Vilamovština (vilamovsky Wymysiöeryś, ) je západogermánský jazyk používaný ve městečku Wilamowice (Wymysoü) v jižním Polsku.
Je geneticky příbuzný východostředoněmeckým dialektům, zejména někdejším německým nářečím Slezska, vyvinul se však do podoby samostatného spisovného jazyka (podobně jako např. lucemburština). Až do konce druhé světové války byl běžně používán většinou obyvatel Wilamowic, avšak vlivem poválečných represí došlo k přerušení mezigeneračního přenosu. V současnosti je vážně ohrožen zánikem; používají jej pouze zástupci nejstarší generace autochtonního obyvatelstva a malá skupina tzv. novomluvčích (new speakers). V roce 2024 se celkový počet aktivních uživatelů odhadoval na 40, další desítky nebo stovky mají jen pasivní znalosti. Od počátku 21. století probíhají ve Wilamowicích četné aktivity na podporu jazykové revitalizace.
Klasifikace Mezi obyvateli městečka je hluboce zakořeněná legenda, která jim přisuzuje vlámské nebo holandské kořeny, případně také fríské, anglosaské či skotské. Toto tvrzení se objevuje už v pramenech z 19. století, například v básni A Welmeßajer ai Berlin (Vilamovan v Berlíně), kterou publikoval Jacob Bukowski v roce 1860. Na počátku 20. století se pak o jeho popularizaci zasadil nejvýznamnější vilamovský básník, Florian Biesik. Zmínky o etnolingvistických vazbách Vilamovanů na Nizozemce nebo Angličany se objevují také v prvních populárně-naučných pracích o městečku a jeho jazyce (Monografia miasteczka Wilamowic od Józefa Latosińského z roku 1909, Narzecze wilamowickie od Ludwika Młynka z roku 1907). Zdůrazňování neněmeckých kořenů nabylo zvláštního významu v politickém kontextu po druhé světové válce. V populárním diskurzu se představa o „vilamovských Vlámech“ těší značné oblibě dodnes.
S „vlámským mýtem“ polemizoval už ve 30. letech 20. století Hermann Mojmir, autor dvousvazkového slovníku vilamovštiny (a zároveň bratr Floriana Biesika), který zdůrazňoval její příbuznost se slezskou němčinou, zejména s nářečím obce Schönwald (nyní Bojków) u Gliwic. Jako německý dialekt posuzovali vilamovštinu také Adam Kleczkowski (1920, 1921), Maria Lasatowiczová (1992) či Norbert Morciniec (1995). V německé dialektologické příručce z roku 1983 jsou Wilamovice klasifikovány jako „staroslezský jazykový ostrov“ v rámci středoněmeckých dialektů, společně s Bílskem-Bělou, Anhaltem (Hołdunów, část města Lędziny), Kostenthalem (Gościęcin) a Schönwaldem (Bojków). Autoři gramatiky vilamovštiny z roku 2016 uvádějí, že „většina jazykových rysů ji řadí do východostředoněmecké větve, ačkoli vliv jiných germánských dialektů, především dolnoněmeckých, je poměrně patrný“, a že předkové Vilamovanů pocházejí nejpravděpodobněji z oblasti středního toku Rýna a Mohanu, avšak mezi osadníky se mohli objevit i původní obyvatelé jiných regionů. thumb|Informační cedule u kostela Nejsvětější Trojice a svatého Josefa ve Wilamowicích. Vilamovské označení Dy Kjyh fur Śwjynto Trüjca ȧn zȧj Jüzep je typický příklad míšení germánských a slovanských prvků. Staleté jazykové kontakty s polštinou v její spisovné i nářeční podobě zanechaly výraznou stopu ve vilamovské fonologii, gramatice, syntaxi a slovní zásobě. Přejímky se objevují dokonce i v nejzákladnější vrstvě lexika (např. kłop – „muž“/„chlap“; dźjada – „děda“) a existuje mnoho hybridně utvořených slov (např. obrozła – „obrázek“, slovo slovanského původu v polské nářeční podobě s germánskou zdrobňovací koncovkou; gejźe – „jdi!“, germánské slovo se zesilujícím sufixem typickým pro malopolský dialekt). K charakteristickým mluvnickým analogiím k polštině (a dalším slovanským jazykům) patří například dvojitý zápor nebo existence vokativu. Podle Alexandra Andrasona vykazuje současná vilamovština rysy germánsko-slovanského smíšeného jazyka.
S ohledem na sociolingvistická kritéria došlo v uplynulých desetiletích k posunu ve vnímání vilamovštiny. Dnes ji naprostá většina jazykovědců považuje za samostatný jazyk. Nízká míra vzájemné srozumitelnosti se standardní němčinou, odlišná identita uživatelů (Vilamované se neidentifikují jako Němci), nezávislá literární tradice založená na vlastním pravopise a probíhající revitalizační aktivity představují hlavní argumenty pro svébytnost vilamovštiny, již lze ve vztahu k němčině označit jako Ausbausprache.
Dějiny Etnogeneze Vilamovanů souvisí s německou východní kolonizací ve 13. století. První písemná zmínka o Wilamowicích pochází z roku 1325; tehdy byly označeny jako Novovillamowicz pro odlišení od Antiquo Willamowicz – dnešní Staré Wsi, odkud se přesunuli první osadníci. Zpočátku se jednalo o součást bílsko-bělského jazykového ostrova, který ve svém původním rozsahu zahrnoval několik desítek obcí na území Těšínského a Osvětimského knížectví. V následujících staletích však došlo k postupnému popolštění řady z nich, včetně Staré Wsi a Pisarzowic, což vedlo k tomu, že Wilamowice utvořily samostatnou enklávu a rozvíjely se nezávisle na vesnicích v bezprostředním sousedství Bílska a Bělé. Zatímco tam se v 19. století prosadila německá národní identita a místní mluva byla vnímána jako „selský“ (päuersch) dialekt němčiny, Vilamované zdůrazňovali svou odlišnost a k základním pilířům jejich identity patřila oddanost rakousko-uherské státnosti. K vytvoření svébytné etnické skupiny přispěla navíc do druhé světové války běžně praktikovaná endogamie.
V roce 1880 mluvilo vilamovsky 92 % obyvatel městečka (1 525 osob), v roce 1890 to bylo 72 % (1 271 osob), v roce 1900 – 67 % (1 152 osob) a v roce 1910 – 73 % (1 300 osob). Jelikož Wilamowice patřily v té době do Haliče, stala se jazykem úřadů, školství a církve polština, což podporovalo polonizační procesy. Současně byla však v životě obyvatel přítomna i standardní němčina (v roce 1912 zde vznikla vedle polské i německá základní škola) a zcela běžný jev představovala trojjazyčnost: vilamovština v každodenním životě, polština a němčina v oficiálním styku a při kontaktu s cizinci. V meziválečných sčítáních lidu se ve Wilamowicích – na rozdíl od obcí přímo sousedících s Bílskem a Bělou – téměř neuváděla německá národnost: v roce 1921 tak učinilo 21 osob a v roce 1930 pouhé tři. Během druhé světové války však byly přibližně tři čtvrtiny obyvatel městečka zařazeny do některé z kategorií Deutsche Volksliste. thumb|left|Jedna z Biesikových básní publikovaná ve sbírce Gedichte von Florian Biesik in der Mundart von Wilamowice. Vlevo v původní pravopisné podobě, vpravo přepsaná do fonetické abecedy. Vilamovština existovala po staletí především jako mluvený jazyk a jen zřídka byla zapisována. Počátky vilamovské literatury jsou spojeny s postavou Floriana Biesika (1850–1926), který strávil velkou část života v Terstu a tam v důchodu (od roku 1913) začal skládat básně ve vilamovštině. Část z nich vydal Heinrich Anders v roce 1933 jako sbírku Gedichte von Florian Biesik in der Mundart von Wilamowice, další byly publikovány až po nalezení původního rukopisu Tomaszem Wicherkiewiczem v roce 1989. Mezi nimi zvláště vyniká poema Uf jer wełt (Na onom světě) o rozsahu 2104 veršů, které je inspirováno Dantovou Božskou komedií. Pro svoji tvorbu vytvořil Biesik vlastní pravopis využívající znaky polské abecedy, které podle něj lépe odpovídaly výslovnosti vilamovštiny než německá ortografie. Otevřeně se přitom hlásil k tomu, že jde o pokus učinit z vilamovštiny plnohodnotný spisovný jazyk, a zdůrazňoval etnickou i jazykovou svébytnost Vilamovanů. thumb|Projev obsahující zákaz používání vilamovštiny a nošení vilamovských krojů, který byl údajně přednesen v dubnu 1945 v místním kostele Konec běžného užívání vilamovštiny přinesly represe vůči Vilamovanům po druhé světové válce. Pod záminkou obvinění z kolaborace („podepsání volkslisty“) bylo mnoho rodin vyhnáno ze svých statků obyvateli okolních, etnicky polských vesnic, a to za tichého souhlasu místních úřadů. Několik desítek jich bylo odvlečeno na nucené práce do SSSR, další skončili v pracovních táborech na území Polska a ve věznicích polské bezpečnosti. Docházelo také k četným násilnostem. Používání jazyka bylo v roce 1945 přímo zakázáno. Často se v této souvislosti uvádí příběh o přečtení následujícího oznámení v místním kostele o Velikonocích roku 1945: Aby se jednou provždy odstranily odlišnosti a urychlil proces úplné asimilace – vždyť Vilamované se vždy považovali za Poláky – s dnešním dnem se zakazuje používání jak v rodinách, tak v soukromých rozhovorech vilamovského nářečí, stejně jako nošení odlišných vilamovských krojů. Ačkoli zákaz po několika letech přestal platit (pravděpodobně v roce 1950), poválečné perzekuce zanechaly trauma, které vedlo k přerušení mezigeneračního předávání jazyka. Vztah k vilamovštině po roce 1945 badatelé popisují takto: V poválečných desetiletích byl jazyk a jeho užívání pro starší generaci připomínkou dávného traumatu, pro střední generaci vysmívaným znakem nežádoucí odlišnosti a pro vnuky nesrozumitelným symbolem zastaralého „dědovství“. Když v 80. a 90. letech 20. století vzrostl vědecký a mediální zájem o Wilamowice, byla místní řeč vnímána jako nevyhnutelně odsouzená k zániku. V roce 2003 se počet jejích uživatelů odhadoval na stovku, přičemž všichni byli starší 60 let (kromě toho vilamovštinu do určité míry ovládali dva čtyřicátníci vychovaní vilamovsky mluvícími babičkami). thumb|Józef Gara (2012) Ústup vilamovštiny byl zabrzděn díky revitalizačním aktivitám, které se rozvíjejí od počátku 21. století. Zvláštní roli v nich hraje Tymoteusz Król (nar. 1993, veřejně používá také vilamovské jméno a přízvisko Tiöma fum Dökter), který se jazyk naučil v dětství od své sousedky a opatrovnice a už v raném věku se věnoval nahrávání rodilých mluvčích a popularizaci vilamovštiny. Dnes v této činnosti pokračuje jako profesionální etnolog a přední místní aktivista. V roce 2004 byly zorganizovány první hodiny vilamovštiny pro děti, které vedl Józef Gara (1929–2013), jenž byl po dlouhé době také prvním autorem vilamovské poezie. Gara navíc sestavil slovník a v letech 2012–2013 spolupracoval se sdružením Wikimedia Polska na dokumentaci výslovnosti vilamovštiny.Celkem 3 870 nahrávek je zpřístupněno v úložišti Wikimedia Commons: Wymysorys pronunciation (Józef Gara's version). Lze tam najít i Garův slovník: Józef Gara – Słownik języka wilamowskiego.pdf. thumb|left|Uvítací cedule s nápisem ve vilamovštině a polštině thumb|Nápisy ve vilamovštině na budově Muzea vilamovské kultury thumb|Část expozice Muzea vilamovské kultury se jmény a fotografiemi rodilých mluvčích, kteří ve 21. století spolupracovali s aktivisty za revitalizaci jazyka