Ruská invaze na Ukrajinu (/) neboli rusko-ukrajinská válka (/; běžně též ruská agrese na Ukrajině (/), válka na Ukrajině či Putinova válka), v Rusku pouze pod legálním označením „speciální vojenská operace na Ukrajině“, je mezinárodní ozbrojený konflikt, který začal zrána 24. února 2022 ruským útokem na Ukrajinu. Je součástí ruské vojenské intervence na Ukrajině a vyvrcholením rusko-ukrajinské krize. Jedná se o největší konflikt v Evropě od konce druhé světové války a osmý největší (dle počtu zabitých) konflikt na světě (cca 40 000 Ukrajinských civilistů, cca 200 000 ukrajinských vojáků, cca 1 000 000 ruských vojáků).
Již ode dne 26. října 2021 se v tisku, v kontextu sílícího napětí mezi Ruskem a Ukrajinou, objevovaly zprávy o hromadění desetitisíců ruských vojáků a vojenské techniky při hranicích s Ukrajinou, které vyústilo v oficiálně ohlášené vojenské manévry, avšak Rusko válku doposud nevyhlásilo.
Dne 3. prosince 2021 americký deník The Washington Post s odvoláním na americké zpravodajské služby oznámil, že Rusko shromáždilo armádu 175 000 vojáků a chystá se počátkem roku 2022 napadnout Ukrajinu. V té době měl k dispozici i satelitní snímky ruských základen s připravenou technikou.Shane Harris and Paul Sonne, Russia planning massive military offensive against Ukraine involving 175,000 troops, U.S. intelligence warns, The Washington Post, 3.12.2021
Ruští představitelé přitom přípravy na invazi opakovaně popírali a ještě v lednu a únoru 2022 podobná tvrzení označovali za „hysterii“, „provokace“ a „dezinformace“ Západu. Dne 16. února ruská duma uznala nezávislost samozvaných republik v donbaské oblasti na východní Ukrajině nazvaných Doněcká lidová republika (DNR) a Luhanská lidová republika (LNR). K 18. únoru byly zaznamenány stovky případů porušení příměří včetně explozí na obou stranách hranice separatistických území Doněcké a Luhanské oblasti. Obě republiky poté vyhlásily evakuaci obyvatelstva a všeobecnou mobilizaci. Dne 21. února ruský prezident Vladimir Putin zveřejnil téměř hodinový projev, v němž oznámil uznání nezávislosti Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky a současně zpochybnil „skutečnou státnost“ Ukrajiny, kterou označil za „integrální součást naší [ruské] historie“. Následujícího dne Rada federace schválila použití vojenské síly v zahraničí, načež ruské jednotky vstoupily na obě donbaská území. V ranních hodinách 24. února Putin zveřejnil další prohlášení, v rámci kterého oznámil zahájení „speciální vojenské operace“ (, specialnaja vojennaja operacija, případně zkráceně ) s cílem „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. „Vojenskou operaci“ zdůvodnil potřebou ochránit samotné Rusko před rozšiřováním NATO a pomoci ruskojazyčnému obyvatelstvu na východní Ukrajině, jež údajně čelí šikaně a genocidě ze strany ukrajinské vlády. Ukrajince ve stejném projevu označil za neonacisty; trvalou okupaci ukrajinského území mimo donbaskou oblast nicméně výslovně odmítl a nehovořil ani o plánech na dobytí Kyjeva a dalších ukrajinských měst.
Téměř okamžitě po zahájení invaze Ukrajina oznámila přerušení diplomatických vztahů s Ruskou federací. Kvůli vypuknutí bojů vyhlásil prezident Volodymyr Zelenskyj na Ukrajině týž den válečný stav a 25. února všeobecnou mobilizaci. Ruská vojska vstoupila na území Ukrajiny z Ruska, Krymu a Běloruska, přičemž se k bojové operaci připojili také Ruskem podporovaní ozbrojení separatisté z Doněcké a Luhanské oblasti. První údery byly vedeny proti ukrajinské vojenské infrastruktuře, vojenským letištím, zařízením protivzdušné obrany (PVO) a dalším strategickým cílům, aby pozemní jednotky postupně pronikaly dále do vnitrozemí za účelem obléhání a dobývání klíčových měst včetně samotného Kyjeva, přičemž u některých z nich narazily na tvrdou ukrajinskou obranu a musely se vypořádávat s vážnými logistickými problémy. Ruská strana se vedle toho dopouštěla vzdušných a raketových úderů i daleko na západním území ukrajinského státu a v některých obléhaných městech (Buča, Irpiň) se po ústupu Rusů začalo hovořit o hromadném vraždění civilního obyvatelstva s podezřením na možné válečné zločiny. Viz masakr v Buči.
Podle údajů Organizace spojených národů (OSN) z 24. dubna 2023 bylo od počátku invaze zabito nejméně 8574 civilistů a minimálně 14 441 jich bylo zraněno; skutečné ztráty na civilním obyvatelstvu jsou však pravděpodobně mnohem vyšší, protože například není znám skutečný počet obětí v Mariupolu. Výše materiálních škod na infrastruktuře, budovách a dalších hmotných statcích byla již 10. března 2022 vyčíslena nejméně na 100 miliard amerických dolarů. Řada měst a obcí (Popasna, Marjinka, Vuhledar, Mariupol, Bachmut) byla při dobývání ruským vojskem prakticky srovnána se zemí. Invaze navíc odstartovala v evropských poměrech nebývale rozsáhlou migrační vlnu: dle OSN opustilo Ukrajinu k 25. dubnu 2023 přes 8 milionů uprchlíků. Již v prvních týdnech od zahájení konfliktu se ruská invaze na Ukrajinu kvůli svému rozsahu stala největší bojovou operací v Evropě od skončení druhé světové války.
Jednání Ruska odsoudila většina světového společenství a řada mezinárodních organizací. Rezoluce Valného shromáždění OSN ES-11/1, kterou podpořila drtivá většina států, odsoudila jednání Ruska a vyzvala Moskvu k okamžitému ukončení bojů a stažení svých vojáků z území Ukrajiny. Pro rezoluci hlasovalo 141 zemí, proti bylo pět států: Rusko, Bělorusko, KLDR, Sýrie a Eritrea. 35 zemí včetně Číny, Indie, Pákistánu, Íránu a Jihoafrické republiky se zdrželo a 12 zemí se hlasování nezúčastnilo.
Invaze vedla k protiválečným protestům v řadě států světa, posílení cenzury v ruských mediích, uvalení rozsáhlých mezinárodních sankcí proti Rusku či omezení účasti Ruska na řadě sportovních a dalších mezinárodních akcí. V Rusku invaze a sankce přispěly v roce 2022 k poklesu HDP o 2,5 %. Na Ukrajině invaze zapříčinila 30% roční propad HDP, četné ztráty na životech a majetku a pozastavení letecké a námořní dopravy. Z globálního pohledu vedla invaze a související sankce k omezení mezinárodního obchodu a prudkému nárůstu cen některých komodit.
Pozadí
upright|náhled|Bývalý ukrajinský prezident Viktor Janukovyč náhled|Parlamentní volby na Ukrajině v roce 2012 vyhrála Strana regionů (modře) náhled|Hořící barikády 18. února 2014 na Euromajdanu náhled||Krymská domobrana se štíty v barvách Autonomní republiky Krym, únor 2014
Ruská invaze na Ukrajinu je nejzávažnější a nejrozsáhlejší postsovětský konflikt, tedy válka v zemích bývalého Sovětského svazu (rozpad 1991), které Ruská federace označuje za své „blízké zahraničí“, a usiluje zde o uplatňování svého velmocenského vlivu. Označuje se tak fáze rusko-ukrajinské války, která přešla od lokálního konfliktu k útoku na celou Ukrajinu.
Rozdělená společnost Konflikt vznikl v neposlední řadě díky velké odlišnosti jihovýchodních regionů od zbytku Ukrajiny, a to po etnické, jazykové, ekonomické a politické stránce. Tyto rozdíly se projevovaly již v referendu o nezávislosti Ukrajiny 1991, ve výsledcích celostátních voleb i v politickém dění země.
Otázka zahraničněpolitické orientace Ukrajiny před válkou do určité míry rozdělovala zemi a orientace na Rusko měla větší podporu na východě a jihu Ukrajiny, kde je více ruskojazyčného obyvatelstva, a na severu a západě země měli větší podporu prozápadní politici. Prvním velkým střetem v této otázce byla oranžová revoluce na přelomu let 2004 a 2005, která zabránila jmenování Ruskem podporovaného Viktora Janukovyče prezidentem. Po opakování zpochybněných voleb se stal prezidentem Viktor Juščenko, který usiloval o integraci do západních struktur. Žádost o vstup do Severoatlantické aliance (NATO) byla na konferenci v Bukurešti v dubnu 2008 odmítnuta s ohledem na odpor Ruska ostře vyjádřeného v Putinově projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci o rok dříve. Když se stal Janukovyč v roce 2010 prezidentem, ukončil snahy o vstup do NATO, ale pokračoval v jednáních s Evropskou unií.
Euromajdan Jednání vyvrcholila přípravou asociační dohody s EU, jejíž podpis v listopadu 2013 prezident na nátlak Ruska zrušil s tím, že je „prozatím nevýhodná“. Ruský prezident Vladimir Putin také pozastavil spolupráci s EU. Odpor k tomuto kroku vyvolal novou ukrajinskou krizi. Občanské protesty označované euromajdan trvaly několik měsíců, měly řadu lidských obětí ozbrojenými zásahy státní moci. V únoru 2014 prezident Janukovyč nedodržel čerstvě podepsanou dohodu na řešení krize, uprchl z Kyjeva a stal se nezvěstným. Parlament jej proto sesadil pro neschopnost vykonávat úřad, a to i hlasy části poslanců Janukovyčovy vlastní strany. Mocenská změna eskalovala krizi a Rusko na ni zareagovalo anexí poloostrovu Krym s pomocí proruských separatistů, což podstatně usnadnila ruská základna v pronajatém Sevastopolu.
Protesty proti následkům Euromajdanu Události způsobily podstatné změny ve společnosti, ve vztazích k Rusku a vnímání ukrajinské identity, což mělo důsledky například v zákonech o dekomunizaci Ukrajiny (2015) nebo ve vytvoření sjednocené Pravoslavné církve Ukrajiny nezávislé na moskevském patriarchátu.
Negativně bylo také na východě Ukrajiny vnímáno v roce 2018 zrušení ruštiny jako „regionálního jazyka“ v oblastech, kde jí mluvilo alespoň 10 % obyvatel. Roku 2019 byl přijat nový jazykový zákon, který posílil povinné používání ukrajinštiny ve státní správě, školství, médiích a dalších veřejných oblastech. Na Ukrajině přitom roku 2001 kolem 30 % obyvatel považovalo ruštinu za svůj mateřský jazyk. Podle poradního orgánu Rady Evropy zákon není dostatečně vyvážený a znevýhodňuje ruštinu, maďarštinu a rumunštinu.
Už od začátku Euromajdanu probíhaly protesty také na podporu vlády, nazývané Antimajdan, na které navázaly současné nepokoje. Poprvé se 10 000 příznivců shromáždilo už 25. listopadu 2013 v Kyjevě. Po dobu Euromajdanu protesty v různé míře pokračovaly, mezi nejvýznamnější patřila shromáždění v Charkově 30. listopadu 2013, kde se setkalo mezi 40 000 a 70 000 demonstranty, podporujícími vládu, a shromáždění v Kyjevě 13. – 15. prosince, kterého se zúčastnilo 20 000 – 60 000 lidí. Další menší protesty tehdy probíhaly po celé jihovýchodní Ukrajině, především na Krymu a v Doněcku. Po svržení Janukovyčovy vlády a ustanovení nové prozápadní se na východě začalo znovu protestovat ve větší míře. Většině lidí na východě se nelíbilo, že v nové vládě zasedli zástupci extrémně nacionalistických stran Svoboda a Pravý sektor, nová vláda byla líčena ruskými médii jako fašistická. Demonstranti požadovali federalizaci Ukrajiny nebo připojení východu Ukrajiny k Rusku.
Protesty probíhaly v různé míře ve všech městech jihovýchodní Ukrajiny. V Doněcku byly demonstrace silnější a také v Oděse podle ruské agentury Interfax protestovalo 5 až 20 tisíc lidí. Po celý březen se demonstrace opakovaly a na východě docházelo k obsazování úřadů, ale policii se zatím dařilo udržovat pořádek a demonstranti úřady nikdy neudrželi dlouho. Podle ukrajinské vlády stála za demonstracemi ruská vláda, která sem posílala špiony, provokatéry a vojáky v neoznačených uniformách, kteří byli Ruskem použiti už při odtržení Krymu. Situaci také zhoršovala předchozí anexe Krymu a přítomnost silné ruské armády na hranicích s Ukrajinou, přičemž Putin měl svolení parlamentu ji použít. Po celou tuto dobu byly protesty relativně poklidné a bez obětí, ale na začátku dubna se situace dál vyhrotila.
Proruští separatisté zahájili s pomocí Ruska válku na Donbase, ze které se po neúspěchu dohod Minsk I a Minsk II stal vleklý konflikt. Na odštěpeneckých územích byly zakládány různé kvazistáty, z nichž déle přetrvaly pouze tzv. Doněcká a Luhanská lidová republika (DLR a LLR). Mezi roky 2014 až 2021 bylo na východě Ukrajiny zabito okolo 6 500 separatistů, 4 400 ukrajinských vojáků a 3 400 civilistů.