Maria Lassnig (8. září 1919 Kappel am Krappfeld – 6. května 2014 Vídeň) byla rakouská malířka, grafička a mediální umělkyně. Významně ovlivnila vývoj malířství dvacátého a počátku jednadvacátého století. Proslavila se především svými autoportréty, celý život se zabývala problematikou těla a tělesnosti. Jako první žena se stala profesorkou umění v německy mluvících zemích. V roce 1988 byla první ženou, které byla udělena Velká rakouská státní cena. V roce 2013 získala cenu Zlatý lev za celoživotní dílo.

Životopis

Mládí a studium Maria Eleonora Gregorc se narodila jako nemanželské dítě v obci Kappel am Krappfeld v Rakousku 8. září 1919. Do svých šesti let vyrůstala u babičky. V roce 1922 se její matka Mathilde Gregorc provdala za pekaře Jakoba Lassniga a Maria se roku 1925 přestěhovala k provdané matce do Klagenfurtu. Od té doby začala používat příjmení Lassnigová. V Klagenfurtu navštěvovala klášterní školu a po jejím ukončení absolvovala kurz učitelky pro základní školy. Malířské nadání se u ní projevilo již v dětství a matka ji podporovala. Maria navštěvovala od šesti do deseti let lekce kreslení. Její kresby z té doby se zachovaly.

Podle záznamů z jejího rodného listu v prosinci 1938 opustila římskokatolickou církev a vrátila se do ní až v dubnu 1959. V Metnitzu (Korutany) působila jako učitelka na jednotřídní obecné škole v letech 1940 až 1941. Opakovaně se sem vracela a v roce 1985 upravila školní budovu jako své letní studio. vlevo|náhled|250x250pixelů|Dům Marie Lassnigové, Klagenfurt Malbu začala studovat v zimním semestru 1940/1941 na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Wilhelma Dachauera. Hledajíc svoji vlastní uměleckou cestu a po neshodách s Dachauerem, pokračovala ve studiu ve třídě Ferdinanda Andriho. Během studia byla považována za apolitickou a ambiciózní studentku. Byla podporována akademií a třikrát v letech 1943, 1944 a 1945 obdržela korutanské Gaustipendiaum. V nacisty vedené instituci si vytvořila koncept „subjektivní barvy“ a rozhodla se zaměřit na hloubkovou analýzu vlastního (tělesného) já.

Po ukončení studií v roce 1945 se vrátila do Klagenfurtu, do ateliéru na Heiligengeist-Platz. Zde se přidala k místní umělecké avantgardě, kam patřili například umělci a spisovatelé jako Arnold Clementschitsch, Michael Guttenbrunner, Max Holzer, Arnulf Rainer nebo Arnold Wande.

Maria Lassnigová objevila surrealismus a kubismus a tyto směry ovlivnily její rané obrazy z čtyřicátých a padesátých let 20. století. V roce 1948 se sblížila s malířem Arnulfem Rainerem a společně v roce 1951 uspořádali výstavu. V témže roce se přestěhovala do Vídně. Nejprve jí Ernst Fuchs daroval svůj starý ateliér a od roku 1952 žila a pracovala v podkrovním bytě na Bräuhausgasse 49. Ve Vídni byla aktivní v uměleckém sdružení „Art Club“, angažovala se i v radikálnější skupině „Hundsgruppe“, jejíž tvorba byla ovlivněna abstraktním expresionismem a akční malbou.

Stipendium ve Francii – 1951 V roce 1951 získala stipendium od Francouzského kulturního institutu, které jí umožnilo třikrát vycestovat do Paříže. Přestože bylo stipendium pouze pro jednu osobu, cestovala společně s přítelem Arnulfem Rainerem. V Paříži se setkali se spisovatelem Paulem Celanem, který jim zprostředkoval schůzku s André Bretonem, seznámili se s Benjaminem Péretem a Toyen. Zaujala je výstava abstraktního umění s obrazy Jacksona Pollocka a George Mathieu. Kanadský malíř Jean-Paul Riopelle jim zprostředkoval setkání s Karlem Appelem, Hansem Hartungem a Wolsem. Od Gisèle Lestrangeové, manželky Paula Celana se Maria Lassnigová naučila techniku suchého leptu. Přes četné kontakty, které si zde vytvořili, se jim nepodařilo prosadit a vystavovat v Paříži.

Vídeňská umělecká avantgarda Téhož roku se Maria Lassnigová i Rainer vrátili do Rakouska a pod vlivem hnutí informelu a abstraktního expresionismu zorganizovali výstavu Mladá nefigurativní malba v Künstlerhaus, v Klagenfurtu. Z pohledu kritiky i veřejnosti byla výstava neúspěšná.

V roce 1954 se Maria Lassnigová vrátila na Akademii výtvarných umění ve Vídni a dalších šest semestrů studovala ve třídě Alberta Parise Gütersloha. Společně s Oswaldem Oberhuberem, Wolfgangem Holleghou, Josefem Miklem, Markusem Prachenskym a Arnulfem Rainerem se začlenila do okruhu kolem Monsignora Otto Mauera (1907–1973), který patřil mezi nejvýznamnější mecenáše umění v Rakousku po druhé světové válce a podporoval začínající umělce a ve Vídni založil v roce 1954 Galerii sv. Štěpána, která se brzy stala galerií vídeňské umělecké avantgardy 50. a 60. let.

Paříž a New York V roce 1961 se Maria Lassnigová vrátila do Paříže. Malovala své první akvarely. Cyklus velkorozměrných obrazů nazvala „Strichbilder“ („čárové obrazy“) a chápala je jako „figuraci tělesných pocitů“.

V roce 1964 jí zemřela matka a smrt se v jejích obrazech začala objevovat velmi často. Trpěla depresemi a onemocněním jater. V roce 1968 odjela do New Yorku a získala ateliér v East Village. Její práce byla v té době odmítána jako „podivná“ a „morbidní“.

Absolvovala kurz sítotisku v Brooklynu a vytvářela velkoformátové sítotisky. V roce 1970 absolvovala kurz animace na Škole výtvarných umění (School of Visual Arts) v New Yorku. Koupila si šestnáctimilimetrovou filmovou kameru a natáčela filmy. V roce 1974 patřila mezi zakladatelky sdružení filmařských feministických umělkyň „Women/Artist/Filmmakers“.

V roce 1977 byly její kresby poprvé uvedeny na výstavě v Albertině ve Vídni a sdružením Kunstverein Kärnten (Korutanské umělecké sdružení) v Klagenfurtu.

Umělkyně a profesorka náhled|239x239pixelů|Její hrob na hřbitově ve Vídni V roce 1980 se vrátila z USA do Vídně. Byla první ženou v německy mluvícím světě, která se stala profesorkou na Vídeňské univerzitě užitého umění. Vedla mistrovský kurz teorie designu – experimentální design a vyučovala malbu, kresbu a film. Na univerzitě učila až do roku 1997."Maria Lassnig Master CV" Petzel Gallery, Retrieved 17 April 2014. Mezi její studenty patřily například Guido Hoffmann (grafik), Mara Mattuschka (výtvarnice a filmařka), Bady Minck (filmař a producent) nebo Sabine Groschup.

V roce 1980 spolu s mediální umělkyní Valie Export reprezentovala Rakousko na Benátském bienále. V roce 1982 založila první výukové studio animace v Rakousku, které existuje dodnes.

Maria Lassnigová zemřela 6. května 2014 ve Vídni, ve věku 94 let. Je pohřbena na Vídeňském ústředním hřbitově.

Dílo

Umělecká cesta Zásadní pro její umělecký život a další vývoj byla druhá polovina čtyřicátých let 20. století. Začínala pracovat na kresbách zaměřených na pocity těla, snažila se převést své tělesné pocity do obrazu. V padesátých letech bylo její dílo spojeno s informelem a abstraktní malbou. Zpracování gesta přivedlo autorku k akční malbě. Následně tělesná gesta rozvíjela figurálně, až do osmdesátých let. Její snahou bylo zachytit tělo jako „schránku“, kde se uskutečňují nejen biologické, fyziologické a sexuální pochody, ale také procesy poznávání.

Pařížský pobyt završila abstraktními malbami, které vyjadřují intenzitou zářivých barev „figuraci tělesných pocitů“. V sedmdesátých letech 20. století vymyslela pro tento přístup termín „vědomí o těle“. Také přejmenovala některá ze svých dřívějších děl, např. abstraktní kubistickou kresbu z roku 1947 nazvala „Self-portrait Body Awareness“. S konceptem "Body Awareness (tělesnost)" je Maria Lassnigová považována za předchůdkyni feministického body artu i vídeňského akcionismu. náhled|299x299pixelů|Lassnigová před obrazem Doppelselbstporträt mit Kamera (Dvojportrét s kamerou), 1974, New York Maria Lassnigová o sobě řekla:

V sedmdesátých letech 20. století se stal film součástí její umělecké praxe. O animovaném filmu neuvažovala odděleně od malby a zkušenost s filmem měla také svůj podíl na radikalizaci malířského stylu při jejím pobytu v USA.

V osmdesátých letech opustila „realistické“ prezentace a vrátila se k abstraktním obrazům vyjadřujícím „vnímání těla“. Malířka se celou tvorbou snažila narušovat dualitu těla a duše, kterou byla po tisíciletí ovládána západní filozofie a společnost, a tedy dualitu muže a ženy. Dokazovala, že k poznání lze dospět stejně myslí, jako tělem. Svoji identitu nebo také své „já“ hledala v dialogu s věcmi, s nimiž žila, nebo které odmítala (například sounáležitost žen s „domovem“ (nábytek, kuchyňské náčiní), nebo když se cítila ohrožena (zbraně – jako symboly válečných konfliktů ve světě), v dialogu se zesnulou matkou, s mužem, se zvířetem…

Svými „protetickými“ autoportréty, které byly tvořeny bizarní směsicí těl a předmětů, glosovala umělkyně stále techničtější a uměle vytvářenou povahu lidské existence.

Náměty čerpala také z mytologie a využívala i archaické prvky. Existenciálními tématy (iluze, vztah mezi pohlavími, pomíjivost, smrt a destrukce) se začala zabývat v roce 1998 a započala tak etapu „drastických obrazů“. Svůj poslední portrét – „Autoportrét se štětcem“, dokončila v roce 2013.

Dílo Marii Lassnigové, které obsáhlo období druhé poloviny 20. století, významně ovlivnilo i další generace umělců, pro které je tělo a tělesnost zásadním tématem. Je považovaná za jednu z nejdůležitějších umělkyní dvacátého století, která se stala průkopnicí ženské emancipace v uměleckém světě mužů.

Výstavy Teprve v šedesáti letech se jí začalo dostávat zaslouženého uznání. Svoje umělecká díla vystavovala na samostatných mezinárodních výstavách, například „Maria Lassnig“ ve vídeňském Museum Moderner Kunst (1985), „From the Inside Out“ v amsterodamském Stedelijk Museum (1994), „Drawings and Watercolors 1946-1995“ v pařížském Centre Georges Pompidou (1995), „Maria Lassnig“ ve vídeňském MUMOKu (1999) a v londýnské Serpentine Gallery (2008) nebo newyorském MoMA PS1 (2014).

Zúčastnila se výstavy Documenta 7 (Kassel, 1982), 46. benátského bienále (1995), 4. istanbulského bienále (1995), výstavy Documenta X (Kassel, 1997) i řady skupinových výstav, jako byly „Broken Mirror“ v Kunsthalle Wien (1993), „Féminin-Masculin“ v Centre Georges Pompidou (1995), „Wack! Art and the Feminist Revolution“ v Museum of Contemporary Art, Los Angeles (2007).

Další výstavy:

1987 – Rakouští umělci současnosti: Práce na papíře; Kermer Collection, Stuttgart, Galerie v Taxispalais, Innsbruck 2009 – Přítomnost linky, Pinakothek der Moderne, Mnichov 2009 – V zrcadle možností, akvarelů a kreseb od roku 1947 dodnes, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem 2009 – Maria Lassnig. Devátá dekáda, MUMOK, Vídeň 2010 – Maria Lassnig. Umění mě dělá mladším a mladším, Městská galerie v Lenbachhaus, Mnichov 2012/2013 – Maria Lassnig. The Place of Images, Neue Galerie Graz, Graz 2013 – Maria Lassnig. Místo obrazů, sál současného umění Deichtorhallen, Hamburk 2014 – Maria Lassnig. Se zvláštním zaměřením na autoportréty umělkyně, MoMA PS1, New York 2016 – Maria Lassnig (1919-2014). Dar pro Neue Galerie Graz, Neue Galerie Graz, Graz. 2017 – Maria Lassnig. Muzeum Folkwang, Essen 2017 – Maria Lassnig. Dialogy. Retrospektiva kreseb a akvarelů. Albertina, Vídeň (2018 vystaveno také v Kunstmuseum Basel). 2018 – Maria Lassnig. Vztahy. Muzeum umění St. Gallen. 2019 – Kontrola karoserie. Martin Kippenberger-Maria Lassnig. Městská galerie v Lenbachhaus, Mnichov 2019 – Maria Lassnig. Způsoby bytí. Muzeum Stedelijk, Amsterdam; také Albertina, Vídeň 2020 – Body.Feeling – Maria Lassnig z kolekce Klewan. Muzeum Böttcherstrasse, Brémy 2021/2022 – Maria Lassnig. Klewanova sbírka . Muzeum Kaethe Kollwitz, Kolín nad Rýnem

2018 – Retrospektivní výstava v Praze Výstava „ Maria Lassnig 1919–2014“ se konala v Národní galerii od 16. února do 17. června 2018 a představila průřez její tvorbou – malby, kresby, sochy, ale i film a filmové animace. Výstava byla upravenou a rozšířenou verzí výstavy z roku 2016, která se uskutečnila v galerii Tate v Liverpoolu, v Anglii. Výstava patřila mezi největší retrospektivu avantgardní multimediální umělkyně mimo rodné Rakousko.

Galerie

Ocenění V roce 1988 jí byla udělena Velká rakouská státní cena.