Nizozemská monarchie je konstituční monarchií. Úloha a postavení panovníka jsou tedy definovány a omezeny nizozemskou ústavou. Proto je její velká část věnována panovníkovi; zhruba třetina dokumentu popisuje nástupnictví, mechanismy nastoupení a abdikace na trůn, role a odpovědnosti panovníka, formality týkající se komunikace mezi parlamentem a panovníkem a roli panovníka při tvorbě zákonů.

Nizozemské království bylo od 16. března 1815 nezávislou monarchií, ale jeho kdysi suverénní provincie byly přerušovaně pod vládou členů Oranžsko-nasavské a Nasavské dynastie. Toto období trvalo od roku 1559, kdy Filip II. Španělský učinil Viléma Mlčenlivého místodržitelem, až do roku 1747. Vilém se stal vůdcem Nizozemské revoluce a nezávislých Spojených provincií nizozemských. Jako místodržitel byl následován několika jeho potomky. V roce 1747 se funkce místodržitele stala dědičnou ve všech provinciích takto "korunované" republiky. Posledním místodržitelem byl Vilém V.

Cyklus monarchů je popsán v první části kapitoly 2 nizozemské ústavy, která je věnována kabinetu. Vilém-Alexandr je nizozemským králem od 30. dubna 2013.

Nástupnictví Nizozemská koruna přechází dědickým právem na potomky Viléma I. Dědic je určen dvěma mechanismy: absolutní rovnou primogeniturou a pokrevní příbuzností. Nizozemsko zavedlo absolutní primogenituru místo patrilineární primogenitury v roce 1983. Pokrevní příbuznost limituje nástupnictví na trůn na osoby, které jsou ve vztahu ke stávajícímu panovníkovi do příbuznosti třetího stupně. Například vnoučata princezny Margriet Nizozemské (sestra princezny Beatrix) nemají dědická práva, protože jejich příbuzenství s Beatrix, když byla královnou, bylo čtvrtého stupně (tj. princezna Beatrix je dcerou rodičů rodičů jejich rodičů). Dědictví se také omezuje na legitimní dědice, což vylučuje nárok na trůn dětí narozených mimo manželství. Zvláštní případ nastane, pokud král zemře, zatímco jeho žena je těhotná: nenarozené dítě je v tomto bodě, pokud se nenarodí mrtvé, považováno za dědice. Pokud se mrtvé narodí, považuje se za nikdy neexistující. Pokud tedy starý král zemře, zatímco jeho žena je těhotná se svým prvním dítětem, nenarozené dítě je okamžitě považováno za narozené a okamžitě se stává novým králem nebo královnou. Pokud těhotenství skončí porodem mrtvého dítěte, jeho vláda je zrušena (jinak by existence mrtvě narozeného krále / královny přidala na trůn určitý stupeň příbuzenského odloučení od ostatních členů rodiny a mohla by náhle vyloučit další osobu v pořadí na trůn).

Pokud je panovník nezletilý, je jmenován vladař a slouží jako regent, dokud panovník nezestárne. Vladařem je obvykle pozůstalý rodič panovníka, ale ústava stanovuje, že regent a zákonný zástupce mladého panovníka bude určen zákonem; kdokoli může být jmenován regentem, zákonným zástupcem nebo oběma.

V ústavě existuje také řada zvláštních případů. Zaprvé, pokud po smrti panovníka není dědic, může parlament na návrh vlády jmenovat nástupce. Tento návrh může být učiněn ještě před smrtí vládnoucího panovníka, a to i samotným panovníkem (v případě, že je zřejmé, že panovník zemře, aniž by zanechal dědice). Zadruhé, někteří lidé jsou z řady následnictví vyloučeni. To je:

Každý dědic, který se ožení bez souhlasu parlamentu, ztrácí dědické právo. Osoba, která je nebo se stala skutečně nežádoucí nebo nevhodnou pro funkci panovníka může být parlamentem odstraněna z linie následnictví na návrh vládnoucího monarchy. Tato klauzule nebyla nikdy provedena a je považována za „nouzový východ“. Příkladem může být následník trůnu, který se dopustí velezrady nebo utrpí vážnou nehodu.

Nástup na trůn

Stejně jako u většiny monarchií nemůže být Nizozemsko bez panovníka – ústava Nizozemska neuznává situaci, kdy žádný panovník není. Je tomu tak proto, že aby mohla vláda fungovat, musí existovat hlava státu, tj. musí existovat někdo, kdo plní úkoly ústavní role krále / královny. Z tohoto důvodu nový panovník převezme roli v okamžiku, kdy předchozí panovník skončí vládu. Jedinou výjimkou je případ, kdy neexistuje žádný dědic, a v takovém případě parlament převezme roli panovníka až do jmenování panovníka nebo regenta.

Očekává se, že panovník bude vykonávat své povinnosti pro dobro národa. Monarcha proto musí přísahat, že bude dodržovat ústavu a věrně vykonávat úřad. Panovník musí složit přísahu co nejdříve po nástupu na trůn během společného zasedání parlamentu konaného v Amsterdamu. Článek 32 nizozemské ústavy popisuje přísahu v „hlavním městě Amsterdamu“, což je mimochodem jediná fráze v ústavě, která jmenuje Amsterdam jako hlavní město království. Obřad se nazývá inaugurace.

Nizozemský panovník není korunován; přísaha panovníka představuje přijetí trůnu. Všimněte si také, že tento obřad se nerovná nástupu na trůn, protože by to znamenalo uvolnění trůnu mezi panovníky, které není povoleno. Panovník nastupuje na trůn okamžitě poté, co předchozí panovník přestane vládnout. Přísaha představuje pouze přijetí trůnu na veřejnosti.

Konec vlády Vláda panovníka může skončit dvěma způsoby:

Smrt (Vilém II., Vilém III.)

Abdikace Panovník z vlastní vůle odstoupí. (Vilém I., Vilemína, Juliána, Beatrix)

Oba případy spustí mechanismus nástupu na trůn. I když ústava výslovně nezmiňuje ani jednu z možností, popisuje to, co se stane poté, co panovník zemře nebo se vzdá své funkce. Abdikace je výsadou monarchy, ale je také nevratná – osoba, která se vzdá trůnu se už nemůže na trůn vrátit, ani dítě narozené bývalému monarchovi poté, co došlo k abdikaci, nemá nárok na trůn.

Monarcha, který abdikoval je legálně princ nebo princezna Nizozemský/á stejně jako princ nebo princezna Oranžsko-Nasavský/á. Po své smrti se abdikovaný monarcha tradičně znovu označuje jako král nebo královna. Například královna Juliána se stala královnou dne 4. září 1948 a poté, dne 30. dubna 1980 po její abdikaci, znovu princeznou, ale od své smrti dne 20. března 2004 byla označována znovu jako královna Juliána.

Dočasná ztráta královské autority Existují dva způsoby, jak lze panovníka zbavit jeho královské autority, aniž by přestal být panovníkem:

Dobrovolné postoupení královské moci Panovník dočasně zastaví výkon úřadu.

Odstranění královské moci Vláda zbaví panovníka jeho královské autority, protože je považován za nezpůsobilého pro plnění jeho úkolů.

Tyto případy jsou oba dočasné (i když panovník zemře, když nevykonává svůj úřad, stále se to považuje za dočasné) a jsou podrobně popsány v ústavě. Panovník může z jakéhokoli důvodu dočasně přestat vládnout. Může to být na jeho vlastní žádost nebo proto, že parlament považuje panovníka za nezpůsobilého. Ačkoli může mít panovník nebo parlament jakýkoli důvod, aby panovníka zbavila moci, má se za to, že jak panovník, tak parlament jednají odpovědně a nenechávají funkci zbytečně prázdnou. Oba případy jsou určeny k řešení mimořádných situací, jako je fyzická nebo duševní neschopnost monarchy vykonávat úřad.

Protože ani postoupení, ani odstranění není trvalé, nespouští ani následnictví. Místo toho parlament jmenuje regenta. To musí být dědic trůnu, je-li dostatečně starý. Aby se monarcha mohl vrátit do své funkce, musí být v tomto smyslu přijat zákon (který je podepsán regentem). Panovník znovu nastoupí na trůn v okamžiku, kdy bude zveřejněn zákon o jeho návratu.

Panovník a vláda Ačkoli monarcha má role a povinnosti ve všech částech vlády a na několika důležitých místech ve zbytku společnosti, primární role monarchy je v rámci výkonné moci nizozemské vlády: monarcha je součástí vlády Nizozemska .

Role panovníka ve vládě Nizozemska je popsána v článku 42 ústavy:Článek 42: Vláda se skládá z krále a ministrů. Král je právně nedotknutelný; zodpovědní jsou ministři.Tento článek je základem plné moci a vlivu panovníka a činí ho před zákonem nedotknutelným, ale omezuje také jeho praktickou moc, protože za ni nemůže nést žádnou odpovědnost.

První odstavec článku 42 stanovuje, že nizozemskou vládu tvoří panovník a jeho ministři. Panovník podle tohoto článku není hlavou vlády; ministři se panovníkovi ve vládě nezodpovídají. Neexistuje žádný rozdíl, žádná dichotomie, žádná segregace nebo odloučení: panovník a jeho ministři jsou vláda a vláda je jedna.

Tato skutečnost má praktické důsledky v tom, že není možné, aby se panovník a ministři neshodli. Vláda hovoří jedním hlasem a rozhoduje jako jednotný orgán. Když panovník jedná ve výkonné funkci, činí tak jako zástupce sjednocené vlády. A když vláda rozhodne, panovník souhlasí (i když panovník osobně nesouhlasí). V konečném důsledku toho není možné, aby panovník odmítl podepsat návrh zákona, který byl odsouhlasen a podepsán odpovědným ministrem. Taková neshoda mezi panovníkem a jeho ministrem je situací, na kterou se nevztahuje ústava, a je automaticky ústavní krizí.

Druhý odstavec článku je však ve skutečnosti tím, co bere panovníkovi moc. Tento odstavec uvádí, že panovník je nedotknutelný. Je mimo dosah jakéhokoli trestního stíhání. Pokud se něco pokazí, ministr odpovědný za dané téma je odpovědný za selhání panovníka. Zní to, jako by to z monarchy udělalo absolutního tyrana, ale ve skutečnosti je to naopak: protože ministři jsou zodpovědní, mají také pravomoc rozhodovat. Ministři určují směr vlády a země, ministři přijímají výkonná rozhodnutí a řídí státní záležitosti. A protože je vláda jednotná, panovník se řídí rozhodnutím ministrů. Praktickým důsledkem tohoto omezení moci panovníka je, že panovník nikdy nepřijme rozhodnutí sám. Každé rozhodnutí, každou vyhlášku musí podepsat odpovědný ministr (ministři).

Panovník a právo země Technicky má monarcha spoustu praktické síly. Například žádný návrh zákona se ve skutečnosti nestane zákonem, dokud nebude podepsán panovníkem – neexistuje žádný reálný požadavek, aby panovník zákon podepsal. V praxi bude panovník ale vždy souhlasit, protože většinu návrhů zákona podává vláda „jménem krále“. A zatímco návrhy zákonů musí být schváleny parlamentem, mnoho praktického chodu země je řízeno královským výnosem (v nizozemštině: Koninklijk Besluit). Královské dekrety vytvářejí ministerstva, rozpouští sněmovnu, a jmenují a vyhazují ministry.

Jelikož jsou však odpovědní ministři, královské výnosy ve skutečnosti vydává odpovědný ministr. Panovník musí podepsat zákony a královské dekrety před tím, než vstoupí v platnost, ale ústava stanovuje, že odpovědní ministři a státní tajemníci musí dokument spolupodepsat. To vzhledem k tomu, že ministři mají autoritu, ve skutečnosti znamená, že rozhodují a je to panovník, který spolupodepisuje (ministr žádá panovníka o svolení, tj. královskou autoritu, a jako zastánce ústavy panovník podepisuje jako první; ministr je politicky odpovědný za zákon a spolupodepisuje. Koruna: monarcha a ministr společně). I to je formalita. I když panovník může technicky navrhovat zákony („jménem krále“), ministerská odpovědnost znamená, že to nikdy nedělá. A i když vláda může odmítnout podepsat zákonem schválený návrh parlamentu, je to prakticky neslýchané a panovník, který sám odmítne zákon podepsat, je ještě vzácnější (a způsobilo by to ústavní krizi).

Existuje jeden zvláštní případ, kdy má panovník, pokud je to možné, ještě menší moc než obvykle: jmenování jeho ministrů. Ministři jsou jmenováni královským výnosem, který musí být podepsán odpovědným ministrem. Královský dekret o jmenování ministra je však podepisován dvěma odpovědnými ministry, nikoli jedním: odcházejícím ministrem odpovědným za ministerstvo a předsedou vlády.

Sestavení vlády Ačkoli jsou pravomoci nizozemského monarchy omezené, nemá pouze ceremoniální roli. Přes všechna zdání má monarcha určitou skutečnou moc, která souvisí s vytvořením nové vlády po parlamentních volbách. Tato moc je tradiční a není popsána v ústavě.