Střízlíkovec novozélandský (Gerygone igata; maorsky riroriro) je drobný hmyzožravý pěvec, který se endemitně vyskytuje na Novém Zélandu. Jedná se o geograficky nejrozšířenějšího endemitního novozélandského ptáka. Obývá širokou škálu biotopů od pobřežních pralesních oblastí přes druhotné lesy po subalpinské křoviny do nadmořské výšky 1500 m. Délka těla dosahuje 10 cm, váha se pohybuje kolem 6,5 g. Opeření je poměrně nevýrazné – svrchní partie jsou především tmavě šedé až olivově zelené, spodní části těla jsou světle šedé, někdy až krémově bílé či světle žluté. Nohy jsou černé, stejně jako krátký ostrý zobák. Duhovka je tmavě červená, u juvenilních jedinců hnědá. Pohlavní dimorfismus je nepatrný. Samce lze v terénu rozpoznat podle hlasitého zpěvu, kterým se projevují celoročně; samice o sobě dávají vědět pouze krátkým kontaktním voláním.
Rozmnožuje se na jaře a v létě (srpen až leden). Uzavřené hnízdo hruškovitého tvaru má pouze jeden malý otvor v jeho horní části. Hnízdo buď visí na větvi nebo je vetkáno do křoví či směti větví. Snůšku tvoří 3–4 (občas jen 2 a maximálně 5) bílých nebo lehce narůžovělých vajec s načervenalým kropením. Inkubuje pouze samice po dobu 20 dní od nakladení posledního vejce. Altriciální a nidikolní mláďata jsou krmena oběma rodiči po dobu cca 17 dní, načež dochází k prvnímu letu. Rodiče nadále krmí své potomky až do doby maximálně 5 týdnů od opuštění hnízda, načež dochází k úplnému osamostatnění mláďat. Většinou dochází ke dvěma snůškám, někdy až ke třem. Na Novém Zélandu jsou střízlíkovci novozélandští jedinými hostiteli kukačky nádherné. Kukačka je migrující druh a na Nový Zéland přilétává až v době po vyvedení prvních snůšek, takže parazituje především na druhých snůškách. Odhaduje se, že kukačky parazitují až na polovině druhých snůšek. U parazitovaných hnízd většinou dochází k úhynu všech ptáčat střízlíkovců.
Střízlíkovci se živí hmyzožravě, do jejich jídelníčku patří různé druhy pavouků, housenek, much a brouků. Příležitostně pojídají i ovoce. Hnízda těchto drobných pěvců jsou snadnou kořistí pro introdukované druhy savců jakou jsou hranostaji, kočky nebo krysy obecné. Míra predace však není natolik závažná, aby ohrozila celkovou populaci druhu. Mezinárodní svaz ochrany přírody proto střízlíkovce hodnotí jako málo dotčený druh.
Systematika Střízlíkovec novozélandský byl poprvé popsán v roce 1830. Autoři popisu, francouzští badatelé Jean René Constant Quoy a Joseph Paul Gaimard, druh popsali na základě exempláře odchyceném v roce 1827 v Tasmanově zálivu na severu Jižního ostrova. Druh byl pojmenován Curruca igata. Druhové jméno igata podle autorů popisu odkazuje k maorskému názvu ptáka z místní oblasti. Nový taxon byl v roce 1872 přeřazen do rodu Gerygone a tedy přejmenován na Gerygone igata, což druhu už zůstalo i přes několik dalších pokusů o jeho přeřazení do jiných rodů v průběhu 19. a 20. století.
Střízlíkovci byli již v minulosti známi pro svůj malebný zpěvný projev, který zaujal už i Waltera Bullera, nejvýznamnějšího novozélandského ornitologa své doby, který si vychvaloval lahodný zpěv střízlíkovců následovně:
Střizlíkovec novozélandský se řadí do rodu Gerygone, který se v češtině označuje jménem střízlíkovec, stejně jako většina ostatních rodů čeledi střízlíkovcovití (Acanthizidae). Rod Gerygone zahrnuje kolem 20 druhů ptáků rozšířených v jihovýchodní Asii, Nové Guineji, Austrálii a na Novém Zélandu a pacifických ostrovech. Nejbližším příbuzným (sesterským taxonem) střízlíkovce novozélandského je střízlíkovec chathamský (G. albofrontata). Obě linie se od sebe oddělily před cirka 1 milionem let. K dalším blízkým příbuzným patří střízlíkovec norfolský (G. modesta) a vyhynulý střízlíkovec ostrovní (G. insularis).
Maorský (domorodý) název druhu zní riroriro.
Popis náhled|Střízlíkovec novozélandský Jedná se o maličkého ptáka s úzkým tělem dlouhým 10 cm a váhou kolem 6,5 g. Tyto rozměry z něj činí druhého nejmenšího novozélandského ptáka (menším novozélandským ptákem je pouze pokřovník zelený, který má stejnou váhu, avšak měří jen 8 cm). Samčí křídlo má délku 53 mm, ocas 45–49 mm, zobák 12 mm. Samičí křídlo měří kolem 49 mm, ocas 43–48 mm, zobák má 11 mm.
Opeření střízlíkovců novozélandských je poměrně fádních barev s převažujícími šedými a krémovými odstíny. Temeno hlavy, zadní a boční strany krku jsou šedé až olivově zelené. Po stranách hlavy a na hrudi přechází peří do tmavě šedé, zatímco na přední straně krku a bradě spíše do světle šedé až krémově bílé. Těsně za okem se nachází krátký oční proužek černé barvy, která kontrastuje s našedivělou uzdičkou. Zbytek svrchní části těla je tmavě zeleně olivový. Vrchní i spodní ocasní krovky jsou šedočerné a jejich úplné konečky jsou bílé (s výjimkou dvou prostředních rýdovacích per, která nemají bílá zakončení). Toto zářivě bílé zakončení je výrazné za letu nebo při rozevření ocasu, kdy se jeví jako bílý příčný pruh; při posedu se zavřeným ocasem tato bílá není vidět. Svrchní strana křídel je převážně tmavě šedá, pouze letky křidélka a střední část krycích letek je černá. Spodní část těla je šedá, bílá a někdy až bledě žlutá.
náhled|vlevo|Střízlíkovec na větévce stromu Zašpičatělý zobák je černý. Duhovka je sytě červená. Černě zbarvené nohy jsou poměrně dlouhé, avšak velmi tenké. Pohlavní dimorfismus je nepatrný. V době hnízdění lze samice rozpoznat podle hnízdní nažiny, která se u samců nevyvíjí. Šat juvenilních jedinců má o něco světlejší zabarvení než u dospělců, jejich duhovky jsou hnědé, nohy matně šedé a někteří juvenilové mají světle žlutý oční kroužek. Adultní šat oblékají mezi lednem až březnem po prvním přepeření.
K záměně s jiným ptákem může dojít jen těžko. Malé tělo spolu s barvou opeření, zpěvem a paběrkováním z druhu činí poměrně jasně identifikovatelného pěvce. Relativně podobné je snad jen kruhoočko australopacifické; tito drobní pěvci jsou o něco větší a lze je rozeznat od střízlíkovců díky velmi výraznému očnímu kroužku.
Biologie Výskyt a stanoviště Střízlíkovci novozélandští se vyskytují po celé délce Nového Zélandu včetně Stewartova ostrova. Jedná se o místně nejrozšířenější endemitní druh. Zaznamenané hustoty výskytu oscilují od 0,2–2,5 ptáků zaznamenaných ptáků podél 1 km lesních stezek. U Kaikoury měly plochy teritorií v průměru 0,68 ha. Druh je rozšířen i na většině přilehlých ostrovů, avšak na novozélandských ostrovech dále od pevniny se převážně nevyskytuje. Na ostrovech Little Barrier a Kapiti se vyskytují sice stálé, avšak řídké a nepočetné populace. Zatoulanci byli pozorováni až na Snárských ostrovech. Chathamské ostrovy obývá příbuzný střízlíkovec chathamský.
Většinou se zdržuje ve vyšších patrech stromového baldachýnu v primárních (původních) i druhotných (vysázených, převážně borovicových) lesů. Vedle toho obývá i podmáčené oblasti včetně močálů a mangrovů, kde je dostatek vegetace. Vyskytuje se až do nadmořských výšek kolem 1500 m, kde převládají subalpinské křoviny. Střízlíkovci jsou jedni z mála novozélandských endemitů, kteří prosperují v antropomorfní krajině a lze je tak nalézt i v okolí farem, v městských parcích a zahradách. Zvláště hojní jsou v hlodášových (místně nepůvodní, invazivní rostlina) a přirozeně se vyskytujících manukových a kanukových podrostech.
Jedinými oblastmi, které střízlíkovcům nevyhovují, jsou oblasti bez stromové či křovinaté vegetace jakou jsou rozsáhlé odlesněné farmářské oblasti nebo subalpinské traviny ve výškách nad
Rozmnožování náhled|Černobílá fotografie střízlíkovce s hnízdem
Teritoria K rozmnožování dochází nejčastěji mezi srpnem a lednem, občas už i v červenci nebo až v únoru. Jedná se o monogamní ptáky, kteří spolu zahnízdí i několik let po sobě a utvořené páry se spolu zdržují i mimo hnízdní období. Po utvoření páru si dvojice vyhradí teritorium, která vehementně brání proti ostatním ptákům téhož druhu. V době inkubace vajec je hlavním střežitelem teritoria samec, i když v případě neodbytného vetřelce, který se odvážil až těsně k hnízdu, může samice na chvíli přerušit inkubaci a pomoci samcovi zahnat nežádaného narušitele. Teritoria si drží celoročně, avšak mimo hnízdní období jsou teritoriální hranice poněkud rozbředlé a střízlíkovci nejsou vůči ostatním ptákům tak agresivní. Podle jednoho z výzkumů si 35 % z 52 sledovaných střízlíkovců uchovala stejná teritoria opakovaně (tzn. po 2 hnízdní období).
Hnízda náhled|vlevo|Příklady hnízd střízlíkovců Hnízda jsou od sebe vzdálená kolem 100 m. Střízlíkovec novozélandský je jediným novozélandským ptákem, který si buduje uzavřené hnízdo. O jeho stavbu se stará pouze samice. Stavbu začíná odshora: nejdříve uloží hnízdní materiál jako jsou stébla trávy a mech na větší větev a poté postupně hnízdo rozšiřuje směrem dolů, takže materiál přidává visíce hlavou dolů nebo do stran. Zhruba polovina hnízd visí pouze ne jediné větvi, ostatní hnízda jsou vetkány do změti větviček a roští. Tvar hnízda připomíná hrušku či lahev. Vstup do hnízda mívá průměr 3 cm a bývá umístěn v horních částech. Otvor bývá seshora zakryt konstrukcí připomínající malou stříšku. Hnízda jsou v průměru 14 cm dlouhá a 7 cm široká a samice staví nové hnízdo pro každou snůšku. Doba stavby trvá kolem 3 týdnů, avšak pozdní hnízda postavená koncem hnízdícího období mohou být postavená již během týdne.
Hnízda bývají 1–10 metrů nad zemí na různých druzích stromů a keřů. Materiál na stavbu hnízda pochází z blízkosti hnízdiště. Pro stavbu je použito kůry, mechu, vlny, stébel a kořínků trav i chlupů zvířat. Stavební materiál je navzájem slepen pavoučími sítěmi a kokony. Vystýlku tvoří peří jiných ptáků, ochmýřená semínka a ochlupené šupiny z kapradin.
Snůška, mláďata, dožití náhled|vlevo|Střízlíkovec novozélandský z profilu Krátce po dokončení hnízda dochází ke kladení snůšky. Ta představuje 3–4 (občas jen 2 a maximálně 5) bílých nebo lehce narůžovělých vajec s načervenalým kropením. Vejce mají rozměr 17×12 mm a váží 1,5 g. Interval mezi kladením vajec je 2, někdy až 3 dny. Nejčastěji dochází ke 2 snůškám a v případě dostatku času nebo zániku snůšky může dojít i ke třetí snůšce. Inkubuje pouze samice, která kolem tří čtvrtin času tráví na hnízdě, a zbytek času tráví sháněním potravy. Samec během inkubace nekrmí samici, jako to tomu je u některých jiných pěvců. Inkubační doba trvá v průměru 20 dní od nakladení posledního vejce.
Mláďata se rodí altriciální a nidikolní. Zadní část těla mají obalenou prachovým peřím, jinak jsou víceméně holá. Barva kůže při narození bývá růžová nebo šedá, zobák je růžový s černým zakončením. Nohy a drápy jsou rovněž růžové, avšak časem černají. Po narození začínají ptáčata vykrmovat rodiče. Mláďata opouští hnízdo po cirka 17 dnech. Následujících 35 dní jim potravu nadále shání rodiče, avšak v případech prvních snůšek hlavně samec, zatímco samice staví hnízdo pro další snůšku. Ptáčata jsou nicméně schopna samostatného sbírání potravy již ve dvou a půl týdnech života. Po 35 dnech dojde k úplnému osamostatnění mláďat, která se rozletí do blízkého okolí (obyčejně do 3 km, někdy i dále), kde začnou s postupnou tvorbou párů a zakládáním teritorií. Mohou zahnízdit již v prvním roce života, avšak většina střízlíkovců se poprvé spáří až ve druhém či třetím roce.
Hnízdní úspěšnost v lese u Kaikoury měla něco přes 40 %. Ve 42–44 % ze sledovaných hnízd, ve kterých probíhala inkubace, došlo k vyvedení alespoň 1 mláděte. Nejméně 32 % monitorovaných hnízd byla vypleněna predátory.
Nejčastější doba dožití je 5 let, i když někteří jedinci patrně žijí i více než 10 let.
Hnízdní parazitismus kukaček nádherných náhled|Kukačky nádherné v hnízdě střízlíkovce a vedle něj (malba J. G. Keulemanse z roku 1873)