Kareta menší (Lepidochelys kempii), také kareta atlantská nebo kareta Kempova, je druh mořské želvy z čeledi karetovitých. Vyskytuje se pouze v Mexickém zálivu a podél atlantského pobřeží Spojených států amerických až na sever k Newfoundlandu a Novému Skotsku. Kolem 97 % karet hnízdí pouze na jedné lokalitě, a sice podél dlouhé písčité pláže Rancho Nuevo v mexickém státě Tamaulipas. Ještě v roce 1947 zde bylo napočítáno kolem 120–180 tisíc hnízd. Následkem sběru karetích vajec a mláďat za účelem lidské konzumace však populace drasticky poklesla a v roce 1985 bylo napočítáno pouze 702 hnízd, což představuje více než 99% populační pokles během několika desetiletí.
Karetu menší se podařilo zachránit před vyhynutím řadou ochranných opatření, k nimž patří hlavně změny legislativy (zákaz sběru vajec, ochrana dospělých želv a jejich prostředí, změny v technikách komerčního rybolovu) a managementem hnízdišť, který spočívá hlavně v přemisťování snůšek do oplocených částí pláže, kde jsou chráněny před pytláctvím a predací. Díky těmto krokům se druh pomalu zotavuje. Mezi lety 1988–2003 populace karet stoupala o cca 15 % za rok a k roku 2016 se odhadovala na 22 tisíc dospělých jedinců. I tak se jedná o nejohroženější mořskou želvu a jednoho z nejohroženějších obratlovců. Pytláctví již karety tolik neohrožuje a k jejím novodobým hrozbám patří hlavně tralování, predace a znečištění moří.
Délka krunýře želvy dosahuje pouhých 60–70 cm, což z ní činí nejmenšího zástupce mořských želv. Zatímco juvenilní jedinci jsou převážně tmavě šedí, dospělci jsou na horní straně těla světle šedí až šedo-olivově zelení a na spodní straně žlutě krémoví.
Karety žijí samotářsky, avšak každý rok se dospělci sejdou u svého natálního hnízdiště, kde se ve vodě spáří. Měsíc nato samice přichází na břeh, kde v písku vykope jámu a naklade vejce. Snůšku tvoří cca 110 vajec. Po 45–55 dnech inkubace se vyklubou mláďata, která prvních několik let stráví na moři, volně unášena proudem v úkrytu plovoucích společenstev mořských čas či chaluh, jako jsou hroznovice. Po několika letech se začnou stahovat k pobřeží, kde stráví dalších několik let. Kolem věku 12 let pohlavně dospívají a započnou každoroční migraci mezi krmišti a hnízdišti. Dožívají se kolem 30 let, mohou se patrně dožít až 50 let. Živí se hlavně kraby, avšak mohou spořádat různé typy měkkýšů, korýšů, ryb, chaluh, mořských řas, sumek či ostrorepy.
Systematika náhled|Samuel Garman, který pořídil první vědecký popis druhu |vlevo Druh poprvé popsal harvardský zoolog Samuel Walton Garman v roce 1880. Germana kolem roku 1877 na želvu upozornil floridský rybář Richard M. Kemp z ostrova Key West. Kemp Germanovi později i zaslal dva exempláře. Na jeho počest dal Garman nově popsané karetě druhové jméno kempii čili „Kempova“ (běžné jméno želvy v angličtině je , doslova „Kempova mořská želva“), z čehož je odvozen někdy používaný český název kareta Kempova. Po Kempově smrti bylo jméno Lepidochelys kempii vyryto na Kempův náhrobní kámen vedle data jeho narození a úmrtí.
Taxonomické zařazení karety menší bylo zejména v první polovině 20. století předmětem hojných vědeckých debat. Kareta menší byla mj. řazena do rodu Caretta či popisována jako poddruh úzce příbuzné karety zelenavé. Zmatení bylo způsobeno tím, že kareta zelenavá nemá kromě jiného zabarvení žádné jiné vnější morfologické znaky, které by ji viditelně odlišovaly od karety menší. Někdy byla kareta menší dokonce označována jako tzv. bastard karety obecné (), odkazující k domněnce, že kareta menší je kříženec karety obecné a karety obrovské nebo pravé. Od 40. let 20. století však začaly vycházet studie, které na základě etologických i morfologických podkladů zhodnotily karetu menší jako samostatný druh.
K rozpoznání karety menší jako samostatné druhové linie výrazně napomohlo video z roku 1947, které zobrazuje kolem 40 tisíc karet menších na pláži Rancho Nuevo v mexickém státě Tamaulipas během masového příchodu na pláž za účelem kladení vajec (tato událost se označuje španělským výrazem arribada). Toto video bylo objeveno vědeckou komunitou v 60. letech.
Podle DNA analýz se kareta menší vydělila od karety zelenavé někdy před 3–4 miliony lety. Toto období koresponduje s dobou vytvoření Panamské šíje, jež způsobila speciaci obou želv vytvořením nepřekonatelné geografické bariéry. Kareta menší náleží do rodu Lepidochelys, který ještě zahrnuje sesterský taxon karety menší, a sice karetu zelenavou (L. olivacea). Jedná se o jediný rod mořských želv, který zahrnuje více než jeden druh želvy.
Popis náhled|Dospělá kareta menší s patrnými olivovými žluto-zeleno-šedými barevnými přechody a zobákovitým útvarem na horní čelisti Délka krunýře dosahuje pouhých 60–70 cm, což z karety činí vůbec nejmenšího zástupce mořských želv. Váha dospělce se pohybuje kolem 34–45 kg.
Zbarvení dospělé želvy na horní straně těla přechází od světle šedé po šedo-olivově zelenou. Spodní strana je žlutě krémová. Hlava je trojúhelníkového tvaru – nejtlustší je u krku a směrem ke konci čenichu se zužuje. Horní čelist je zakončena zobákovitým útvarem, který směřuje kolmo dolů (jako u papouška). Končetiny jsou přeměněny v pádlovité ploutve. Přední ploutve mají každá jeden dráp, zadní ploutve mají každá dva drápy. Samčí drápy bývají lépe vyvinuty než samičí. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný, snad nejzřetelnějším rozlišovacím znakem je délka ocasu, která u dospělých samců přečnívá karapax (hřbetní část krunýře), zatímco u samic nepřečnívá. V době rozmnožování lze samce rozpoznat podle měkčího plastronu (břišní část krunýře).
Krunýř je značně zploštělý a mnohem více zakulacený než u ostatních mořských želv, které mají krunýře spíše elipsovitě protáhlé. U mohutných jedinců může být krunýř dokonce širší než delší. Typický poměr délky krunýře k jeho šířce je 10:>9. Karapax je hladký a uprostřed má 5 obratlových (vertebrálních) štítků, na které v přední části navazuje nuchální (šíjový) štítek. Karapax má dále 5 párových kostálních (žeberních) a 12 párových marginálních (okrajových) štítků. Štítky se nepřekrývají. Rozeznávacím znakem druhu na plastronu jsou 4 inframarginální štítky (; štítky mezi středními párovými štítky a štítky okrajovými) – kareta obecná má takové štítky 3. Každý inframarginální štítek má poměrně dobře viditelný pór. Do těchto pórů ústní žlázy, které prostřednictvím pórů vylučují tekutinu v případě vyrušení karety. Složení tekutiny bývá různé a její přesný účel není zřejmý, avšak může se jednat o nástroj na zahnání predátorů nebo tekutina může hrát roli v sociálním chování želvy jako je např. načasování masivních příchodů na pláže.
Mláďata želv jsou cele tmavě šedá. Jak mláďata rostou, jejich zabarvení se postupně mění do žlutozelenošedého zabarvení dospělců. Mláďatům se postupně začnou na karapaxu od hlavy směrem k ocasu vyvíjet tři kýly (středový a dva postranní), zatímco na plastronu začínají vyrůstat kýly dva. Tyto hřebenovité útvary jsou nejvýraznější u juvenilních jedinců, u kterých zvláště vyčnívá hřbetní (středový) kýl. Jak želvy rostou, kýly se postupně vytrácí. U subadultních jedinců (cca 3–12 let) zůstává jen nepatrný náznak středového kýlu ve tvaru nízké vyvýšeniny a u dospělých jedinců se kýl úplně ztrácí.
Rozšíření a stanoviště náhled|300x300pixelů|Areál výskytu karet menších. Červený puntík = pláž Rancho Nuevo, kde hnízdí drtivá většina karet; zelená čárka = hlavní oblast výskytu dospělých samců; tmavě modrá = hlavní oblasti výskytu dospělých samic; modrá = areál rozšíření juvenilních a subadultních karet; světle modrá = výskyt zbloudilých karet (takřka jen juvenilní a subadultní jedinci); černé tečky = jedny z potvrzených nálezů zbloudilců Karety menší mají geograficky nejmenší areál výskytu ze všech mořský želv. Těžiště výskytu se nachází v pobřežních vodách Mexického zálivu, kde se vyskytují jak dospělí, tak juvenilní jedinci. Juvenilní karety se hlavně v letních měsících pouští i podél atlantského pobřeží Spojených států amerických na sever až k pobřežním oblastem východního Newfoundlandu a Nového Skotska. S příchodem studenějších podzimních měsíců chladnější vody ze severu postupně vytlačí juvenilní jedince zpět na jih směrem k Mexickému zálivu. V Karibském moři byly karety spatřeny pouze výjimečně.
Zatímco u dospělců dochází ke zbloudění jen velmi vzácně, u juvenilních jedinců se poměrně často stává, že se zatoulají. Ke zbloudění dochází hlavně v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek (bouře apod.). Juvenilní karety byly pozorovány u pobřeží Britských ostrovů, Francie, Azorských ostrovů, Madeiry, Bermud, Iberského poloostrova či dokonce ve Středozemním moři.
Biologie Podobně jako ostatní mořské želvy je i kareta menší dobře uzpůsobena životu pod vodou. Její končetiny jsou přeměněny v pádlovité ploutve a její krunýř je mnohem zploštělejší než u suchozemských želv. Tento hydrodynamický tvar želvám umožňuje snazší pohyb po hladinou. Karety menší dýchají vzduch, takže každé cca 3–4 minuty musí vyplout na povrch, aby se nadechly.
Rozmnožování vlevo|náhled|Mláďata na hnízdě K rozmnožování dochází na jaře na písečných plážích v západních částech Mexického zálivu. Drtivá většina (97 %) všech rozmnožovacích aktivit se děje pouze na jediné lokalitě, a sice na 146 km dlouhé písečné pláži u vesničky Rancho Nuevo v mexickém státě Tamaulipas. Zbývající zahnízdění se dějí na různých plážích Mexika a USA v oblasti Mexického zálivu. Na těchto ostatních lokalitách se většinou nachází jednotky či desítky hnízd.
O námluvách a kopulaci toho není moc známo. Někdy kolem března, cca 30 dní před kladením vajec, do pobřežních vod okolo pláže Rancho Nuevo připlavou dospělí samci a samice, kteří se ve vodě spáří. Páření probíhá zezadu (samec na samici), během kopulace si samec přidržuje samici dlouhými předními ploutvemi. Páření, resp. hnízdění probíhá každý rok nebo jen co druhý rok.
V rámci mořských želv jsou karety menší spolu s karetami zelenavými jedinečné v tom, že svá vejce přicházejí na pláže naklást v časově synchronizovaných masivních skupinách. Tyto události se označují španělským výrazem arribada („příchod“). Jakým způsobem dochází k načasování arribady není úplné vyjasněno, avšak patrně se bude jednat o kombinaci mnohých environmentálních faktorů, jako je teplota vody nebo počasí. V rámci jedné hnízdní sezóny dochází k několika těmto masovým událostem. Každoročně se najde část karet, které se arribad neúčastní a hnízdní samostatně. K hnízdním aktivitám karet menších dochází od cca poloviny dubna do poloviny července. Malé množství želv může sporadicky zahnízdit i v jiných částech roku. náhled|Arribada aneb hromadný příchod karet menších na pláž v Rancho Nuevo Zatímco karety zelenavé hnízdí převážně v noci, karety menší hnízdí během dne. V den hnízdění samice karety vyleze na břeh těsně nad přílivovou zónu k počátku první duny. Během polezu zaryje svůj čenich se zobákem do písku a nasaje vzduch. Toto chování není zcela objasněno. Může karetě pomáhat v identifikaci místa svého narození, v odhadu vlhkosti vzduchu, nebo zda v daném místě nedošlo k zahnízdění jiné karety.
Samice v písku vyhrabe svými zadními ploutvemi dostatečně velkou díru na to, aby do ní nacouvala zadní části těla, až je její horní krunýř zhruba ve stejné výšce jako okolní písek. Na to začne hrabat předními ploutvemi. Vyhrabaná díra je hluboká kolem 35–40 cm a karetě trvá její vytvoření 10–15 minut. Po jejím vykopání samice začne se soustředěným kladením vajec, během kterého karetu nemůže takřka nic vyrušit nebo zastavit v kladení. Po nakladení vajec samice díru zahrabe zadními ploutvemi a s pomocí plastronu vyhladí okolní písek tak, aby po jejich aktivitách bylo co nejméně stop. Po vyhlazení se kareta otočí směrem k oceánu a odplazí se zpět do moře. Celý proces od vylezení z moře po navrácení se zpět zabere 50–60 minut. vlevo|náhled|Vyklubaný jedinec na cestě do moře