Japonský Tchaj-wan bylo období dějin ostrova Tchaj-wan mezi lety 1895 a 1945, kdy byl ovládnut Japonským císařstvím.
V roce 1895, když říše Čching po japonském vítězství v první čínsko-japonské válce v Šimonosecké mírové smlouvě postoupila provincii Tchaj-wan, se ostrov Tchaj-wan spolu s Peskadorskými ostrovy stal závislým územím Japonska. Krátce trvající odbojové hnutí s názvem Republika Tchaj-wan resp. Republika Formosa, bylo japonskými vojáky potlačeno a rychle poraženo při Kapitulaci v Tchaj-nanu. Tím se skončil organizovaný odpor japonské okupace a započala se padesátiletá japonská nadvláda na Tchaj-wanu.
Tchaj-wan byl první japonskou kolonii a může být brán jako první krok Japonska při uskutečnění jejich "Doktríny jižní expanze" z konce 19. století. Záměrem Japonska bylo přetvořit Tchaj-wan na "modelovou kolonii", jakýsi výstavní kousek. Velké úsilí bylo vynaloženo na zlepšení hospodářství ostrova, veřejné výstavby, průmyslu, kulturní japanizace a také na podporu potřeb japonské vojenské agrese v asijsko-pacifickém regionu. Japonsko zavedlo monopoly a do roku 1945 převzalo na ostrově kontrolu nad veškerým prodejem opia, soli, kafru, tabáku, alkoholu, zápalek, měr a vah a ropy.
Administrativní vláda Japonska nad Tchaj-wanem po kapitulaci Japonska během období druhé světové války v září 1945 dospěla ke konci a území bylo vydáním Generálního příkazu č. 1 předáno pod správu Čínské republiky (ČR). Japonsko se své svrchovanosti nad Tchaj-wanem oficiálně vzdalo v sanfranciské mírové smlouvě, která nabyla účinnosti 28. dubna 1952. Mezi různými problémy Tchaj-wanu po druhé světové válce, kterými jsou například Incident 28. února, Den retrocese, tchajwanské ženy pro potěšení, národní identita, etnická identita a oficiální hnutí za nezávislost Tchaj-wanu, vyvolávají zkušenosti s japonskou nadvládou pořád smíšené názory.
Historie Japonsko se snažilo rozšířit svou imperiální kontrolu nad Tchaj-wanem (dříve známý jako „Hornatá země“ (, Hepburnův přepis Takasago-koku)) od roku 1592, kdy Hidejoši Tojotomi zahájil politiku expanze do zámoří a rozšíření japonského vlivu na jih. Několik pokusů o invazi na Tchaj-wan bylo neúspěšných, hlavně kvůli nemoci a ozbrojenému odporu domorodců na ostrově. V roce 1609 vyslal šógunát Tokugawa na průzkumnou misi na ostrov Harunobu Arima. V roce 1616 vedl Tóan Murajama neúspěšnou invazi na ostrov.Frei, Henry P.,Japan's Southward Advance and Australia, Univ of Hawaii Press, Honolulu, ç1991. str. 34 – "...nařídil guvernérovi Nagasaki, Murayama Toanovi, aby napadl Formosu s flotilou třinácti plavidel a asi 4000 mužů. Pouze hurikán překazil toto úsilí a vynutil si jejich brzký návrat"
Mudanský incident a jeho důsledky V listopadu 1871 bylo 69 lidí na palubě plavidla z království Rjúkjú silnými větry nuceno přistát poblíž jižního cípu Tchaj-wanu. Měli konflikt s Pchajwanci, místními domorodci, a mnozí byli zabiti. Tato událost je známa jako Mudanský incident. V říjnu 1872 Japonsko požadovalo odškodnění od říše Čching a tvrdilo, že Rjúkjú je součástí Japonska. V květnu 1873 japonští diplomaté přijeli do Pekingu a předložili své nároky; nicméně čchingská vláda okamžitě odmítla japonské požadavky s odůvodněním, že království Rjúkjú je nezávislým státem a nemá s Japonskem nic společného. Japonci odmítli odejít a zeptali se, zda by čínská vláda potrestala tyto „barbary na Tchaj-wanu“. Čchingské úřady vysvětlily, že na Tchaj-wanu existují dva druhy domorodců: ti, kteří jsou pod správou Čchingů, a nezávislí „suroví barbaři… mimo dosah čínské kultury. Nelze je tedy přímo ovládat“. Nepřímo naznačili, že cizinci cestující v těchto oblastech osídlených původními obyvateli musí být opatrní. Říše Čching dala Japoncům jasně najevo, že Tchaj-wan rozhodně spadá pod její jurisdikci, i když část původního obyvatelstva tohoto ostrova ještě nebyla pod vlivem čínské kultury. Čchingové také poukázali na podobné případy po celém světě, kdy původní obyvatelstvo v rámci státní hranice nebylo pod vlivem dominantní kultury této země.
Japonci nicméně v dubnu 1874 zahájili expedici na Tchaj-wan o síle 3600 vojáků. Po menších potyčkách s domorodci se japonští vojáci rozdělili do tří skupin a vesnice domorodců vypálili. O měsíc na to se náčelník mudanského kmenu vzdal. Japonci se následně na ostrovu usadili a zřídili velké tábory, bez záminky stáhnout se z ostrova. Během srpna a září však 600 vojáků náhle onemocnělo a počet obětí choroby se pak vyšplhal na 561. 10. září se začaly jednání s říší Čching. Západní mocnosti na Čínu vyvíjely tlak, aby zabránila krveprolévání s Japonskem, jelikož by to mělo negativní dopad na pobřežní obchod. Výsledkem těchto jednání bylo 30. října podepsání Pekingské dohody. Dle ní Rjúkjú začalo spadat pod vládu Japonska a Japonsku kromě toho bylo vyplaceno odškodnění ve výši 500 000 taelů (tehdejší čínská peněžní jednotka). Japonští vojáci se z Tchaj-wanu 3. prosince stáhli.
Postoupení Tchaj-wanu v roce 1895 200px|náhled|vlevo|Obraz japonských vojáků vstupujících do města Tchaj-pej v roce 1895 po Šimonosecké smlouvě V 90. letech 19. století bylo asi 45 procent Tchaj-wanu pod čchingskou správou, zatímco zbývající řídce osídlené oblasti vnitrozemí byly pod domorodou kontrolou. První čínsko-japonská válka vypukla mezi Čínou a Japonskem v roce 1894 po sporu o suverenitu Koreje. Po své porážce Čína postoupila ostrov Tchaj-wan a Peskadorské ostrovy Japonsku ve Šimonosecké smlouvě, podepsané 17. dubna 1895. Podle podmínek smlouvy, Tchaj-wan a Pescadory měly být postoupeny Japonsku natrvalo. Obě vlády měly ihned po podpisu vyslat své zástupce na Tchaj-wan, aby zahájili proces přechodu, který měl být dokončen nejpozději za dva měsíce. Protože Tchaj-wan byl postoupen smlouvou, období, které následovalo, je některými označováno jako „koloniální období“, „zatímco jiní, kteří se zaměřují na skutečnost, že to bylo vyvrcholení války, ho označují jako „okupační období“. Ceremoniál odstoupení se konal na palubě japonského plavidla, protože čínský delegát se obával odvety ze strany obyvatel Tchaj-wanu.
Anexe Tchaj-wanu pro Japonsko byla žádoucí také z hlediska produktivity a schopnosti ostrova poskytovat suroviny pro rostoucí japonskou ekonomiku a potenciálu stát se pohotovým odbytištěm pro japonské zboží. Za výhodné bylo též považováno strategické umístění Tchaj-wanu. Dle představ námořních sil Japonska měl ostrov sloužit jako jižní bašta obrany, ze které by bylo možné mít pod dozorem nejjižnější část Číny, a stejně tak i jihovýchodní část Asie.
Ačkoliv podmínky diktované Japonskem byly tvrdé, uvádí se, že čínský státník Li Chung-čang, se snažil utišit Císařovnu vdovu Cch’-si poznámkou: „ptáci nezpívají a květiny nevoní na ostrově Tchaj-wan. Muži a ženy jsou neslušní a nejsou ani vášniví.""男無情,女無義,鳥不語,花不香" (nán wú qíng, nǚ wú yì, niǎo bú yǔ, huā bú xiāng). (Tento výrok byl také připisován císaři Čchien-lungovi.) Ztráta Tchaj-wanu se v následujících letech stala pro čínské nacionalistické hnutí shromažďovacím bodem. Nová japonská koloniální vláda po příjezdu na Tchaj-wan dala obyvatelům dva roky, na výběr, zda přijmou svůj nový status japonských poddaných, nebo Tchaj-wan opustí. Méně než 10 000 obyvatel z přibližně 2,5 milionu se rozhodlo Tchaj-wan opustit.
Období vlády Japonska na Tchaj-wanu je rozděleno na tři části, během kterých převládaly rozdílné politické strategie: vojenské potlačení (1895–1915), dóka (同化 dōka): asimilace (1915–1937) a kóminka (皇民化 kōminka): japanizace (1937–1945). Pro domorodce byla zavedena samostatná politika.
Ozbrojený odpor Koloniální představitelé se na většině území Tchaj-wanu setkali s násilným odporem. Po japonské invazi na Tchaj-wan v roce 1895 následovalo pět měsíců nepřetržitých bojů a útoky partyzánů pokračovaly až do roku 1902. Během prvních dvou let koloniální představitelé spoléhali především na vojenskou sílu a úsilí o lokální pacifikaci. Poté, co se Japonsko v březnu roku 1895 zmocnilo Peskadorských ostrovů, převládaly na Tchaj-wanu pocity nepokoje a paniky. Představitelům Čching na ostrově bylo 20. května nařízeno, aby opustili své pozice. V následujících měsících zavládl chaos a destrukce.
Japonské vojenské složky přistály 29. května na pobřeží města Ťi-lung (Keelung) a přístav města Tan-šuej (Tamsui) byl zbombardován. Zbylé jednotky Čchingů a nepravidelné jednotky Kuang-tungu krátce bojovaly proti japonským složkám na severu. Místní domobrana a partyzánské oddíly po pádu Tchaj-peje, 7. června, pokračovaly v odporu. Na jihu japonská přistání oddálila malá složka loupežní skupiny Černá vlajka (z ang. Black Flag), kterou vedl Liou Jung-fu. Guvernér Tchang Ťing-sung se pokusil prostřednictvím nově vzniknuté Republiky Formosa (Republika Tchaj-wan) vyvinout protijaponský odpor, i když se pořád prohlašoval za stoupence říše Čching. Vyhlášení republiky mělo podle Tchanga zdržet Japonce, aby západní mocnosti byly nuceny bránit Tchaj-wan. Tento plán se rychle proměnil v chaos, jelikož se Armáda zelené zástavy a vojáci Jüe z Kuang-si dali na rabování a plenění Tchaj-wanu. Tchajpejská aristokracie si tak mohla vybrat mezi chaosem zapříčiněném bandity nebo podřízením se Japoncům, a proto vyslala Ku Sien-žunga do Ťi-lungu, aby vyzval postupující japonské složky k vstupu do Tchaj-peje a nastolení pořádku. Republika, která byla založena 25. května, po odchodě svých lídrů na pevninu za 12 dní zmizela. Liou Jung-fu sestavil dočasnou vládu v Tchaj-nanu, ale když se japonské jednotky přiblížily, také utekl na pevninu. V roce 1895 uprchlo z Tchaj-wanu něco mezi 200 000 až 300 000 lidí.
Po kapitulaci Tchaj-nanu byl Tchaj-wan prohlášen za pacifikovaný, avšak toto prohlášení bylo předčasné. V prosinci téhož roku se v severním Tchaj-wanu vyskytla řada protijaponských povstání, a tyto pak ve výskytu pokračovaly přibližně jednou za měsíc. V průběhu dalších sedm let přetrvávala řada zdlouhavých partyzánských útoků, které byly vedeny „místními bandity“ nebo „povstalci“. Po roce 1897 byly povstání čínských nacionalistů běžnou záležitostí. Japonská odvetná opatření byly často brutálnější než partyzánské útoky organizované povstalci. V červnu 1896 bylo v Jün-linském masakru zavražděných 6000 Tchajwanců. V letech 1898 až 1902 bylo kromě 6000–14 000 obětí počáteční odbojové války (v roce 1895) zabito přibližně 12 000 „banditů-povstalců“. Během konfliktu bylo zabito nebo zraněno 5300 Japonců a 27 000 jich bylo hospitalizováno.
Ideologie odporu se opíraly o různé ideály, jako například demokracii Taišó, čínský nacionalismus a rodící se tchajwanský pocit sebeurčení. Podpora odporu byla zčásti založená na příslušnosti ke společenské třídě a velké množství majetných lidí kmene Chan na Tchaj-wanu upřednostňovalo systém koloniální nadvlády před bezprávím vzpoury.
Rozsáhlý ozbrojený odpor byl do roku 1902 z velké části potlačen, ale menší povstání se znovu začaly objevovat v roce 1907. Patřily mezi ně například Povstání Pej-pchu v roce 1907, povstání organizované Luo Fu-singem v roce 1913 a Incident Tapani. V roce 1915 dal Jü Čching-fang dohromady náboženskou skupinu, která otevřeně zpochybňovala japonskou autoritu. Jednotky lidí kmenu Chan a domorodého obyvatelstva, jejímiž vůdci byli Čchiang Tching a Jü, zaútočily na několik japonských policejních stanic. 1413 členů Jüovy náboženské skupiny bylo zajato při události, která je známá jako Incident Tapani. Jü a 200 jeho přívrženců bylo popraveno. Poté, co byli Tapani rebelové poraženi, nařídil Andó Teibi druhé tchajnanské posádce, aby jako odvetný úder vykonala masakr. Vojenská policie v Tapani a Ťia-sienu vyhlásila, že omilostní všechny protijaponské bojovníky, a že ti, kteří uprchli do hor se mají vrátit zpět do své vesnice. Když se pak vrátili, bylo vesničanům nařízeno ať se seřadí v poli a kopou jámy. Následně byli zastřeleni. Podle ústní tradice při tomto incidentu zahynulo nejméně 5000–6000 lidí.
Nenásilný odpor