Klavírní sonáta č. 32 c moll, Op. 111, Ludwiga van Beethovena pochází z doby mezi roky 1821 a 1822 a je poslední z klavírních sonát. Podobně jako jiné sonáty z pozdějšího autorova období, obsahuje prvky fugy.
Autor skladbu věnoval arcivévodovi kardinálu Rudolfu Janovi, svému příteli, žákovi a mecenáši.
Popis Sonáta sestává pouze ze dvou vět. Druhá věta je označena jako arietta s variacemi. Thomas Mann ji nazval "rozloučení se sonátovou formou". Skladba se stala součástí repertoáru významných klavíristů druhé poloviny 19. století.
Historie
náhled|Beethovenův portrét od F. G. Waldmüllera z roku 1823, kdy byla publikována klavírní sonáta č. 32 Beethoven uvažoval o zkomponování svých posledních tří klavírních sonát (Op. 109, 110 a 111) v létě 1820, při práci na Velké mši (Missa solemnis) pro kardinála Rudolfa Jana. Ačkoli v pevnějších obrysech byla skladba načrtnuta teprve v roce 1819, slavné první téma z allegro ed appassionato lze nalézt již ve skicáři z let 1801–1802, společně se jeho Druhou symfonií.Zwei Skizzenbücher von B. aus den Jahren 1801 bis 1803, Breitkopf, pp. 19 and 14 – cited by R. Rolland, in Beethoven: Les grandes époques créatrices: Le chant de la résurrection – Sablier editions, Paris, 1937, p. 517 Studium těchto skicářů navíc vypovídá, že Beethoven původně zamýšlel sonátu třívětou, ve značně odlišné podobě, než jak ji známe dnes: teprve poté se úvodní téma první věty stalo tématem Smyčcového kvartetu č. 13, a že téma s adagio – pomalá melodie v As dur – které mělo být použito, bylo vypuštěno. Pouze motiv zamýšlený pro třetí větu, již zmíněné slavné téma, autor uchoval pro první větu.Rolland R., Beethoven: Les grandes époques créatrices: Le chant de la résurrection – Sablier editions, Paris, 1937, pp. 518–520 Taktéž Arietta byla podrobena značnému množství výzkumů. Náčrty nalezené k této větě naznačují, že s vytvářením druhé věty se Beethoven vzdal myšlenky na třetí větu a sonáta se mu tak nakonec zdála jako ideální.Rolland R., Beethoven: Les grandes époques créatrices: Le chant de la résurrection – Sablier editions, Paris, 1937, p. 513
Společně s 33 variacemi na valčík na A. Diabelliho, Op. 120 (1823) a dvěma sbírkami bagatel – Op. 119 (1822) a Op. 126 (1823) – byla sonáta c moll jednou z Beethovenových posledních skladeb pro klavír. Ačkoliv takřka ignorována současníky až do druhé poloviny 19. století, stala se později součástí repertoáru většiny světových klavíristů.Jean Witold, Ludwig van Beethoven: The Man and His Work (Paris 1964), p. 140: "The sonata went almost unnoticed by contemporaries and it would be not until later that they came to understand its richness."
Reference
Externí odkazy
Free recordings at Musopen Piano Sonata No.32, Op.111 (Beethoven, Ludwig van) na https://musopen.org/music/57-piano-sonata-no-32-in-c-minor-op-111/ Nahrávka od Paavali Jumppanena, na stránkách Isabella Stewart Gardner Museum
Klavírní sonáta 32 Kategorie:1822 v hudbě