náhled|Zvon Wederin z katedrály sv. Martina v Bratislavě (1936) Katedrála svatého Martina (od dubna 1995 do března 2008 Konkatedrála svatého Martina) nebo dóm svatého Martina je původně gotická sakrální stavba v historické zóně Bratislavy. Je nejvýznamnějším a největším kostelem v Bratislavě a jedním z největších na Slovensku. Od března roku 2008 je diecézním chrámem bratislavské arcidiecéze (do tohoto období byl konkatedrálou bratislavsko-trnavské arcidiecéze). Katedrála je jednou z nejvýraznějších bratislavských dominant a po Bratislavském hradě druhým nejvyhledávanějším turistickým objektem hlavního města Slovenska.
náhled|Zvon Wederin z katedrály sv. Martina v Bratislavě (1935)
Dějiny katedrály Archeologický výzkum dokázal, že nejstarší osídlení na místě dnešního dómu pochází z pozdní doby kamenné – eneolitu. Patřilo lidu bádenské kultury. Poměrně intenzivní bylo osídlení v období 1. století př. Kr., když se na zdejším území usídlili Keltové a prostor, na kterém dnešní chrám stojí, byl v těsné blízkosti jejich oppida.
Stavba chrámu prošla během své staleté existence složitým stavebním vývojem. Místo, na kterém současný chrám stojí, bylo od nepaměti centrem společenského a církevního dění ve městě. Podle dochovaných zpráv a archeologických nálezů se dá na tomto území předpokládat jádro vznikajícího města na přelomu 12. a 13. století. Existovala zde osada, jejíž obyvatelé zde kromě světských staveb a trhu (první záznam o řízení trhu pochází z roku 1151) postavili v 11. století menší kostel – rotundu – s kruhovým půdorysem, kolem kterého pohřbívali. Rotunda byla v 12. století přestavěna na kapli zasvěcenou svatému Martinovi a její spodní část sloužila jako karner. Potřebám věřících zprvu plně postačovala.
Duchovním předchůdcem dnešní katedrály bylo proboštství s kolegiální kapitulou na hradní akropoli. Jeho zřízení potvrzuje listina z roku 1114, v níž se uvádí, že pro ni (tj. kapitulu) byl postaven kostel zasvěcený Nejsvětějšímu Spasiteli (svatému Salvátorovi). Podle archeologického výzkumu stál tento kostel na místě velkomoravské baziliky, na východní terase hradu. Bratislavské proboštství s kapitulou bylo oficiálně uznávaným tzv. hodnověrným místem (loca credibila): mělo právo vlastnit pečeť, kterou se potvrzovala hodnověrnost listin. Z druhé třetiny 13. století pochází pečeť bratislavské kapituly s kruhopisem S: ECLESIE SALVATORIS I POSO (Sigilium Ecclesiae Salvatore in Posoni, tj. Pečeť farnosti Nejsvětějšího Spasitele v Prešpurku).
Kostel Nejsvětějšího Spasitele Důležitým rokem z hlediska stavební historie dnešní katedrály byl rok 1221, kdy se po předchozím přestěhování proboštství (v roce 1204) z hradu přestěhoval na základě souhlasu papeže Honoria III. (In Burgum eiusdem castri) do podhradí i kostel. Důvodem byl neustále se zvyšující počet věřících na bohoslužbách v kostele na hradě a tím ohrožení bezpečnosti hradu.
Vzhledem k postupnému narůstání počtu obyvatel města však již kaple svatého Martina nestačila, a tak vyrostla brzy (koncem 12. nebo na počátku 13. století) po přestěhování na jejím místě stavba kostela v románském slohu, zasvěceného v kontinuitě s hradním kostelem přesvatému Spasiteli (sv. Salvatorovi). Kostel byl postaven z lomového kamene. Dodnes se z něj zachovalo jen malé torzo, ale architektonické zbytky svědčí o jeho vybavení na úrovni vyspělé architektury běžné v Evropě. O novém kapitulním farním chrámu v podhradí se poprvé objevila zmínka v roce 1234. V takové podobě vydržela stavba téměř jedno století.
Z hlediska historického vývoje raně středověkého města bylo důležitou událostí udělení městských privilegií králem Ondřejem III. v prosinci 1291, které mělo velký význam pro rozvoj města a života v něm. Privilegium dávalo městu právo svobodně volit rychtáře a dvanáct konšelů, ale nepovolovalo právo svobodné volby faráře, což patřilo mezi hlavní práva svobodných královských měst. Proto zástupci města a probošt i zástupci kapituly uzavřeli několik dohod (v letech 1302, 1344 a 1348) o volbě prešpurského faráře.
Privilegia byla velkým přínosem pro další vývoj města. Na jejich základě se město začalo rozvíjet, ale v důsledku geografických možností pouze východním směrem. Vzhledem k tomu se někdejší jádro města časem dostalo na jeho okraj na úpatí hradního vrchu. Tato skutečnost měla pro pozdější farní chrám, zejména pro jeho stavební složku, rozhodující význam. Nový kostel se totiž stal součástí městského opevnění; západní část trojlodí byla přímo začleněna do městských hradeb a kostelní věž sloužila jako bašta.
Gotický chrám vlevo|náhled|upright|Opěrný systém presbytáře je dokladem gotického stavebního stylu Vzrůstající prosperita města, které se stalo jedním z nejvýznamnějších center Horních Uher, našla odraz i ve výstavbě objektů, reprezentujících město navenek.
K významným činům patřila přestavba starého farního kostela. Stávající Kostel Nejsvětějšího Spasitele se totiž brzy stal příliš malým, a proto město potřebovalo nový, reprezentativnější a větší chrám. Kapitula i městská rada se rozhodli postavit nový proboštský chrám v novém gotickém slohu. Je zřejmé, že všechny vhodné pozemky, na kterých by mohla vyrůst stavba nového farního chrámu, byly začátkem 14. století již obsazeny. Proto se jediným možným řešením ukázala přestavba stávajícího kostela. Aby i během stavebních prací mělo město kostel, započala v letech 1311–1314 stavba chrámu okolo stávajícího románského kostelíka. Nejdříve byl vybudován presbytář a poté nové trojlodí. Nový kostel měl být bazilikou (s nejvyšší střední lodí), později se rozhodli pro halovou (síťovou) stavbu se stejnou výškou jednotlivých lodí.
Pozůstatkem starého románského kostela jsou na jižní straně lodi zachované zlomky kamenů s nápisy z první poloviny 13. století, které stavitelé použili v exteriéru jako stavební materiál.
14. – 17. století Katedrála v číslechstřed|200px|Katedrála svatého Martina <small>Délka: <small> 70 m <small>Šířka: <small> 23 m <small>Výška věže: <small> 87 m <small>Výška trojlodí: <small> 16 m <small>Výška svatyně: <small> 18,5 m <small>Tloušťka zdí trojlodí: <small> 1,5 m <small>Tloušťka zdí svatyně: <small> 1 mKoruna na věži <small>Výška s polstrem: <small> 164 cm <small>Hmotnost koruny: <small> 150 kg <small>Výška kříže na koruně: <small> 40 cm <small>Hmotnost s polstrem: <small> 300 kg <small>Zlacení: <small>1757 plátků zlatastřed|70px|Znak bratislavské arcidiecéze Do konce 14. století byla postavena severní zeď a část jižní obvodové zdi. Součástí severní zdi se stal malý portál (ze strany Kapitulské ulice). Současně vznikl jižní portál s členitě profilovaným ostěním a figurálním reliéfem v tympanonu.
Kolem roku 1400 byly přistavěny k hranolové věži dvě kaple z jižní i severní strany; jižní byla ozdobena znakem Českého království, neboť se stala pohřební kaplí královny Žofie Bavorské, vdovy po Václavu IV. Ta přišla v roce 1419, po manželově smrti, do bratislavského kláštera klarisek, kde žila pod ochranou svého švagra uherského krále Zikmunda Lucemburského. Kaple byla otevřena do boční lodi dómu vysokým obloukem.
V té době napadli Bratislavu husité, což mělo za následek zastavení stavebních prací na novém kostele. Pokračovaly až začátkem třicátých let 15. století. V roce 1432 starý kostelík zbourali, aby na jeho místě mohli postavit klenbu nového trojlodí. Zaklenutí se mělo stát hlavním umělecko-výrazovým komponentem bratislavské katedrály. Klenba chrámu dodnes vytváří kompaktní jednotící motiv diagonálních paprsků žeber, křižujících se ve čtvercových polích bočních lodí. Za pilíři přesahují do hlavní lodi a vytvářejí dokonalý síťový systém. Podle názoru odborníků má klenba bratislavské katedrály přímou souvislost se zachovaným plánem vídeňského stavitele Hanse Puchsbauma, autora klenby vídeňské svatoštěpánské katedrály. Je zřejmé, že mistr Puchsbaum pověřil realizací klenby v bratislavském Chrámu svatého Martina některého z domácích kamenických mistrů; jedním z nich, známým podle jména, byl jistý Heinrich.
V roce 1451 byla střecha chrámu pokryta krytinou a 10. března následujícího roku byl nový Kostel svatého Martina slavnostně konsekrován.
Už koncem čtyřicátých let 15. století, kdy dokončovali klenbu trojlodí, začalo se pomýšlet na prostornější presbytář, který by byl důstojným duchovním zakončením stavby a poskytl by dostatek prostoru kanovníkům, předním zástupcům městské honorace a jiným privilegovaným návštěvníkům. K realizaci tohoto záměru došlo po roce 1459 podle plánů Puchsbaumova nástupce ve vedení vídeňské kamenické hutě Laurenze Spenninga.
vlevo|náhled|Jižní fasáda katedrály s pozůstatkem městského opevnění. Na zdi vlevo vidět fragment ostění nedokončeného portálu ze začátku 15. století
Duchovním otcem a patronem přestavby presbytáře se stal bratislavský probošt Juraj Schomberg. Umělecky i historicky významnými jsou hvězdicově síťované žebrové klenby se zajímavými stavebními prvky, nacházejícími se v průsečících žeber. Stavitel zde na přání zadávajícího umístil erby krále Matyáše Korvína a české královny Žofie Bavorské spolu s malovanými znaky Uherska, erby Matyášovy druhé manželky Beatrix Neapolské, znaky moravské Olomouce a Českého království spolu s letopočtem 1476, rokem dokončení hrubé stavby (erb krále Matyáše Korvína je i na opěrném pilíři na jižní straně svatyně). Se jménem probošta Schomberga se pojí i vznik kovaného kružbového kříže a větrného kohouta umístěných na malé věžičce nad presbytářem, které korunovaly hmotu nové svatyně. Kohout naznačující otevřeným zobákem vítání nového dne je univerzálním christologickým symbolem rodícího se světla. Presbytář v roce 1497 slavnostně vysvětil ostřihomský arcibiskup Tomáš Bakoč.
Stavebně navazuje na architekturu presbytáře kaple svaté Anny, která vznikla pravděpodobně v poslední čtvrtině 15. století jako přístavba k severní stěně chrámové lodi – zvenku překryla severní portál z doby před polovinou 14. století.
Definitivním završením středověkého vývoje bratislavské katedrály byla další přístavba – nevelká pozdně gotická předsíň přistavěná k jižnímu portálu kolem roku 1510. Podle všech znaků lze její vznik připsat jiné významné osobnosti vídeňského stavitelství, moravskému rodákovi Antonínu Pilgramovi.
upright|náhled|Detail věže katedrály s modelem královské koruny
Přestože přístavba k jižní stěně chrámové lodi svými architektonickými prvky nese stopy zanikající gotiky, portál na východní straně předsíně patří již do nového stavebního slohu – renesance. Portál jižní předsíně zůstal na delší dobu jedinou cizorodou architektonickou součástí gotického chrámu.
Z 13. století se nedochovaly žádné údaje o výzdobě starého, původního kostela. Neví se nic o počtu oltářů, jejich slohovém provedení či zasvěcení. Navíc, když v roce 1273 chrám vyhořel, všechno cenné zařízení se buď zničilo nebo uloupilo.
Situace se změnila začátkem 14. století. Dary od panovníka, kléru, ale i bohatých měšťanů postupně zaplňovaly chrámový interiér a zachovaly se i první zprávy o oltářích kostela. Ve druhé polovině 14. století bylo v Dómu již několik oltářů: oltář svatého Jana Křtitele (1354), oltář svatého Jiří a svatého Vojtěcha (1373). Kromě toho přibyly i oltáře v kaplích. V průběhu druhé poloviny 15. století vznikly čtyři oltáře v presbytáři – hlavní oltář a boční oltáře svatého Kříže (z roku 1483), Panny Marie a Nejsvětějšího Spasitele.
Hlavní oltář podle popisu z roku 1734, jakož i podle dochované mědirytiny z roku 1655, která vznikla při příležitosti korunovace Leopolda I., byl monumentální dřevěný pozdně gotický křídlový oltář s přepážkou a pohyblivými křídly. Ukončoval ho vysoký nástavec s fiálami. Na jižní straně oltáře byl erb Matyáše Korvína, na severní erb jeho druhé manželky Beatrix. V oltářní skříni bylo sousoší svatého Martina spolu se skulpturami svatého Jana Křtitele a svatého Šebestiána. Predella obsahovala motiv narození Krista. Na vnějších křídlech obsahoval reliéfy Zvěstování a Navštívení Panny Marie; vnitřní křídla nesla obrazy s pašijovým cyklem.