Dějiny Číny jsou, v moderním pojetí dějin, dějinami pravěké Číny, Číny za dob císařství a Číny za dob jednotné republiky až do roku 1949, kdy došlo k rozštěpení území Číny mezi Čínskou republiku a Čínskou lidovou republiku. Tento stav trvá dodnes.
První historicky doloženou čínskou dynastií je dynastie Sia. Ta byla dlouho pokládána za pouhou legendu, dokud nebyly uskutečněny vykopávky ze starší doby bronzové v lokalitě Er-li-tchou v provincii Che-nan. Od té doby archeologové odkryli hrobky a nalezli bronzové předměty poukazující na možnou existenci dynastie Sia na místech uváděných starodávnými čínskými texty.
Další, tentokrát už historicky věrohodnou dynastií, byla dynastie Šang, která se usídlila podél Žluté řeky na východě Číny v době mezi 18. a 12. stoletím př. n. l. Dynastie byla poté napadena ze západu kmeny Čou, které poté vládly do 5. století př. n. l., ale jejich autorita byla postupně oslabena. V období Jar a podzimů (označováno podle Konfuciovy knihy) existovalo mnoho nezávislých, mezi sebou válčících států, které se k dynastii hlásily pouze jménem.
První jednotný stát byl založen dynastií Čchin v roce 221 př. n. l., kdy byl vytvořen úřad císaře. Jako první na něj dosedl císař Š'-chuang-ti (v překladu První císař). Kvůli legistické filosofii, která způsobila vzpouru, však dynastie u moci nevydržela příliš dlouho a již v roce 206 př. n. l. se k moci dostala dynastie Chan, která poté vládla až do roku 220. Období vlády dynastie Chan bývá někdy historiky nazýváno jako stříbrný věk čínských dějin.
Poté začala další éra neshod a Čína byla znovusjednocena až v roce 580 za vlády dynastie Suej. Následně Čína prožila zlatý věk za vlády dynastií Tchang a Sung. Mezi 7. a 14. stoletím byla Čína jednou z nejvyspělejších civilizací na světě s rozvinutou kulturou i technologií.
V roce 1271 napadl zbytky dynastie Sung mongolský vůdce Kublajchán a po vítězství založil v roce 1279 dynastii Jüan. Mongolové vydrželi na čínském trůně téměř sto let, až v roce 1368 dynastii svrhl rolník Ču Jüan-čang a založil novou čínskou dynastii Ming, která vládla Číně až do roku 1644. Tehdy Mandžuové ze severu napadli oslabenou říši a vlády se ujímá mandžuská dynastie Čching. Její moc nad Čínou přetrvala až do počátku 20. století, kdy byl sesazen poslední císař monarchie, nezletilý Pchu-i, a byla založena republika.
Prehistorie
Paleolit, neolit Předchůdci moderních lidí, Homo erectus, tzv. Pekingský člověk, žili na území Číny pravděpodobně již v době před 1 milionem až 254 tisíci let. Nejstarší důkazy o plně moderních lidech (Homo sapiens sapiens) na území Číny pocházejí z jeskyní Fu-jüan, kde byly nalezeny lidské zuby staré nejméně 80 000 let.
Na území Číny jsou nejstarší doklady zemědělství z doby 7 000 let př. n. l. Hospodaření tehdejších zemědělců kultury Pchej-li-kang (7 000 – 5 000 př. n. l.) v povodí řeky Luo v provincii Che-nan bylo založeno na pěstování prosa a béru italského a chovu prasat, pchejlikanští rolníci již znali i keramiku. V pozdním neolitu se v údolí Žluté řeky rozšířila kultura Jang-šao (5 000 – 3 000 př. n. l.), později nahrazená sídlišti kultury Lung-šan (3 000 – 2 000 př. n. l.). Nejstarší důkazy o kultivaci rýže, nalezené u řeky Jang-c’-ťiang, byly datovány do doby před 8 000 lety. S rozvojem zemědělství vyrostla populace, schopnost ukládat a přerozdělovat vypěstované plodiny a možnost podporovat řemeslníky, specialisty a administrátory.
Sia
Nejstarším státem objevujícím se ve starověkých čínských kronikách čouského a následujících období, příkladně v Bambusových análech, Knize historie a Zápiscích historika byl stát dynastie Sia. Byla podle nich ustaven mytickým Velkým Jü, který nastoupil vládu po Šunovi, posledním z pěti vladařů, a následován státem Šang. Podle tradiční chronologie vládli panovníci dynastie Sia v letech 2 205 – 1 766 př. n. l.; podle chronologického projektu Sia-Šang-Čou v období 2 070 – 1 600 př. n. l.
Z archeologických nálezů není existence dynastie Sia prokázána. Čínští archeologové ji spojují s kulturou Er-li-tchou doby bronzové, rozšířenou zprvu v provinciích Che-nan a Šan-si, později i v Chu-peji a Šen-si a doloženou v letech 1 900 – 1 500 př. n. l.
Historické čínské státy a období
Šang/Jin (17. – 11. století př. n. l.)
Stát Šang (jmenovaný též Jin) vznikl koncem 17. století př. n. l. na středním toku řeky Chuang-che. Je prvním státním útvarem bronzové doby na čínském území, jehož existence je doložena nejen čínskou písemnou historickou tradicí, ale i archeologickými nálezy. Šangové byli výrazně vojensky silnější než okolní národy – měli profesionální vojsko disponující bronzovými zbraněmi, luky, kopími a válečnými vozy. V důsledku úspěšných válek se sousedními etniky se jejich vliv k 11. století př. n. l. rozšířil na území moderních provincií Che-nan a Šan-si a do částí Šen-si a Che-peje. Šangové používali lunární kalendář a písmo – ranou formu čínského znakového písma. Praktikovali lidské oběti, nejčastěji k nim využívali zajatce.
V 11. století př. n. l. byl stát Šang dobyt koalicí národů v čele s Wu-wangem, vládcem státu Čou.
Čou, Jara a podzimy, Válčící státy (11. – 3. století př. n. l.)
Čouové byli původně potulnými pastevci, kteří se usadili v úrodném údolí řeky Wej v západní Číně. Svrhli posledního vládce dynastie Šang. Svůj nárok na trůn si obhájili mandátem nebes, tvrdili, že předchozí dynastie vládla špatně, a tak bohové seslali jejich dynastii. Území Čou netvořilo jedno království, ale několik držav, jejichž vládci se zavazovali věrností panovníkovi, panovník měl také povinnost vybírat si manželku z jiného než svého klanu. V této době je prolomen monopol krále na obcování s bohy, přenáší se na bohaté elity, tudíž se tato doba stává dobou zakládání svatyní, které jsou zasvěceny bohům nebo předkům. Společnost se dělila na majetnou šlechtu, obyčejné lidi a nevolníky, kromě toho existovala i třída kupců. Významnými památkami z této doby jsou bronzové nádoby ze svatyní, které sloužily jako jímky obětin, na nich zachované nápisy na bronzech jsou významným zdrojem poznání tehdejší společnosti. Od 5. století př. n. l. v Číně začalo zpracovávat železo, které se používalo na výrobu zbraní, předmětů pro domácnost a zemědělských nástrojů, např. pluh. V období Východních Čouů se zformovaly základní filozofické školy starověké Číny – konfucianismus, taoismus, legismus a mohismus.
Čouské období se dělí na dvě části, Západní a Východní Čou, přechodem mezi nimi byl přesun čouského krále a jeho dvora z Chao-ťingu (na místě moderního Si-anu) na východ do Luo-i, provedený roku 770 př. n. l. pod tlakem útoků nečínských barbarů. Region bývalé metropole ovládl údělný stát Čchin.
V období Východní Čou moc čouského krále postupně zeslábla a rozhodující politickou roli začali hrát vládci nejsilnějších údělných států, kteří si v období Jar a podzimů (či Letopisů, 8. – 5. století př. n. l.) rozdělili zemi, v následujícím období válčících států několik nejsilnějších států svedlo souboj o vládu nad Čínou, z něhož vyšel vítězně stát Čchin, který ovládal region kolem původní čouské metropole.
Čchin (221—206 př. n. l.)
Po sjednocení starověkých čínských království roku 221 př. n. l. císař Čchin Š’-chuang-ti nechal obyvatelstvu zabavit všechny zbraně, přesídlil desetitisíce šlechtických rodin z různých království do nového hlavního města – Sien-jangu a rozdělil říši na 36 komandérií v čele s jmenovanými guvernéry.
Za vlády Čchin Š’-chuang-tiho byly obranné zdi (valy) severních čouských království sjednoceny ve Velkou čínskou zeď. Říši propojily strategické silnice vedené z hlavního města až k okrajům státu. V důsledku úspěšných válek byly severní kmeny Siung-nu (Hunů) vytlačeny za Velkou zeď. Na jihu byly k říši připojeny rozsáhlé země kmenů Jüe, včetně severní části dnešního Vietnamu.
Čchin Š’-chuang-ti založil své reformy na ideologii legismu s přísnou disciplínou a potíráním všech nesouhlasných názorů. Po jeho smrti se říše zhroutila v povstáních a občanské válce.
Chan (202 př. n. l. – 220 n. l.)
Ze zmatků následujících po pádu říše Čchin se zrodila říše Chan, když Liou Pang, jeden z vůdců protičchinských povstalců, opětovně sjednotil Čínu a roku 202 př. n. l. se prohlásil císařem. S krátkým přerušením v letech 9–23, kdy chanský ministr Wang Mang vyhlásil svou dynastii Sin, říše Chan přetrvala čtyři století, dokud se počátkem 3. století v občanské válce nerozpadla na panství soupeřících generálů. Posledního chanského císaře roku 220 sesadil Cchao Pchi, který již pouze v severní Číně založil vlastní říši Wej. Na jihu země se totiž osamostatnil Sun Čchüan jako král a později císař říše Wu a v S’-čchuanu vládl Liou Pej z chanského císařského rodu.
Počáteční období s hlavním městem v Čchang-anu je nazýváno Západní Chan (202 př. n. l. – 9 a 23–25, též Raná Chan); pozdější doba v níž vláda metropoli přesunula východněji do Luo-jangu je Východní Chan (25–220, též Pozdní Chan).
Chanská éra je pokládána za zlatý věk čínské historie. Do současnosti si největší národ Číny, vlastní Číňané, říká Chanové.
Tři říše (220–280)
Tradičně je období tří říší vymezeno rokem 220, kdy oficiálně vznikl stát Wej, a rokem 280, kdy říše Ťin dobyla Wu. Hlavní část období v letech 220–263 byla charakteristická relativně stabilním rozdělením Číny na tři soupeřící státy Wej, Šu a Wu. V pozdějších letech se prosazovala tendence ke znovusjednocení Číny, roku 263 stát Wej dobyl Šu, roku 265 rod S’-ma v říši Wej svrhl dynastii Cchao a vyhlásil říši Ťin a roku 280 Ťinové dobyli Wu.
Doba rozpadu říše Chan a Tří říší byla jednou z nejtěžších v čínské historii. Celostátní sčítání lidu provedené roku 280, po sjednocení Tří říší pod vládou Ťinů, přineslo výsledek celkem necelých 2,5 milionů domácností a přes 16 milionů jednotlivců, což bylo jen zlomkem z téměř 10,7 milionů domácností a 56,5 milionů jednotlivců nahlášených v říši Chan před rozpadem státu. Během tohoto období významně pokročila technologie. Ču-ke Liang, stojící v čele vlády Šu, vynalezl „dřevěného vola“, to jest ranou formu kolečka, a zavedl opakovací kuše. Wejský technik Ma Ťün sestavil mechanické loutkové divadlo na vodní pohon, čerpadla zavlažující zahrady v Luo-jangu, a „vůz ukazující jih“, na němž ukazatel mířil stále stejným směrem bez ohledu na pohyb vozu.
Ačkoli relativně krátké, bylo a je toto historické období výrazně romantizované nejen v kultuře Číny, ale i Japonska, Koreje a Vietnamu. Je oslavované a propagované v operách, lidových příbězích, románech a odnedávna i filmech, televizi a videohrách. Nejznámější z literárních děl věnujících se období Tří říší nich je román Příběhy Tří říší z mingské doby. Autoritativním historickým záznamem éry jsou Zápisky o Třech říších Čchen Šoua, žijícího ve 3. století, s komentáři Pchej Sung-č’a z 5. století.
Ťin (265–420)
Říše Ťin byl čínský stát existující v letech 265–420. Založil ho S’-ma Jen, vysoce postavený hodnostář říše Wej, který ovládl wejský dvůr, svrhl wejského císaře a sám nastoupil na trůn jako císař říše Ťin. O patnáct let později – roku 280 – dobyl říši Východní Wu v jižní polovině Číny, čímž skončilo období Tří říší a Čína byla po desetiletích rozdělení nakrátko sjednocena.
Po smrti prvního císaře roku 290 spory uvnitř vládnoucí dynastie vyústily v sérii vnitřních bojů, takzvaných nepokojů osmi knížat. Oslabení státu využili kočovníci z mongolských stepí na severu k dobytí severní Číny. Emigranti ze severní Číny a mocné rodiny bývalého Východního Wu roku 317 obnovily ťinskou moc na jihu s centrem v Ťien-kchangu (dnešním Nankingu). Období, kdy dvůr sídlil v Ťien-kchangu, se nazývá Východní Ťin (předešlé období pak Západní Ťin).
Po odchodu na jih ztratil císařský rod hodně ze své moci na úkor vlivných dvorských rodin. Nakonec jedna z nich, rodina Liou, ovládla císařský dvůr a roku 420 Liou Jü nastoupil na trůn jako první císař nového státu Sung (pro odlišení od říše Sung z let 960–1279 označované jako Liou Sung).
Šestnáct států (304–439)