Vlastní pokoj je rozsáhlá esej Virginie Woolfové, která poprvé vyšla v září 1929.For a different date, see Dílo vychází ze dvou přednášek, které Woolfová přednesla v říjnu 1928 na Newnham College a Girton College, ženských kolejích univerzity v Cambridge.
Woolfová ve své eseji používá metafory, aby prozkoumala společenskou nespravedlnost, a komentuje nedostatek svobody projevu žen. Její metafora ryby vysvětluje její nejzásadnější myšlenku: „Žena musí mít peníze a vlastní pokoj, pokud chce psát beletrii“. Píše o ženě, jejíž myšlenky „se spustily do proudu“. Když žena začne přemýšlet o nějakém nápadu, strážný prosadí pravidlo, podle kterého ženy nesmějí chodit po trávě. Při dodržování tohoto pravidla žena svůj nápad ztratí. Woolfová zde popisuje vliv společenského očekávání žen jako pouhých domácích nositelek dětí, nevědomých a cudných. V textu naznačuje, že absence ženské beletrie je spíše důsledkem nedostatku příležitostí než výrazné absence talentu.
Původ Esej vychází ze dvou příspěvků, které Woolfová přednesla 20. a 26. října 1928 ve dvou cambridgeských studentských spolcích, Newnham Arts Society na Newnham College a ODTAA Society na Girton College. Elsie Duncanová-Jonesová, tehdy známá jako Elsie Phareová, byla v té době předsedkyní Newnhamské umělecké společnosti a napsala o příspěvku s názvem „Women and Fiction“ (Ženy a fikce) zprávu pro univerzitní časopis Thersites. Woolfová pobývala v Newnhamu na pozvání Pernel Stracheyové, ředitelky koleje, jejíž rodina patřila ke klíčovým členům Bloomsbury Group. V Girtonu ji doprovázela Vita Sackville-Westová.Tullberg, Rita McWilliams (2004). "Strachey, (Joan) Pernel (1876–1951)". Oxford Dictionary of National Biography. V roce 1929 vyšla kniha o šesti kapitolách."A Room of One's Own" , British Library.
Obsah náhled|upright=0.8|Woolfová v roce 1927.Tištěná verze je rozdělena do šesti kapitol; následující přehled nejdůležitějších obsahů a tezí se tímto rozdělením neřídí, ale je uspořádán tematicky. Woolfová na začátek svých úvah staví fiktivní literárně velmi nadanou osobu – sestru Williama Shakespeara – a popisuje překážky, kterým by byla vystavena už jen proto, že ženy byly v historii kulturně, sociálně a ekonomicky znevýhodněny.1929. Virginia Woolf: A Room of One’s Own. In: Wolfgang Karrer, Erberhard Kreutzer (Hrsg.): Werke der englischen und amerikanischen Literatur. 1890 bis zur Gegenwart. München 1989.
Vlastní pokoj Esej výslovně odkazuje na výše zmíněné společenské podmínky. Proto musely být pro Woolfovou splněny dvě podmínky, aby i ženy mohly tvořit „velkou literaturu“: „pět set liber ročně a vlastní pokoj“.Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 113. Pět set liber nebyla nijak závratná částka, ale na živobytí to stačilo. Materiální zabezpečení je ústředním požadavkem eseje, protože znamenalo nezávislost na manželích nebo almužnách. Tento požadavek byl pro Woolfovou velmi důležitý; prochází celým jejím životem i literárním dílem. Sama Virginia Woolfová si užívala luxusu vlastního pokoje od roku 1904, kdy se její rodina po otcově smrti přestěhovala do domu v Bloomsbury. Její vlastní příjem nepřesáhl 500 liber až do roku 1926.Rezension der Neuübersetzung, FAZ 2. Mai 2002.
Kromě materiálního zabezpečení byl pro Woolfovou nezbytný i oddělený prostor pro tvůrčí práci, protože až do konce 19. století neměly ženy kvůli svým povinnostem v domácnosti téměř žádné soukromí. Jen málokdo měl denně několik hodin nerušeného času na psaní. Po tisíce let, například ve starém Řecku, byl domov (oikos) považován za prostor žen, zatímco svět venku patřil mužům. Ale ani v tomto prostoru, kde měly ženy vliv, ale často mohly vycházet jen se svolením a ve společnosti, neměly nárok na vlastní pokoj. Na jedné straně „vlastní pokoj“ je „metaforou soukromí“,A Room of One’s Own. In: Walter Jens (Hrsg.): Kindlers Neues Literaturlexikon. Bd. 17, München 1992, S. 830. ale je to také konkrétní místo.
„Ženy sedí v uzavřených místnostech už miliony let, takže i stěny jsou dnes prostoupeny jejich tvůrčí silou.“Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 88. Ženské pokoje se proto mohou a musí stát předmětem literatury. Když Woolfová mluví o „komnatách“ a „jeskyních“, které musí „pochodeň“ literatury osvětlit, zahrnuje to také „duši“, celý život; nesčetné každodenní zážitky, sny, myšlenky, okamžiky, které by bez možnosti psát byly navždy ztraceny.
Metafora „vlastního pokoje“ má několik rovin, které Woolfová v textu formuluje nebo naznačuje:
Vlastní místnost v domě ve smyslu soukromého vlastnictví; materiální nezávislost. Osobní soukromí; duchovní nezávislost. Pouze androgynní duše s mužskou a ženskou částí umožňuje literární genialitu.Jost Schneider (Hrsg.): De Gruyter Lexikon. Methodengeschichte der Germanistik. Berlin 2009, S. 145. Vlastní diskurzivní prostor v dějinách; právo na podíl na kulturní produkci.
Dvě vysoké školy náhled|upright=1.1|vlevo|Newnham College, Cambridge náhled|upright=1.1|Girton College, CambridgeWoolfová začíná svůj text fiktivní procházkou po kampusu Oxbridge, přičemž Oxbridge označuje exkluzivní univerzity Oxford a Cambridge. Ženské postavě je znemožněno přejít přes trávník a je jí odepřen přístup do knihovny. To se již týká prvních institucí, do nichž byl ženám odepřen přístup: akademické obce a světa knih. Na této univerzitě údajně „vládne mysl, zbavená veškerého kontaktu s realitou (pokud člověk opět nevstoupí na trávník)“.Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 12. Díky omezením přístupu se ale ukazuje, že i toto útočiště mysli podléhá převládajícím společenským pravidlům.
Poté je pozvána na slavnostní večeři; honosné jídlo ukazuje, že univerzita, kde dominují muži, je postavena na zlatých základech. Druhé jídlo se odehrává ve fiktivní ženské koleji „Fernham“; zde se z jednoduchých talířů podává řídká polévka. Vypravěčka si stěžuje na „hanebnou chudobu našeho pohlaví“;Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 25. ženské vysoké školy, financované z darů, se nemohly těšit z generací bohatých mecenášů jako jejich tradiční mužské protějšky.
Vzhledem k tomu, že Virginii Woolfové bylo blízké zejména vzdělávání mladých žen, promlouvají scény na obou vysokých školách přímo k divákům či čtenářům. Jako ženská normalita neprovdané ženy znaly spíše málo placená zaměstnání: v oblasti výchovy dětí, ošetřovatelství nebo v novinářských příležitostných pracích.
Ženské literární dějiny Rozdíl mezi pohlavími je pojímán především v materiální rovině, ale Woolfová popisuje také rozdíl v tradici: každý mužský spisovatel se může opřít o dlouhou řadu vzorů, zatímco ženy nikoli. Vypravěčka se zamýšlí nad „bezpečím a blahobytem jednoho pohlaví a chudobou a nejistotou druhého a nad vlivem tradice nebo jejího nedostatku na mysl spisovatele či spisovatelky“.Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 28.
Představuje sestru Williama Shakespeara, neméně talentovanou Judith Shakespearovou, a ukazuje, co by se stalo se ženou nadanou pro psaní v 16. století: je zesměšňována, odmítána v divadle, nakonec otěhotní a ze zoufalství si vezme život. Tento tragický fiktivní životní příběh je příkladem mnoha autorek literární historie před rokem 1900.
Ve své eseji Woolfová vyzývá ke studiu dějin ženské literatury. Sama se již od roku 1904 objevovala jako literární kritička v The Times Literary Supplement.Rüdiger Ahrens: Virginia Woolf. In: Lexikon der Englischen Literatur. Stuttgart 1979, S. 512. V knize Vlastní pokoj uvádí řadu spisovatelek a vzdává hold Margaret Cavendishové, Dorothy Osborneové, Aphře Behnové, Emily Brontëové, Christině Rossettiové, Jane Austenové a své současnici Marii Stopesové, která psala pod pseudonymem Mary Carmichaelová. U všech – s výjimkou Jane Austenové – se však prý projevoval útlak, nutkání přizpůsobit se a hněv, který narušoval jejich psaní. Podle Woolfové musí být vynikající literatura prosta stranickosti. Pouze materiální zlepšení situace žen může i ony dosáhnout poetického „bílého žáru“ tvůrčího ducha. „Politické umění“ to podle Woolfové nemůže splňovat, jak uvádí Dějiny anglické literatury vydané Hansem Ulrichem Seeberem v roce 1991, protože zaměňuje „propagandu s uměleckou interpretací celku života“.Hans Ulrich Seeber (Hrsg.): Englische Literaturgeschichte. Stuttgart 1991, S. 343f.
Woolfová také vznáší požadavky na současné ženské psaní, a to několik desetiletí před teorií écriture feminine: ženy by měly „psát tak, jak píší ženy, ne tak, jak píší muži“,Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 76. tedy z perspektivy ženy, poeticky zobrazovat „ženskou zkušenost světa“.Hans Ulrich Seeber (Hrsg.): Englische Literaturgeschichte. Stuttgart 1991, S. 343. Tématem této literatury by měly být ženy, jejich prožitky a úvahy, nikoli ženské postavy, které jsou tu jen proto, aby muže přiváděly do bojů ze žárlivosti; literatura potřebuje spíše popisy žen, jaké skutečně jsou, jejich každodenní jednání, myšlení, vztahy mezi sebou i s muži. Je třeba, aby se „nahromaděný, nikdy nepopsaný život“Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 90. stal materiálem literatury; je třeba zapálit pochodeň „v té prostorné komnatě, kde nikdo nikdy nebyl“.Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 85.
Woolfová se toto tvrzení snažila naplnit četnými ženskými postavami ve svých románech. Již výše zmíněná „rozlehlá komnata“ ženského životního prostoru byla v té době z literárního hlediska skutečně téměř „neobjevenou zemí“ (kromě velkých románů Austenové a Brontëové nebo například ženských postav Effi Briestové, paní Jenny Treibelové atd.).
Od té doby feministická literární věda zohlednila poptávku po výzkumu podílu žen na literární historii. Stále více autorek je znovu objevováno, encyklopedie a biografie otevírají ženský podíl na literární historii, který byl až do doby Woolfové z velké části zapomenut. Sama Woolfová byla a je obecně uznávána jako velká spisovatelka moderní doby a je často srovnávána s Marcelem Proustem a Jamesem Joycem.Englische Literaturgeschichte. Hrsg.: Hans Ulrich Seeber. Stuttgart 1991, S. 343f.Rüdiger Ahrens: Virginia Woolf. In: Lexikon der Englischen Literatur. Stuttgart 1979, S. 513.
Uznáván byl také požadavek na znovuobjevení literární tradice spisovatelek. „Sesterstvo“ neboli rodová galerie literárních „matek“ by konečně měla být schopna nahradit nebo doplnit „otce“. Postava Judith Shakespearové si v ženské literatuře také žije vlastním životem. Je možné, že Woolfová znala lehký román Judith Shakespeare od Williama Blacka (1841–1898) alespoň podle názvu. Obvykle se však tato postava interpretuje z Woolfové biografické situace, neboť Shakespeare byl pro každého anglicky mluvícího spisovatele té doby – a zjevně i pro ni – největší otcovskou postavou v literatuře.
Patriarchát Ženy jsou vždy jen předmětem literatury, podotýká vypravěčka: „Uvědomujete si, že jste snad nejčastěji zpracovávaným živočichem ve vesmíru?“.Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 31. Britská knihovna, v jistém smyslu národní paměť Británie, je plná spisů napsaných o ženách autory, kteří ženy otevřeně či skrytě nenávidí; vypravěčka si představuje autora, „který trpěl pocitem, jenž ho nutil bodat perem do papíru, jako by při psaní zabíjel škodlivý hmyz“.Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 35. Patriarchát je všudypřítomný; svět je plný rozhněvaných mužů, kteří potřebují ženy jen jako zrcadla – zrcadla „s magickou a povznášející mocí odrážet postavu muže ve dvojnásobné velikosti“.Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 39. Ve skutečnosti je však trápí strach ze ztráty vlastního přehnaného pocitu vlastní hodnoty – pokud se ženy emancipují, muži ztratí své zrcadlo.