náhled|vpravo|250px|Část ceremoniálu střídání stráži ve Whitehall v Londýně. Rituál (z latinského ritualis = obřadný), obřad, ceremonie, ceremoniál je způsob chování založený na tradičních, osvědčených, prověřených pravidlech, normách. Rituály bývají např. náboženské, společenské, individuální, čarodějné, firemní nebo organizační, jednoduché až velmi složité.
Z pohledu antropologie se jedná o činnost neinstrumentální povahy, která má přesně stanovený postup, velmi často se opakuje a může nabývat zcela rutinního charakteru. Podle amerického antropologa Roye Abrahama Rappaporta (1926–1997) je to „posloupnost jednání, kterou si účastníci nevytvářejí na místě sami“.R. A. Rappaport, Ritual and religion in the making of humanity. Cambridgge 1988. Rituál slouží k zajištění správného, úspěšného, opakovaného provedení žádoucích činností pro spolehlivé dosažení cíle a napomáhá upevnění společenské organizace.
Z pohledu psychologie je nicméně rituálem každé jednání člověka, které vykazuje stereotypní opakování a je založené na předem daných pravidlech. V určité míře je takové chování obvyklé u každého jedince (například oblíbená ranní káva), v nadměrné míře však může být příznakem duševní poruchy (například obsedantně-kompulzivní). Rituály mají i zvířata.
Nejčastěji se obřadem nebo ceremonií rozumí (zpravidla veřejná) slavnost, společenská událost uspořádaná podle tradiční soustavy společenských zvyklostí či procesních formalit. Příklady obřadů či ceremonií jsou svatba, křest, mše, imatrikulace, promoce nebo pohřeb. Některé jsou součástí církevní liturgie, jedná zejména o systematické symbolické vyjadřování úcty k Bohu. Ceremoniální průběh mívá zpravidla i soudní proces, maturita, zahájení Olympijských her, státní závěrečná zkouška, předávání školních vysvědčení, slavnostní vyhlášení sportovních výsledků atd. apod.
Člověk provádějící ceremonie a ceremoniály se nazývá ceremoniář, původním českým slovem obřadník.
Charakteristiky Rituály nepodléhají účelové racionalitě (nemají konkrétní záměr a racionální cíl), mohou však mít významné funkce: integrační posílení sdílených hodnot: např. sociální rituály, které jsou považovány za součást kultury, pro svou schopnost byly často využívány i pro politické účely. upevnění norem posun jedince v životě od jedné změny k druhé Rituály jsou součástí kultů a náboženství. Psychologickou funkcí náboženského rituálu je podpora a posílení náboženského cítění: protože je rituál společenský, účastníci se navzájem ujišťují, že patří k sobě a mohou se na sebe spolehnout. Rituál může vést až k extázi, k vytržení. To je podporováno hudbou, zpěvem, osvětlením (může jít i otevřený oheň), užíváním symbolů, vonnými kuřidly apod.
Všechny rituály jsou kolektivní záležitostí. Všichni zúčastnění utvářejí posvátný rámec a podmínku daného rituálu. U náboženských rituálů nebo obřadů je účast skupiny nejdůležitější složkou událostí a je prvkem ve spojení s posvátnými silami.Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, Sociologické nakladatelství, Praha 1998, s. 186.
S rituálem (obřadem) se většinou pojí gesta nebo slova (popř. recitace pevně daných textů), doprovázení tancem v určených šatech. Objevují se i oběti (zvířecí, lidské, rituální sebevraždy).
Typologie rituálů Neexistuje žádný jednotící systém, do kterého by bylo možné všechny rituály neomylně zařadit. Možná dělení: Sympatetické – základ tvoří víra v působení podobného na podobné, části na celek a naopak, slovo na čin. Studiem některých forem se zabývala animistická škola. Kontaktní – zde je základ materiálnost, přenosnost vrozených nebo získaných vlastností dotykem i na dálku.
Rituál může působit přímo nebo nepřímo a jejich účinek je pozitivní, či negativní (tabu).
Další dělení Podle rozsahu skupiny a společnosti: lidové národní státní svátky rodinné rituály a slavnosti církevní profesní a oborové (např. obchodní, na úřadě, v nemocnici, ve škole) firemní skupinové – v partě, oddíle apod. Podle typu samotného rituálu: oslavy ochranné, tabuové úcty: dary uvítací rituály při příchodu a odchodu např. z domu zdravení při setkání loučení a pozdravování galantnost přednost (ve dveřích, při seznámení)
Přechodové rituály Přechodové rituály (Rite of passage, ritual de paso), např. pohřeb, maturita, promoce) – náboženské i světské. Jsou to rituály změny v postavení jedince, která je obdobím úzkosti a nejistoty pro konkrétního jedince i jeho okolí. Přichází změna role, která na určitou dobu narušuje vazby a mění je. Celý proces má tři fáze: odluky, odloučení (od skupiny) – jedinec je izolován a často podroben zkouškám, těhotná odvedena, nebožtík uložen v márnici, v rakvi – pohřeb: rozloučení se zemřelým při uložení ostatků: „V době smutku příbuzní mrtvého tvoří zvláštní společnost, nacházející se mezi světem živých na jedné straně a světem mrtvých na straně druhé, z níž příbuzní mohou odejít více či méně rychle podle toho, jak úzce byli se zesnulým spřízněni.“Gennep, Arnold van. Přechodové rituály, s.136; často jsou součástí rituály pro přijetí na onen svět, pomezí – podstoupení rituálu, který jedince uvádí do nové společenské role, např. mrtvý vystaven v daném prostoru, střežen stráží, návrat, znovupřijetí nového, společensky přeměněného jedince do společnosti.Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, Sociologické nakladatelství, Praha 1998, s. 186-187. Přechodové rituály bývají často spojeny s ochrannými. Tak například cílem některých bulharských rituálů je uchránit ženu, plod a později i dítě před zlými mocnostmi. Bulharská budoucí matka si nesměla po setmění mýt hlavu ani se česat, v devátém měsíci nesmí vůbec vycházet z domu, celý týden pak nesměla svléct šaty, které měla u porodu, po narození dítěte příbuzní nosí dárky a každý z nich na matku i dítě plivne, osmý den byl určen pro křest dítěte, po celých čtyřicet dní pak matka nesměla opustit příbytek ani mít pohlavní styk s manželem. Po čtyřiceti dnech přijdou příbuzní vykropit dům svěcenou vodou a až poté se vrací život do normálu. „Tento návrat do společnosti po porodu má v našich společnostech tendenci časově se shodovat s fyzickým šestinedělím.“
Podle události a situace – důvodu, příležitosti: nebezpečí stravovací spací: ukládání ke spánku, usínání a buzení sexuální rekreační (volný čas) hygienické náboženské, zejména bohoslužba (účast na bohoslužbě v Česku považuje za důležitou jen pětina obyvatel) svátky (Vánoce, Velikonoce) (93 procent občanů ČR považuje slavení těchto svátků za významné a důležité) sloučení – sňatek, svatba jako oslava sňatku pomezní – zásnuby, ohlášky (oznámení svatby)A. Van Gennep, Přechodové rituály. Praha 2002, s. 11-21. těhotenství a zrození: rovněž v etapách odloučení, odchodu těhotné ženy do určené chýše, místnosti apod. omezení: tabu týkající se potravy či sexuality narození: ze začátku je dítě cizincem. Odloučí se od svého prostředí – pupeční šňůra se odstraní, oddělí se od těla matky. K odlučovacím rituálům patří také první koupel či umytí hlavy dítěte. Následují přijímací rituály, a tedy kojení, pojmenování (přijetí do rodiny), kmotření, zápis do matriky (přijetí do společnosti), křest vstup iniciace (podle pohlaví): společenská událost, vstup do společnosti, někdy s označováním těla (tetování, obřízka) do povolání: učedník se připojil k nějakému cechu, který míval svá pravidla křest: vstup do náboženské obce. Nejprve se křtili jen dospělí, až pak se dostalo i na křtění dětí zásnuby: pomezní období svatba: rituál spojení, závazku a přijetí závazku manželství jak novomanželů, tak společnosti jej respektovat a pomáhat, rodina se vzdává podřízení svého člena a jako kompenzaci dostává dary, druhá přijímá nového člena rozvod: rozpojení pečlivě a nákladně navázaného vztahu, v některých společnostech úplně zakázán (křesťanství), nebo značně ztížen (Židé), jinde je to však záležitost velmi jednoduchá spočívající prostě v odchodu či vyhnání z domu (Eskymáci)
vzpomínkové události hostiny přijetí jedince do skupiny: S přechodem v prostoru je spojen fenomén odlišení domácího a cizího. Cizinci jsou na různých místech a v různých kulturách přijímáni různě, od zabíjení po uctivé přijetí až zbožňování. Když byl cizinec přijat do nějaké společnosti, musí projít také odlučovacími rituály, když skupinu opouští – poslední výměna dárků, společné jídlo či pohárek na rozloučenou Kategorie rituálu Podle antropologického přístupu má rituál 2 kategorie: symbol (metafora) pro „něco jiného“ ceremonie (etiketa): způsob chování
Způsob chování – v přeneseném smyslu se jako „rituální“ označuje v psychologii neodbytné opakování stereotypních pohybů, jimiž pacient nic nesleduje, ale které mu však přinášejí úlevu od tenze. Časté jsou rituální chování u řady duševních poruch, například neurotických (kompulze je příkladem takového rituálního chování) nebo poruch autistického spektra.
Výzkum rituálu Srovnávací studia
Využívají nejen přímého porovnávání, ale i autoritativní texty, ústní tradici a výpovědi jednotlivých účastníků. Jedním ze zakladatelů je Émile Durkheim, dále pokračovala škola „Myth and Ritual “ S. H. Hooka. Ta prosazovala tezi o blízké souvislosti mýtu a rituálu.
Některé pozdější srovnávací studie ukazují velké množství variant fenoménu kultu, ale zdržují se výkladu jeho smyslu. Naopak některé antropologické studie se snaží o filozofické určení pojmu a následně popisují smysl konkrétních forem rituálu. Jsou i formy výzkumu, které mají za cíl klasifikaci fenoménů a forem.J. Waardenburg, Bohové zblízka: Systematický úvod do religionistiky , Brno: Masarykova univerzita 1997, s. 72.
Joseph Watts s kolegy zjišťoval postoj 93 kultur k lidským obětem a odtud usoudil, že právě rituální lidská oběť umožnila prostřednictvím náboženských představ vytvořit hierarchickou společnost. Podobnou hypotézu popsal už dříve Sigmund Freud, například v knize Totem a tabu.
Další typy výzkumů
Další typy výzkumů se zabývají např. funkcemi, postavením nebo pozicí rituálů. Je nutný předem daný model (vztahující se k celým kultickým obřadům nebo na určitou strukturu kultu), který je určen na konkrétní typ výzkumu. K takovému bádání je potřeba i rozsáhlý etnografický materiál.
Existují i výzkumy, zaměřující se na výklad symbolických souvislostí rituálního jednání – např. Mary Douglasová poukázala na smyslovou souvislost mezi dělením sociální skutečnosti, kosmologickými představami, tělesnými zkušenostmi a rituálním jednáním. Cílem je potvrzení, že náboženské a další způsoby jednání, jsou součástí základních kulturních struktur.J. Waardenburg, Bohové zblízka: Systematický úvod do religionistiky , Brno: Masarykova univerzita 1997, s. 73.
Etnologické výzkumy spojují kulty s přesnými sociologickými kategoriemi. Podle tohoto pojetí lze rituály rozlišit na: manuální ústní (modlitba) negativní (tabu)J. Copans, Základy antropologie a etnologie, Praha: Portál 2001, s. 77.
Z etnologických výzkumů vychází studie, poukazující na biologickou podmíněnost rituálních způsobů chování.
Náboženský rituál
Rituál v křesťanství Rituál lze označit jako: kult – standardizovaný soubor úkonů vymezující kolektivní i individuální náboženské chovaní. S těmito rituály se setkává „západní svět“ nejčastěji, proto je těžké v popisování dodržet „vědecký odstup“.Alan W. Watts, Mýtus a rituál v křesťanství. Nakladatelství Tomáše Janečka 1995, s. 13. nebo jako úcta k Bohu – vnitřní nebo vnější, soukromá i veřejná. Má význam pro integraci křesťanské pospolitosti. V některých církvích je veřejný kult písemně fixován v podobě zvláštní liturgie nebo ritu.Dalibor Papoušek, „Kult“, in: Helena Pavlicová a kol., Slovník Judaismus, Křesťanství, Islám, Praha: Mladá Fronta 1994, s. 223.