náhled|306x306pixelů|Železniční stanice ve městě Okahandja, 1903 Během historie prošlo území Namibie několika fázemi od kolonizace na konci 19. století po zisk nezávislosti v roce 1990. Od roku 1884 byla Namibie německou kolonií, Německou jihozápadní Afrikou. Po první světové válce pověřila Společnost národů Jihoafrickou republiku správou této oblasti. Po druhé světové válce byla Společnost národů v dubnu 1946 rozpuštěna a její nástupkyně OSN zavedla systém poručenských území. Všechny bývalé německé kolonie v Africe se tak dostaly do správy OSN. Jihoafrická republika však vznesla námitku s tím, že většina obyvatel daného území je spokojena s vládou Jihoafrické republiky. Po dvacet let trvající právní při rozhodlo Valné shromáždění OSN rezolucí 2145 XXI ze dne 27. října 1966 o ukončení mandátu a prohlásilo, že Jihoafrická republika nemá žádné další právo spravovat toto území a že území Jihozápadní Afriky bude nadále spadat pod přímou správu OSN.
Předkoloniální období Z Otavijského pohoří pochází nález hominoidní čelisti, jejíž stáří je odhadováno na třináct milionů let. První lidé na území jižní Namibie žili již v roce 25 000 př. n. l. Toto osídlení dokaládají malované kamenné desky. Patří tak k nejstarším uměleckým dílům na světě. Dalšími doklady osídlení z doby kamenné jsou nálezy zbraní a nástrojů. Ty jsou svědectvím, že místní lidé lovili divoká zvířata.
V pohoří Brandberg se nachází mnoho skalních maleb, z nichž většina pocházející z období 2000 př. n. l. Nejsou zde však spolehlivé indicie, které etnické skupiny tyto malby vytvořily. Bylo zpochybněno, že by autory těchto maleb měli být Křováci, kteří jsou spolu s lidem Damara nejstarší etnickou skupinou žijící v Namibii. V 1. století př. n. l. do namibijské oblasti přišli Namové, kteří se na rozdíl od starších etnik živili chovem dobytka.
Ovambové a Kavangové Ovambové a jejich úzce příbuzná etnická skupina Kavangů žili v severní Namibii, jižní Angole a v případě Kavangů také v západní Zambii. Jejich hospodářství bylo založeno na zemědělství, a to především na rybolovu a chovu dobytka, ale také vyráběli kovové nástroje. Obě skupiny patřily k etnické skupině Bantuů. Pouze výjimečně podnikali cesty na jih do centrální oblasti země, protože tamní podmínky nevyhovovaly jejich zemědělskému způsobu života. Často však obchodovali s noži a zemědělskými nástroji, které vyráběli.
Hererové náhled|276x276pixelů|Hererové, asi 1910 Během 17. století se do Namibie dostali příslušníci nomádského etnika chovajícího dobytek, Hererů. Přišli z oblasti východoafrických jezer a na území Namibie pronikali ze severozápadu. Nejprve osídlili Kaokoland, ale v polovině 19. století se část přesunula jižněji do Damaralandu. V Kaokolandu zůstali Himbové, kteří zde žijí dodnes. Během německé okupace jihozápadní Afriky byla přibližně třetina populace vyhlazena během genocidy.
Oorlamové V 19. století bílí farmáři, většinou Búrové, postupně obsazovali území ležící více na severu a tlačili tak domorodé národy Khoisanů přes řeku Orange. Tito Khoisanové, známí jako Oorlamové, převzali búrské zvyky a mluvili jazykem podobným afrikánštině. Čím dál více Oorlamů se usazovalo v Namaqualandu a toto území obsazovali i násilně. To zvyšovalo napětí s místními Namy a došlo mezi nimi ke konfliktu. Pod vedením Jonkera Afrikanera Oorlamové použili zbraně k převzetí kontroly nad nejlepšími pastvinami. Ve 30. letech 19. století Afrikaner uzavřel dohodu s náčelníkem Namů Oasebem, podle níž Oorlamové měli chránit centrální namibijské pastviny před Herery, kteří se tlačili na jih. Na oplátku byl Afrikaner uznán za vládce, usadil se v oblasti dnešního Windhoeku, na hranicích s územím Hererů. Afrikanerovy lidé se brzy dostali do konfliktu s Herey, kteří z jihu vstoupili do oblasti Damaralandu přibližně ve stejnou dobu, kdy se Afrikanerův lid začal rozšiřovat dále na sever od Namaqualandu. Jak Oorlamové, tak Hererové chtěli využívat pastviny Damaralandu pro svá stáda. To vyústilo ve válečný konflikt mezi Herery a Oorlamy a také Damary, kteří byli původními obyvateli této oblasti. Damarové byli vysídleni a mnoho z nich bylo zabito. Oorlamové díky svým koním a zbraním dokázali Herery vojensky převýšit a přinutili je, aby jim přenechali svůj dobytek jako tribut.
Basteři náhled|291x291pixelů|První rada basterů z roku 1872 před ústavou ležící na stole Basteři, potomci převážně Namů a holandských osadníků, se usadili ve střední Nambii, kde založili město Rehoboth. Jsou poslední skupinou považovanou za domorodé obyvatele Namibie. Byli kalvinisty a hovořili afrikánsky. Podobně jako Oorlamové byli i basteři tlačeni bílými osadníky na sever. V roce 1868 skupina asi 90 rodin překročila řeku Orange a vstoupila do Namibie. V roce 1872 založili Svobodnou republiku Rehoboth a přijali ústavu. Ta zajišťovala, že národ měl být veden Kapteinem, jež byl přímo voleným lidem. Měl také existovat malý parlament zvaný Volkraad, který se měl skládat ze tří přímo volených občanů.
Evropský vliv a kolonizace Prvním Evropanem, který vstoupil na namibijskou půdu, byl v roce 1485 portugalský mořeplavec Diogo Cão, jež se na krátko zastavil na Pobřeží Koster během své průzkumné mise podél západního pobřeží Afriky. Na místě svého přistání vztyčil vápencový kříž. Dalším Evropanem, který navštívil Namibii, byl Bartolomeu Dias. Ten se na své cestě k Mysu Dobré naděje zastavil v oblasti dnešních měst Walvis Bay a Lüderitz. Nehostinná Namibská poušť představovala bariéru, a tak ani jeden z těchto portugalských objevitelů nepodnikl cestu hlouběji do vnitrozemí.
V roce 1793 nizozemský úřad v Kapsku rozhodl o převzetí kontroly nad Walvis Bay, neboť se jednalo o jediný dostatečně hluboký přístav na Pobřeží Koster. Poté, co kontrolu nad Kapskou kolonií převzalo roku 1805 Spojené království, převzali Britové kontrolu i nad Walvis Bay. Ovšem koloniální osídlení tamní oblasti bylo omezené a Holanďané ani Britové nepronikli daleko do vnitrozemí. vlevo|náhled|Adolf Lüderitz, okolo 1885 Jednou z prvních evropských skupin, které projevily zájem o namibijské vnitrozemí byli misionáři. V roce 1805 Londýnská misijní společnost začala z prací v Namibii a svou činnosti rozšiřovala severně od Kapské kolonie. V roce 1811 založili tito misionáři v jižní Namibii město Bethanie, kde vybudovali kostel, který byl pod dobu před objevem ǁKhauxaǃnasu, který pochází z dob před evropským osídlením, považován za nejstarší namibijskou budovu.
Ve 40. letech 19. století začala německá Rýnská misijní společnost se svým působením v Namibii a spolupracovala i s Londýnskou misijní společností. Až v 19. století, kdy se evropské mocnosti snažily africký kontinent rozdělit při tzv. závodu o Afriku, se Evropané v popředí s Němci začali zajímat o namibijské území. První územní nárok na Namibii vznesla Británie svou okupací Walvis Bay, dokládajíc své osídlení od roku 1797 a dovolila Kapské kolonii v anexi namibijské oblasti již v roce 1878. Anexe byla pokusem předejít německé ambici týkající se tohoto území a také zaručovala kontrolu důležitého přístavu na cestě do Kapské kolonie a dalších britských kolonií v Africe.University of the Witwatersrand. African Studies Institut. Local Imperatives and Imperial Policy: The sources of Lord Carnarvon's South African Confederation Policy. Dostupné online A united South Africa: with or without South West Africa? Dostupné online
V roce 1883 odkoupil německý obchodník Adolf Lüderitz od náčelníka Namů Josefa Frederikse II. půdu u Lüderitzova zálivu. Brzy po koupi tuto pobřežní oblast pojmenoval po sobě. V přesvědčení, že Británie celou oblast vyhlásí svým protektorátem, doporučil Lüderitz německému kancléři Otto von Bismarckovi, aby vznesl na oblast nárok. V roce 1884 tak kancléř učinil, čímž byla založena Německá jihozápadní Afrika.
Území Capriviho výběžku se stalo součástí nově založené německé kolonie dne 1. července 1890 na základě Helgolandsko-zanzibarské smlouvy uzavřené mezi Velkou Británií a Německým císařstvím. Capriviho výběžek poskytl Němcům přístup k řece Zambezi a tím otevřel možnosti k německé kolonizaci východní Afriky. Výměnou za ostrov Helgoland ležící v Severním moři, získala Velká Británie kontrolu nad ostrovem Zanzibar ležícím na východě Afriky.
Německá jihozápadní Afrika
vlevo|náhled|321x321pixelů|Náčelník Hendrik Witbooi (uprostřed) se svými společníky Brzy poté, co byl Lüderitz a rozsáhlá oblast na atlantském pobřeží prohlášena německým protektorátem, zde bylo nasazeno německé vojsko, protože v oblasti vzplanuly boje s domorodými kmeny, především Namy. Pod vedením kmenového náčelníka Hendrika Witbooi se Namové zuřivě postavili na odpor proti německé okupaci. Média celou událost označovala za povstání Hotentotů.
Odpor Namů však nedosáhl úspěchu a Witbooi byl v roce 1894 donucen podepsat s Němci smlouvu o ochraně. Tato dohoda umožnila Namům ponechat si zbraně a Wtibooi byl propuštěn na základě čestného prohlášení, že nebude pokračovat v povstání. V roce 1894 byl major Theodor Leutwein jmenován guvernérem Německé jihozápadní Afriky. Bez velkého úspěchu se pokusil uplatnit v Namibii princip kolonialismu bez krveprolití. Smlouva o ochraně sice celkově stabilizovala situaci, ale lokální vzpoury dál přetrvávaly a byly potlačeny elitním německým plukem Schutztruppe. Mezi kolonialisty a domorodým obyvatelstvem nebylo za trvání kolonie nikdy dosaženo skutečného míru.
Vzhledem k tomu, že v té době šlo o jedinou německou kolonii v Africe, byla považována za vhodné místo pro osídlení bílými osadníky. V roce 1903 zde žilo 3700 Němců. Do roku 1910 jejich počet vzrostl na 13000. Dalším důvodem příchodu německých osadníků bylo v roce 1908 objevení naleziště diamantů. Těžba diamantů se od té doby stala důležitým zdrojem namibijské ekonomiky. Osadníci byli vládou povzbuzování ve vyvlastňování domorodé půdy a byla zde zavedena i nucená práce, která se podobala otroctví. I to vedlo ke zhoršení vztahů mezi domorodci a německými osadníky.
Války s Herery a Namy náhled|253x253pixelů|Obraz Richarda Knötela s výjevem boje německých jednotek z Herery Neutuchající místní povstání přerostla v roce 1904 do války s Herery a Namy. Stalo se tak v okamžiku, kdy Hererové zaútočili na vzdálené venkovské farmy německých osadníků a přibližně 150 z nich zabili. Vzplanutí vzpoury bylo považováno za výsledek měkčího přístupu guvernéra Leutweina a na jeho místo byl dosazen generál Lothar von Trotha. vlevo|náhled|274x274pixelů|Zajatí Hererové během povstání v roce 1904 Na začátku války měli Hererové pod velením náčelníka Samuela Maharera převahu. S dobrou znalostí terénu se dokázali dobře bránit proti jednotkám Schutztruppe. Brzy se do války připojili i Namové pod velením Hendrika Witbooie. Aby se situace obrátila, vyslalo Německo do kolonie dalších 14000 vojáků, kteří brzy povstání porazili v bitvě u Waterbergu v roce 1904. Před touto bitvou vyhlásil von Trotha ultimátum, které Hererům odpíralo občanská práva a nařizovalo jim opustit zemi pod hrozbou smrti. Při útěku se Hererové stáhli do bezvodné oblasti v regionu Omaheke v západním výběžku Kalahari, kde mnoho z nich zemřelo žízní. Německé síly střežily každý zdroj vody a dostaly rozkaz zastřelit každého dospělého muže Hererů, kterého by zahlédly. Jen několika z nich se podařilo uprchnout do sousedních britských oblastí. Tyto události vešli do historie jako genocida Hererů a Namů a zemřelo během nich 24 až 65 tisíc Hererů (odhadem 50 % až 70 % celkové populace Hererů) a 10000 Namů (50 % z jejich celkové populace). Genocidy bylo dosaženo především smrtí hladem a používáním studniční vody v Namibské poušti, která předtím byla Němci otrávena.Dan Kroll, "Securing our water supply: protecting a vulnerable resource", PennWell Corp/University of Michigan Press, s. 22 Dne 7. října 2007 se potomci Lothara von Trotha omluvili šest náčelníkům Hererů za činy svého předka.
Jihoafrická správa