náhled|upright=1.5|Planety a trpasličí planety Sluneční soustavy. Velikost objektů je v měřítku, vzdálenosti mezi nimi nikoliv Sluneční soustava je planetární systém hvězdy známé pod názvem Slunce, ve kterém se nachází planeta Země.
Systém tvoří především 8 planet, 5 trpasličích planet, 455 měsíců planet (především u Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, údaj z května 2026) a další menší tělesa jako planetky, komety, meteoroidy apod., které jsou soustředěny především v Hlavním pásu uvnitř soustavy a Kuiperově pásu na jejím okraji. Předpokládá se, že Sluneční soustavu ještě obklopuje Oortův oblak.
Sluneční soustava je součástí Galaxie tradičně též nazývané Mléčná dráha. Ta je dále součástí tzv. Místní skupiny galaxií, kam patří galaxie M 31 v Andromedě a přes 30 dalších menších vesmírných objektů. Místní skupina galaxií pak patří do Místní nadkupy galaxií (Supergalaxie).
Pravopis Podle Pravidel českého pravopisu by mělo být psáno s malým s, tedy sluneční soustava Česká astronomická společnost však doporučuje psaní s velkým S, tedy Sluneční soustava, protože jde o název konkrétní soustavy s centrální hvězdou Sluncem. Internetová jazyková příručka, kterou spravuje Ústav pro jazyk český, toto doporučení ve své aktuální verzi akceptuje.
Vznik a vývoj
Vědecká hypotéza předpokládá, že Sluneční soustava vznikla před více než 4,6 miliardami let kolapsem části rozsáhlejšího molekulárního mračna, nejspíš jako součást hvězdokupy, pravděpodobně v důsledku výbuchu blízké supernovy. Mračno, které obsahovalo vodík, helium, stopy lithia a malé množství těžších prvků vzniklých ve starších hvězdách a vyvržených do okolí při jejich zániku, se zhroutilo do rotujícího disku. V jeho středu, kde byla soustředěna většina hmoty, vzniklo Slunce. V chladnější části disku, který centrální oblast obklopoval vznikly planety.
Zánik náhled|Porovnání rozměru Slunce po jeho přeměně na červeného obra se současným rozměrem Budoucí vývoj Sluneční soustavy závisí na vývoji Slunce. Slunce má jaderné palivo dostačující ještě na 5, maximálně na 7 miliard let postupného hoření. Po jeho spotřebování se začnou vnější vrstvy Slunce pomalu nafukovat a pohlcovat vnitřní planety Sluneční soustavy. Slunce přejde do dalšího stadia svého vývoje, které nazýváme červený obr. V něm zůstane Slunce přibližně na 35 milionů let stabilní a zatím bude ve svém jádru spalovat helium („odpad“ původních fúzních reakcí) na uhlík a kyslík. Po vyčerpání zásob hélia však bude rozpínání slunečního povrchu pokračovat, až se nakonec změní na mladou planetární mlhovinu, která pohltí i ty nejvzdálenější části Sluneční soustavy. Je ale možné, že Země unikne. Z jádra Slunce se stane malá horká a velmi hustá hvězda – bílý trpaslík. Vnější obálky se budou jako planetární mlhovina nadále rozpínat, až se nakonec smíchají s mezihvězdným prostředím a mohou posloužit při vzniku dalších nových hvězd.
Slunce
náhled|Slunce Slunce je pomyslným centrálním bodem Sluneční soustavy. Je výrazně nejhmotnějším tělesem celé soustavy, (činí přibližně 99% hmotnosti Sluneční soustavy), což mj. způsobuje, že obíhá v těsné blízkosti jejího těžiště. I tak se toto povětšinou nachází mimo samotné Slunce. Vlivem gravitačních sil úměrných sluneční hmotnosti je k němu celá soustava vázána. Tato hvězda září přibližně 4,5 miliardy let a předpokládá se, že bude zářit cca dalších 7 miliard let. Po vyčerpání většiny vodíku se jádro gravitací smrští a z „popela“ předcházející reakce se stane „palivo“ pro následující, přičemž s prudkým vzrůstem tlaku a teploty se postupně budou „zapalovat“ další reakce doprovázené vznikem těžších prvků – uhlíku, kyslíku, neonu a hořčíku.
Samotná existence soustavy nicméně není bezprostředně vázána na tyto přeměny a tak bude velmi pravděpodobně existovat i po útlumu slunečních termonukleárních reakcí a jeho proměně v rudého obra a následné smrštění se v „bílého trpaslíka“.
Planety náhled|Pohyb barycentra Sluneční soustavy vzhledem ke Slunci.Světle oranžová – těleso SlunceOranžová – jádro Slunce Planety ve Sluneční soustavě obíhají po eliptických drahách kolem Slunce, které je ve společném ohnisku oběžných elips. Přesněji řečeno, obíhají kolem barycentra (těžiště) Sluneční soustavy, které je v tělese Slunce nebo jeho blízkosti. Měsíce obíhají kolem planet také po eliptických drahách. Dráhy nejsou dokonale eliptické, protože tělesa sluneční soustavy se vzájemně ovlivňují, navíc je potřeba počítat s relativistickými efekty, především blízko Slunce.
Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti Sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Zbylých 0,133 % připadá na planety a jiná tělesa. Gravitační působení Slunce sahá do vzdálenosti přibližně 2 světelných let, pásmo komet do vzdálenosti přibližně 1000 astronomických jednotek AU, planetární soustava 50 AU. Soustava vznikla asi před 5 miliardami let (různé zdroje uvádějí rozmezí 4,55–5 miliard let).
Planety jsou v pořadí od Slunce Merkur (), Venuše (♀), Země (), Mars (♂), Jupiter (20px|Astronomický symbol Jupitera), Saturn (), Uran (/10px|Astronomický symbol Uranu) a Neptun ().
Prvních pět planet bylo rozlišeno už ve starověku.
Po svém objevení byla mezi planety na čas zařazena i další tělesa (např. Ceres byl považován za planetu do roku 1850). V polovině 19. století tak bylo za planetu považováno 45 těles, poté byl ale jejich počet zredukován na osm.Sluneční soustava měla i 45 planet. Pak v tom vědci udělali pořádek Pluto, objevené roku 1930, bylo planetou do roku 2006. Tato tělesa však nejsou ve svých zónách dominantními objekty, a tak jsou od roku 2006 označována jako trpasličí planety. K nim se přidal v roce 2005 objekt s provizorním názvem 2003 UB313, od roku 2006 nazývaný Eris, který je pouze nepatrně menší, ale hmotnější než Pluto. Čas od času se objevují úvahy o existenci dalších planet, jako např. v roce 2016 byla některými astronomy předpovězena Devátá planeta. Většinově se ale nepředpokládá, že by případně nově objevené větší těleso mohlo definici planety splňovat.
Merkur
náhled|Merkur Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou Sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh kolem Slunce trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet Sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihélium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi −2,0 až 5,5m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3°, je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont.
Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10 v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v roce 2011 byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Po vyčerpání veškerého paliva ukončila svou misi plánovaným pádem na povrch Merkuru dne 30. dubna 2015. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, ten silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C.
Venuše
náhled|Venuše Venuše je druhá planeta od Slunce ve Sluneční soustavě. Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu Sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá „sesterskou planetou“ Země. Ačkoliv orbity všech ostatních planet jsou elipsami, orbita Venuše je jediná téměř kružnicí, se Sluncem pouze o 0,7 % mimo skutečný střed Venušiny oběžné dráhy. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, je na obloze vždy zhruba ve stejné vzdálenosti od Slunce (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před svítáním nebo po soumraku, kdy je i nejjasnější. Proto je Venuše někdy označována jako „jitřenka“ či „večernice“ a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější bodový zdroj světla na obloze po Slunci a Měsíci o magnitudě −4,6. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne.
Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla. To zapříčinilo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, které přetrvávaly až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového mapování povrchu. Venuše má nejhustější atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně z oxidu uhličitého. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový jev, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše měla dříve podobně jako Země oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92násobku tlaku na Zemi.
Venuše byla známa již starým Babyloňanům kolem roku 1600 př. n. l. a pravděpodobně byla pozorována dlouho předtím v prehistorických dobách díky své jasné viditelnosti. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). V rámci sovětského programu Veněra, který probíhal v letech 1961–1983 bylo k Venuši vypuštěno 16 sond. První mapa povrchu mohla být zhotovena teprve v 90. letech 20. století v rámci projektu Magellan. Tyto snímky přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti. Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby. Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství impaktních kráterů naznačující, že celý povrch je relativně mladý o stáří přibližně půl miliardy let.
Země
náhled|Země Země je třetí planeta Sluneční soustavy, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země nejspíše vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po téměř kružnicové dráze s velmi malou excentricitou. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, Tellus či řecký název Gaia.