Mrtvé dřevo

vpravo|náhled|Zdrojem mrtvého dřeva jsou osamělé suché stromy vpravo|náhled|Zdrojem mrtvého dřeva jsou vývraty způsobené vichřicemi vpravo|náhled|Zdrojem mrtvého dřeva jsou stromy pokácené silným větrem

Mrtvé dřevo (v angličtině , zkratka ; česky nebo ) je označení pro dřevo nacházející se v nejrůznější fázi rozkladu, a to jak na stromě částečně již mrtvém, kde se kromě živého dřeva vyskytuje i to odumírající, hnijící nebo již zcela zetlelé, tak i na stromě zcela neživém.

Mrtvé dřevo je nepostradatelnou součástí řady ekosystémů, kde plní hned několik úloh. V přírodních procesech hraje nezastupitelnou roli, neboť tlející dřevo zvyšuje druhovou rozmanitost lesních ekosystémů. Mrtvé dřevo má podobu nejrůznějších na zemi ležících větví, starých pařezů a velkých stromů, které se vlivem působení dřevokazných hub pomalu rozkládají, čímž současně poskytují domov řadě vzácných organismů. Je prokázáno, že 30 až 40 % všech organismů žijících v lese závisí na starých stromech a na tlejícím dřevě ve všech jeho formách a že nedostatek nebo úplná absence mrtvého dřeva v lese způsobí vymizení těchto skupin organismů z lesa a následně zapříčiní pokles biologické diverzity v dané lokalitě. Mrtvé dřevo dále váže oxid uhličitý.https://www.osel.cz/11918-drevo-v-globalnim-uhlikovem-cyklu.html - Dřevo v globálním uhlíkovém cyklu

Podrobněji

Hrubé rozdělení mrtvého dřeva Nezastupitelnou funkci v přírodě hrají stojící nebo ležící mrtvé stromy různé velikosti a stupně zetlelosti. Kromě jisté estetické funkce odumřelého dřeva ponechaného úmyslně v lese je to především schopnost jímat vodu, poskytovat úkryt některým živočichům, po rozložení vracet do půdy živiny, resp. po částečném rozkladu působit jako půdní substrát.

Speciální označení platí pro kmeny, které padly do tekoucí nebo stojaté vody, jež jsou v angličtině někdy označovány speciálním termínem (zkratka , česky ) Tyto mohou sloužit jako úkryt pro ryby, hnízdní příležitost pro vodní ptactvo nebo pro bobří populaci jako materiál ke stavbě jejich hrází.

Velké dřevní zbytky, jakými jsou klacky, větve, kmeny a další podobné mrtvé dřevo, které padá do potoků a řek, může ovlivňovat proudění a tok vody a posléze modelovat i tvar koryta vodního toku. Některé vodní toky mají méně velkých dřevních zbytků, než by měly, pokud by byly ponechány přírodě, protože je odstraňují správci povodí z protipovodňových a i z estetických důvodů.

Zabývat se tímto typem dřevních zbytků má význam pro lesní hospodářství, protože včasné a důsledné prořezávání lesních porostů podél vodních toků může snížit množství mrtvého dřeva padajícího do potoků či řek. Přítomnost velkých dřevních zbytků je důležitá i pro tvorbu tůní. Přítomnost velkých dřevních zbytků ve vodním toku může způsobit erozi koryta a vymílání terénu kolem mrtvého dřeva či pod ním. Míra vymílání a eroze břehu je závislá na několika faktorech: na poměru průměru mrtvého kmene k hloubce toku; na hloubce zanoření mrtvého kmene do vody a na orientaci kmene, zda je „po proudu“, nebo „napříč proudu“.

Velké kusy mrtvého dřeva ve vodě zpomalují proudění vody v ohybu potoka nebo řeky a zároveň zrychlují proudění v zúžené oblasti za překážkou, kterou ve vodě vytvářejí.

Vznik a význam mrtvého dřeva Smrt stromu (nepočítáme-li přímý zásah člověka) je mnohem častěji než napadením primárním škůdcem z hmyzí říše způsobena abiotickými faktory (tedy neživou přírodou), jako je dlouhodobé sucho či podmáčení nebo vyvrácení či zlomení stromu způsobené větrem nebo sněhem.

V poslední fázi svého životního cyklu ztrácejí dřeviny a stromy vitalitu, trouchnivějí, rozpadají se, schnou a umírají. Tento proces probíhá během mnoha sezón a liší se tempem podle druhu dřeviny. Takovýto rozpadající se kmen po celou dobu svého zániku vytváří biotop hostující různé živé organismy (houby, hlenky, mechorosty, lišejníky, brouky a další hmyz, roztoče a hlísty). Jedná se o saproxylické druhy organizmů, které jsou v některé fázi svého vývoje na mrtvém dřevě přímo závislé, samy se podílejí na jeho další degradaci a proces rozkladu svým způsobem urychlují.

Ideální situace nastává, pokud strom odžije celý životní cyklus až do úplného rozpadu na jednom místě. Kromě toho, že v průběhu rozkladu poskytne útočiště specifickým organismům, v místě svého zániku bude zdrojem přírodního hnojiva a v době sucha i určitým zásobníkem vody.

Staré mohutné odumírající stromy s množstvím prasklin, dutin a skulin pod kůrou a spoustou mikrostanovišť pro hniloby kmene jsou těmi nejcennějšími biotopy. Když se takové mrtvé dřevo po určitém čase definitivně rozpadne, musí se jeho „obyvatelé“ přestěhovat do jiného „podnájmu“. Kontinuita života je zachována, pokud se jeho „obyvatelé“ mohou přestěhovat jinam – například do nedalekého stromu jiného stáří a v jiné fázi rozpadu. Nutnost a praktičnost existence vícera „mrtvých stromů“ na jednotlivých lokalitách je zřejmá. Pokud v lokalitě chybí mrtvé dřevo, které by tam vzniklo přirozeným procesem, je možno „obyvatelům“ nabídnout „podnájem“ v přivezeném ležícím kmeni nebo tam dopraveném vysokém pařezu.

Při obnově sadů a příměstských lesoparků je snaha staré kmeny chránit a zachovávat, vybrané ponechat stárnout a trouchnivět na svých místech, neboť nejcennější je mrtvé dřevo, které degraduje přirozenou cestou. Cenné jsou i vývraty v těchto lokalitách a též skupinky dožívajících stromů na krajích obnovovaných ploch. I z tohoto pravidla existuje výjimka: některé umírající stromy (například smrky s čerstvým a zavadajícím lýkem) je potřeba naopak odstraňovat důsledně a včas, a to například v souvislosti s kůrovcovou kalamitou.

Funkce mrtvého dřeva: pohlcování vody Prohnilá kláda dokáže pojmout dokonce více vody, než původně suchá sama vážila. Vícečetný výskyt takovýchto klád v lese může výrazně přispět k oslabení zamokření terénu v případě lokální povodně či během jarního tání sněhové pokrývky Takto vodou nasáklá kláda může následně v případě sucha zásobovat svoje okolí vodou, což je patrné i v lesích s dostatkem padlého mrtvého dřeva, kde se vyskytuje obvykle mnohem bujnější vegetace.

Funkce mrtvého dřeva: vytváření substrátu Tlející biomasa mrtvého dřeva vytváří bohatý substrát pro stromy, houby i ostatní rostliny. V cyklické obnově lesa vrací půdě důležité živiny, které jí byly dřevinami při jejich růstu odčerpány. Substrát z mrtvého dřeva je vhodný pro klíčení a odrůstání semenáčků mnoha dřevin. Zároveň tak vznikají mikrostanoviště pro zmlazování vlastního druhu, čímž si tyto dřeviny pomáhají udržet druhovou dominantní pozici v rostlinném společenstvu.

Samotná přítomnost dostatečného množství mrtvého dřeva může být existenčně nutná pro růst stromů v některých typech lesa. Optimální podmínky pro vyklíčení semen a další růst semenáčků často panují právě na povrchu tlejícího dřeva. Velká schopnost tlejícího dřeva pohlcovat a udržovat vodu je v období sucha cennou devizou pro poskytování dostatku vláhy semenáčkům. Výživa semenáčků je navíc podpořena vysokým podílem minerálních živin obsaženým v mrtvém tlejícím dřevu. Postup vzniku tlejícího dřeva ze starého stromu v lese je dlouhodobý proces odbývající se v řádu desítek let. Rozklad dřeva probíhá pomalu za působení různých druhů hub, bakterií a dalších organismů. Během té doby se zcela změní chemické a fyzikální vlastnosti kdysi živé dřevní hmoty a přemění se v konečné fázi na blahodárný substrát.

Funkce mrtvého dřeva: podpora života Na mrtvém dřevě jsou závislé nejen lišejníky a houby, ale je na něm závislá i celá řada živočichů, neboť jim tato hmota poskytuje jak životní prostor, tak i úkryt a zdroj potravy. To platí především pro plazy, obojživelníky, ptáky, netopýry a další savce a i pro arborikolní hmyz. Mrtvé dřevo poskytuje biotop pro mnoho druhů různých živočichů, bakterií, hub, lišejníků a nižších i vyšších rostlin. Mrtvé stromy tak slouží především bezobratlým, zejména pak řadě hmyzích druhů.

Hniloby Houbové hniloby se dělí podle barvy dřeva, kterou má dřevo v konečné fázi. Červenou hnilobu způsobují houby rozkládají celulózní složku dřeva – sem patří například sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus). Bílou hnilobu způsobují lignivorní houby, které rozkládají vedle celulózy i lignin – sem patří například choroš šupinatý (Polyporus squamosus). Houbové hniloby lze dělit také podle postupu šíření v napadeném dřevě. Bělová hniloba se šíří směrem od bělové části k jádru – sem patří například pevník krvavějící (Stereum sanguinolentum). Jádrová hniloba se šíří hlavně směrem z jádrového dřeva k bělové části a je častou příčinou vzniku stromových dutin – sem patří například rezavec datlí (Inonotus nidus-pici).

Mechorosty Na tlejícím dřevu, kmenech, pařezech či trouchnivém dřevu v různém stupni rozkladu lze nalézt různé druhy a společenstva mechorostů. Jedná se například o čtyřzoubek průzračný (Tetraphis pellucida), plevinku plazivou (Lepidozia reptans), křepenku dvoulaločnou (Cephalozia bicuspidata), kornici slezskou (Herzogiella seligeri), křehutku různolistou (Chiloscyphus profundus), baňatku draslavou (Brachythecium salebrosum), lesklec (Plagiothecium sp. div.) a rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme).

Další živočichové Tlející dřevo umožňuje vývoj bezobratlých živočichů, kteří jsou na něm závislí. Mezi ně patří jak hmyz, tak i roztoči, chvostoskoci, měkkýši, žížaly, ale také stonožky, mnohonožky nebo mravenci.

V trouchu pařezů žije měkkýš rodu slimáčníků (Semilimax) jménem slimáček horský (Semilimax kotulae), hojný je i velký chvostoskok nazývaný larvěnka obrovská (Tetrodontophora bielanensis).

Hmyz

Arborikolní hmyz Mezi široké spektrum arborikolního hmyzu patří i ohrožené druhy vyskytující se na evropských lokalitách. Pro ně je v podmínkách střední Evropy nejužitečnější odolné mrtvé dřevo z dlouhověkých dubů, které se vyskytují hlavně v nížinách a pahorkatinách. Tomuto hmyzu ale vyhovují i jiné listnaté druhy „tvrdších“ stromů: javory, jasany, jilmy nebo buky. Jako další v pořadí využívá tento hmyz i mrtvé dřevo z ovocných dřevin, topolů (včetně těch hybridních), vrb nebo bříz.

Druh stromu je nejspíše nejdůležitějším kritériem pro některé druhy arborikolního hmyzu. Je klíčový pro hmyz monofágní nebo oligofágní.

Kromě druhu stromu jsou dalšími parametry mrtvého dřeva ještě: stáří stromu, stav podkorního substrátu, stupeň (fáze) dřevního rozkladu a typ (druh) hniloby. Svoji roli hraje i doba a intenzita oslunění (expozice) dřeva, protože na řádně osluněných lokalitách je hmyzí aktivita vyšší než na zastíněných místech. Rozměry dřeva (tj. objem dřevní hmoty) určují přímo úměrně i počet hmyzích jedinců; důležitá je též poloha stromu, neboť pro některé druhy hmyzu je stojící strom zajímavější než strom ležící (i když i na padlém stromu je druhová rozmanitost hmyzu dostatečná).

Hmyzí škůdci Hmyz, který přímo svými životními cykly vytváří mrtvé dřevo, je označován za „škůdce“. Ti napadají (v našich zeměpisných podmínkách) v drtivé většině jen umělé sterilní monokultury smrků či jiných jehličnanů. A tak je otázkou, zda se jedná o škůdce (v pravém slova smyslu), když napadají dřeviny necitlivě člověkem pěstované, dřeviny, jež potlačují biodiverzitu, a vlastně jsou tak jediným hmyzem, který na těchto monokulturách dokáže žít. Skutečně primárních hmyzích škůdců dřevin, kteří jsou schopni strom napadnout a následně jej usmrtit, je málo a patří mezi ně například lýkožrout smrkový (Ips typographus).

Tesaříci