Carla Capponi (7. prosince 1918, Řím – 24. listopadu 2000, Zagarolo) byla italská partyzánka a levicová politička, která za druhé světové války bojovala proti Mussoliniho fašistickému režimu v odbojovém hnutí La Resistenza. Byla vyznamenána Zlatou medailí za statečnost v boji.
Život
Mládí Narodila se a vyrostla v Římě. Zde byl jejím spolužákem na gymnáziu Carlo Lizzani. V roce 1940 zemřel její otec, který byl důlním inženýrem, a tak, aby se uživila, musela ona a její dvě sestry začít pracovat, kvůli čemuž musela ukončit studium práv.
Bezprostředně po bombardování Říma, 19. července 1943, šla navštívit svou matku v nemocnici v Policlinicu, kde pak zůstala jako dobrovolnice a právě zde se setkala se členy odboje. Ty pak ukrývala ve svém bytě a následně začala spolupracovat s odbojem.
Odboj Během německé okupace vstoupila do komunistické strany a přímo se zapojila do odboje. Vyznamenala se v desítkách bojových akcí proti nacistickým okupantům. Vysloužila si přezdívku „Inglesina“ (malá Angličanka).
Mezi její první velké akce patřil atentát na německého důstojníka, když opouštěl hotel Excelsior s obrannými plány města.
Během útoku na Via Rasella 23. března 1944 se stala zástupkyní velitele „GAP“ (Gruppi di Azione Patriottica, tj. Vlastenecká akční skupina). Akce se odehrála současně s bitvou o Monte Cassino, bylo při ní zlikvidováno 32 německých vojáků a dalších bylo 110 zraněno. Následovaly represe okupantů na civilním obyvatelstvu, ale akce také vedla ke snížení morálky německých vojáků – partyzánům pod jejím vedením se takto podařilo okupantům zkomplikovat situaci tím, že je přesvědčili, že v Římě pro ně již není bezpečno.
Dne 22. září 1944 se provdala za Rosaria Bentivegnu, svého spolubojovníka z odboje. V roce 1945 porodila dceru jménem Elena. Pár se rozvedl v roce 1974.
V politice Roku 1953 byla zvolena do poslanecké sněmovny za obvod Řím jako poslankyně za PCI, zde setrvala do roku 1958. Tento post pak zastávala ještě jedou v letech 1972–1976 (při volbách získala tento mandát s druhým nejvyšším počtem preferenčních hlasů z celé kandidátní listiny, hned po Enricu Berlinguerovi). Až do své smrti v roce 2000 také působila ve výkonném výboru Národní asociace italských partyzánů. Krátce před svou smrtí vydala memoáry Con cuore di donna.
Odkazy
Související články La Resistenza Útok na Via Rasella Italské tažení Italská komunistická strana
Externí odkazy
Kategorie:Ženy Kategorie:Narození 7. prosince Kategorie:Narození v roce 1918 Kategorie:Narození v Římě Kategorie:Úmrtí 24. listopadu Kategorie:Úmrtí v roce 2000 Kategorie:Pohřbení v Římě Kategorie:Partyzáni Kategorie:Poslanci Parlamentu Itálie