Prastav (firma)

Prastav je zkratka firmy Pražská staviva (celým názvem: Spojené pražské továrny na staviva, akciová společnost), která vznikla 25. června 1921. Společnost orientující se od počátku na produkci vápna, cementu a keramiky byla založena na základech rodinných firem Barta & Svoboda (respektive Barta & Tichý) a Portland Cementfabrik Radotin, Max Herget za finanční asistence České banky v Praze. Zkrácený, později oficiální, název Prastav začala firma používat asi od roku 1924 nebo 1925. Po těžkostech, které Prastav provázely ve 20. letech 20. století a během hospodářské krize 30. let 20. století, zažila firma nebývalý rozmach koncem 30. letech 20. století, kdy patřila mezi dominantní hráče na předválečnému trhu se stavebními hmotami v Československu. Po skončení druhé světové války byl Prastav už v roce 1945 znárodněn na základě dekretu o Znárodnění dolů a některých průmyslových podniků a jeho majetek byl v roce 1946 rozebrán: část přičleněna k podniku České cementárny a vápenice, národní podnik (v Králově Dvoře) a část pak k Ústřednímu podniku Československé keramické závody, n. p. (v Rakovníku).

Historie První experimenty V Prokopském údolí (přesněji v Hlubočepích) zahájil již v roce 1860 první experimentální pálení vápna a cementu v milířích (a v šachtových pecích) podnikatel Ferdinand Barta. Následné rozhodnutí (30. října 1866) o zbourání pražského městského opevnění došlo sice naplnění až v roce 1874, kdy se skutečně začalo fyzicky bourat, ale bylo předzvěstí budoucího oživení prodeje volných pozemků a zvýšení poptávky po stavebních hmotách.

Firma Barta & Svoboda V roce 1868 se Ferdinand Barta spojil se svým švagrem Otakarem Svobodou, založili firmu Barta & Svoboda a jejich firma (s pomocí českého kapitálu) zbudovala (v roce 1870) novou cementárnu v pražském Podolí. Cementárnu v roce 1872 koupila (a dále pak provozovala) nově vzniklá Česká akciová společnost k vyrábění a zužitkování staviva.

Firma Barta & Tichý (I.) Bartova firma vlastnila několik lomů, ale po krachu na vídeňské burze (9. května 1873) se přesto dostala do finančních potíží, které znamenaly její konec. V roce 1875 využil Ferdinand Barta nabídku podnikatele Karla Tichého a společně založili (ještě téhož roku) firmu Barta & Tichý, která vlastnila vápenku a cementárnu v dnešních pražských Hlubočepích.

Max Herget (I.) Podnikatel v průmyslu stavebních hmot Max Herget pocházel z tradiční pražské podnikatelské rodiny a vedl společně s bratrem Adolphem Hergetem rodinný podnik (cementárna v Hlubočepích a parní cihelna v Bubenči). Po smrti bratra Adolpha v roce 1861 se stal Max jediným vlastníkem rodinné firmy. Po krachu na vídeňské burze (9. května 1873) jej ale následný hospodářský otřes hospodářsky příliš neoslabil. Herget byl u založení Pražské akciové továrny na vyrábění hydraulického cementu v Radotíně. Společnost získala 14. října 1871 stavební povolení pro zbudování cementárny. Radotín se nacházel poblíž vápencových lomů a zároveň na trati České západní dráhy (trať Praha – Plzeň), která byla zprovozněna 14. července 1862. Max Herget se stal hlavním akcionářem ještě před otřesem způsobeným hospodářskou krizí, během níž byla dokonce na čas zastavena i produkce cementárny. A byl to právě Max Herget, kdo útlumu strategicky využil. Jako hlavní akcionář odkoupil v roce 1876 za 44% odhadní ceny celý podnik a akciová společnost následně zanikla. Max Herget tímto odkupem získal cementárnu v Radotíně (s roční produkcí asi 500 vagonů zboží) a dále ji rozšiřoval (vyvážel do celých Čech, na Moravu a do Uher). V roce 1877 podnik nesl nový název Portland Cementfabrik Radotin, Max Herget. Kromě toho Maxi Hergetovi patřily cihelny na Smíchově, v Bubenči a Dejvicích. Postupným přikupováním pozemků se mu podařilo získat do svého majetku i celý vápencový vrch Barrandov.

Firma Barta & Tichý (II.) Ferdinand Barta a Karel Tichý zakoupili na jaře 1875 v těsné blízkosti Bartových lomů další pozemky v Hlubočepích a nechali si na nich zbudovat moderní vápenku s kruhovou pecí. (V centru Prahy zřídili kancelář určenou k prodeji umělých hnojiv a vápenných přípravků.)

Roku 1898 založili výrobci šumivých limonád akciovou společnost „Český průmysl pro výrobu a zužitkování kyseliny uhličité v Praze“. Výrobu zahájili v květnu 1899 v Hlubočepích v továrně, jejíž areál se rozkládal na severní části pozemku firmy Barta & Tichý a od jižní části pozemku firmy, kde stála vápenka, byl oddělen kolejištěm trati z Prahy do Rudné a železniční stanicí Hlubočepy. V této firmě (později Technoplyn) s vícero podílníky vlastnil dominantní kapitál Karel Tichý – první předseda její správní rady.

Následovaly další aktivity společnosti Barta & Tichý: investice do rozvoje vápencových lomů, výroba vápna, nové pece v Hlubočepích, rozšíření lomu v Prokopském údolí a jeho spojení s vápenkou pomocí vlečky vedoucí skrze téměř 100 metrů dlouhou ve skále raženou transportní štolu (tunel).

Celý komplex firmy Barta & Tichý byl v roce 1878 rozšířen o výrobu šamotu, kameniny a terakoty s vhodným využitím jílů, které se získávaly z ložisek u Hlubočep. (Těmito jíly firma zásobovala i závody na Zbraslavi a v Lahovicích). Keramička společnosti Barta & Tichý (obchodně vedená Karlem Tichým) byla úspěšná i v konkurenci s většími keramickými závody v Rakovníku nebo v Šatově. Po smrti Karla Tichého v roce 1908 se vedení továrny na keramiku ujal syn Ferdinanda Barty Rudolf Barta. Firma se pod jeho vedením rozrostla o továrnu na cementové výrobky na Smíchově, vápenici a umělé cihlářství v Řeporyjích. (Společnost převzala také zastoupení firmy The Neuchâtel Asphalt Company Limited.) Ještě než vypukla první světová válka firma se rozšířila o závod v Bohdanči.

Max Herget (II.) Firma Maxe Hergeta se průběžně rozvíjela, ale po jeho smrti v roce 1893 byla rozdělena mezi jeho příbuzné, kteří získali společné vlastnictví domu na Malé Straně č.p. 101; cihelnu v č.p. 102 (využívanou jen jako sklad vápna a cementu pro vnitřní Prahu); vápenice Hlubočepy a Zlíchov; továrnu na hliněné zboží a tašky v Bubenči č.p. 36; cihelny v Dejvicích; dům na Novém Městě č.p. 247 ve Štítkovských mlýnech ale hlavně původní firmu Max Herget. Po smrti Maxe Hergeta vedli firmu jeho syn Antonín Herget, rytíř Berger a dcery Marie Hergetová a Vilemína (Wilhelmina) Hergetová.

Radotínská cementárna získávala suroviny nejprve z nedalekých lomů ve Slivenci a na Lochkově, později pak i z Berouna (tady byla zakoupena vápenka a vybudována další cementárna). Nové šachtové pece byly k radotínské cementárně přistaveny v roce 1897 v rámci její modernizace a v roce 1910 přibyly ještě trubnaté mlýny. Radotínkská cementárna zaměstnávala okolo 500 dělníků. Po roce 1913 firmu převzaly (dočasně za nezletilého syna) Wilhelmina a Marie Hergetová a Helene Mießl von Zeileißen, později syn Heinrich Herget.

Fúze a vznik Prastavu První světová válka přinesla omezení výroby a redukci investic. S jejím koncem a se vznikem samostatného Československa vešel v platnost zákon o stavebním ruchu a s ním zvýšená poptávka po veškerých stavebních hmotách na nové budovy státních a městských úřadů, velkých veřejných staveb ale i nových obytných čtvrtí, činžovních bloků a rodinných domů. Obě firmy, a to jak Bartova tak i Hergetova, vyřešily naléhavou potřebu nových investic do svých provozů a jejich momentální nedostatek pomocí bankovních úvěrů. Česká banka v Praze poskytla oběma firmám úvěr, ale jako jeho pojistku požadovala možnost kontroly nad oběma společnostmi. A byli to právě bankovní úředníci, kteří navrhli propojení obou firem do nové akciové společnosti, kterou by Česká banka v Praze mohla snadněji kontrolovat. Za účasti České banky v Praze založili Rudolf Barta a dr. Heinrich Herget dne 25. června 1921 firmu s názvem Spojené pražské továrny na staviva, akciová společnost (zkratka: Prastav). Akciovka disponovala počátečním kapitálem 16 milionů Kč v 40 tisících akciích na majitele po 400 Kč. K oficiálnímu zápisu do rejstříku firem došlo 20. října 1921. Tímto krokem vznikl Prastav – jeden z největších komplexů na výrobu a distribuci stavebních hmot v Československu.

Majetek Prastavu Firma disponovala rozsáhlými výrobními kapacitami a movitým majetkem, do něhož patřili: Cementárna Radotín; továrna na cementové zboží na Smíchově; vápenice Zlíchov, Beroun, Hlubočepy, Holyně, Řeporyje a Bohdaneč; vápencové lomy u Ledče; keramička a šamotárna Hlubočepy s 38 pecemi; kamenolom a průmysl mramoru Radotín, Slivenec, Kosoř, Bohdaneč a Český Šternberk; parostrojní cihelna v Řeporyjích; řada vlastních skladů, zejména na nádražích v Praze, ale i v Hořovicích, Plzni, Karlových Varech nebo Jindřichově Hradci a obchod se stavivy.

Účetně byly obě firmy vedeny společně ještě před vlastní fúzí a to od 1. ledna 1920. Nová zfúzovaná firma převzala navíc i výhradní prodej vápna od firmy Biskup, Kvis & Kotrba. Hergetova firma měla v době fúze asi 350 dělníků, Bartova více než 800 osob, ale po spojení činil celkový počet jen 1000 zaměstnanců. Výsledná akciová společnost si nadále zachovala ekonomický profil rodinné firmy, kde jen minoritní balík akcií byl vlastněn bankou. Ačkoliv firma hodně investovala, od jejího založení 25. června 1921 až do 31. prosince 1921 vykázala účetní zisk ve výši 541.093 Kč.

Počátky Prastavu Zfúzovaná firma zahájila investice směřující do rekonstrukce starých provozů s cílem zvýšení jejich výrobních kapacit. Největší objem práce a financí směřoval do závodu v Radotíně, kam byly instalovány výkonné otáčivé rošty od firmy Gruber Berlin. Rošty zvýšily nejen objem výroby, ale celkově zlevnily produkci a zvedly ziskovost radotínského závodu. Rekonstrukce ale zákonitě pohltila celkovou částku 6 milionů korun krytou provozním úvěrem u České banky. Ten byl schválen a v pololetí 1922 navýšen na 15 milionů korun.

Prastav (firma)

Źródło i licencja