Svou sonátu pro lesní roh a klavír F dur op. 17 zkomponoval Ludwig van Beethoven v roce 1800 pro Jana Václav Sticha, českého virtuosního hráče na lesní roh, ve své době známého pod pseudonymem Giovanni Punto. Sonáta se dnes řadí do standardní literatury pro lesní roh.
Názvy vět Sonáta se skládá ze tří vět:
Allegro moderato Poco adagio quasi andante Rondo. Allegro moderato
Okolnosti vzniku náhled|Jan Václav Stich, alias Giovanni Punto (1746-1803) Jak vysvětluje Beethovenův student Ferdinand Ries, Beethoven sonátu zapsal na papír jen jeden den před představením: „Skoro vždy odkládal dokončení většiny svých skladeb, která měl Beethoven do určité doby dokončit. Slíbil tedy slavnému hornistovi Pontovi (sic), že zkomponuje sonátu (opus 17) pro klavír a lesní roh a zahraje ji s ním na jeho koncertě. Koncert se sonátou byl ohlášen, Beethoven však ještě ani nenapsal ani notu. Pracovat začal den před koncertem a do představení bylo dílo dokončeno." Franz Gerhard Wegeler und Ferdinand Ries, Biographische Notizen über Ludwig van Beethoven, Koblenz 1838, S. 82 (digitalizováno)
Premiéra Premiéra se uskutečnila 18. dubna 1800 na koncertě, který Punto uspořádal ve vídeňském divadle u Korutanské brány. Podle dochovaného oznámení byl koncert zahájen symfonií Josepha Haydna, poté následovala árie Ferdinanda Paëra, samotným koncertem G. Punta, předehrou La chasse du Jeune Henri od Étienna-Nicolase Méhula, klarinetový koncert Antonia Casimira Cartellieri a další Paërovou árií. Teprve poté zazněla jako vyvrcholení večera „Sonáta, zcela nově složená a hraná panem Ludwigem van Beethovenem, doprovázená lesním rohem panem Punto“. Celý koncert pak uzavřela blíže neurčená „závěrečná symfonie“.
Vídeňský zpravodaj pro Allgemeine musikalische Zeitung uvedl, že dílo mělo takový úspěch, že ho Punto muselo zahrát znovu. Beethoven a Stich/Punto se sonátou vystoupili veřejně ještě dvakrát, a to 7. května 1800 v Pešti a 30. ledna 1801 ve Vídni v rámci benefičního koncertu ve velké Redutě v Hofburgu. Kopitz (2014), S. 174
První vydání První vydání, vydané nakladatelstvím Tranquillo Mollo, bylo věnováno skladatelce Josephine von Braun, rozené von Högelmüller (1765–1838), manželce dvorního bankéře Petera von Brauna (1758–1819), který byl v té době ředitelem obou dvorních divadel. Současně byla vydána také verze pro violoncello a klavír.
Reference
Literatura Ervin Major: Beethoven in Ofen im Jahre 1800, in: Zeitschrift für Musikwissenschaft, svazek 8 (1925/26), s. 482–484 (digitalizováno) Armin Raab, Beethovens op. 17 – Hornsonate oder Cellosonate?, in: Neues musikwissenschaftliches Jahrbuch, roč. 3. (1994), s. 103–116 Klaus Martin Kopitz, Die frühen Wiener Aufführungen von Beethovens Kammermusik in zeitgenössischen Dokumenten (1797–1828), in: Beethovens Kammermusik, vyd. Friedrich Geiger a Martina Sichardt (= Das Beethoven-Handbuch, vyd. von Albrecht Riethmüller, svazek 3), Laaber 2014, s. 165–211
Kategorie:1800 v hudbě Kategorie:Sonáty Kategorie:Skladby Ludwiga van Beethovena