Levandulová panika byla morální panika v polovině 20. století, která se týkala homosexuálů ve vládě Spojených států amerických a jejich hromadného propouštění ze státních služeb. Probíhala souběžně s antikomunistickou kampaní známou jako mccarthismus a druhá rudá panika a přispěla k ní. Gayové a lesby byli označováni za riziko pro národní bezpečnost a sympatizanty komunistů. To pak vedlo k požadavkům na jejich odstranění ze státních služeb. Mělo se za to, že homosexuálové jsou náchylnější k manipulaci, což údajně mohlo představovat hrozbu pro stát.
Levandulová panika – oficiální reakce federální vlády na viditelnou komunitu leseb a gayů a na vnímanou hrozbu homosexuálů – normalizovala pronásledování homosexuálů prostřednictvím institucionálního zakotvení homofobie. Bývalý americký senátor Alan K. Simpson napsal: Většina historiků se v tomto období zaměřuje na tzv. „rudou paniku“. Méně známým prvkem, který poškodil mnohem více lidí, byl hon na čarodějnice, který McCarthy a další vedli proti homosexuálům.
Etymologie Termín pro tuto perzekuci zpopularizovala kniha Levandulová panika (The Lavender Scare) Davida K. Johnsona z roku 2004, která se touto protihomosexuální kampaní zabývala. Název knihy byl odvozen od termínu „levanduloví chlapci“, který opakovaně používal senátor Everett Dirksen jako synonymum pro homosexuální muže. V roce 1952 Dirksen prohlásil, že vítězství republikánů v listopadových volbách by znamenalo odstranění „levandulových chlapců“ z ministerstva zahraničí.Stephen J. Whitfield, The Culture of the Cold War, 2nd ed. (Johns Hopkins University Press, 1996), p. 44; Byron C. Hulsey, Everett Dirksen and his Presidents: How a Senate Giant Shaped American Politics (University Press of Kansas, 2000), 48–9 Frázi použil také časopis Confidential, který byl známý pomluvami o sexualitě politiků a významných hollywoodských hvězd.Samuel Bernstein, "Lavender Lads Bartone Babes", The Advocate, February 27, 2007. On the association of a variety colors with homosexuality, see Venetia Newall, "Folklore and Male Homosexuality", Folklore, vol. 97, no. 2, 1986, 126
Historie Již dlouho před vyšetřováním Kongresu v roce 1950 vyvinuly americké instituce složitý a účinný systém předpisů, taktik a pracovníků pro odhalování homosexuálů, který se stal donucovacím mechanismem během levandulové paniky. Souviselo to s obecným rozvojem byrokratického státu na konci 19. století, kdy instituce stále systematičtěji kategorizovaly lidi jako nezpůsobilé nebo způsobilé. Do kategorie nezpůsobilých pak zahrnovaly i homosexuály spolu s lidmi, kteří byli označeni za „zločinně nepříčetné“ nebo „mravně zkažené“, i když k tomu důsledně přistoupily až později.
V roce 1947, na počátku studené války a zvýšených obav o vnitřní bezpečnost, zahájilo ministerstvo zahraničí kampaně s cílem zbavit se komunistů a homosexuálů a vytvořilo soubor „bezpečnostních zásad“, které se staly inspirací pro vytvoření dvojího testu loajality a bezpečnosti, jenž se stal vzorem pro ostatní vládní agentury a také základem pro celovládní bezpečnostní program za vlády prezidenta Dwighta D. Eisenhowera. Podle kritérií bezpečnostních zásad ministerstva zahraničí patřili mezi „neloajální“ osoby komunisté, jejich spolupracovníci a osoby, které se provinily špionáží, stejně jako osoby známé „obvyklou opilostí, sexuálními úchylkami, mravní zkažeností, finanční nezodpovědností nebo záznamem v trestním rejstříku“, kterým mělo být odepřeno federální zaměstnání. Zařazením „sexuální úchylky“ mezi případy, které jsou považovány za nevhodné pro zaměstnání na federální úrovni, byla diskriminace homosexuálů implicitně začleněna do politiky ministerstva zahraničí a stala se součástí federálního vládního protokolu a postupu. V letech 1947 až 1950 bylo více než 1700 uchazečů o práci na federálních úřadech odmítnuto z důvodu obvinění z homosexuality.
Ještě před zavedením bezpečnostních zásad ministerstva zahraničí v roce 1947 vyvinula armáda Spojených států amerických diskriminační politiku zaměřenou proti gayům a lesbám. V roce 1940 přesvědčili psychiatři prezidenta Roosevelta a jeho poradce pro výběrovou službu o nutnosti zavést screeningové programy ke zjištění duševního zdraví potenciálních vojáků, aby se snížily náklady na psychiatrickou rehabilitaci vracejících se veteránů. Ačkoli původní plán psychiatrických vyšetření vojenských rekrutů neobsahoval přímé zmínky o homosexualitě, během jednoho roku byly přímé zmínky přidány – tento vývoj ve vojenských byrokratických procesech přispěl k rozmachu zájmu armády o homosexualitu během druhé světové války. Nové směrnice a postupy pro psychiatrické vyšetření zavedly v armádě myšlenku, že homosexuálové nejsou způsobilí sloužit v ozbrojených silách, protože jsou duševně nemocní: změna oproti tradičnímu přístupu armády k homosexualitě jako ke zločinu. Během první světové války bylo trestání homosexuálních vojáků poprvé kodifikováno v americkém vojenském právu a během druhé světové války byly vyhlášeny konečné předpisy a v roce 1943 byl homosexuálům zakázán vstup do všech složek armády. Navzdory všem předpisům byly kvůli nezbytnosti vojáků umožněny kličky ohledně přijímání/odmítání homosexuálů do války. Z 18 milionů mužů, kteří přicházeli v úvahu, jich bylo odmítnuto asi 4 až 5 tisíc. Vojáci sloužící v armádě měli nařízeno hlásit homosexuální činy jiných vojáků, kteří sloužili v armádě. Podezření na homosexualitu mělo v armádě dva až pět tisíc vojáků, přičemž ženy byly propouštěny častěji než muži.
Jestliže příliv lidí do Washingtonu během New Dealu vytvořil městské a profesní prostředí, které umožnilo rozkvět gay a lesbické subkultury, pak druhá světová válka tento proces urychlila: pro mnoho leseb a gayů byla válka celonárodním coming outem. Mobilizace do druhé světové války a válečné zkušenosti daly vzniknout novému přírůstku do americké městské společnosti – komunitě leseb a gayů. Mnoha Američanům se zdálo, že tato viditelná homosexuální subkultura potvrzuje jejich podezření, že válka uvolnila puritánské morální kodexy, rozšířila sexuální mravy a rozhodně představuje reálnou hrozbu pro ideály puritánských genderových rolí, heterosexuality a nukleární rodiny. Po válce, kdy se rodiny spojovaly a kdy se Američané snažili dát své životy znovu dohromady, národní narativ důsledně propagoval a šířil idealizované verze nukleární rodiny, heterosexuality a tradičních genderových rolí v domácnosti i na pracovišti.
V únoru 1950, ve stejném roce, kdy senátor Joseph McCarthy prohlásil, že na ministerstvu zahraničí pracuje 205 komunistů, prohlásil náměstek ministra zahraničí John Peurifoy, že ministerstvo zahraničí umožnilo rezignaci 91 homosexuálům.Representative Miller (NE). "Homosexuals in Government." Congressional Record 96:4 (March 29, 1950), H4527 Pouze dva z nich byly ženy. V návaznosti na to byla administrativa prezidenta Harryho Trumana obviněna, že „hrozbu“ homosexuality nebrala dostatečně vážně. V červnu 1950 začal Senát vyšetřovat zaměstnávání homosexuálů ve státních službách. Výsledky byly zveřejněny až v prosinci, ale mezitím se počet ztrát pracovních míst na federální úrovni v důsledku obvinění z homosexuality značně zvýšil a vzrostl z přibližně 5 na 60 měsíčně. 19. dubna 1950 prohlásil republikánský národní předseda Guy George Gabrielson, že „sexuální zvrhlíci, kteří v posledních letech pronikli do naší vlády“, jsou „možná stejně nebezpeční jako skuteční komunisté“. Nebezpečí však nehrozilo jen proto, že byli homosexuálové. Homosexuálové byli považováni za náchylnější k vydírání, a proto byli označováni za bezpečnostní riziko. McCarthy najal Roye Cohna (který později zemřel na AIDS a byl obviněn z toho, že je skrytý homosexuál) jako hlavního poradce svého kongresového podvýboru. McCarthy a Cohn – s nadšenou podporou šéfa FBI J. Edgara Hoovera – byli společně zodpovědní za propuštění desítek gayů a leseb z vládních zaměstnání a mnoho oponentů donutili k mlčení pomocí pomluv o jejich homosexualitě.Rodger McDaniel, Dying for Joe McCarthy's Sins: The Suicide of Wyoming Senator Lester Hunt (WordsWorth, 2013), V roce 1953, v posledních měsících Trumanovy vlády, ministerstvo zahraničí oznámilo, že propustilo 425 zaměstnanců kvůli obvinění z homosexuality.
McCarthy často používal obvinění z homosexuality jako očerňovací taktiku v rámci svého protikomunistického tažení a často levandulovou paniku spojoval s druhou rudou panikou. Při jedné příležitosti zašel tak daleko, že novinářům prohlásil: „Chcete-li být proti McCarthymu, chlapci, musíte být buď komunista, nebo hulibrk.“Cuordileone, K.A. "'Politics in an Age of Anxiety': Cold War Political Culture and the Crisis in American Masculinity, 1949–1960" The Journal of American History 87 (2) (2000): 515–545 Přinejmenším jeden z nedávných historiků tvrdil, že McCarthy při spojování komunismu a homosexuality a psychické nevyrovnanosti používal vinu na základě asociace, pokud chyběly důkazy o komunistické činnosti. Tehdejší politická rétorika často spojovala komunisty a homosexuály a mezi veřejností panovalo podobné přesvědčení, že oba jsou „morálně slabí“ nebo „psychicky narušení“ a že jsou bezbožní a podkopávají tradiční rodiny.
McCarthy například na půdě Senátu hovořil o dvou osobách, „případu 14“ a „případu 62“, jako o komunistech, kteří byli „nebezpečným rizikem“, a přímo to spojil s jejich homosexualitou. Řekl, že mu jeden z vysokých zpravodajských důstojníků řekl, že „každý aktivní komunista je duševně nebo tělesně pokřivený“, a naznačil, že tito lidé jsou zranitelní pro nábor komunistů kvůli své „zvláštní duševní pokřivenosti“ spočívající v homosexualitě.
Vzhledem k tomu, že image ministerstva zahraničí byla nyní poskvrněna homosexualitou, mnoho zaměstnanců mužského pohlaví se začalo obávat, že by mohli být vnímáni jako homosexuálové. Často se odmítali ukazovat v páru a při představování vydávali prohlášení potvrzující jejich heterosexualitu. Jeden nejmenovaný zaměstnanec například na večírcích často říkal: „Dobrý den, já jsem ten a ten, pracuji na ministerstvu zahraničí. Jsem ženatý a mám tři děti.“
Výkonné nařízení č. 10450 V roce 1953 podepsal prezident Dwight D. Eisenhower výkonné nařízení č. 10450, které stanovilo bezpečnostní standardy pro zaměstnávání ve federálních úřadech a zakazovalo homosexuálům pracovat ve federální vládě. Zavedená omezení byla důvodem k tomu, že stovky homosexuálů byly nuceně odhaleny a propuštěny z ministerstva zahraničí. Jedním škrtem pera prezident Eisenhower rozšířil protihomosexuální politiku a postupy federální vlády na všechna ministerstva a agentury a všechny soukromé společnosti se státní zakázkou, což ovlivnilo jistotu zaměstnání více než šesti milionů zaměstnanců a příslušníků ozbrojených sil. Toto nařízení bylo také důvodem k propuštění přibližně 5 000 homosexuálů z federálního zaměstnání, včetně soukromých dodavatelů a vojenského personálu. Oběti nejenže přišly o práci, ale byly také nuceny ke coming outu.
Tímto výkonným nařízením byl rozšířen Trumanův program. Na seznam chování, kvůli kterému by člověk nemohl zastávat pozici ve vládě, byla přidána „sexuální perverze“. Bylo zavedeno mnoho nových předpisů a politik, jejichž cílem bylo odhalit a odstranit gaye, lesby a bisexuály. Nové postupy vyhledávání homosexuálů byly často využívány při pohovorech a hledání známek sexuální orientace. Prověřovala se také místa, která tito jedinci často navštěvovali, například gay bary, a dokonce se hledali viníci na základě asociace. Pokud jejich přátelé nebo rodina vykazovali známky homosexuality, mohli být také podezřelí.
V polovině padesátých let vstoupila v platnost podobná represivní a utlačovatelská politika ve státních a místních samosprávách, která rozšířila zákazy zaměstnávání leseb a gayů na dvanáct milionů pracovníků – více než dvacet procent pracovní síly ve Spojených státech –, kteří nyní museli podepsat přísahu, v níž stvrdili svou morální čistotu, aby získali nebo si udrželi práci.