
Daňová spravedlnost se rozumí horizontální a vertikální: horizontální znamená, že zdaněni jsou všichni na stejné úrovni příjmů stejně. Tento princip bývá narušován výjimkami z daní: malusy, bonusy, slevami a příspěvky, např. příspěvkem na děti, bydlení, slevou podle počtu dětí, odpočtem úroků z hypotéky apod. vertikální pak, že čím vyšší jsou příjmy daňového subjektu, tím vyšší jsou (mají být) jeho daně, jeho daňová povinnost jako spočtená suma peněz.
Daňové sazby přímých daní Vertikální daňová spravedlnost může být chápána různě. Napadán bývá princip výpočtu daní z příjmů, který lze přirovnat například k různým stupňům polynomu nebo Taylorova rozvoje.
Společná procentní sazba Při zdanění jednou procentní sazbou společnou pro všechny hovoříme o tzv. rovné dani (nezaměňovat za pojem jednotná daň). Ačkoli tento pojem bývá chápan různě, nejčastější pojetí je, že při tomto způsobu zdanění různí poplatníci platí na daních z příjmu různé částky: Proporcionálně k výši jejich příjmů.
Daňová povinnost jako konstantní částka Jiným chápáním pojmu rovná daň je požadavek na rovnost samotných peněžních částek odváděných státu na daních: Daň pak podle tohoto chápání není proporcionální příjmům, nýbrž konstantní částkou, nazývanou též "daň z hlavy" nebo "daň na hlavu". Argumentem proti proporcionální sazbě je, že jsme všichni jen lidé, a různé částky porušují princip rovnoprávnosti a rovných příležitostí. Nebo naopak, že zdanění je vlastně forma násilí státu na obyvatelích, proporcionalita daní procentní sazbou tedy zavádí pro různé lidi různé tresty. Proměnnost daní je tedy popisována jako trest za snahu, např. libertariány bývá kritizován demotivační vliv takovýchto proměnlivých daní.
Nejrovnostářštějším názorem na zdanění obecně, a tedy i na daň z příjmu, je ta, že jakékoli zdanění je apriori násilím a jako takové je už z definice nespravedlivé. Například podle anarchokapitalistů mají být daně nejen konstantní, ba přímo nulové. Zdanění nemusí být odmítáno obecně: Konkrétně daň z příjmů fyzických osob se podle Strany svobodných občanů má úplně zrušit. To ovšem i z jiných důvodů, než kvůli nespravedlnosti: Spíše pro neefektivitu a notoricky kritizovanou celosvětovou neschopnost států při výběru této daně, kdy náklady na její výběr spolknou veškerý obnos takto vybraný.
Zdanění bohatých rostoucími procentními sazbami náhled|vpravo|600px|Příklad systému sazeb daně z příjmů v USA z roku 2009, stoupajících v závislosti na výši příjmů, červeně.
Opačným myšlenkovým směrem je přesvědčení, že už samou existencí lidí s "vyšším příjmem" vzniká nespravedlnost a že jde o riziko porušení sociálního smíru. Pro řešení takovéto nespravedlivé situace navrhují zejména komunisté a socialisté tzv. progresivní zdanění. Jde o myšlenku, že při dosažení určité výše ročního příjmu poplatníka se má sazba zdanění pro další jeho příjmy skokově zvýšit. Dokonce by se prý měla zvyšovat i několikrát: při dosahování dalších nastavených stupňů ročních příjmů.
Takto navržené sazby pak lze znázornit graficky jako schody. Z takovéto schodovité monotónní diferenciální definice lze odvodit i integrální výsledek: Znázornění navrhované částky peněz k zaplacení na daních v závislosti na velikosti ročního příjmu poplatníka by vypadalo jako spojitá prostá konvexní rostoucí lomená lineární funkce. Při vícero bodech zlomů sazeb by se taková lomená čára dala aproximovat hladkou funkcí podle Taylorova rozvoje, například parabolou.
Argumenty na podporu takového systému zdanění jsou zejména snížení daňové zátěže nižších příjmových skupin v neprospěch bohatších vrstev společnosti, které ovšem nejsou v existenciálním ohrožení: Vždyť po celý středověk se daně týkaly jen šlechty, která je odváděla králi, kdežto poddaní daňové povinnosti nepodléhali celá staletí. Zdanění střední třídy a i chudých je "výdobytek" až moderního věku. Dále je argumentováno zmiňovaným sociálním smírem a nutností přerozdělování od bohatých k chudým, například kvůli narovnání kapitalistického vykořisťování a navrácení pracujícím takto odebrané nadhodnoty.
Kritika takové představy je postavena na několika argumentech: Zdanění bohatších je v rozporu s libertariánským přístupem k rovnosti, jak již byl zmíněn výše, a neopodstatněností socialistického rovnostářství. Dále je také rozporována sama nutnost určit hraniční částky, při kterých se změní sazba, jakož i sazby samotné, že není, jak tyto hodnoty určit: Neměly by argumentační opodstatnění, že by byly vždy jen "výstřelem od boku", kterákoli jiná hodnota by byla stejně dobrá, resp. špatná. Dalším argumentem proti je proměnlivost ekonomické situace, kdy je zpochybňována právě sama nutnost konkrétní absolutní částky: Přinejmenším díky inflaci by se pro zachování stejného účinku v čase, rok od roku, takové uměle nastavené hodnoty musely pravidelně valorizovat. To nejen komplikuje zákonodárství a požaduje "udržovací" administrativní úřednická rozhodnutí, ale navíc způsobuje i peněžní náklady jak na straně státu, tak i na straně občanů a firem. Zavedení a provoz takového zdaňovacího systému by přineslo náklady na množství úředníků FÚ, jejich zaškolení, tak i nutnost implementace SW informačních systémů. Na straně firem podobně: Vzhledem k faktu, že za zaměstnance daně odvádí zaměstnavatel, tzv. srážkou u zdroje, měla by takto složitá a proměnlivá struktura daní zásadní vliv na zpomalení ekonomiky národa a HDP, zato také na další zvyšování centralismu, množství úředníků a tedy na neefektivitu státního aparátu. Liberálové (v evropském pojetí) navíc podezřívají socialisty z přílišného zjednodušování, že si socialisté neuvědomují, že jednotná sazba daně už znamená, že bohatší platí více. A prý proto socialisté požadují "dvojitý růst" daní bohatým, z nepochopení, což vede na nejen rostoucí daně bohatých, ale dokonce ještě k jejich zrychlování, podle divergující křivky. Nejen, že bohatí s potenciálně nekonečným příjmem by platili potenciálně nekonečné daně, a to už při rovné dani bez progrese, ale u progresivního zdanění by od určitého příjmu a při agresivně nastavené progresi museli tito bohatí odvádět 100% svých dalších příjmů, tedy všechny další příjmy. Jenže bohatí odejdou i s celým svým bohatstvím jinam, a to ještě mnohem dříve než této hranice dosáhnou. Takže progrese je ve výsledku kontraproduktivní, jak ukazuje i Lafferova křivka, obzvlášť při současné už tak téměř 50% daňové zátěži poplatníků, jak ukazují statistiky ke dni daňové svobody.
Daňová spravedlnost v České republice Pro pochopení daňové spravedlnosti v České republice je důležité pochopit několik reálií ČR. V současné chvíli je příjem v ČR daněný dvojím způsobem. 15 % pro část základu daně do trojnásobku průměrné mzdy (ročně do 36násobku, dříve 48násobku) 23 % pro část základu daně přesahující trojnásobek průměrné mzdy.
Ve většině vyspělých zemí světa je zavedeno více daňových sazeb, což s sebou přináší vyšší progresivní zdanění. I v ČR tomu tak v minulosti bylo, např. v roce 2007 byly čtyři daňové sazby – 12 %, 19 %, 25 % a 32 %. Nejvyšší daňové sazbě přitom podléhaly roční zdanitelné příjmy nad 331 200 Kč. Důležitou změnou v českém daňovém systému byla změna zdanění mzdy, tedy místo danění superhrubé mzdy se přešlo k danění hrubé mzdy. Změna danění superhrubé mzdy v České republice znamená, že od roku 2021 se zrušilo zdanění z takzvané superhrubé mzdy, což byl původní výpočetní základ pro daň z příjmů zaměstnanců. Místo toho se nyní daň vypočítává přímo z hrubé mzdy. Tato změna měla snížit daňové zatížení pro většinu zaměstnanců, zvýšit jejich čisté příjmy a zjednodušit celý systém výpočtu daní. Sazba daně z příjmu fyzických osob se tímto krokem standardizovala na 15 % z hrubé mzdy. V tomto novém řežimu se namísto výpočtu používal vzorec základ daně x 1,338 x daňová sazba. To znamená, že v novém režimu je vzrostl disponibilní příjem lidem s příjmem do 48násobku o 5,07% a lidem s příjmem přesahující 48násobek o 7,78%.
Rozpoložení nerovností v České republice Rozpoložení nerovností v České republice. Přesto, že má ČR k roku 2021 velmi nízkou příjmovou nerovnost a Giniho koeficient 26,2, v porovnaní s průměrem EU 30,2, tak v České republice je vysoká majetková nerovnost, kdy nejbohatších 20% populace vlastní 80,5% čistého majetku. Díky této struktuře jsou schopni bohatší lidé přesouvat příjem do aktiv, která jsou daněná relativně nižšími sazbami, oproti sazbám na stejná aktiva v zemích OECD. Těmito aktivy jsou například akcie, kde je sazba 23%, ale osvobozeny jsou příjmy z prodeje cenných papírů, jejichž úhrn u vás nepřesáhne ve zdaňovacím období částku 100 000 Kč, nebo pokud je doba mezi nabytím (nákupem) a prodejem cenného papíru delší než 3 roky, dividendy, kde je sazba 15%, či investice do nemovitostí, kde se při prodeji daní zisk 15% sazbou a daň z nemovitosti, kde se sazba vypočítává z druhu nemovitosti, výměry nemovitosti, koeficientu dle velikosti obce a místního koeficientu, podíl dani z nemovitostí jako podíl na soukromém kapitálu je tato daň 0.09% ceny nemovitosti, průměr EU je přitom 0,41%.
Švarc systém Dalším způsobem zvyšovaní daňové nespravedlnosti v ČR je tzv. Švarc systém, systém ekonomické činnosti, při které osoby vykonávající pro podnikatele běžné činnosti v závislém vztahu nejsou jeho zaměstnanci, ale formálně vystupují jako samostatní podnikatelé (osoby samostatně výdělečně činné, zpravidla živnostníci). Tyto subjekty mohou uplatnit do příjmu jednoho milionu korun paušální daň ve výši 5469Kč měsíčně, sazba daně je tedy při příjmu jednoho milionu korun 6,56%.
Vztah daňové spravedlnosti je často diskutován v souvislosti v vyšším reálným zdaněním nízkopříjmových skupin, především z důvodu, že vyšší část jejich disponibilního příjmů je využívána na potřebné výdaje, které jsou daněny daní z přidané hodnoty a tudíž je jejich životní základ daněn vyšší sazbou než u osob, které mají příjem vyšší a využívají nižší část a základní vyžití.
Praktikování Švarc systému je na jednu stranu pro zaměstnavatele i zaměstnance finančně výhodné, případně se těmito praktikami mohou vyhnout příliš svázané dikci pracovního zákoníku. Nejčastěji se Švarc systém objevuje v oblastech jako stavebnictví nebo pohostinství. Nevýhodou ale na druhou stranu může být přenos téměř veškeré administrativy ze zaměstnavatele na takto zastíraného zaměstnance. Pracující osoba rovněž nemá nárok na placenou dovolenou, která mu podle pracovního zákoníku náleží. V neposlední řadě však přichází o množství dalších zaměstnaneckých benefitů – přestávka na oběd, zákonné pojištění zaměstnavatele v případě pracovního úrazu nebo kupříkladu nařízením vlády stanovená minimální mzda.
Daňové ráje Další značný problém protichůdný daňové spravedlnosti představují Daňové ráje. Především z důvodů, že umožňují jednotlivcům i korporacím legálně snižovat své daňové zatížení prostřednictvím přesouvání zisků do zemí s nízkými nebo nulovými daňovými sazbami. Toto chování nejenže vede k významným daňovým únikům, ale také zatěžuje domácí ekonomiky tím, že omezují finanční zdroje dostupné pro veřejné výdaje a investice. V reakci na to mezinárodní organizace, jako je OECD, usilují právními kroky o reformy, které by omezily využívání daňových rájů a podpořily transparentnost a spravedlivé rozdělení daňové zátěže.
Společnosti dle sídla