náhled|Hlavní hrdina eposu Ráma (vpravo) sedící na ramenech Hanumána v zápase s Rávanou (malba z Tamilnádu, kolem roku 1820, dnes uložena v Britském muzeu) Rámájana (v sanskrtu रामायण, Rāmāyaṇa; v překladu „Příběh života Rámova“ či „Putování Rámovo“) je starověký indický epos, za jehož autora je považován legendární mudrc Válmíki. Tvoří důležitou část hinduistického kánonu smrti, společně s Mahábháratou je jedním z nejvýznamnějších děl indické epické literatury. Je nejoblíbenějším textem višnuistů.
Hlavní hrdinou eposu je princ Ráma, prvorozený syn kóšálského krále Dašarathy. Ráma byl následkem dvorských intrik odsouzen ke čtrnácti letům lesního vyhnanství, kam se uchýlil i se svou manželkou Sítou a bratrem Lakšmanou. Vlády se zatím chopil jeho další bratr Bharata. Jednoho dne byla Síta unesena Rávanou, králem rákšasů, na ostrov Lanku (pravděpodobně Srí Lanka). Ráma ji však s pomocí opičího lidu v čele s králem Sugrívou a jeho věrným druhem Hanumánem získal zpět. Při dobývání Lanky zahynul Rávana, jeho synové, bratři i řada dalších významných rákšasů. Ráma se pak vrátil se Sítou zpět do Ajódhji, kde se stal králem a spravedlivě vládl po mnoho století.
Epos se skládá z 24 000 dvojverší a zahrnuje 7 částí zvaných kándy. Vznikl zhruba kolem 3. století př. n. l., i když předloha pro Rámův příběh je ještě o několik století starší. Některé epizodní příběhy včetně celé první a sedmé kándy, kde dochází ke ztotožnění Rámy s Višnuem, byly do eposu včleněny až dodatečně, a to někdy v prvních stoletích našeho letopočtu. Tyto vsuvky jsou klíčové v tom, že z původně světského eposu činí náboženské dílo.
Původ S určitostí toho lze o původu a okolností vzniku Rámájany říci jen velmi málo. Rámájana je považována za vůbec nejstarší dílo indické básnické literatury, u kterého lze vystopovat konkrétního autora, kterým je podle tradice básník Válmíki, „první indický básník“. Oproti Mahábháratě je obsahově mnohem ucelenější a i když je jisté, že v průběhu let k ní byly přidávány některé vsuvky či celé epizody, základní dějová linie příběhu je dílem jediného autora.Strnad a kol. (2008). S. 119. S velkou pravděpodobností se původně jednalo o čistě světský epos, který byl oslavou pozemského hrdiny a až později byly některé události příběhu pozměněny. K dílu byla přidána první a hlavně sedmá část, která je klíčová v tom, že z Rámy, hlavního hrdiny celého příběhu, dělá vtělení Višnua. Ze světského eposu se tak stalo náboženské dílo, které je dnes nejoblíbenější četbou višnuistů.
Rámájana je první dílo indické literatury, které je psáno v kávjovém stylu. Jedná se o dvorskou básnickou formu, která je zaměřena čistě na estetické hodnocení básnického díla a snaží se o co nejvyšší vytříbenost básnických děl. V tomto se Rámájana i liší od Mahábháraty, jejíž dvojverší jsou psána monotónně a místy až neobratně.
Datace Badatelé datují původ pověsti, která se stala předlouhou pro Válmíkiho zpracování, do doby mezi 8.–4. stoletím př. n. l., vznik Rámájany jako takové do doby vymezené 4.–2. století př. n. l. Dodatky, kde Ráma vystupuje už jako avatár Višnua, byly k dílu začleněny nejpozději do 2.–3. století.Strnad a kol. (2008). S. 120.
Podle určitých náznaků, podobností a odlišností v Rámájaně a Mahábháratě došli badatelé k závěru, že Rámájana je o něco starší než Máhábhárata. Např. v Mahábhárátě jsou promluvy postav vždy uváděny formulací typu „Ardžuna řekl...“, „světec řekl...“ apod. Tyto formulace však nejsou součástí metrického verše, zatímco v Rámájaně už jsou pevnou součástí metrické stavby veršů. Dalším faktorem, který badatele vedl k závěru, že Rámájana je staršího data než Máhábhárata, je skutečnost, že velmi zestručněný příběh Rámy zvaný Rámópákjána tvoří jednu z vložených částí Máhábháraty. Jinou velmi stručnou verzi Rámájany obsahuje Dašaratha džátaka, v níž se Buddha ztotožňuje s Rámou.
Děj náhled|Narození Rámy (malba, Udajpur, 1712) Rámájana se tradičně dělí do sedmi chronologicky seřazených dílů (kánda). Každý je věnován nějaké důležité události v Rámově životě. Prvním dílem je Bálákánda, který líčí Rámovo narození, dětství a sňatek se Sítou. Druhý díl s názvem Ajódhjakánda je věnován událostem v Ajódhi, které přiměly Rámu odejít do lesního vyhnanství. Aranjakánda je věnována životě ve vyhnanství a unesení Síty rákšasou Rávanou. Čtvrtá část – Kiškindhjákánda – líčí setkání Rámy s Hanumánem a Rámův pobyt u opičího lidu. Zatímco pátá část zvaná Sundarakánda vypráví o hrdinství Hanumána a příchodu Rámy a opičího vojska na Lanku, šestý díl, Juddhakánda, se věnuje již samotné bitvě mezi Rámovými a Rávanovými vojsky. Poslední, sedmá kánda s názvem Uttarakánda, popisuje Rámův návrat do Ajódhji, opětovné spojení a následné rozejití se Sítou a Rámův odchod na nebesa.Lexikon východní moudrosti. S. 361.
Mezi hlavní postavy eposu patří Ráma, jeho manželka Síta a bratři Bharata a hlavně Lakšmana. Dále opičí král Sugríva a jeho věrný rádce Hanumán. Z rákšasů vyniká zejména Rávana a jeho syn Indradžit.
Bálákánda náhled|vlevo|Narození Dašarathových synů (malba, Udajpur, 1712) Dašaratha z rodu Raghuovců byl králem Kóšalí, jehož hlavním městem byla Ajódhja. Byl velmi oblíben mezi svými poddanými i vazaly, avšak sám byl zarmoucen, neboť stále neměl potomky i přesto, že měl tři manželky (Kausalju, Sumitru a Kaikéjí). Na radu svých ministrů se rozhodl uspořádat ašvamédhu, velkou oběť koně, aby si tak zajistil přízeň bohů. Velký obětní rituál se konal tři dny a král během ní rozdal ohromné bohatství. Mudrc Ršjašrnga, který byl z daleka přizván ke slavnosti, králi prorokoval, že se mu narodí hned čtyři synové.
Celá slavnost se konala v době, kdy se všichni bohové sešli u Brahmy a prosili ho o radu, jak mají zdolat Rávanu, krále rákšasů, jehož síla ohrožovala všechny tři světy. Rávana totiž kdysi žil tisíce let asketickým životem a díky přísné askezi si na Brahmovi vyžádal, aby ho nemohl zabít žádný bůh, gandharva, jakša, démon či jiný polobožský tvor. Jen na člověka ve své pýše zapomněl. I poprosili bohové Višnua, který už kdysi zachránil svět díky svým vtělením, aby se vtělil do některého z Dašarathových synů a zachránil svět před zánikem. A Višnu slíbil, že tak učiní.
A tak se na Zemi stalo, že v závěru ašvamédhy vystoupila z obětního ohně zářící bytost, která podala Dašarathovi misku rýže s instrukcí, že tato rýže má být rozdělena rovným dílem mezi jeho tři manželky. Dašaratha tak učinil a za nedlouhou všechny tři manželky počaly. Kausalja počala Rámu, Sumitra porodila dvojčata Lakšmanu a Šatrughnu a Kaikéjí Bharatu. Mezitím se dali do plození i bohové, kteří zplodili tisíce synů v podobě opic včetně udatných bojovníků jako je Hanumán, syn Vájův či Níla, syn Agniho. Tento opičí národ se usadil na jihu země a čekal, až za nimi přijde Ráma, aby je povolal do svých služeb.
náhled|Džanaka vítající Dašarathův rod (malba, Džammú a Kašmír, 1700–1710) Ráma i jeho bratři v královském paláci obdrželi vzdělání ve válečnictví i znalosti véd. Z Rámy a jeho bratra Lakšmany se stali nerozluční druhové, stejně tak z Bharaty a Šatrughuna. Rámovi ještě nebylo 16 let, když do paláce přišel světec Višvámitra, který žádal o pomoc proti dvěma rákšasům Máríčovi a Subáhovi, kteří narušují jeho meditace. Ráma s Lakšmanou se proto vydali oba rákšasy zabít. Než světec oba bratry odvedl zpět k otci, Višvámitra je vzal do Mithily, sídla krále Džanaky, aby tam mohli spatřit zázračný Šivův luk, zatímco Višvámitra bude vykonávat oběti. Tento luk svěřili bohové Džanakovým předkům do úschovy poté, co byl zabaven Šivovi, který jím ohrožoval ostatní bohy. Nikdo jej nemohl napnout, a proto Džanaka slíbil, že ten, kdo luk napne, získá za manželku jeho dceru Sítu.
V Mithile Ráma požádal, zda by směl tento zázračný luk spatřit. Džanaka svolil a dal přinést luk. Ráma jej pozvedl, natáhl a zlomil vejpůl, čímž si zasloužil ruku Síty. Na velkolepou svatbu do Mithily dorazilo mnoho lidí v čele s královským průvodem Dašarathy a jeho syny Bharatou a Šatrughou. Aby byl svazek mezi oběma královskými rody co nejpevnější, oženil se Lakšmana s Urmilou, druhou Džanakovou dcerou, a Bharata a Šatrugha se oženili s dcerami Džanakova bratra. Po této čtyřnásobné svatbě se všichni čtyři bratři i s manželkami vypravili do Ajódhji. Po jejich velkolepém přijetí se Bharata a Šatrugha vydali na dlouhou návštěvu za svým strýcem Judhadžitou.
Ajódhjakánda náhled|Zdrcená Kaikéjí a Dašaratha poté, co se Kaikéjí dozvěděla, že je Ráma odsouzen ke čtrnáctiletému vyhnanství (olejomalba, Ravi Varma Press, kolem 1895) Když Ráma dospěl v muže, král Dašaratha se rozhodl, že mu podstoupí svůj trůn. Ráma, potěšen touto novinkou, šel za svou matkou Kaušaljou, aby ji vše vypověděl. Když se však o této novince dozvěděla i Manthara, zlá služebnice Kaikéjí, běžela za svou paní a přesvědčila ji o tom, že jakmile se Ráma stane králem, bude mu muset ona i její syn Bharata sloužit. Kaikéjí se nakonec nechala přesvědčit a vyžádala si na králi splnění dvou přání, která ji manžel kdysi slíbil poté, co ho Kaikéjí vyléčila po boji s asury. Když Kaikéjí králi sdělila, že si přeje, aby korunoval Bharatu místo Rámy a Rámu ať pošle na čtrnáct let do lesního vyhnanství, král byl zděšen. Po probdělé noci plné zoufalství poslal svého vozataje Sumatru, aby přivedl Rámu i jeho ženu. Jakmile zcela klidný Ráma vyslechl králův verdikt vyhnanství, uklonil se a začal se loučit se svými bližními, aby naplnil králova slova.
Jakmile se Síta dozvěděla o tom, že Ráma bude muset strávit čtrnáct let v lesním vyhnanství, rozhodla se ho následovat. Stejně tak se rozhodl Lakšmana a ani Rámovo naléhání nepomohlo, aby raději oba zůstali v Ajódhji. Ještě téhož dne si všichni tři oblékli roucha asketů a vydali se na cestu. Z Ajódhji vyjeli na voze plném zbraní, které jim věnoval král na obranu před četnými nebezpečími lesní pustiny. Doprovázel je mnohočetný dav včetně celého dvora a Sumatry coby vozataje, jen král zůstal v paláci, přemožen zármutkem. Po odjezdu Rámy král zle vyčinil Kaikéjí za její bezcitná přání. Obrovský dav stále doprovázel Rámu, byť byli daleko od Ajódhji a odmítal ho opustit bez toho, aby se Ráma vrátil do Ajódhji a chopil se trůnu. I vstal Ráma jednou ještě za tmy a s manželkou, bratrem a Sumatrou vyrazili na cestu dlouho před svítáním. Když nesčetný dav zjistil, že je Ráma pryč, dal se do nářku, avšak pak mu nezbylo, než se vrátit do Ajódhji, která se ponořila do smutku.
Když malá skupinka vyhnanců dojeli ke Ganze, Ráma poslal Sumatru i s vozem zpět do paláce. Na druhý břeh Gangy tak už vkročili jen Ráma, Lakšmana a Síta. Šli podél řeky, až došli k posvátnému místu, soutoku Gangy a Jamuny. Tam se nacházela řada příbytků asketů včetně příbytku slavného askety Bharavádže, který Rámovi a jeho dvěma druhům poradil vhodné místo pro přečkání oněch 14 let. Nacházelo se při svahu hory Čitrakúta. Jakmile tam došli, Lakšmana postavil příbytek a všichni tak započali svůj čtrnáctiletý pobyt v lesním vyhnanství.
Když se Sumatru vrátil do Ajódhji, král ho ihned přijal. Vyslechnuv Sumatrovo líčení cesty a Rámovo odhodlání splnit otcův příkaz, po dlouhé srdceryvné řeči upadl do bezvědomí a brzy na to zemřel. Pak bylo urychleně vysláno poselstvo k Bharatovi, který stále děl u Judhádžita, aby se okamžitě vrátil domů. Bharata proto neváhal a vydal se do Ajódhji. Jakmile mu jeho matka vše vypověděla, Bharata upadl v žalostný nářek. Zle matce vyčinil a všem přítomným vysvětlil, že nikdy nechtěl být králem a že jedině Ráma je právoplatný následník královského trůnu. Poté, co pohřbil svého otce, vydal se s obrovským průvodem na cestu za Rámou, aby jej přiměl k návratu na královský trůn. náhled|Ráma, Síta a Lakšmana v jednom z ášramů (malba, kolem 1780)