náhled|upright|Barokní vesnický kostel v saském Lichtenhainu Vesnický kostel v kunsthistorii a folkloristice označuje sakrální stavbu ve vesnických sídlech, která má charakteristický vzhled, historii a také využívání. Začasté byl nejdůležitější stavbou vesnice a byl na něj navázán společenský život. Autoři staveb jsou zpravidla anonymní, výstavbu financovali povětšinou farníci či vrchnost. Nejstarší vesnické kostely se stavěly již v raném středověku, období rozkvětu jejich výstavby však přišla v pozdních obdobích románského, gotického a barokního období. Významný vliv na jejich vývoj měla také reformace. V různých obdobích se vyskytovalo větší množství stavebních typů; k nejčastějším patřily jednolodní halové kostely doplněné apsidou, obdélníkovým či polygonálním kněžištěm, kvadrem nebo věží. Jako stavební materiál bylo použito dřevo nebo hrázděné zdivo, dále různé druhy kamenů (včetně polních) a cihly. Stavební podoba vesnických kostelů se mění v závislosti na stavebním slohu či místních podmínkách. Interiéry katolických vesnických kostelů vycházejí ze středověkého rozvržení, protestantské kostely bývají jednodušší. Hlavní oblastí rozšíření vesnických kostelů je německojazyčná část střední Evropy, vyskytují se však i v jiných částech Evropy (od Britských ostrovů po Pobaltí a od severní Itálie po Skandinávii).
Vymezení pojmu náhled|V jádru pozdně románský kostel svatého Jakuba Většího v Hebrontshausenu s chórovou věží Vesnický kostel je kunsthistorický a folkloristický pojem používaný pro označení sakrálních staveb vesnických sídel, církevní a státní správa jej však nepoužívají. Rozhodující pro určování není církevní status (farní, filiální či mateřský kostel nebo kaple), nýbrž celkové ztvárnění stavby vycházející z venkovského způsobu života. Ne všechny kostely na venkově však mohou být označeny termínem venkovský kostel; kromě klášterních a poutních kostelů lze tímto termínem označit většinu kostelů z 19. století jen s výhradami. Důležitou skutečností při vymezení pojmu je i vlastní historie stavby. Nejedná se o pouhé redukované vysoké umění a většina vesnických kostelů tak patří do přechodné oblasti.
Stavitelem vesnického kostela byla povětšinou venkovská obec, ve středověku dal v mnoha případech podnět ke stavbě kostela jeho patron, lenní pán, ale také biskupové či kláštery. Většinu venkovských kostelů tak nestavěli rolníci. V některých krajích, například ve východoněmecké kolonizační oblasti, stavěli tyto budovy putující kameníci, další pak stavitelé klášterů a od pozdního středověku také městští stavitelé. Čistě rolnické kostely se vyskytovaly jen v těch ohraničených oblastech, které obývalo svobodné rolnictvo.
Při výstavbě vesnických kostelů byly od začátku upřednostňovány určité typy, které ovšem zároveň dostávaly impulzy ze strany vysokého umění, jehož vývoj sledovala výstavba vesnických kostelů často se značným zpožděním. Povětšinou se tento vývoj projevoval zjednodušováním, ale někdy bylo též vysoké umění obohaceno prvky z vesnických kostelů (například chórová věž).
Vesnický kostel tvoří organickou jednotu s okolní vesnickou zástavbou, na což se začalo poprvé poukazovat v období romantismu. Jeho umístění v rámci vesnice se postupně měnilo v závislosti na změnách sídelní formy a s určujícími podmínkami krajiny. Často je spojován se stavbami souvisejícími s úctou k mrtvým (hřbitovy, hřbitovní kaple, v jižním Německu také kostnice) a obrannými stavbami, protože kostel byl ve středověku často posledním útočištěm vesničanů při obraně. Mnohé vesnické kostely tak sloužily jako opevněné kostely, které spolu se hřbitovem obehnaným kamennou zdí tvořily společný obranný systém. Obranná zařízení opevněných vesnických kostelů zahrnovala jak jednoduché formy, jako kostelní věže s přístupovými otvory v horních patrech, tak i běžné spojení vesnického kostela a hradu s cimbuřím, příkopy, sýpkami a obrannými věžemi. To platí zejména pro sedmihradské opevněné kostely a východobavorské typy vesnických kostelů se společenskými místnostmi nad bohoslužebnými prostory. Podobně jako u hornofalcko-českých panských kaplí se západní emporou se však při stavbě vesnických kostelů jedná o hraniční případy. Opevněné vesnické kostely nestavěli však pouze rolníci, ale začasté také vrchnost.
V německojazyčném prostředí je vesnický kostel označován jako Dorfkirche, anglicky pak jako Village church, francouzsky Église de village a italisky Chiesa di villaggio.
Historie náhled|Nejstarší dřevěná část kostela v britském Greensteadu V užším smyslu existují v Německu vesnické kostely od dob rozvoje městské kultury. Jejich nejběžnější typy lze v jižním a západním Německu vysledovat až do předrománského období. Poznatky ohledně počátku výstavby vesnických kostelů přinesly archeologické průzkumy. Ačkoli kostely v anglosasko-fríském regionu při Severním moři, stejně jako pozdější evangelické kostely, působí světským dojmem a připomínají venkovské domy, nelze jejich vývoj odvodit od statků ani vysvětlit jejich vznik jako redukci monumentálního vysokého církevního umění. Již v předrománském období existovalo několik variant jednolodních vesnických kostelů, které mají pravděpodobně původ v různých oblastech kultury. Přinejmenším se zdá, že některé z jednolodních typů vesnických kostelů měly přímý vztah k provinční římské architektuře během karolínského a následujícího „temného“ období, podle dalších výzkumů jsou pak některé typy odvozeny od dřevěných staveb, které vyžadují obdélníkové půdorysy. O skutečném významu těchto dřevěných sakrálních staveb nelze získat skutečnou představu; přinejmenším však od začátku dominovaly mezi vesnickými kostely ve všech částech Evropy. Řada obdélníkových dřevěných kostelů v oblasti dolního Rýna byla identifikována pomocí vykopávek. Je možné, že malý anglický dřevěný kostel v Greensteadu (hrabství Essex, pravděpodobně je identický s capella lignea doloženou písemně v roce 1013) ukazuje ranou anglosaskou dřevěnou konstrukci, jejíž půdorysy jsou nápadně protáhlé, podobné půdorysům fríského vesnického kostela, a liší se tak od krátkých keltských. Kamenné obdélníkové vesnické kostely se čtvercovým závěrem však existují již od 7. či 8. století v oblasti od Alp po severozápadní Evropu a v některých regionech převládaly. Z toho lze usoudit, že na vzniku nejběžnějších typů se podílel nejen jih Evropy, ale také její sever. Dřevěné stavby postupně od 12. století stále více ustupovaly, avšak v severní, střední a východní Evropě (severovýchod Německa, Ukrajina, Slovensko, Polsko) přetrvával až do 19. století. Většina půdorysů těchto dřevěných staveb se výrazně neliší od kamenných budov: loď je většinou obdélníková, oltářní prostor je uzavřený pravoúhle nebo polygonálně a na stavbu navazují západní předsíně, sanktusníky, samostatné věže nebo arkády.
náhled|vlevo|Románský kostel svatého Tomáše v Pretzienu Tři období rozkvětu výstavby vesnických kostelů přišla na konci velkých epoch poté, co se země nasytily styly vysokého umění: v pozdně románské, pozdně gotické a pozdně barokní době. Průběh v jednotlivých regionech je však odlišný: zatímco stavba vesnických kostelů románského období dosáhla v jižním a západním Německu svého vrcholu kolem roku 1200, na nově kolonizovaném severovýchodě to bylo spíše až kolem roku 1300. Nejvýznamnější výsledky románského období jsou patrné ve Vestfálsku a zejména v severním Německu, kde výstavba vesnických kostelů v prosté monumentalitě a dokonalém řemeslném provedení (jako kostely postavené z polních kamenů) dosáhla svého vrcholu, který již nebyl později znovu zopakován. V období pozdní gotiky naopak stavba vesnických kostelů vyvrcholila v jižním Německu, i když na venkově vzkvétala i cihlová gotika, která od 14. století nahradila v severovýchodním Německu stavby z polních kamenů. Kromě kostelních věží tak doplňují ráz krajiny severovýchodního Německa také cihlové štíty všech vývojových stupňů těchto staveb. Bavorsko, Rakousko a Württembersko vytvořily v pozdně gotickém období bezpočet vesnických kostelů ohromujících svou prostorností. V některých oblastech byly nahrazeny tradiční jednolodní sálové kostely vícelodními systémy a původními, zcela novými typy. Ve Württembersku a Bavorsku získaly značný vliv velké stavební hutě. Hranice mezi venkovským a vysokým uměním se začaly stírat.
Po druhém rozkvětu v pozdně gotickém období výstavba vesnických kostelů asi 150 let stagnovala. Nové období přidalo k relativně velkému množství typů vesnických kostelů jen několik nových. Převládala přizpůsobování starých typů požadavkům nového renesančního ideálu. Při renovaci a stavbě nových budov se zachovávalo co nejvíce prvků z původních staveb. Nejčastěji byly zachovávány věže. Protože byla někdy kostelní loď orientovaná odlišně, staly se z původních chórových věží boční věže. Stávalo se též, že starý kostel sloužil krátce jako presbytář pro novou větší loď.
náhled|Barokní vesnický kostel v Reinhardtsdorfu Pro vývoj vesnických kostelů se ukázala být mnohem důležitější reformace než renesance, která měla dopad pouze v omezených oblastech. Reformace nejprve změnila především zařízení vesnických kostelů, ale následně vedla k zásadně odlišné koncepci církevních sakrálních staveb v evangelickém a katolickém pojetí. Stavba vesnických kostelů v Německu zaznamenala obecný rozmach až po třicetileté válce; 18. století tak přineslo svůj třetí a poslední rozkvět. Na protestantský sever vstoupil severozápadní evropský klasicismus a na jih proniklo do vesnického kostela pozdní baroko se svými živými tvary. Množství nových originálních řešení v protestantské městské sakrální výstavbě se rozšířilo i na venkov, ale jen málo se jich tam trvale uchytilo. Plodnější bylo prolínání vysokého a rolnického umění v Bavorsku a Rakousku, kde významní architekti často stavěli vesnické kostely, a to buď přijetím a zdokonalením starých typů, nebo zjednodušením složitých centrálních staveb vysokého umění. K nejznámějším patří Johann Michael Fischer v Bavorsku či Balthasar Neumann ve Francích, který naopak přenesl vesnickou chórovou věž do monumentálních staveb. Venkovský prvek je obzvláště silný u Dominika Zimmermanna. Původně neomítnutý středověký vesnický kostel přišel v době baroka s požadavkem reprezentativní fasády. Inspiraci našel u franských domů, jejichž fasády po dlouhou dobu dominovaly tamní krajině. Stavitelé usilují, aby interiér působil jednotným dojmem. Interiéry tak pokrývá štuková výzdoba a iluzionistické malby více otevírají klenuté stropy. Centrální stavba získala velký význam jak pro protestantská území, tak pro katolické Bavorsko a Rakousko. Dokonce i tradiční jednolodní sálové kostely pod jejím vlivem změnily svůj tvar a byly formovány centralizujícím způsobem.
náhled|vlevo|Historizující novostavba vesnického kostela v Porschdorfu z počátku 20. století Od poloviny 18. století však došlo k všeobecnému návratu k sálovému kostelu s plochým stropem a stavební činnost utichla. Do té doby živé tradice výstavby vesnických kostelů byly přerušeny s nastupujícím kosmopolitním klasicismem. Na venkově se začaly od dob romantismu stavět jednotlivé „chrámy“ a stále častěji vznikaly „vesnické katedrály“. Nové vesnické kostely ztratily svůj charakter a napodobovaly městskou architekturu. I přes převažující proud se stále našli architekti, kteří navrhovali vesnické kostely s důrazem na soulad s krajinou (například Karl Friedrich Schinkel a jeho škola). Od 20. století se objevují snahy o obnovení přerušených tradic výstavby vesnických kostelů (od roku 1908 Hnutí vesnických kostelů).