upright=1.3|náhled|Montáž portrétů skladatelů klasické hudby. Zleva doprava. první řada: Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven druhá řada: Gioacchino Rossini, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Giuseppe Verdi třetí řada: Johann Strauss mladší, Johannes Brahms, Georges Bizet, Petr Iljič Čajkovskij, Antonín Dvořák čtvrtá řada: Edvard Grieg, Edward Elgar, Sergej Rachmaninov, George Gershwin, Aram Chačaturjan
náhled|Notový zápis Requiem Wolfganga Amadea Mozarta
Klasická hudba, někdy také vážná hudba nebo artificiální hudbaSlovník české hudební kultury, s. 48., odkazuje na uměleckou, duchovní a světskou hudbu, složenou nebo mající kořeny v rámci západní kultury. Zahrnuje přibližně časový úsek, který začíná v 11. století a sahá až do 20. století"Classical", The Oxford Concise Dictionary of Music, ed. Michael Kennedy, (Oxford, 2007), Oxford Reference Online. nebo, v závislosti na konvenci, do současnosti. Toto období lze zejména charakterizovat vývojem a převládajícím využitím tonální harmonie, kodifikované mezi 17. a 19. stoletím. Termín „klasická hudba“ může v restriktivnějším smyslu odkazovat jen na hudební období zvané klasicismus,A differenza di altre arti (come pittura o scultura) in musica il periodo classico non indica l'età greco-romana antica. ale v běžném jazyce je výraz chápán v jeho nejširším smyslu, tedy v opozici vůči tzv. lehké hudbě nebo populární hudbě.
Hranice kategorie jsou nejasné a diskutabilní, protože označení klasické je obecně přiděleno ex post. Hudba, která je dnes definována jako „klasická“, nebyla jí nutně v době, kdy byla složena. Zejména v závislosti na kontextu může nebo nemusí pojem „klasická hudba“ zahrnovat současnou klasickou hudbu. Označení „klasická hudba“ se v odkazu na evropskou uměleckou hudbu objevuje na začátku 19. století s cílem „kanonizovat“ období od Johanna Sebastiana Bacha po Ludwiga van Beethovena, zahrnující Georga Friedricha Händela i Wolfganga Amadea Mozarta, jako zlatý věk hudby.Rushton, Julian, Classical Music, (London, 1994), 10 První zmínky použití se datují, jak je uvedeno v Oxfordském anglickém slovníku, kolem roku 1836. Pojem „klasická hudba“ převažuje v románské a anglofonní literatuře, z německé hudební vědy pochází pojem „vážná hudba“ (v protikladu k „zábavné hudbě“, ), v české hudební teorii se používá rovněž pojem „artificiální hudba“ zavedený roku 1977 muzikologem Hansem Heinrichem Eggebrechtem.
Důležitým rysem evropské kultivované hudby je opuštění ústní tradice a zavedení systému notového záznamu, který se postupně rozvíjel od 9. století. Během času improvizace a ornamentizace ad libitum, běžně užívaná do 17. a 18. století, postupně ztratila prostor při interpretaci zapsaného repertoáru, kde se skladatelova vůle přenesená do notace, interpretuje v limitech samotné skladby, které již neumožňují umělcům provádět svévolné změny v hudbě.
Charakteristika náhled|vlevo|Hudební notace z anglického misálu z počátku 14. století s hlavou Krista. Katoličtí mniši vyvinuli první formy moderní evropské hudební notace, aby standardizovali liturgii v celosvětové církvi. Vzhledem k extrémně široké škále forem, stylů, žánrů a historických období obecně vnímaných jako vážná hudba je obtížné identifikovat společné rysy, které mohou charakterizovat všechna díla tohoto žánru. Nejtypičtější popisy jsou nejasné a jsou různého druhu, možná odkazují na historickou perspektivu (na něco „složeného dávno“, což je poněkud sporné tvrzení, pokud se vezme do úvahy stejný koncept soudobé klasické hudby). Existují však charakteristiky, které klasická hudba sdílí jen s několika nebo žádnými z dalších hudebních žánrů.Michael Kennedy (2006), The Oxford Dictionary of Music, p. 178 Mezi určující charakteristiky patří přijetí systému notového záznamu, který umožnil přechod od ústní tradice k psané literatuře, zásadně změnil přenos hudby a radikálně změnil způsob studia a komunikace i způsob přenosu repertoáru na další generace. Dalším klíčovým bodem, který byl umožněn přechodem od ústní tradice k psané hudební kultuře, byl rozvoj solidní a metodické harmonie, která umožňuje vytvářet hudební skladby značné velikosti a složitosti, bezprecedentní a nesrovnatelné s jinými hudebními kulturami, také díky zavedení modulační techniky a její aplikaci na konstrukci hudebního projevu, což umožnilo větší rozmanitost.
Notace Základní charakteristikou západní klasické hudby je, počínaje 9. stoletím, opuštění ústní tradice, která charakterizovala starověkou hudbu a která i nadále charakterizuje lidovou hudbu a hudbu mnoha mimoevropských kultur. Repertoár je psán v hudební notaci, s vytvořením hudebního partu nebo partitury pro každý nástroj a pro každý hlas ve sborové hudbě tak, že je možné společně sledovat party všech nástrojů. Notace obecně určuje přesný rytmus a intonaci, a pokud se účastní dva nebo více hudebníků (zpěváků i instrumentalistů), určuje, jak jsou jednotlivé části sladěny. Notace hudby kromě uchování děl v průběhu času umožnila vytvoření kompozic s vysokou úrovní složitosti: technika kontrapunktu, jako jsou Bachovy fugy, dosahuje mimořádného zpracování kombinací mnoha melodických linek, které, ačkoliv jsou jasně odlišné, dokonale ladí jak rytmicky, tak harmonicky. To také umožnilo vyvinout souvislou harmonickou logiku, kterou by pouhou improvizací nešlo dovést na takovou úroveň složitosti.Knud Jeppesen: "Bach's music grows out of an ideally harmonic background, against which the voices develop with a bold independence that is often breath-taking." Da Adele Katz (1946; dotisk 2007)
Instrumentace náhled|Mládežnický dechový orchestr během vystoupení Nástroje nejčastěji běžně používané v repertoáru vážné hudby byly vynalezeny do poloviny 19. století (často mnohem dříve), a vyspěly do své moderní podoby mezi 16. a 19. stoletím. Nejběžnější nástroje jsou přítomny v orchestru nebo v kapele, spolu s řadou dalších nástrojů určených zejména pro sólové použití (například klavír, cembalo a varhany). Na uvádění klasické hudby je u široké veřejnosti nejznámější hudební formace symfonický orchestr, který se skládá z instrumentálních hlasů smyčců, dechových nástrojů (dřevěné a žesťové nástroje) a bicích nástrojů. Další hudební soubor, který často hraje klasickou hudbu, je dechový orchestr; skládá se z nástrojů, které patří do rodin dřevěných nástrojů, dále z žesťů a bicích. Obecně má širší škálu (zejména mezi dechovými nástroji) a větší množství dechových nástrojů ve srovnání s orchestrem, ale nemá smyčcové nástroje.
Koncem 19. století se skladatelé začali zajímat o populární nebo mimoevropské kultury a představili zvuky nástrojů dalších hudebních kultur, jako je například indonéský gamelan. V repertoáru 20. a 21. století mohou být přítomny i elektrofonické nástroje, jako jsou elektrická kytara a martenotovy vlny. Skladatelé klasické i populární hudby experimentovali v posledních desetiletích se zavedením elektronických nástrojů, jako je syntezátor, a dalších digitálních technik, jako je použití vzorků nebo zvuků generovaných počítačem.
Obsazení Na základě počtu obsazení obecně rozlišujeme hudbu sólového nástroje (neboli bez doprovodu), komorní hudbou, která je prováděna nejčastěji nepříliš početným souborem, ve kterém si každý nástroj zachovává individuální roli, a konečně symfonickou neboli orchestrální hudbu. vlevo|náhled| Smyčcové kvarteto, příklad formace komorní hudby Žánry komorní hudby se velmi liší v závislosti na velikosti a typu obsazení; velmi běžně se lze setkat s melodickým nástrojem společně s polyfonickým nástrojem (např. flétna a klavír nebo housle a klavír), skupinami tří, čtyř nebo pěti nástrojů, s nebo bez klavíru, které mohou být tónově velmi homogenní, buď patří do stejné rodiny (např. trio nebo smyčcové kvarteto), nebo ne.Christina Bashford, Chamber Music in .
V některých skladbách může být sólista nebo nástroj s jasně vedoucí rolí. Sólista může být doprovázen jinými nástroji (obvykle polyfonními jako je cembalo nebo klavír) nebo celým orchestrem. Příklady tohoto typu jsou koncerty, ve kterých je sólista v protikladu k orchestru nebo jinému souboru (např. smyčce a basso continuo v barokních koncertech); existují koncerty, kde hraje více sólistů, kteří vedou hudební dialog sami navzájem a s orchestrem (známé příklady jsou Bachův Koncert pro dvoje housle nebo Brahmsův Koncert pro housle a violoncello). V baroku oblíbená forma concerto grosso zajišťovala kontrast mezi souborem (nazývaným tutti nebo ripieno nebo concerto grosso) a malou skupinou sólistů (obvykle dvoje housle a violoncello nebo dvoje housle, viola a violoncello, zvané koncertino).Arthur Hutchings, Michael Talbot, Cliff Eisen, Leon Botstein, Paul Griffiths, Concerto in .
Orchestr náhled| Dublinská filharmonie během provedení Symfonie č. 4 Petra Iljiče Čajkovského v Charlotte v Severní Karolíně
Až do renesance neexistovaly žádné nástroje malé velikosti a ve středověké hudbě byly nástroje rozděleny do dvou kategorií: nejzvučnější, nejvhodnější pro venkovní použití nebo v kostelech a méně zvučné nástroje, určené pro vnitřní použití. Zpočátku byly nástroje pověřeny pouze zdvojením nebo doprovodem hlasů a první nástrojové soubory považované za proto-orchestry se zrodily v 16. století, byly velmi heterogenního složení a používaly se v liturgické službě nebo při doprovodu tanců a pro zábavu. Termín orchestr (používaný již za starověkých Řeků k označení nejnižší úrovně jeviště v divadlech, určeného pro sbor) se začal znovu používat v renesanci k označení oblasti před divadelním pódiem, kde byli hudebníci obvykle umístěni, a termín se také začal používat pro instrumentální uskupení v 70. letech 17. století.John Spitzer, Neal Zaslaw, Orchestra in .
Barokní orchestr byl často složen pouze ze smyčců a nástrojů které hrály basso continuo (cembalo, chitarrone, archlute, theorba),k nimž lze přidat dechové nástroje, a to oboje buď jako součást zdvojení ad libitum a jako reálné části, obvykle flétny, hoboje, lesní rohy, někdy s trubkami a tympány. V moderním slova smyslu se orchestr zrodil ve 30. a 40. letech 18. století, se smyčcovými nástroji stabilně doplněny o dechové nástroje, obvykle dvěma hoboji, dvěma lesními rohy a jedním nebo dvěma fagoty, v ceremoniální hudbě někdy i s trubkami a pozouny; mohly být přítomny také tympány a flétna, na kterou často hraje hobojista. Během klasicismu se v posledních dvou desetiletích 18. století nástroje dříve přítomné ad libitum, jako byly flétny, klarinety, trumpety a perkuse, staly součástí stálého obsazení orchestru. S romantismem se velikost orchestru postupně zvětšovala a ve druhé čtvrtině 19. století zmizely klávesové nástroje používané pro hrání basso continua. Počet smyčcových nástrojů, tak i počet a rozmanitost dechových nástrojů a bicích se zvyšovala, až dosáhla gigantismu wagnerovských a mahlerovských orchestrů.
Vývoj intonace náhled| Příklad temperované a přirozené stupnice: je vidět, že přirozené ladění, sestávající z intervalů různé šíře, nemůže být jednoduše posunuto na různé stupně od základních tónů (v příkladu z C na D dur), na rozdíl od stupnice založené na rovnoměrném temperovaném ladění S vývojem nástrojů je spojen problém konstrukce stupnice, do níž musí být přesně vmodelované tóny. I když ve skutečnosti některé nástroje (například strunné) mají možnost hrát volně, a tak se přizpůsobit libovolné stupnici (tonální nebo netonální, u jiných nástrojů lze intonaci změnit pouze laděním (např. cembalo, harfa, piano), jindy je dokonce spojeno s konstrukcí nástrojů (např. mnoho dechových nástrojů).