Vznik hnutí za nezávislý Pákistán
Myšlenka vytvoření státu muslimů na území Britské Indie se objevila až na konci 20. let 20. století mezi indickými studenty v Londýně. Později ji přejala i Muslimská liga a na veřejnost s ní přišel významný básník a politik Muhammad Iqbal, který velmi obecně zmínil na jejím zasedání v roce 1930, že by rád viděl, aby „Pandžáb, Severozápadní pohraniční provincie, Sindh a Balúčistán splynuly v jediný stát.“ Zároveň ujišťoval Brity, že muslimové v indickém pohraničí budou nejlepší hrází především proti ruské invazi. V té době se ještě vůbec nepočítalo s východní částí Bengálska.
Muslimská liga zprvu považovala myšlenku za nerealizovatelnou. Podporu ale měla myšlenka u drobných podnikatelů, kteří měli za to, že by na odděleném území mohli získat stejné možnosti v oblasti podnikání, jako měli už dříve hinduisté a myšlenku začali prosazovat už v druhé polovině třicátých let. Přelomovým momentem se stal 23. březen 1940, kdy Muslimská liga kterou tehdy vedl Muhammad Alí Džinnáh, přijala na svém láhaurském zasedání rezoluci o Pákistánu. Výročí pak začalo být v Pákistánu slaveno jako státní svátek. Rezoluce ale nestanovovala další podrobnosti kolem podoby státního zřízení a ze kterých území by se stát skládal.
Podoba státu byla lépe vyjasněna až po skončení druhé světové války, kdy v prosinci Džinnáh žádal, aby stát zahrnoval čtvrtinu území Britské Indie v oblastech, kde žilo nejvíce muslimů. Potíž ale byla v tom, že se jednalo o oblasti ležící jak na nejzazším západě, tak i východě Britské Indie a dělilo je od sebe 1500 kilometrů. Pákistán měl tvořit Sindh, Balúčistán, Severozápadní pohraniční provincie, západní část Pandžábu a dále pak na východě větší část Bengálska a část Assámu. Po osamostatnění oblasti Britské Indie byl tento Džinnáhův plán skutečně proveden.
První roky existence 15. srpna roku 1947 byla Britská Indie rozdělená na základě náboženského klíče na dvě dominia – Indickou unii a Pákistán. Pákistán se rozkládal na dvou oddělených územích ležících na severozápadě a severovýchodě Britské Indie a tato území spolu neměla kromě převažujícího muslimského obyvatelstva prakticky nic společného.
Po vytvoření Pákistánu se moci ujali představitelé Muslimské ligy, která byla stranou průmyslníků a velkostatkářů a mezi obyvatelstvem měla v prvních letech širokou oblibu. Opoziční strany byly tehdy slabé a především hájily zájmy náboženských menšin, především hinduistů a sikhů. Na Pákistán zbyly ty nejchudší části Britské Indie, měl jen osm měst s více než 100 tisíc obyvateli. Většina lidí žila na venkově a živila se zemědělstvím. I slabě rozvinutý průmysl se potýkal s řadou problémů a navíc ztratil mnoho pracovních sil důsledkem odchodu kvalifikovaných pracovníků z řad sikhů a hinduistů. Situaci zhoršoval i příchod osmi milionů muslimských přesídlenců z Indie.
Rozdělení Britské Indie také dalo vzniknout územním sporům mezi Indií a Pákistánem. Nejdůležitějším z těchto sporů byl spor o Kašmír, který vypukl souběžně s osamostatněním Britské Indie. Celé území si nárokoval Pákistán, protože více než tři čtvrtiny obyvatelstva tvořili muslimové. Kašmírský maharádža Hari Sinh si ale chtěl zachovat nezávislost jak na Pákistánu, tak na Indii. V říjnu 1947 napadli území ozbrojenci z Pákistánu a za nimi i pravidelné jednotky pákistánské armády. Maharádža se nemohl sám bránit, rozhodl se pro připojení k Indii, kterou požádal o pomoc. Indická vláda pak požádala OSN o zásah a v rámci Rady Bezpečnosti vznikla komise pro Indii a Pákistán, v jejímž čele byl československý diplomat Josef Korbel. Na návrh komise byla zastavena palba a vytvořena linie příměří, která dosud dělí území na dvě části.
Původně Pákistán deklaroval, že se nebude angažovat v rámci žádného vojenského bloku. Nespokojenost místních podnikatelů s výsadním postavením cizích monopolů přimělo pákistánskou vládu k navázání vztahů i se zeměmi východního bloku. Brzy se ale musela kvůli zájmům velkostatkářů a průmyslníků orientovat na spolupráci se západními mocnostmi.
19. května 1953 podepsaly Pákistán a USA dohodu o vzájemné pomoci a bezpečnosti, podle níž měl Pákistán dostávat z USA vojenské poradce a zbraně. Spojené státy zde sledovaly cíl rozšíření vlivu k hranicí SSSR, oslabit postavení Británie v této oblasti a izolovat Indii. Rostoucí vojenská pomoc USA zároveň zhoršovala vztahy s Indií a také Afghánistánem.
Zvláště ve východním Pákistánu se začala projevovat nespokojenost s vládou Muslimské ligy v čele s Muhammadem Alím Bogrou. Příčinou byla její neochota brát v potaz požadavky chudého a zanedbávaného Bengálska. Odmítala udělit oblasti autonomii, upírala mu právo na přiměřené zastoupení v ústavodárném shromážděné a zdráhala se uznat bengálštinu jako státní jazyk ve východní části. Už v r. 1954 zde byla Muslimská liga poražena Jednotnou frontou opozičních stran, která měla v programu zavedení bengálštiny a rozdělení půdy mezi bezzemky, znárodnění obchodu s jutou, bezplatné vzdělání pro děti a zlepšení podmínek pro přesídlence z Indie. V zahraniční politice žádala neutralitu země a zrušení smlouvy o americké vojenské pomoci. Nová bengálská vláda však byla v květnu 1954 rozpuštěna ústřední vládou s odůvodněním, že v ní působí komunisté. Skutečným důvodem měly být obavy z jejího rostoucího vlivu. Ústřední vláda se snažila potlačit i hnutí za sebeurčení (Sindhanů, Paštunů a Balúčů) v západní části Pákistánu. Zrušila proto dosavadní správní rozdělení a dělala ze západního Pákistánu jedinou provincii. Zároveň byla zrušená zbývající privilegia knížecích států.
Správní reforma ze 14. října 1955 rozdělila Pákistán na dvě provincie spolu s oblastí kolem tehdejšího hlavního města Karáčí. Reforma sice formálně přiznávala Západnímu i Východnímu Pákistánu rovné postavení, nicméně podřízené postavení Východního Bengálska se nijak nezměnilo.
V roce 1956 získal Pákistán svoji ústavu a přestal být britským dominiem a podle své ústavy se stal oficiálně republikou.
Vojenská diktatura Muhammada Ajjúba Chána (1958-69) Na podzim roku 1958 vyvrcholily dlouholeté třenice mezi velkostatkáři a průmyslovými magnáty na jedné straně a opozicí z řad drobných podnikatelů a inteligence v bengálských, balúčských a sindhských městech na straně druhé. Krizi vyřešil tehdejší prezident Iskandar Mirzá tím, že 7. října zrušil platnost ústavy, rozpustil parlament, rozehnal vládu, zakázal činnost politických stran a vyhlásil výjimečný stav. Moc v zemi převzala armáda a správcem země byl jmenován generál Muhammad Ajjúb Chán. Ten mj. zřídil vojenské soudy a zařídil zatýkání bývalých ministrů a státních úředníků. Cílil zejména na vůdce levicových stran. Ajjúb Chán navíc po třech týdnech převzal veškerou moc a 27. října 1958 se sám prohlásil prezidentem. Sám však raději používal titul „hlavní správce výjimečného stavu.
Vnitřní ani zahraniční politika se nijak nezměnila. Pokračoval v úzké spolupráci se západními mocnostmi v čele se Spojenými státy. Ve snaze vyřešit potíže se zásobováním některými potravinami zavedl přídělový systém a vyhlásil i regulaci cen spotřebního zboží. Tíživou situaci se zásobováním potravinami řešil hlavně pomocí zahraničních (hl. amerických) dodávek obilí.
V listopadu 1959 provedl v Západním Pákistánu pozemkovou reformu, kdy nejvyšší možná výměra vlastnictví půdy byla 200 hektarů zavlažované a 400 hektarů nezavlažované půdy. Omezení bylo obházeno tím, že půdu mohli vlastníci převést na příbuzné či darovat dědicům. Přesto se od 6000 západopákistánských vlastníků získala půda o rozloze téměř milionu hektarů, která byla posléze rozdělaná mezi 74 000 rolníků. Přišel také s pětiletými plány na rozvoj hospodářství.
Ve snaze alespoň zdánlivě vyhovět volání veřejnosti po větší míře demokracie vydala Ajjúbova vláda 27. října 1959 tzv. zákon o základní demokracii. Jednalo se o systém „lidosprávy,“ která měla na různých úrovních celkem 80 000 volených členů. Ajjúb Chán zdůvodňoval svůj krok pochybným tvrzením, že většinu obyvatelstva tvoří nevzdělaní vesničané, kteří nemají o politiku zájem, ale jsou schopní rozhodovat o tom, kdo je bude zastupovat ve správě jejich oblasti a volit za ně poslance a prezidenta. Cílem bylo vzbudit u lidí dojem, že každý občan může postupovat od nejnižšího úřadu výše bez ohledu na politickou stranu.
Členové tohoto systému základní demokracie zvolili Ajjúba Chána prezidentem v letech 1960 a 1965. Po svém zvolení v roce 1960 jmenoval Ajjúb Chán komisi, která měla vytvořit novou ústavu založenou na islámských zásadách. Návrh také počítal s jednokomorovým shromážděním, kde mělo být 78 poslanců za každou provincii a šest míst mělo být vyhrazeno pro ženy. Nová ústava vstoupila v platnost 1. května 1962, kdy také skončil tři a půl roku trvající výjimečný stav. Klesala také nespokojenost obyvatel kvůli klesající životní a bylo obnoveno i právo na stávku. V červenci 1962 také parlament přijal zákon o obnovení činnosti politických stran, zůstaly ale zakázány strany nepřátelské islámské ideologii, především komunistická strana. Ve volbách v roce 1965 získaly většinu poslanci levicovějších stran, což přispělo ke zmírnění vojenského režimu a další demokratizaci vývoje. Volby zároveň potvrdily Ajjúba Chána ve funkci prezidenta.
Vlivem střetnutí Indie a Činy v roce 1962 se Ajjúb Chán také začal více orientovat na Čínu, protože předpokládal, že spojenectví s ní by mohlo představovat větší záruku ochrany před útoky Indie než pomoc ze strany USA. V roce 1963 uzavřel s Čínou obchodní dohodu a dále také dohodu o demarkaci společných hranic v oblasti Kašmíru. Podle ní ČLR postoupila Pákistánu území o celkové rozloze 1927 km2 na území Gilgitu, Hunzy a Baltistánu. Obě strany souhlasily s tím, že ta země, která bude mít po vyřešení sporu nad Kašmírem svrchovanost, zahájí znovu jednání s Čínou o definitivním uspořádání. V roce 1962 také Ajjúbova vláda předložila Radě bezpečnosti OSN žádost o to, aby byl v Kašmíru proveden plebiscit, což ale Indie odmítla s tím, že v Kašmíru už několikrát proběhly volby, kde lidé dali jasně najevo svůj postoj. Jednání mezi Ajjúbem a Nehruem nikam nevedla. Na jaře 1965 došlo k potyčkám s Indii na pomezí indického svazového státu Gudžarát a pákistánské oblasti Sindh. Boje netrvaly dlouho a skončily mírové dohody, kde se obě strany zavázaly respektovat rozhodnutí mezinárodního soudu v Ženevě, který v únoru 1967 rozhodl tak, že přiřkl 90 % sporného území Indii a jen 10 % Pákistánu.
K mnohem závažnějšímu střetu došlo ve stejném roce k oblasti Kašmíru, kdy v srpnu začaly na indické území pronikat skupiny ozbrojenců, které měly obsadit důležitá místa a vyvolat protiindické povstání. Koncem srpna přešla Indie od varování k vojenským protiúderům na území Pákistánu. Boje skončily po třech týdnech, kdy obě strany přistoupily 22. září na příměří zprostředkované Radou bezpečnosti OSN. Vojska obou stran však zůstala v bojovém postavení a střety pokračovaly až do konce roku 1965.
Do věci sporu mezi Pákistánem a Indii se vložil SSSR, který pozval státníky obou zemí na konferenci do Taškentu. Jednání byla ukončena tzv. Taškentskou deklarací z 10. ledna 1966, která mj. zavazovala oba státy k řešení sporů pouze mírovými prostředky a určovala, aby se vojenské síly stáhly do pozic před srpnem 1965. Měly být také obnoveny diplomatické, hospodářské a kulturní styky mezi oběma zeměmi. V řadách pákistánských nacionalistů vyvolával dohoda odpor a byla považovaná za projev slabosti.
Na podzim roku 1968, tedy deset let po Ajjúbově převzetí moci začala sílit opozice, jejíž strany založily Výbor demokratické akce. Ten žádal obnovu parlamentní demokracie, přímou a tajnou volbu prezidenta i parlamentu, federalizaci země a autonomii pro Východní Pákistán i oblasti Západního Pákistánu. Problémem opozice bylo právě to, že se shodovala pouze na obnově parlamentní demokracie a federalizaci země.