Kefalos a Prokris (ve francouzském originále ) je opera (tragédie lyrique nebo „tragédie en musique“) o pěti dějstvích francouzské skladatelky Élisabeth Jacquet de La Guerre na libreto Josepha-Françoise Duchého de Vancy na téma z řecké mytologie, konkrétně z básnické sbírky Proměn starořímského básníka Publia Ovidia Nasa. Premiéra opery se konala 17. března 1694Datum 17. března není zcela jisté, vyskytuje se i datum 15. března nebo měsíc duben. v Pařížské opeře (Académie royale de musique), v jejím tehdejším působišti Théâtre du Palais-Royal (na místě dnešní Comédie-Française). Je to první opera napsaná ženou, která byla v Pařížské opeře uvedena.

Vznik a charakteristika Élisabeth-Claude Jacquetová, provdaná de La Guerre (1665–1729), od dětství vynikala v hudbě, především hře na cembalo, ale i kompozici; často vystupovala u francouzského královského dvora a oblíbil si ji i král Ludvík XIV. Roku 1687 vydala soubor skladeb pro cembalo Pièces de clavessin a roku 1691 sklidila úspěch s baletem Jeux à l'honneur de la victoire (Hry na počest vítězství), hraným souborem pařížské opery u královského dvora ve Versailles, který někteří badatelé považují za první opéra-ballet nebo alespoň za předchůdce tohoto žánru velmi populárního v 18. století.Cessac, Catherine. “Les Jeux a l’honneur de La Victoire d’Élisabeth Jacquet de La Guerre: Premier Opéra-Ballet?” Revue de Musicologie, vol. 81, no. 2, Société Française de Musicologie, 1995, pp. 235–47, https://doi.org/10.2307/946963 Zřejmě brzy poté začala pracovat přímo na opeře pro Académie royale de musique. Partnerem jí byl libretista, mladý básník Joseph-François Duché de Vancy (1668–1704), byl považován za oblíbence tajné manželky Ludvíka XIV. Madame de Maintenon.

Námět na téma lásky Kefala a Prokridy se ke zopernění již delší dobu nabízel. Henry Guichard, spolupracovník Pierra Perrina a Roberta Camberta, nabízel libreto na toto téma, sepsané s Mme de Villeneuve, Jeanu-Baptistovi Lullymu již roku 1674. Roku 1685 patřilo téma Kefala a Prokridy mezi tři, které Philippe Quinault nabízel králi k výběru pro novou Lullyho operu; volba Ludvíka XIV. tehdy padla na Armidu. Námět je vzat z Ovidiových Proměn, avšak se značnou volností. Hlavní hrdinové nejsou u Duchého de Vancy ještě manželé jako u Ovidia, naopak libretista doplnil Kefalovi soka v podobě Borea (který si podle řecké mytologie vzal Prokridinu sestru) a standardní postavy důvěrníků, kterými byli obdařeni nejen oba titulní hrdinové (Dorina pro Prokridu, Arkas pro Kefala), ale i Prokridina antagonistka Aurora, jíž je v opeře nápomocna Ifis.

Opera Kefalos a Prokris Jacquet de la Guerre z velké části sleduje vzor francouzské „tragédie en musique“ založený právě Jeanem-Baptistem Lullym: obsahuje prolog, který nesouvisí s hlavním dějem a je věnován chvále panovníka; následuje pět dějství tragédie respektující aristotelskou jednotu děje a času, ale nikoli místa, každé dějství obsahuje zpěvní a baletní vložku – divertissement – z nichž prostřední ve třetím dějství prakticky zcela zatlačuje děj. Současně však tato opera projevuje jisté odchylky a inovace. Skladatelce se zjevně příčily formální a situací těžko ospravedlnitelné intervence sboru, které byly v Lullyho operách běžné, a proto například I. dějství končí bez něj, ačkoli je „athénský lid“ na jevišti přítomen. Zejména však je inovativní závěrečná scéna s Prokridinou smrtí, která je velmi komorní a intimní, zatímco tragédies lyriques tohoto období končí vesměs monumentálními obrazy. V Prokridině posledním recitativu navíc Jacquet de La Guerre předepsala generální pauzy, podtrhující předsmrtné vysílení postavy, což je prvek, který se v lullyovských operách nevyskytuje. Překvapivá je rovněž milostná zápletka vedlejších postav Doriny a Arkase, navíc traktovaná komicky v kontrastu k hlavnímu mileneckému páru, což je dramatický prvek, který Lullyho opery vymýtily před dvaceti lety jako nesourodý s povahou tragédie lyrique.

Opera Kefalos a Prokris byla pařížskou společností napjatě očekávána, Jacquet de La Guerre i Duché de Vancy byli známými osobnostmi. Přesto se dočkala jen pěti nebo šesti provedení. Lze tedy hovořit o neúspěchu (přinejmenším ji nelze, jako to činí někteří novodobí autoři, považovat za „úspěšnou operu“), ale dobové prameny neuvádějí jeho důvody. Existuje jen jediný dochovaný pramen týkající se této opery, rukopisná Histoire de l'Académie royale de musique od bratří Parfaictů: „Pokud by chvála vyslovená předem mohla zaručit úspěch díla, žádná opera by nedosáhla takového triumfu. Jména Duché a Mlle de La Guerre zněla celou Paříží. Na zkouškách této básně [=opery] lidé upadali ve vytržení a běda těm, kdo by se opovážili říci, že je třeba vyčkat úsudku publika. Ten den přišel, a jaká to změna! Byl to úplný obrat [v mínění publika] a opera skonala po pěti nebo šesti představeních.“ Dozvídáme se, že horlivého zastánce měla Jacquet de La Guerre alespoň ve svém manželovi: „Den po premiéře se pan de La Guerre, který svou ženu miloval a něžně obdivoval, ocitl ve společnosti několika lidí, kteří novou operu haněli; nakázal jim mlčet a řekl jim Pánové, ujišťuji vás, že opera mé ženy je velmi dobrá, jen její předehra je příliš dlouhá.“Griffiths, Cephale et Procris, s. xii, xviii.

náhled|Dirigent Jean-Claude Malgoire nastudoval první novodobé uvedení Kefala a Prokridy roku 1989 V každém případě libretista Duché de Vancy byl obecně považován za básníka menších schopností a je možné, že obecenstvu vadily zmíněné odchylky od lullyovského vzoru. Jacquet de La Guerre se již k opernímu žánru nevrátila, z čehož se někdy usuzuje, že se v něm zklamala. Přitom však v desetiletích po Lullyho smrti velmi málo nových děl zaujalo a s výjimkou autorské dvojice Antoine Danchet – André Campra se autoři oper pro Académie royale de musique zřídka uplatnili více než jednou nebo dvakrát. Rovněž vnější okolnosti nebyly pro operní žánr příznivé; Ludvík XIV. se o něj již před Lullyho smrtí přestával zajímat a u dvora a v politice začínala mít navrch morálně konzervativní frakce, spojovaná s Madame de Maintenon, a církev zostřila své útoky na operu jako nemravnou zábavu. 90. léta 17. století byla pro Francii Ludvíka XIV. navíc dobou vojenských neúspěchů a hospodářských těžkostí. Napsat a uvést do provozu pětiaktovou lyrickou tragédii také stálo mnoho času a úsilí bez větší peněžní odměny a Jacquet de La Guerre, jak připomínala i ve věnování své opery králiViz úvod k partituře, Externí odkazy., neměla jako žena přístup k placeným funkcím u dvora, které zastávala většina jejích konkurentů; věnovala se ve zbytku své kariéry tedy jiným žánrům, které jí mohly vedle uměleckého uznání přinést i obživu. Své mohla hrát i skutečnost, že Jacquet de la Guerre v několika dalších letech ztratila řadu svých blízkých: manžela a nadaného syna, rodiče a bratra.Griffiths, Cephale et Procris, s. ix.

Přes relativní neúspěch opery bylo roku 1694 vydáno tiskem jak její libreto (v Amsterodamu u Antoina Schelteho), tak i zjednodušená partitura (v Paříži u Christopha Ballarda).Viz Externí odkazy.

Pozdější inscenační historie Jediné další částečné uvedení Kefala a Prokridy ve své době uspořádal skladatel Sébastien de Brossard (1655–1730) roku 1696, když prolog opery ve svém aranžmá zařadil na program Académie de Musique ve Štrasburku.Griffiths, Wanda R. (1995) "Brossard and the Performance of Jacquet de La Guerre's Céphale et Procris," Performance Practice Review: Vol. 8: No. 1, Article 4. DOI: 10.5642/perfpr.199508.01.04 Dostupné na: https://scholarship.claremont.edu/ppr/vol8/iss1/4

Ve 2. polovině 18. století byla řada prvních francouzských oper nově zhudebněna pro měnící se vkus. V případě této opery tak učinil André Ernest Modeste Grétry, jehož verze Kefala a Prokridy měla premiéru roku 1773. Ani ona se však nesetkala s úspěchem.

První oživení díla po téměř třech stech letech přineslo nastudování dirigenta Jeana-Clauda Malgoira a jeho souboru La Grande Écurie et la Chambre du Roy. Zpívali v něm mj. Isabelle Poulenardová (Aurora), Gilles Ragon (Kefalos), Sophie Marin-Degorová (Prokris), François Harismendy (Boreás), Anne-Julia Goddetová (Dorina), Philippe Cantor (Arkas), výpravu navrhl Daniel Ogier a choreorafii Ann Jacobyová. Tato verze byla provedena 3. a 5. listopadu 1989 v Saint-Étienne a 12. a 14. ledna 1990 v Tourcoing. Druhou zastánkyní díla byla dirigentka Danielle Dolciová se souborem barokní hudby Musica Fiorita a souborem barokního tance Il Ballarino. Ti provedli Kefala a Prokridu na festivalu Les Muséiques v Basileji 7. a 10. dubna 2005 (při této příležitosti vznikla i nahrávka, kriticky málo oceňovaná) a pak na festivalu Bayreuther Barock 3. a 4. října 2008 v barokní Markraběcí opeře v Bayreuthu. Pro další provozování měla velký význam novodobá edice partitury Kefala a Prokridy, kterou připravile americká muzikoložka Wanda R. Griffithsová a vydalo hudební nakladatelství A-R Editions.

Osoby náhled|Élisabeth Jacquet de La Guerre, obraz Françoise de Troy z 90. let 17. století

Prolog Flora – dessus (soprán)Postavy podle libreta, charakteristika hlasu podle klíčů v partiruře – viz Externí odkazy. Pan – basse (bas) Néreus (Nérée) – haute-contre (vysoký tenor) Dvě nymfy – dessus (soprány) Mořský bůh – haute-contre (vysoký tenor) Sbor a balet nymf z družiny Flory; sbor a balet faunů a lesních božstev; balet tritonů a mořských božstev

Tragédie náhled|Pěvkyně Isabelle Poulenardová, první novodobá představitelka Aurory v Kefalovi a Prokridě, fotografie z roku 2021 Aurora (L'Aurore) – dessus (soprán) Prokris (Procris), dcera Erechtheova, milovaná Kefalem – dessus (soprán) Kefalos (Céphale), milující Prokris – haute-contre (vysoký tenor) Boreás (Borée), thrácký princ, Kefalův sok – basse (bas) Erechtheus (Erictée), král athénský – basse (bas) Ifis (Iphis), nymfa, Aurořina důvěrnice – dessus (soprán) Dorina (Dorine), Prokridina důvěrnice – dessus (soprán) Arkas (Arcas), Kefalův přítel, milující Dorinu – basse (bas) Palladina (Minervina) kněžka – dessus (soprán) Dvě athénské ženy – dessus (soprány) Thrácký muž – haute-contre (vysoký tenor) Pastýřka – dessus (soprán) Pastýř – haute-contre (vysoký tenor) Rozkoš (la Volupté) – dessus (soprán) Společnice Rozkoše – dessus (soprán) Žárlivost (la Jalousie) – taille (baryton/tenor) Hněv (la Rage) – haute-contre (vysoký tenor) Zoufalství (le Désespoir) – basse (bas) Sbor a balet Athéňanů a Athéňanek; balet bojovníků z Boreovy družiny; sbor a balet pastýřů a pastýřek; balet Lásek, Her a následníků Rozkoše; dva zefyrové; sbor a balet démonů

Děj opery

Prolog (Les, pozdní večer) Za soumraku připravují bohyně Flora, Pan a další nymfy a faunové slavnosti na oslavu nejmocnějšího z králů (duet Flory a Pana se sborem Il est temps que chacun se rassemble en ces lieux... Chantons sa valeur immortelle, tanec nymf – passe-pied – a zpěv dvou z nich Qu'un cœur est heureux). Z moře vystupuje Néreus v doprovodu mořských bohů a varuje opovážlivé nepřátele Francie; pak se přidává ke slavnosti (recitativ Je sors de l'empire de l'onde, sbor Cherchons, cherchons à satisfaire, balet mořských božstev a zpěv mořského boha L'Amour soumet tout le monde). Všichni tančí; Néreus a Pan představují tragédii o Kefalovi a Prokridě, kterou buou hrát zde v zázemí, zatímco posílají pozdravy válečníkům na hranicích říše (Néreův recitativ Dans ces lieux que le Ciel garantit de l'orage, zpěv Pana s sboru À l'abri du fracas des armes a sbor Courrez, volez, ô guerriers invincibles).

1. dějství