Antoniova svatba (ve francouzském originále ) je komická opera (opéra comique, původním označením „divertissement mêlé d’ariettes“) o jednom dějství francouzské skladatelky Lucile Grétryové, dcery hudebního skladatele A.-E.-M. Grétryho. Libreto k ní napsal Alexandre-Louis-Bertrand Robineau (1746–1823), píšící pod pseudonymem (anagramem) de Beaunoir. Námět této drobné opery je jakýmsi pokračováním Grétryho nejslavnější opery Richard Lví srdce (). Premiéra opery se konala 29. července 1786 v pařížském divadle Théâtre de la Comédie-Italienne.
Vznik, historie a charakteristika Opéru comique Antoniova svatba napsala Angélique-Dorothée-Louise Grétryová (1772–1790), zvaná Lucile, prostřední dcera slavného francouzského hudebního skladatele A.-E.-M. Grétryho, když jí bylo pouhých třináct let. Námět této drobné opery je jakýmsi pokračováním Grétryho nejslavnější opery Richard Lví srdce, jež slavilo triumf roku 1784; děvče zaujala postava mladého vesničana Antonia, který v ní vystupuje jako průvodce trubadúra Blondela vydávajícího se za slepce, a vymyslela pro něj drobný příběh, jehož hlavní hrdinové jsou jejího věku. Libreto k Antoniově svatbě podle tohoto základního východiska napsal Alexandre-Louis-Bertrand Robineau (1746–1823), píšící pod pseudonymem (anagramem) de Beaunoir. (V době, kdy libreto psal, nesměl kvůli své funkci u královského dvora publikovat a jeho práce tehdy podepisovala jeho manželka Louise-Céline Chevalová (1766-1821) pod jménem „Mme de Beaunoir“ – to je i případ Antoniovy svatby, která byla proto ve své době považována za dílo dvou žen.
Před prvním uvedením Antoniovy svatby – které se konalo v Comédie-Italienne (tj. Opéra-Comique) dva týdny po Luciliných 14. narozeninách – dal Grétry v Journal de Paris zveřejnit dopis osvětlující vznik opery. Přiznával, že se na kompozici podílel tím, že pomáhal s harmonizací a především s instrumentací, pro kterou nemohla mít jeho dcera dostatek technických znalostí a zkušeností.
Podobně jako u opery Lucette a Lucas (1781) Florine Dezèdové, mladé dcery skladatele Nicolase Dezèda, existovaly hlasy domnívající se, že Lucilino autorství je zcela smyšleným reklamním tvrzením a že jediným autorem je její otec. Avšak Grétry byl v té době nejpopulárnější a nejuctívanější francouzský skladatel, který neměl třeba takovéto reklamy, jež by ho potenciálně mohla spíše poškodit. Lucile navíc od malička projevovala hudební talent (byla představena u královského dvora a její nadání obdivovala i Marie Antoinetta) a otec jí poskytl důkladnou hudební výchovu. Ve svých pamětech popsal, jak Lucile hudbu skládala, a podrobně vysvětloval své pedagogické postupy, protože byl na rozdíl od řady svých současníků přesvědčen, že hudební kompozice je povoláním, kterého jsou ženy plně schopny. I samotná hudba opery Lucilino autorství podporuje: je sice pochopitelně do značné míry závislá na Grétryho stylu (s hudbou svého otce Lucile vyrostla), ale melodie jsou celkově prostší – až na Colettinu koloraturní árii č. 3 – a většina ansámblů (dueta, kvarteta atd.) je psána v dialogickém formátu, nanejvýš jsou hlasy vedeny unisono nebo paralelně, takže odpadá technicky obtížný vícehlas. Grétry se ostatně mohl pochlubit jinými žáky úspěšnými v mladém věku, jako byl François-Joseph Darcis (1759–1783), který napsal svou první komickou operu (uvedenou ve Versailles a Paříži roku 1772) ve dvanácti letech.
Kritiky dílo vesměs obdivovaly. Antoine d’Origny později napsal: „Tento kus učinil velké potěšení díky důvtipu a půvabu, jimiž oplývá. […] Znalci obdivovali v hudbě slečny Grétriové lehkost, snadnost a ryzost jejich melodií, inteligenci a vkus ve frázování, jakož i kvalitu jejího doprovodu, dost silného, aby hlasy podržel, ale ne příliš hlučného, aby je překryl.“ Friedrich Melchior Grimm označil celé dílo za „velmi povedené“, i když zápletka je velmi prostá a druhá část je poněkud zdlouhavá (což prý bylo při reprízách napraveno). I když přiznal, že přijetí bylo příznivé i z důvodu autorčina věku a respektu k jejímu otci, tajemství úspěchu Antoniovy svatby se neomezovalo na tento aspekt. „[…] většina árií se jevila přiléhavými situacím a povaze postav; jejich motivy, aniž by byly zcela nové, mají příjemné melodie; některé mají skutečně svěžest, půvab a jemnost odpovídající [autorčinu] věku. Je-li styl slečny Grétryové vcelku stejný jako jejího otce, nebylo by spravedlivé vyžadovat, aby ve třinácti letech měla vlastní.“ S poznámkou, že na rozdíl od doprovodu byly melodie plně dílem Lucile, poznamenal, že „tato část, která nejméně závisí na uměleckém studiu, ale charakterizuje základním způsobem hudební génius, ohlašuje talent stvořený k nejšťastnějším nadějím.“ I Bachaumont, který nebyl Grétrymu nakloněn a domníval se, že Lucile připsal autorství Antoniovy svatby jen „ze slabosti“,Bachaumont, c. d., s. 208. nakonec psal: „Je to drobná věc, ale byla dobře přijata díky hudbě, v níž zazářili společně otec i dcera.“
Kritická chvála Antoniovy svatby nebyla odtržená od reality mezi obecenstvem, opera se pravidelně hrála v následujících pěti letech a dosáhla celkem 47 představení. Rozšířila se rovněž po provinčních divadlech; již ze sezóny 1786/87 jsou o ní zprávy například z Rouenu nebo z Lille, ale také z nizozemského Haagu, kde ji uvedlo roku 1788 místní francouzské divadlo v Haagu; později 's Gravesandova kočovná divadelní společnost hrála tuto operu v nizozemském překladu (Het huwelijk van Antonio), např. v Utrechtu roku 1794. Naposledy ji Comédie-Italienne hrála v únoru 1791; tehdy již byla její autorka po smrti. Lucile Grétryová napsala po Antoniově svatbě ještě jednu opéru comique s názvem Toinette a Louis, rozměrnější (dvě dějství) a náročnější dílo, které mělo premiéru o necelý rok později, avšak utrpělo zjevný neúspěch. Poté už Lucile zdá se nekomponovala; o rok později byla jako patnáctiletá provdána a manžel s ní podle Grétryho pamětí zacházel velmi špatně. Roku 1790 Lucile v sedmnácti letech zemřela na tuberkulózu, stejně jako o tři roky dříve její starší sestra Jenny a o půl roku později její mladší sestra Antoinette.
Hudební materiály k Antoniově svatbě se plně dochovaly. Muzikolog Robert Adelson připravil roku 2008 moderní provozní edici Antoniovy svatby, která umožňuje její současná nastudování. Pro své rozměry a úroveň obtížnosti se hodí pro hudební školy; poprvé ji roku 2011 uvedla konzervatoř v Montbéliardu. 15. března 2013 byla v rámci oslav 200. výročí smrti A.-M.-E. Grétryho – „Grétryho rok“ – v Bruselu provedena pravděpodobná belgická premiéra Antoniovy svatby; roku 2018 pak pěvkyně a pedagožka Kristen Sullivanová uspořádala (koncertní) severoamerickou premiéru na University of North Texas v Dentonu.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (29. července 1786)Mathurin, starý sedlák tenor Charles-Simon FavartMathurine, jeho žena soprán Mlle La CailleNicolas, chalupník baryton Simon ChenardMatka Nicolasová, Nicolasova žena … Rose-Françoise Gont(h)ier (roz. Carpentier)Colette, Nicolasova dcera mezzosoprán Marie-Françoise DesbrossesThérèse, Nicolasova dcera soprán Rose Renaud (Mlle Renaud l'ainée)Antoine, Mathurinův vnuk soprán Mlle MeliancourtAntonio, Mathurinův vnuk soprán Mlle RosaliePísař … Thomassin (vl. jm. Guillaume-Adrien Vicentini)Páže hraběnky flanderské … Mlle Renaud cadette Venkované, venkovanky
Děj opery náhled|Scéna z opery Antoniova svatba (ansámbl č. 8), kresba Reiniera Ziesenise (Světnice Nicolasovy chalupy v Mathurinově vsi, roku 1193) Colette, dcera chalupníka Nicolase, zdobí květinovou svatební korunou svou starší sestru Thérèse, která se dnes vdává za Antoina, vnuka váženého sedláka Mathurina a jeho ženy Mathurine (č. 1 arieta Que se chapeau, dont je pare ta tête). Ke Colettinu štěstí chybí přítomnost jejího milého, Antoinova bratra Antonia, který odešel doprovodit do města jakéhosi slepce a dosud se nevrátil. Neví, co k němu cítí; sestra ji zpovídá a Colettiny odpovědi ji utvrzují, že Antonia miluje (č. 2 duet-dialog Auprès d’Antonio qu'éprouve donc ton cœur?). Thérèse to sestře přeje a Colette se odvažuje doufat, že Antonio její city opětuje (č. 3 bravurní arieta Ah! quel plaisir, ah! quel bonheur).
Antonio se v tu chvíli vrací. Colette se na něho hněvá, že meškal, ale Antonio jí vypráví, jak pomáhal falešnému slepci, z něhož se vyklubal trubadúr Blondel, a hraběnce z Flander osvobodit ze zajetí krále Richarda. Colette pak podrobuje Antonia stejnému výslechu, jakému ji vystavila její sestra, s uspokojivým výsledkem, že i Antonio je do ní zamilován (č. 4 duet-dialog Près de moi, mon ami, que ressent ton cœur?). Matka Nicolasová je Antoniovým návratem nadšena mnohem méně, tím spíše, když jí mladý pár oznamuje, že se milují a chtějí se vzít. Matka nesouhlasí: jsou příliš mladí – mají čtrnáct let – a navíc Antonio (na rozdíl od svého bratra) ještě není majetkově zabezpečen, aby se mohl ženit. Zakazuje oběma spolu mluvit a na svatbě spolu tancovat. Colette a Antonio se snaží dojednat kompromis (mluvit ne, tancovat ano), ale matka Nicolasová je neoblomná (č. 5 tercet-romance Je ne croyois pas vous déplaire). Rozruch přivolá Nicolase, který je na straně mladého páru, ale matka Nicolasová trvá na tom, že jsou na sňatek příliš mladí (č. 6 kvartet-dialog D'où vient ce bruit, cette rumeur?).
Přichází svatební průvod s písařem, starými Mathuriny, jakož i snoubenci Antoinem a Thérèse (č. 7 sbor a ansámbl Chantons ces jeunes amants). Písař organizuje podpis svatební smlouvy, zatímco Antoine a Thérèse si vyměňují něžnosti a Antonio a Colette je napodobují (č. 8 kvartet-dialog Nous voilà donc époux), dokud je matka Nicolasová nepřeruší. Všichni přítomní se za Antonia a Colette přimlouvají, zejména Nicolas poukazující na to, že by je mohli oddat hned a ušetřit tak náklady na druhou svatbu. Matka Nicolasová si však postavila hlavu a není s ní pořízení. – Tu přichází páže hraběnky z Flander a přináší Antoniovi za prokázané služby tři měšce zlaťáků od hraběnky, krále a trubadúra. Všichni jsou překvapeni. Antonio se chce vzdát svých peněz ve prospěch dědečka, bratra a Colette a sám chce ze vsi odejít, když nemůže dostat svou milovanou. Všichni znovu naléhají na matku Nicolasovou, aby Antoniovi a Colette sňatek povolila teď, když je Antonio finančně zajištěn. Marně matka Nicolasová opakuje, že jsou to ještě děti k manželství nezralé (sbor a ansámbl č. 9a Que d’or? se zpěvem Antonia č. 9b Qu'ai-je besoin de tout cet or?). Nicolas nakonec její výhrady přebije autoritou manžela i matka Nicolasová se konečně nechá obměkčit a dává mladému páru své požehnání (č. 10 finále-vaudeville Dès les premiers jours de printemps).
Instrumentace Dva hoboje, dva fagoty, dvoje housle, viola, basso continuo (violoncello).
Odkazy
Reference
Literatura
, zejména kapitola 20.1 La place et la représentation des femmes dans le théâtre lyrique – Librettistes, compositrices et choréographes (Raphaëlle Legrand, Nathalie Lecomte)
Externí odkazy Partitura Antoniovy svatby ve Francouzské národní knihovně (ve francouzštině) Libreto Antoniovy svatby v databázi Knihy Google (ve francouzštině) Koncertní verze Antoniovy svatby na YouTube (text v angličtině, zpěv ve francouzštině)
Kategorie:Opery Lucile Grétryové Kategorie:Opery ve francouzštině Kategorie:Opery z roku 1786 Kategorie:Opery poprvé uvedené v Paříži Kategorie:Opéra-comique