Březen 1968 je pojem užívaný zejména v Polsku pro označení tamní politické krize, která vyvrcholila studentskými protesty a stávkami v roce 1968, a která jim ovšem též předcházela a následovala po nich. Série studentských a jiných protestů proti komunistickému režimu polské komunisty vyděsila a přiměla k tvrdému potlačení. Bezpečnostní složky zasahovaly ve všech hlavních akademických centrech v zemi. Souběžně s tím probíhala antisemitská kampaň označující protesty za součást židovského spiknutí, která plynule navázala na zuřivou protiizraelskou kampaň po šestidenní válce v roce 1967. Mnoho lidí židovského původu bylo následně propuštěno z práce a zvolilo emigraci, která jim byla úřady důrazně doporučována. Asi dvacet tisíc Poláků židovského původu emigrovalo v letech 1968–72 v důsledku vyhazovu a různých dalších postihů. Tuto propagandistickou a represivní kampaň vedl především ministr vnitra, generál Mieczysław Moczar, se souhlasem prvního tajemníka komunistické strany (Polské sjednocené dělnické strany) Władysława Gomułky. Protižidovská kampaň také souvisela s bojem o moc uvnitř polské komunistické strany. Ze strany či policie byla vytlačena řada osob židovského původu (a nejen jich), které pak mohli nahradit lidé z frakcí soupeřících o moc, především Moczarovy, o němž někteří historici spekulují, že chtěl nahradit i Gomułku. Dělníci z řady továren přitom byli manipulováni a motivováni k tomu, aby veřejně vyjadřovali protižidovské postoje, za čímž účelem byly reaktivovány předsudky tradičního, nábožensky motivovaného polského antisemitismu, na čemž se podílela i k režimu loajální katolická publicistika. Zvláštním aspektem krize bylo, že probíhala souběžně s liberalizačním procesem zvaným Pražské jaro v sousedním Československu. Aktéři Pražského jara byli zahrnuti do celé kampaně a i samo Pražské jaro bylo líčeno jako součást spiknutí skrytých sionistů. Byl to nejvíce právě polský vůdce Gomułka, který vybaven tímto ideologickým zázemím silně tlačil Sověty a jejich vůdce Leonida Brežněva k vojenské invazi do Československa, jíž se pak polská armáda v srpnu 1968 přímo účastnila (byť je sporné, zda Gomułka v sionistickou podstatu Pražského jara věřil, spíše se obával jeho liberalismu, neboli z jeho pohledu revizionismu). Pražské jaro skutečně vyvolávalo mezi polskými studenty a intelektuály jasné sympatie, je ovšem předmětem sporů, zda patřilo k inspiraci jejich protestů. Podobné spory se vedou o inspiraci studentskými protesty na Západě v té době. Ideové směřování polského studentského hnutí roku 1968 bylo spíše nejasné.
Kořeny náhled|Konstruktér antisemitské kampaně Mieczysław Moczar Nečekaně jasný a rychlý triumf Izraele v šestidenní válce vyvolal mezi sovětskými komunisty a jejich agenty v celém východním bloku značnou nevoli. Gomułka a premiér Józef Cyrankiewicz odjeli po této válce 9. června do Moskvy na konferenci komunistických vůdců, po níž všechny komunistické státy s Izraelem přerušily diplomatické styky. (Odmítlo to pouze Rumunsko, stále svéhlavější prvek východního bloku, což Gomułka označil za hanebný postoj).
V Polsku začala tradiční mediální kampaň „proti izraelskému imperialismu“, ale pozvolna se do ní začaly vkrádat nové motivy. Gomułka, podrážděný zprávami tajné policie o podpoře Izraele mezi mnoha polskými Židy, dne 19. června 1967 na odborovém sjezdu prohlásil, že izraelská agrese „se setkala s potleskem v sionistických kruzích Židů – polských občanů.“ Gomułka výslovně vyzval „ty, kteří mají pocit, že jsou tato slova určena jim“, aby emigrovali. Gomułka ve svém projevu též uvedl: „Nechceme v naší zemi pátou kolonu“. Prohlášení vzbudilo rozruch i mezi řadou čelných komunistů a Edward Ochab i někteří další členové politbyra zajistili, aby se nedostalo do médií. Gomułka však pronesl další podobná vyjádření 27. června 1967, když hovořil „o důsledcích, kterým budou čelit lidé, kteří mají dvě duše a dvě vlasti“.
Gomułkův postoj především dodal odvahu skupině zjevně antisemitských politiků ve straně, jako byli Zenon Kliszko, Ignacy Loga-Sowiński a zejména ministr vnitra Mieczysław Moczar, kteří dlouho čekali na příležitost „vyrovnat se s Židy“. První seznam 382 „sionistů“ byl připraven na ministerstvu vnitra 28. června 1967. Čistka mířila především do armády. Záhy bylo propuštěno ze služby asi 150 židovských vojenských důstojníků, včetně Czesława Mankiewicze, šéfa protivzdušné obrany. Ministr obrany Marian Spychalski se pokusil Mankiewicze neúspěšně bránit, čímž výrazně oslabil svou pozici (později, během březnové krize, byl odstraněn).
Dalším krokem ministerstva vnitra byl oprášený, před časem odmítnutý, návrh na zákaz přijímat příspěvky od Amerického židovského spojeného distribučního výboru ve všech organizacích v Polsku. Návrh byl rychle prosazen a rozvinuté židovské sociální, vzdělávací a kulturní aktivity tím byly prakticky zlikvidovány.
Čistka se přelila vzápětí do strany. Asi 200 lidí bylo v roce 1967 odvoláno z vedení strany, včetně Leona Kasmana, šéfredaktora Trybuny Ludu, hlavního stranického deníku. Kasman byl Moczarovým nenáviděným soupeřem už z dob války. Studentské protesty v březnu 1968 pak nalily do programu čistek novou energii.
Protest ve Varšavě Vypuknutí nepokojů v březnu 1968 bylo vyvrcholením nespokojenosti, která se v Polsku během několika let hromadila. Ekonomická situace se zhoršovala a v roce 1967 nastalo razantní zdražení masa. V roce 1968 společnost dále destabilizovaly zvěsti o připravované měnové reformě. Byly prosazeny vyšší normy pro průmyslové podniky při současném snížení mezd. Stále silnější cenzura dusila intelektuální život. Právě jeden z cenzurních zásahů se pak stal bezprostřední rozbuškou nepokojů.
Koncem ledna 1968 úřady zakázaly uvedení romantické hry Adama Mickiewicze Dziady, kterou režíroval Kazimierz Dejmek v Národním divadle ve Varšavě. Cenzoři tvrdili, že hra obsahuje rusofobní a antisovětské odkazy a představuje nepřiměřeně náboženský postoj. Dziady byly inscenovány čtrnáctkrát, naposledy 30. ledna. Po závěrečném představení bezprostředně následovala demonstrace diváků, která skončila četnými policejními zadrženími. Dejmek byl vyloučen ze strany a následně vyhozen z Národního divadla. Poté opustil Polsko (vrátil se v roce 1973).
V polovině února byla studentkou Irenou Lasotovou předložena parlamentu petice podepsaná 3000 lidmi, která protestovala proti zákazu hry Dziady. Varšavská pobočka Svazu polských spisovatelů, která se sešla 29. února na mimořádné schůzi s více než 400 účastníky, rovněž odsoudila zákaz a další zásahy do svobodu projevu. Řečníci rovněž odsoudili nedávnou antisemitskou kampaň a přímo z ní obvinili frakci ministra Moczara.
Dne 4. března došlo k vyhození studentů Adama Michnika a Henryka Szlajfera (členů radikálně levicové studentské skupiny Komandosi) z Varšavské univerzity. Dav asi 500 studentů, kteří se shromáždili na univerzitě 8. března v protestu proti tomuto vyloučení, byl násilně napaden „dělnickými aktivisty“ (pravděpodobně policisty v civilu) i policisty v uniformách. Studenti byli brutálně zbiti v momentě, kdy se hodlali rozejít (toto nesmyslné násilí v momentě konce protestu dalo vzejít řadě úvah, zda státním orgánům nešlo ve skutečnosti o rozdmýchání neklidu, jímž by šlo obhájit připravené čistky a represe).
Násilí 8. března skutečně vedlo k tomu, že druhý den vypukly protesty i v dalších institucích vyššího vzdělávání ve Varšavě, zejména na Varšavské polytechnice. I tam došlo ke konfrontaci s policií a k zatýkání. Jacek Kuroń, Karol Modzelewski a Michnik byli uvězněni a většina členů Komandosi byla zadržena. Během několika dnů se protesty rozšířily do Krakova, Lublinu, Gliwic, Katovic a Lodže (od 11. března), Vratislavi, Gdaňsku a Poznaně (12. března). Demonstrace na výše uvedených místech byly policií brutálně potlačeny. Masové studentské stávky se konaly ve Vratislavi 14.–16. března, v Krakově 14.–20. března a v Opolí. Byl vytvořen studentský výbor na Varšavské univerzitě (11. března) a meziuniverzitní výbor v Krakově (13. března); pokusy o organizaci studentů byly učiněny také v Lodži a Vratislavi.
Bezprecedentního rozměru dosáhly protesty v Gdaňsku, kde 20 000 studentů a k hrůze státních orgánů i dělníků z místních loděnic bojovalo během jedné z demonstrací proti 3700 mužům z různých druhů bezpečnostních složek až do pozdního večera. Gdaňsk měl v době krize zdaleka nejvyšší míru „trestně-správních řízení“ v celém Polsku. Ukázalo to, že v loděnicích existuje mocné opoziční podhoubí, což se později projevilo i při vzniku hnutí Solidarita.
O národní koordinaci se studenti pokusili prostřednictvím setkání 25. března ve Vratislavi; většina jeho účastníků byla uvězněna do konce dubna. Dne 28. března reagovali studenti Varšavské univerzity na propuštění řady profesorů přijetím Deklarace studentského hnutí, která představovala nástin systémových reforem Polska. Dokument se stal zjevně inspirací pro pozdější programová východiska opozičního hnutí Solidarita.
Studentským protestním aktivitám plánovaným na 22. dubna zabránila zatýkací kampaň ve Varšavě, Krakově a Vratislavi. Studenti dokázali narušit ještě prvomájové oslavy ve Vratislavi, ale šlo o jeden z posledních projevů vzdoru. V průběhu května lze hovořit o úplném utlumení protestů.
Represe Březnové události se staly impulsem k obnovení antisemitské kampaně řízené ministrem Moczarem. Moczar obvinil ze studentských protestů „sionisty“ a zároveň použil protestní aktivitu studentů jako záminku pro další antisemitskou kampaň a stranické čistky. Bývalý první tajemník Ochab na protest proti tomu rezignoval na několik vysokých funkcí.
Moczarovo ministerstvo například dostalo volnou ruku a uskutečnilo represivní zásah v redakci Polského vědeckého nakladatelství, o němž Moczar dlouho snil. Již v roce 1967 on a jeho lidé protestovali proti údajně nevyváženému referování o druhé světové válce v encyklopediích a publikacích tohoto nakladatelství, konkrétně proti „nadměrnému zdůrazňování židovského mučednictví“ a dokonce proti „nadsazování počtu Židů zabitých v nacistických vyhlazovacích táborech“. V roce 1967 Gomułka ještě zásah odmítl, po březnu 1968 mu však dal zelenou.
Ze strany byli vylučováni lidé židovského původu, jak bývalí stalinisté, tak příznivci liberálních trendů. K nejznámějším vyloučeným komunistům patřili Roman Zambrowski, Stefan Staszewski, Edward Ochab, Adam Rapacki a Marian Spychalski. Propaganda kladla rovnítko mezi židovský původ a sionistické sympatie a tím i neloajalitu vůči Polsku. Bezpečnostní služby začaly oficiálně prověřovat i všechny úředníky židovského původu a hledat „skryté sionisty“ v polských institucích. Média „odhalovala“ různá minulá i současná židovská spiknutí namířená proti Polsku, včetně kuriózní teorie o „západoněmecko-izraelském protipolském bloku“ apod.
Od 11. března spustil režim masivní mediální kampaň proti organizátorům protestů, která měla rovněž značně antisemitský charakter. Média odhalovala u řady aktivistů „nepolský“ původ. Byla organizována „spontánní“ shromáždění v továrnách a na náměstích velkých měst. Účastníci na nich měli transparenty jako „Sionisté ať jdou na Sion!“ nebo „Utrhneme hlavu protipolské hydře“.