Anatolij Kralický, vlastním jménem Alexander Fjodorovič Kralickij (12. února 1835 Vyšné Čabiny – 11. února 1894 Mukačevo), byl mnich řádu svatého Basila Velikého, církevní činitel, pedagog, spisovatel, prozaik, etnograf, historik, literární vědec, folklorista, novinář, fotograf a významná osobnost národního obrození Rusínů. Působil v řeckokatolické církvi.
Narodil se ve Vyšných Čabinách jako syn Fedora Kralického a Anny Končové. V roce 1850 vstoupil do monastýru Sestoupení Ducha svatého, ze kterého po čtyřech letech přestoupil do monastýru svatého Mikuláše. Dne 25. března 1858 byl vysvěcen na mnicha. O půl roku později přednášel v monastýru v Máriapócs jako profesor církevních dějin. Získal zde také právo vést bohoslužbu. Od roku 1869 byl igumenem (obdobou opata) v monastýru svatého Mikuláše v Mukačevu. Od šedesátých let 19. století se zapojoval do kulturního života, když působil jako redaktor časopisu Svit, dále také v Obščestvu sv. Vasylija Velykoho a Haličsko-Ruské matici.
Kralický je autorem více než 400 vědeckých, publicistických a literárních titulů, dále psal povídky, pověsti nebo novely, ačkoli se během svého života nedočkal ani jednoho jejich knižního vydání. Používal mnoho pseudonymů a to kvůli svým názorům na útlak Rusínů a Ukrajinců v Rakousku-Uhersku se také stal nepohodlným pro uherskou vládu. Jeho názory byly značně ovlivněny filozofy z dob starověkého Řecka a rovněž myšlenkám slovanské vzájemnosti. Věřil v Ruské impérium a doufal, že je zachráncem slovanských národů. Překládal z němčiny, slovenštiny, češtiny, ruštiny, maďarštiny a francouzštiny. Tvořil povídky z běžného života Rusínů, v nichž se věnoval problematikám sociální, národní a kulturní obrody, sociální nespravedlivosti, chudoby lidí a emigrace a alkoholismu.
Životopis vlevo|náhled|Monastýr Sestoupení Ducha svatého Anatolij Kralický se narodil 12. února 1835 v obci Vyšné Čabiny (do roku 1964 existovaly jako samostatná obec) jako třetí z devíti dětí (3 synové a 6 dcer) v rodině místního řeckokatolického jáhna a učitele Fedora Kralického a Anny Končové (Anny Koncsovej). Pokřtěn byl 13. února 1835 v místním řeckokatolickém chrámě knězem Michalom Jakovičom.Zemplén Levéltára: Zemplén vármegyei felekezeti anyakönyvi másodpéldányok levéltári gyujteménye. 1821–1895.– Fond 4, 1420, old. 73. Jeho otec Fedor se narodil v Haliči (u města Stryj) a když byl mladý, přišel do monastýrské školy v Krásnom Brode, aby se vyučil kantorem a učitelem. Matka pocházela z obce Svetlice. Sourozenci Anatolije Kralického byli Julia, Terezie, Anton, Marie, Michal, Zuzana, Štefan a Anna. Základní vzdělání získal nejprve od otce v rodině a poté ve škole v sousední obci Krásný Brod.
Anatolij Kralický se koncem 40. let střetl s Alexandrem Duchnovičem, významným rusínským duchovním spisovatelem, který navštěvoval monastýr Sestoupení Ducha svatého v Krásnom Brode. V roce 1850 se jako 15letý dostal do monastýru Sestoupení Ducha svatého. V roce 1854 se dostal jako kandidát do monastýru svatého Mikuláše v Mukačevě na doporučení od Alexandera Duchnoviče, který si všiml jeho nadání k dějinám a literatuře. Anatolij Kralický následně v letech 1854–1856 studoval v Mariapovčanském monastýru (Máriapovčianskom monastieri), později mezi lety 1856–1858 v monastýru Sestoupení Ducha svatého. vlevo|náhled|Monastýr svatého Mikuláše Za necelý půlrok byl přijat do monastýru v Máriapócs jako profesor církevní historie a kanonického práva a zároveň získal právo vést bohoslužbu.
Tam se naučil německy, což mu pomohlo při studiu německé literatury. V roce 1863 se stal profesorem, později tajemníkem igumena a od roku 1869 až do své smrti igumenem v monastýru svatého Mikuláše v Mukačevě, který byl od svého založení hlavním střediskem náboženského, národního i kulturního života v Podkarpatské oblasti.
Anatolij Kralický se v říjnu 1866 zapojil do činnosti do kulturně-osvícenského tovaryšstva – Obščestvo sv. Vasylija Velykoho (česky Společnost svatého Visilije Velikého), v rámci kterého byl v letech 1867–1871 redaktorem novin Svit (česky Svět). Byl také členem literární společnosti v Lvově – Halycko-Ruska matycja (česky Haličsko-Ruská matice). Později se s Ivanem Siľvajem pokoušel o založení vlastních, literárně-občanských novin, ovšem myšlenku se nepodařilo zrealizovat.
Anatolij Kralický ovládal mnoho jazyků – ruštinu, ukrajinštinu, slovenštinu, češtinu, maďarštinu, němčinu, francouzštinu, řečtinu, latinu a karpatsko-rusínštinu.
Anatolij Kralický zemřel 11. února 1894 v Mukačevském monastýru a pochovali ho do krypty na hřbitově tohoto monastýru. Nekrolog, v kterém byl vyzdvižen přínos Anatolije Kralického, napsal Jevgenij Fencik.
Tvorba Anatolij Kralický je autorem více než 400 vědeckých, publicistických a literárních titulů. Svá díla publikoval také pod různými pseudonymy a kryptonymy (Askoľd, Ivan Noď, I. Vasylevyč, Foma Fomyč, A. Fedorovyč, Laborčan, A. K….). Napsal mnoho povídek, pověstí, novel, črt, překladů, publicistických článků, etnografických a vlastivědných studií – Sivero-vostočnaja Uhorščyna (česky Severovýchodní Uhersko),Anatolij Kralický ve své studii vzpomíná na vícero města a obcí na území současného Slovenska – Čertižné, Palota, Kerestúr (od roku 1955 má obec název Zemplínska Teplica, Maďarska – Debrecín, Tokaj, Gesztely, Rátka, ale také řeky (Bodrog, Takta) Topografičesko-geografičeskoje opisanije (česky Místopisně-zeměpisný popis), Rusiny Laborskije v Uhorščine (česky Laborečtí Rusíni v Uhersku), Svadebnyji obrjady u Laborskych Rusinov (česky Svatební obřady u laboreckých Rusínů), Narodnyji pesni iz okolicy Mističevskoj v Ugriji (česky Lidové písně z okolí Mystyče v Uhersku), Narodnaja etnografija (česky Národopis), Etnografičeskije mysli iz byta Ugorskich Slovakov (česky Etnografické poznámky ze života uherských Slováků), O sovremennnom položenii russkich v Ugrii (česky O současném postavení Rusů v Uhersku). Kralického díla nebyla za jeho života vydána knižně.
Práce a díla Anatolije Kralického byly publikovány v různých publikacích v Moskvě, Petrohradě, Budapešti, Vídni, Kyjevě, Lvově a Užhorodě. V letech 1856–1859 psal do prvních novin v Podkarpatské Rusi – Cerkovnaja gazeta (česky Církevní noviny). Přispíval taktéž do užhorodských novin Svit (česky Svět) a Lystok (česky Lístek) a do haličských časopisů Slovo (česky Slovo), Žyťťa i slovo (česky Život a slovo), Sokol, Sova, Zorja halyckja (česky Úsvit haličský), Halyčanyn (česky Haličan), Novyj prolom (česky Nový přelom), Novyj halyčanyn (česky Nový Haličan), Vestnyk (česky Věstník), Beseda, Naukovyj sbornik (česky Vědecký sborník), Otečestvennyj sbornik (česky Vlastenecký sborník). Vyjadřoval své kriticko-realistické názory, kvůli kterým se stal nepohodlným pro uherskou vládu – poukazoval na velký útlak rusínského a ukrajinského obyvatelstva v Rakousko-Uhersku.
Přispěl také k vytvoření sbírky informací o slovanských národech – Slavjanskij sbornik (česky Slovanský sborník), který byl vydán v Petrohradě. Ve své tvorbě se věnoval také historii podkarpatských monastýrů. Kralický v roce 1874 publikoval úryvek z osud neznámé Mukačevské kroniky z 15. století a článek Pivnično-Schidna Uhorščyna (česky Severovýchodní Uhersko), ve kterém uvedl topograficko-geografický popis tehdejších čtyř zakarpatských komitátů s charakteristikou měst, obcí, národnostní struktury a postavení zdejšího obyvatelstva.
Vytvořil sérii článků Naukovyj sbornik halycko-ruskoj maticy (r. 1866, I. – IV.) (česky Vědecký sborník Haličsko-rusínské matice), ve kterých ve formě reportáží napsal sérii biografií významných představitelů rusínské kultury – Alexandra Duchnoviče, Arsenije Kocáka, Vasila Popoviče, Michala Baluďanského a dalších. Je autorem mnohých povídek a vyprávění ze života rodného kraje podkarpatských Lemků (Rusínů). Tyto povídky a vyprávění se později staly podklady pro díla Arsenije Kocáka a Vasila Popoviče.
Názory Anatolije Kralického byly výrazně ovlivněny antickými filosofy starověkého Řecka a Říma a myšlenkou slovanské vzájemnosti. Ve své tvorbě a národně-uvědomovacím procesu následoval své velké předchůdce – Andrije Bačinského, Ioannikija Bazylovyče, Vasyla Dovhovyče, Mychala Lučkaje, Alexandra Duchnoviče, Alexandra Pavloviče, když bránil kulturu svého národa v období silné maďarizace. Považoval se za stoupence a pokračovatele buditelské činnosti Alexandra Duchnoviče. Záchranu proti maďarizaci Rusínů viděl stejně jako Alexander Duchnovič v šíření myšlenek o slovanství a slovanské vzájemnosti. Zastával názor, že Ruské impérium je zachráncem slovanských národů, a věřil v jejich lepší budoucnost. náhled|Památník Anatolije Kralického v Čabinách Ve spolupráci s Cyrilem Szabó vytvořil knižní řadu Narodnoje čtenije (česky Lidové čtení) a vydaly ji v roce 1869. Jejich cílem bylo šířit osvětu národu.
Sestavil velikou knihovnu díky dávným archivům. Jeho knihovna obsahovala díla významných ukrajinských, ruských, slovenských, polských, srbských a německých spisovatelů (Hryhorij Savyč Skovoroda, Ivan Petrovyč Kotljarevskyj, Taras Hryhorovyč Ševčenko, Marko Vovčok, Oleksa Storoženko, Michal Lučkaj, Alexandr Sergejevič Puškin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Pavel Josef Šafařík, Ján Kollár, Adam Mickiewicz…). Mnoho knih mu daroval ukrajinský vědec Mychajlo Petrovyč Drahomanov, který mu posílal etnografické a folklórní materiály a sbírky. Mezi nimi byly Maloruské lidové písně (Maloruski narodni písni) a Maloruské lidové pověsti (Maloruski narodni perekazy). Diskutovali společně také o problémech národnostních menšin v Rakousko-Uhersku a v Ruském impériu. Anatolij Kralický si dopisoval s Jakovem Fjodorovičem Holovackým, který využil jeho materiály o folklóru ve své čtyřdílné práci Lidové písně Haličské a Uherské Rusi (Narodnyje pesni Galickoj j Ugorskoj Rusi, 1878), Osypem Andrijevičem Mončalovským a Ivanem Jakovyčem Frankem. Ivan Jakovyč Franko publikoval některé Kralického zápisy v časopisu Žyťťa i slovo (česky Život a slovo). Kralický udržoval vztahy s mnohými osobnostmi vědy a kultury, například s Antonem Semjenovičem Budilovičem, Bohdanem Andrijevičem Didyckým, Andrejem Petrovičem Deškem, Mychajlem Petrovyčem Drahomanovem, Izmailem Ivanovičem Srezněvským…
Anatolij Kralický překládal z němčiny, slovenštiny, češtiny, ruštiny, maďarštiny a francouzštiny do rusínštiny a ruštiny. Osobitou částí překladatelské činnosti Anatolije Kralického jsou překlady děl Švýcara Jeremiase Gotthelfa a německo-švýcarského spisovatele Johanna Heinricha Danieal Zschokke, kteří působili v období osvícenství. Anatolij Kralický se snažil překlady přizpůsobit prostředí Užhorodské Rusi (například v postavy v jeho dílech slaví Vánoce podle Juliánského kalendáře). Ze slovenské literatury překládal díla Jána Hollého, Pavla Josefa Šafaříka, Svetozára Hurbana-Vajanského a Antona Bielka, které uveřejňoval v novinách Lystok (česky Lístek). Dopisoval si s Jankom Kráľom, o kterém napsal biografii. V rámci publicistické činnosti uveřejnil články také o Štefanovi Moyzesovi, Pavlovi Josefovi Šafaříkovi, Jozefovi Hložníkovi a Františkovi Víťazoslavovi Sasínkovi.
Svou literární tvorbu začal v 60. letech 19. století. Patřil k slovanofilům a usiloval o prosazení myšlenek slovanské vzájemnosti, které ovlivňovaly společensko-politický život inteligence v tomto období. Působil v období romantismu a realismu. Byl hlavním představitelem karpatsko-rusínského romantismu. V jeho romantických dílech se postavy nepodrobí osudu, ale snaží se pomáhat druhým bez víry v nadpřirozené sily, což bylo důkazem víry Anatolije Kralického v sílu národa a lepší vlastnosti člověka. Prosazoval upřímnost a lásku, nikoli odloučenost a samostatnost jako jiní romantici.