náhled|Dobytek určený na porážku v džibutském řeznictví, 1902 Ve starověku bylo území Džibutska, země rozkládající se na Africkém rohu, která na jihovýchodě sousedí se Somalilandem, na severu a severozápadě s Eritreou a Rudým mořem, na západě a jihu s Etiopií a na východě s Adenským zálivem, součástí země Punt. Později se podobně jako další země rozkládající se na Africkém rohu stala součástí středověkého Adalského a Ifatského sultanátu. Na konci 19. století byla na základě smluv podepsaných Francouzi s vládnoucími somálskými a afarskými sultány založena kolonie Francouzské Somálsko. Ta byla v roce 1967 přejmenována na Francouzské území Afarů a Isů. O deset let později se džibutský lid vyslovil pro nezávislost. To vedlo k oficiálnímu vzniku Džibutské republiky.

Prehistorie náhled|Jeskynní umění v Balhu Oblast Bab-al-Mandab byla často považována za prvotní přechod raných homininů směřujících jižní pobřežní trasou z východní Afriky do jižní a jihovýchodní Asie. Oblast Džibutska byla osídlena již od neolitu. Podle výzkumu lingvistů první afroasijsky hovořící populace dorazila do této oblasti během neolitu z oblasti původního osídlení v údolí NiluZarins, Juris (1990), "Early Pastoral Nomadism and the Settlement of Lower Mesopotamia", (Bulletin of the American Schools of Oriental Research) nebo z Blízkého východu. Další vědci předpokládají, že se afroasijské jazyky vyvinuly přímo na poloostrově Africký roh, načež se lidé mluvící těmito jazyky z tohoto území rozšířili do dalších oblastí.

Broušené kameny staré 3 miliony let byly nalezeny u jezera Abbé. Na planině Gobaad (mezi Dikhilem a jezerem Abbé) byly objeveny i pozůstatky Palaeoloxodona recki, který byl viditelně rozporcován pomocí čedičových nástrojů nalezených poblíž. Tyto pozůstatky byly datovány do období 1,4 miliony let př. n. l. Pravděpodobně se jednalo o dílo příslušníků. Homo ergaster. V 90. letech 20. století bylo objeveno naleziště v Gombourtě, ležící 15 km jižně od Džibuti. Lokalita byla datována do technologického komplexu acheuléen (800 až 400 tisíc př. n. l.) a byly zde objeveny doklady o zpracování kamene. V Gobaadu byla nalezena čelist Homo erectus datovaná do období 100 tisíc př. n. l. Na dně jezera Goubet byly objeveny kruhové stavby a zlomky malované keramiky. vlevo|náhled|Keramika s geometrickými vzory z Asa Komy Keramika datovaná do období před polovinu 2. tisíciletí př. n. l. byla nalezena na lokalitě Asa Koma ve vnitrozemské jezerní oblasti na planině Gobaad. Pro keramiku z této oblasti je charakteristické tečkování a ryté geometrické vzory a podobá se keramice z jižní Arábie. Na stejné lokalitě byly nalezeny také kosti bezhrbého dlouhorohého dobytka, což naznačuje existenci domestikovaného dobytka v této oblasti již před 3500 lety. V oblasti vesnice Dorra a města Balho byly objeveny skalní malby znázorňující pravděpodobně antilopy a žirafy.Universität Frankfurt am Main (2003). Journal of African Archaeology, Volumes 1–2. Africa Manga Verlag. s. 230. Na archeologické lokalitě Handoga, datované do období před 4 tisíci lety, byly nalezeny obsidiánové mikrolity a keramika používaná ranými kočovnými pastevci s domestikovaným dobytkem.

Během výzkumu na malé neolitické lokalitě Wakrita v tektonické prohlubni Gobaad byla objevena keramika, podle které byla určena místní neolitická kultura. Podobná keramika byla dříve objevena i na nedalekém nalezišti Asa Koma. Pozůstatky fauny potvrdily význam rybolovu v neolitických osadách rozkládajících se poblíž jezera Abbé, ale také význam chovu skotu. Byly zde také poprvé nalezeny důkazy o pasení koz na tomto území. Podle radiokarbonového datování bylo pasení koz praktikováno od počátku 2. tisíciletí př. n. l.

Až do období 4 tisíce př. n. l. bylo místní klima velmi odlišné od novověkého klimatu a pravděpodobně se podobalo středomořskému podnebí. Nacházelo se zde mnoho vodních zdrojů, jezera v Gobaadu, jezero Assal a jezero Abbé. Lidé se zde proto živili sběrem, lovem a rybolovem. V oblasti žila i rozmanitá fauna, a to kočkovité šelmy, buvoli, sloni, nosorožci a další, o čemž svědčí například malby nalezené na stěnách jeskyně v Balho. Ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. se v oblasti jezer usadilo několik nomádů, kteří se živili rybolovem a chovali dobytek. Do tohoto období spadá i objevený hrob 18leté ženy, podobně jako kosti ulovených zvířat, kostěné nástroje a drobné šperky. Kolem roku 1500 př. n. l. docházelo ke změnám klimatu, během kterých ubývalo vodních zdrojů. Rytiny z tohoto období zobrazují dromedáry (tedy zvířata žijící v suchých oblastech). Na některých z nich jsou vyobrazeni i ozbrojení válečníci. Usedle žijící lidé se v té době navraceli k nomádskému způsobu života. Na celém území byly odkryty kamenné mohyly různých tvarů, které byly navršeny na hrobech.

Starověk

náhled|Egyptská expedice královny Hatšepsut do země Punt, reliéf z Dér el-Bahrí Spolu se Somalilandem, Eritreou a pobřežím Rudého moře v Súdánu je Džibutsko považováno za nejpravděpodobnější oblast, kde se rozkládalo království zvané starověkými Egypťany Punt. První zmínka o něm pochází z 25. století př. n. l.Simson Najovits, Egypt, trunk of the tree, Volume 2, (Algora Publishing: 2004), s.258. Obyvatelé Puntu měli úzké vztahy se starověkým Egyptem v období vlády faraona Sahure a královny Hatšepsut. Obchodovali nejen s vlastní produkcí kadidla, ebenu a krátkorohého dobytka, ale také se zbožím pocházejícím ze sousedních oblastí včetně zlata, slonoviny a zvířecích kůží. Podle chrámových reliéfů v Dér el-Bahrí vládli zemi Punt v době královny Hatšepsut král Parahu a královna Ati.

Makrobiové Makrobiové byli legendární lidé a jejich království se podle zmínek Hérodota rozkládalo na Africkém rohu. Pozdější autoři (například Plinius starší na základě tvrzení Ktésia) tento národ umístil do Indie. Jde tak o jeden z legendárních národů nacházejících se z pohledu starověkých Řeků extrémně na jihu ekumeny. Jejich jméno bylo odvozeno od jejich legendární dlouhověkosti, kdy se průměrně měli dožívat 120 let.

Podle Hérodotova tvrzení vyslal perský král Kambýsés II. po dobytí Egypta v roce 525 př. n. l. do Makrobie velvyslance, kteří přinášeli místnímu králi luxusní dary, aby si jej podrobili. Makrobijský vládce, který byl zčásti volen na základě své postavy, místo podrobení se vyzval perského krále k soutěži o napnutí nenapnutelného luku. Pokud by se Peršanům podařilo tento luk napnout, mohli napadnout jeho zemi, ale do té doby měli být rádi, že se Makrobiové nerozhodli napadnout Peršany.John Kitto, James Taylor, The popular cyclopædia of Biblical literature: condensed from the larger work, (Gould and Lincoln: 1856), s. 302.

Aksumské království

Je možné že se během některých období rozšířila vláda Aksumského království i do oblastí Džibutska, i když povaha jeho ovládnutí a rozsah kontrolovaného území nejsou známy.

Adalský sultanát

náhled|Adalský sultán se svými jednotkami (vpravo) v bitvě proti králi Yagbe'u Seyon Islám se do oblasti Džibutska rozšířili z Arabského poloostrova krátce po hidžře. Na konci 9. století muslimský zeměpisec napsal, že muslimové žijí podél severního pobřeží Afrického rohu. Zmínil se také o tom, že Adalské království mělo své hlavní město v Zeile, přístavním městě v severozápadní oblasti Awdalu, která sousedí s Džibutskem. To by znamenalo, že Adalský sultanát s hlavním sídlem Zeila může být datován minimálně do 9. nebo 10. století. Podle I. M. Lewise v něm vládly místní dynastie somalizovaných Arabů či arabských Somálců, kteří vládli i nad podobným Mogadišským sultanátem v oblasti Banaadiru na jihu. Během existence Adalského sultanátu došlo k řadě bitev se sousední Habeší.

V době svého největšího rozkvětu kontroloval sultanát velkou část Džibutska, Somalilandu, Eritrey a Etiopie. V oblasti ležící mezi Džibuti a Loyadou se nachází řada antropomorfních a falických stél. Struktury jsou spojeny s hroby pravoúhlého tvaru lemované svislými deskami. Podobné se nachází i ve střední části Etiopie. Stáří stél v Džibutsku je nejasné a některé z nich jsou zdobeny symbolem ve tvaru T. Navíc během vykopávek v Etiopii byly objeveny i hrobky.

Ifatský sultanát Ifatský sultanát bylo středověké království rozkládající se na poloostrově Africký roh. Založen byl v roce 1285 dynastií Walašma. Centrum tohoto státu bylo v Zeile.J. Gordon Melton and Martin Baumann, Religions of the World, Second Edition: A Comprehensive Encyclopedia of Beliefs and Practices, s. 2663Asafa Jalata, State Crises, Globalisation, And National Movements In North-east Africa s. 3–4 Ifatský sultanát založil své základny v Džibutsku a Somalilandu a odtud expandoval na jih do oblasti Ahmarských hor. Ifatský sultán Umar Walašma (nebo podle jiných zdrojů jeho syn Alí) v roce 1285 dobyl sultanát Šewa. Taddesse Tamrat vysvětlil sultánovu expedici jako pokus o konsolidaci muslimských území na poloostrově Africký roh. V podstatě stejně jako se ve stejném období císař Jykuno Amlak pokusil sjednotit křesťanská území na vysočině. Tyto dva státy se nevyhnutelně dostaly do konfliktu o území Šewa a další oblasti ležící dále na jihu. Následovala zdlouhavá válka, ale tehdejší muslimské sultanáty nebyly silně sjednoceny. Ifatský sultán byl nakonec poražen etiopským císařem Amdou Syjonem I. v roce 1332 a stáhl se do Šewy.

Egyptský ejálet Guvernér Abou Baker nařídil egyptské posádce v Sagallu, aby se stáhla do Zeily. Křižník Seignelay doplul do Sagalla krátce poté, co jej Egypťané opustili. Francouzské jednotky obsadily pevnost navzdory protestům britského agenta v Adenu, majora Fredericka Mercera Huntera, který vyslal jednotky, aby chránily britské a egyptské zájmy v Zeile a zabránily dalšímu rozšiřování francouzského vlivu tímto směrem.FRENCH SOMALI COAST Timeline Dostupné online Dne 14. dubna 1884 velitel hlídkové šalupy L'Inferent podal zprávu o egyptské okupaci Tadjourského zálivu. Velitel hlídkové šalupy Le Vaudreuil ohlásil, že Egypťané okupují vnitrozemí mezi Obockem a Tadjourou. Etiopský císař Jan IV. Etiopský podepsal se Spojeným královstvím dohodu o ukončení bojů s Egypťany a umožnění evakuace egyptských sil z Etiopie a přístavů na somálském pobřeží. Egyptská posádka byla stažena z Tadjoury.

Francouzské Somálsko

náhled|Mapa Francouzského Somálska v roce 1922 Hranice moderního Džibutska byly stanoveny během tzv. dělení Afriky. Francouzský zájem o džibutské pobřeží Rudého moře přinesla výprava Rocheta d'Hericourta do Shoa (či Shewa), která se odehrála v letech 1839 až 1842. V roce 1842 získal Rochet od krále Shewy město Tadjoura. Problémem však bylo, že tento král dané město nevlastnil, ale vládl mu místní sultán, který kupní smlouvu neakceptoval. Další průzkumy vedené francouzským konzulárním agentem v Adenu Henrim Lambertem a kapitánem Fleuriotem de Langle vedli ke smlouvě o přátelství mezi Francouzi a sultány z Raheity, Tadjoury a Gobaadu, od kterých si Francouzi v roce 1862 koupili kotviště v Obocku.

Rostoucí francouzský zájem o tuto oblast se odehrával na pozadí britské aktivity v Egyptě a otevření Suezského průplavu v roce 1869. V letech 1883 až 1887 Francie podepsala několik smluv s vládnoucími somálskými a afarskými sultány, které umožnily rozšířit protektorát včetně Tadjourského zálivu.Raph Uwechue, Africa year book and who's who, (Africa Journal Ltd.: 1977), s. 209.Hugh Chisholm (ed.), The encyclopædia britannica: a dictionary of arts, sciences, literature and general information, Volume 25, (At the University press: 1911), s. 383. Léonce Lagarde byl následně ustaven protektorátním guvernérem. V roce 1894 zřídil ve Džibuti trvalou francouzskou správu a pojmenoval oblast jako Côte française des Somalis (Francouzské Somálsko). Tento název byl používán do roku 1967. Hranice vytyčená mezi Francouzským Somálskem a Habeší v roce 1897 po dohodě Francie s habešským císařem Menelikem II. byla v letech 1945 a 1954 znovu potvrzena dohodami s habešským císařem Haile Selassiem I. vlevo|náhled|Džibuti, c. 1905