Barchan je svatovítská slavnost a tradice v Jemnici v okrese Třebíč. Pravidelně se v červnu po svátku sv. Víta koná v Jemnici, první písemná zmínka o slavnosti pochází z roku 1713.

Popis Rodilí občané pod pojmem „svatovítská slavnost Barchan“ dlouho rozuměli slavnost mající dvě části – církevní a světskou. Dopolední část (církevní) se skládala z procesí (pouť) ke kostelíku svatého Víta a slavné mše, odpolední část (světská) z běhu čtyř mládenců oblečených v krojích, na který navazovala zábava a tanec. Pojmenování slavnosti je odvozeno od látky barchet, kterou obdrží vítěz běhu.

První zmínka o slavnosti pochází z roku 1713 a praví se v ní:Ze zprávy vyplývá, že v roce 1713 měla slavnost ustálená pravidla a byla tedy slavena již delší dobu. Pravidla se však v průběhu doby měnila a dnes má slavnost jiný průběh než tomu bývalo dříve. Lze rozeznat tři hlavní druhy slavnosti.

Když koncem 19. století přešlo vedení radnice z německých do českých rukou, změnil se i průběh odpolední části slavnosti. Z popudu učitele Hosáka, za přispění horlivých pomocníků učitele Lisovského a syna obchodníka Antonína Procházky a za finanční podpory místních obchodníků byl scénář slavnosti přepracován a slavnost v novém provedení připravena a poprvé provedena v roce 1902. Hlavní změna spočívala v tom, že se její součástí stal „královský“ průvod. Podle pamětníka měla slavnost zhruba následující průběh:

Slavnost v tomto provedení, s menší či větší okázalostí, se konala více než 60 roků a lákala diváky z celého dalekého okolí. Hostem byl i prezident T. G. Masaryk; z jeho návštěvy Jemnice se zachoval film. V šedesátých létech minulého století přestal být konán poutní průvod ke kostelu sv. Víta a změnil se i scénář slavnosti. Krojovaný průvod v čele s „králem“ a „královnou“ se řadí na Horních Valech, následně prochází městem, chvíli zůstane stát před cílem běhu, kde se k němu po doběhnutí připojí běžci, a všichni pak pokračují do areálu sokolovny. Tam je namísto proslovu o původu slavnosti konáno divadelní představení přibližující divákům historii Barchanu. V jeho průběhu jsou běžcům předávány ceny.

Původ slavnosti Existují dva základní druhy názorů (dvě teorie) na původ slavnosti. V menšině jsou ti, kteří tvrdí, že chybí záznamy o pobytu královny Elišky a krále Jana v Jemnici, slavnost nemá historické opodstatnění, vyvinula se z jiné slavnosti známé pod názvem „střílení k ptáku“ a jde svým způsobem o „pouťovou atrakci“. Druzí, a těch je většina, vychází z dochovaného ústního podání a jsou přesvědčeni, že slavnost je připomínkou pobytu královny Elišky v Jemnice, tedy odrazem skutečné historické události. Ti druzí se liší nejen v názorech, kdy Eliška ve městě přebývala, ale také v tom, co je starší, zda slavnost nebo svatovítská pouť.

Válečných tažení, kdy král Jan pobýval na Moravě nebo přes ni s vojskem táhl, bylo několik. V úvahu přicházejí dva termíny. V roce 1312 se Jan vydal na Moravu k pokoření vzpoury mnoha moravských pánů i opavského vévody, v roce 1315 svedl u Holíče bitvu s Matůšem Čákem, který ohrožoval vojenskými vpády východomoravské pomezí.

Josef Stanislav Menšík se ve svém článku odvolává na starodávnou pověst, z níž dovozuje, že slavností se oslavuje památka šťastného příchodu čtyř poslů do města Jemnice, jež vyslal roku 1315 Jan Lucemburský ke své manželce Elišce, která tam přebývala, protože ji král v ten čas jemnickým měšťanům svěřil do hostinské ochrany. Poslové královně přinášeli zprávy o průběhu bitvy a o vítězství, kterého mladý král dobyl nad Matějem hrabětem Trenčanským. Ústřední postavou pověsti je královna Eliška Přemyslovna, která však v té době manžela doprovázet nemohla, protože 21. května 1315 porodila v Praze druhou dceru Jitku Jitka Lucemburská.

Na výše uvedený fakt poukázal již František Jech ve své knize Založení a zlatá doba Jemnice. Týž se domnívá se, že Eliška pobývala v Jemnici v roce 1312 a královští poslové ji informují o tom, jak její mladý manžel postupně získává faktickou vládu nad Moravou. Začal obléháním hradu Ungersperku (nyní Sádku) nedaleko Třebíče, který dobyl (červen) a odbojníky tam na místě potrestal. Pak vyvrátil pevný hrad Račice, (19. července); obléhání hradů Sádek a Račice vojsky Jana Lucemburského je zaznamenáno ve Zbraslavské kronice. Úspěšná byla i diplomatická jednání. Např. Mikuláš Opavský mu v Brně (20. července) složil slib věrnosti. Pak se podle F. Jecha král vrací zpět do Prahy. Z pramenů je však známo, že král Jan na Moravě pobýval dále, protože ještě v srpnu (29.) potvrzuje brněnským měšťanům privilegia svého předchůdce českého krále Rudolfa Habsburského.

O pobytu královny Elišky na Moravě v roce 1312, okolo svátku Nanebevzetí Páně (v roce 1312 připadal na 4. květen), existuje písemná zpráva. Je uvedena v Kronice zbraslavské. K roku 1312 se v ní připomíná zázrak, který se měl stát v Ivančicích. Kronikář v ní uvádí, že „V oné době okolo svátku Nanebevzetí Páně přišla do krajin moravských jasná paní Eliška, královna česká a polská, dcera blahé paměti pana Václava, krále týchž království, prvního zakladatele Zbraslavi, a uslyšela tam z pravdivého vypravování paní abatyše z Oslavany a od četných jiných hodnověrných osob, které byly při té události přítomny, co se slavně stalo s onou spasitelnou svátostí. A proto hned začala z vrozené sobě zbožnosti vřele planouti zbožnou touhou, aby mohla uviděti onu tak spasitelnou a zázračnou hostii.“

Existuje i další nepřímý důkaz o tom, že v Jemnici skutečně být mohla. Při své cestě z Ivančic do Jemnice onemocněla a vyhledala pomoc v jednom mlýnu nedaleko Příštpo; druhá verze pověsti mluví jen o tom, že „kdysi se ve mlýně nechtěně zdržoval jakýsi král či jeho manželka“. Tam ji ošetřili, jí a její doprovod na nezbytnou dobu ubytovali a uhostili. V té době v Čechách i na Moravě panovala velká drahota a mlynář v souvislostí s tím musel vynaložit mnoho peněz. Královna ho za odměnu povýšila na svobodníka a mlýn byl od té doby nazýván Královec. Kamenný erb, který nechal mlynář zhotovit a umístit do štítu mlýna a měl budoucím pokolením prokazovat udělení svobody a dokládal pobyt královny ve mlýně, byl odstraněn až po roce 1918. Tato událost je však významná ještě z jiného důvodu. Je dokladem toho, že královna měla právo udělovat poddaným svobodu a také ho využívala.

Zajímavá zmínka vztahující se ke slavnosti Barchan se nachází také v historii osady Tři Koroptve. K jejím vzniku se váže pověst, podle které král Jan Lucemburský, když táhl s vojskem od Jemnice proti Matyáši Trenčanskému, v prostoru dnešní osady zastřelil tři bělavé koroptve. Králův doprovod viděl v této příhodě dobré znamení pro válečnou výpravu. Později zde byla vystavěna zájezdní hospoda z názvem „U tří koroptví“.

Spory se nevedou jen o době, kdy královna Eliška přebývala v Jemnici, ale také o tom, zda královskými posly byli běžci nebo jezdci, nebo o královniných darech.

Nové poznatky vztahující se k historii slavnosti uvádí v dosud nepublikovaném článku „Slavnost Barchan v Jemnici“ (1971) Ing. Karel Bakeš, místní rodák, znalec středověké historie, historie města i problematiky středověkých rytířských řádů. Domnívá se, že z bezpečnostních důvodů mohl být poslem jen ten, komu král důvěřoval a kterého znala i královna. Je tedy pravděpodobné, že ve všech čtyřech případech byl posel jedna a tatáž osoba, nikoliv, že čtyři různí poslové byli vysláni v průběhu jedné bitvy. Proto je přesvědčen, že Eliška musela ve městě pobývat delší dobu.

Dále v něm uvádí, že: „na počátku 14. stol. se šlechtické tituly nedědily, ale získávaly za službu králi, a to na základě prokázané statečnosti a věrnosti; ne každý šlechtic byl rytířem, ne každý rytíř byl šlechticem. Výchova a výcvik k rytířství probíhaly ve třech etapách:

1. do 7 let doma zpravidla pod vedením otce,

2. do 12 až 14 let jako páže,

3. do 18 až 20 let jako panoš u svého lenního pána.

Panoš mimo jiné procházel výcvikem pod vedením zkušeného cvičitele, staršího rytíře, obsluhoval a staral se o cizince, jejich zbraně a koně, plnil roli posla (vyřizoval nejrůznější vzkazy, nosil poselství k přátelům i nepřátelům) apod. Mezi osmnáctým a dvacátým rokem, když byl dostatečně připraven, mohl být pasován na rytíře. Pasování mělo různé formy. Mohlo být prováděno jako obřad spojený s určitým rituálem, nebo mohlo proběhnout bez obřadu přímo na bitevním poli. Prováděl ho především král, jeho zástupce (i královna) nebo slavný či významný rytíř“.

Průběh pasování s obřadem (probíhal zpravidla v kostele):

nastávající rytíř si oblékl šat symbolických barev – rudou róbu coby krev, bílou tuniku (náprsník) a opasek jako znak čistoty a černé či hnědé punčochy jako znamení země, do níž se po smrti navrátí. Mladý bojovník před tím, kdo ho pasoval, poklekl a přednesl předepsanou přísahu. Poté ho pasující lehce udeřil (původně dlaní na tvář, později i plochou stranou meče na obě ramena) a předal přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství (odtud pochází výraz pasování). Na závěr kněz požehnal jemu i jeho zbraním.

Pasování panošů na rytíře probíhalo i na bitevním poli. Někdy se tak dělo po bitvě, kdy byl panoš povýšen za svou statečnost, ale někdy těsně před bitvou, aby se panoš mohl zúčastnit bitvy jako rytíř. Pasování probíhalo i při jiných příležitostech. Např. při korunovaci krále Jana Lucemburského počátkem února r. 1311 se mluví o rytířských pásech: „ ... také byli dva mladíci rodem urození, od krále, který měl být tehdy korunován, právě v tu hodinu učiněni rytíři byvše opásáni pásem rytířským; ti byli určeni držet korunu nad hlavou královou. Z nich jeden byl synem pana Bohuslava z Boru, druhý Fridmana ze Smojna". (Kronika zbraslavská. Praha 1952, s. 400).

Ing. Karel Bakeš se domnívá, že i v tomto případě jde o pasování při jiné příležitosti a královna posla - panoše pasovala na rytíře. Doručit zprávy znamenalo projet na koni krajem desítky či stovky kilometrů, protože se válčilo daleko od Jemnice, a to ještě čtyřikrát po sobě a v průběhu krátkého časového období. To samo o sobě mohlo být považováno za projev statečnosti dostačující k povýšení na rytíře, protože nešlo o žádné výlety a ke splnění úkolů bylo zapotřebí hodně odvahy, zručnosti i fyzické síly. Dokládá to shodou královniných darů (náprsník a punčochy) s oblečením panoše při pasování.

Podle pověsti prvnímu poslu, jenž vyřizoval Elišce, že se schyluje k bitvě a král Jan s Boží pomocí má naději na vítězství, dala náprsník barchanový. Druhý byl odměněn šátkem královniným. Třetímu poslu dala královna punčochy, jež s nohou svlékla, čtvrtému, jenž přinesl zprávu o úplném vítězství a o míru, věnovala královna věnec. Někdy se uvádí i jiné pořadí darů.

Podle Bakeše byl posel oblečen do rudých šatů a měl svoji výzbroj. „Proto mu Eliška před obřadem darovala jen bílou tuniku a černé (hnědé) punčochy. V případě šátku nešlo o šátek, ale o korouhev (praporec?), kterou mu královna darovala ale až při dalším setkání - Eliška obdobně jako Žofie, žena olomouckého knížete Oty II., která darovala klášteru hedvábnou korouhev, darovala korouhev poslu – stal se korouhevní pán. Vojenské korouhve zpravidla vyšívaly urozené dámy nebo ženy a dívky z gynacaeí, které řídily. Jejich tvar byl různý - nejčastěji obdélník, trojúhelník".

Ti, kteří stáli u zrodu slavnosti, neměli o šlechtických způsobech života a řádové symbolice ani ponětí a nedokáží si uspokojivě zdůvodnit královniny dary poslům – běžcům. Proto je vysvětlují její chudobou. Ta byla údajně tak velká, že si musela svléknout punčochy z nohou, aby posla mohla obdarovat;  prvního posla královna obdarovala barchetovým náprsníkem, druhému dala šátek, třetímu punčochy a čtvrtý od ní obdržel věnec. Z cen pro běžce je sestavován „barchanický“ prapor. Ten nemohl být vytvořen z barchetového náprsníku, a proto byl nahrazen kusem (6 lokty) bílé barchetové látky, pestrobarevný šátek nahradil korouhev a místo jednoho věnečku z myrty, aby to lépe vypadalo, jich v některých dobách bylo na prapor umístěno pět.