náhled|Plakát mírového hnutí: Izraelská a palestinská vlajka a slovo mír v arabštině a hebrejštině. Podobné obrázky používá několik skupin podporujících dvoustátní řešení konfliktu Dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vznik nezávislého Státu Palestina vedle Státu Izrael na západ od řeky Jordán. Hranice mezi oběma státy je stále předmětem sporů a jednání, přičemž palestinští a arabští představitelé trvají na „hranicích roku 1967“, což Izrael neakceptuje. Území bývalého Britského mandátu Palestina (včetně západního Jeruzaléma), které se nestalo součástí palestinského státu, by bylo i nadále součástí Izraele.
V roce 1947 přijalo Valné shromáždění OSN plán na rozdělení Palestiny, který byl arabskými představiteli odmítnut. V roce 1974 vyzvala rezoluce OSN k vytvoření „dvou států, Izraele a Palestiny... vedle sebe v bezpečných a uznaných hranicích“ spolu se „spravedlivým řešením otázky uprchlíků v souladu s rezolucí OSN č. 194“. Hranice Státu Palestina by „vycházely z hranic před rokem 1967“. Poslední rezoluce z listopadu 2013 byla schválena poměrem 165:5, přičemž 6 členů se zdrželo hlasování; Izrael a Spojené státy hlasovaly proti.
Palestinské vedení se k této koncepci hlásí již od arabského summitu ve Fesu v roce 1982. Izrael považuje kroky palestinských představitelů směřující k mezinárodnímu uznání Státu Palestina za jednostranné. Tvrdí také, že nejsou v souladu s vyjednaným dvoustátním řešením. Izraelská vláda pod vedením Benjamina Netanjahua v roce 2025 uznání státu Palestina opakovaně vyloučila. Naopak hovořila o kompletní anexi palestinských území.
náhled|Mapa Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, 2011. Dohodnout se na přijatelných hranicích je hlavním problémem dvoustátního řešení náhled|Oblast C Západního břehu Jordánu kontrolovaná Izraelem (modře a červeně), prosinec 2011 V roce 2009 bylo oznámeno, že ačkoli průzkumy veřejného mínění trvale ukazují, že většina Izraelců a Palestinců je pro vyjednané dvoustátní řešení, „roste rozčarování“ z dvoustátního řešení. Celkem 60 % Palestinců v roce 2014 uvedlo, že konečným cílem jejich národního hnutí by mělo být „usilovat o znovuzískání celé historické Palestiny od řeky k moři“. Průzkum zveřejněný v roce 2021 Palestinským centrem pro politiku a průzkumy ukázal, že dvoustátní řešení podporuje pouze 39 % Palestinců. Další zpráva, kterou v roce 2021 zveřejnila RAND Corporation, zjistila, že Izraelci napříč politickým spektrem jsou proti dvoustátnímu řešení.
Diplomatických snah o realizaci dvoustátního řešení bylo mnoho, počínaje Madridskou konferencí v roce 1991. Následovaly dohody z Osla z roku 1993 a neúspěšný summit v Camp Davidu v roce 2000, po němž následovala jednání v Tabě na začátku roku 2001. V roce 2002 Liga arabských států navrhla Arabskou mírovou iniciativu. Poslední iniciativou, která dopadla rovněž neúspěšně, byla mírová jednání v letech 2013–2014. Průzkum mezi odborníky z roku 2021 ukázal, že 52 % z nich se domnívá, že dvoustátní řešení již není dosažitelné; 77 % se domnívá, že pokud by se ho nepodařilo dosáhnout, výsledkem by bylo „jednostátní řešení podobné apartheidu“.
Historie dvoustátního řešení První návrh na vytvoření židovského a arabského státu v Britském mandátu Palestina byl předložen ve zprávě Peelovy komise z roku 1937, přičemž mandát se nadále vztahoval pouze na malou oblast zahrnující Jeruzalém. Doporučený návrh na rozdělení odmítla arabská komunita v Palestině a přijala ho většina židovského vedení.
Rozdělení bylo znovu navrženo v plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947. Navrhoval trojí rozdělení, opět s odděleným Jeruzalémem pod mezinárodní správou. Plán rozdělení byl židovským vedením přijat. Plán však odmítlo vedení arabských národů a palestinské vedení, které se postavilo proti jakémukoli rozdělení Palestiny a proti jakékoli nezávislé židovské přítomnosti v oblasti. Po zániku Britského mandátu Palestina vypukla v roce 1948 arabsko-izraelská válka o kontrolu nad sporným územím, která skončila dohodami o příměří z roku 1949. Výsledkem války byl útěk nebo vyhnání 711 000 Palestinců, které Palestinci nazývají Nakba, z území, z nichž se stal Izrael. Namísto vytvoření palestinského státu na území, které Izrael nekontroloval, se arabské státy rozhodly podporovat Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě a palestinští uprchlíci zůstali bez státní příslušnosti.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a uznání práv Palestinců Po šestidenní válce v roce 1967 Rada bezpečnosti OSN jednomyslně přijala Rezoluci č. 242, v níž vyzvala Izrael ke stažení z území okupovaných během války výměnou za „ukončení všech nároků nebo válečných stavů“ a „uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti každého státu v oblasti“. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která vznikla v roce 1964, rezoluci ostře kritizovala s tím, že omezuje otázky Palestiny na problém uprchlíků.
V září 1974 navrhlo 56 členských států, aby byla „otázka Palestiny“ zařazena jako bod na pořad jednání Valného shromáždění. V rezoluci přijaté 22. listopadu 1974 Valné shromáždění potvrdilo práva Palestinců, která zahrnovala „právo na sebeurčení bez vnějších zásahů“, „právo na národní nezávislost a svrchovanost“ a „právo na návrat do svých domovů a na svůj majetek“. Od té doby byla tato práva potvrzována každý rok.
Organizace pro osvobození Palestiny souhlasí s dvoustátním řešením První náznak, že by OOP byla ochotna přijmout dvoustátní řešení (alespoň na přechodnou dobu), vyslovil Saíd Hamámí v 70. letech.
Rezoluce Rady bezpečnosti z června 1976, které podporovaly dvoustátní řešení založené na hranicích z doby před rokem 1967, byly vetovány Spojenými státy, které podporovaly dvoustátní řešení, ale tvrdily, že o hranicích musí jednat přímo strany. Tato myšlenka měla od poloviny 70. let 20. století drtivou podporu Valného shromáždění OSN.
Palestinská deklarace nezávislosti z 15. listopadu 1988, která se odvolávala na plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 a obecně na „rezoluce OSN od roku 1947“, byla interpretována jako nepřímé uznání Izraele a podpora dvoustátního řešení. Plán na rozdělení byl použit k legitimizaci palestinské státnosti. Následná upřesnění byla považována za první výslovné palestinské uznání Izraele.
Diplomatické snahy náhled| Po vypuknutí první intifády v roce 1987 se věnovala značná diplomatická práce vyjednávání o dvoustátním řešení mezi stranami, počínaje Madridskou konferencí v roce 1991. Nejvýznamnějším z těchto jednání byly dohody z Osla, které oficiálně rozdělily palestinské území do tří administrativních celků a vytvořily rámec pro to, jak dnes funguje velká část politických hranic Izraele s palestinskými územími. Dohody vyvrcholily summitem v Camp Davidu v roce 2000 a následnými jednáními v Tabě v lednu 2001, ale konečné dohody nebylo nikdy dosaženo. Násilné vypuknutí druhé intifády v roce 2000 ukázalo zklamání palestinské veřejnosti z dohod z Osla a přesvědčila mnoho Izraelců, že jednání byla marná.
O možném dvoustáním řešení diskutovali představitelé Saúdské Arábie a USA. V roce 2002 navrhl saúdskoarabský korunní princ Abd Alláh bin Abd al-Azíz (který byl v letech 2005 až 2015 králem) Arabskou mírovou iniciativu, která získala jednomyslnou podporu Ligy arabských států, zatímco izraelští představitelé odmítají o této iniciativě diskutovat. Prezident Bush oznámil svou podporu palestinskému státu, čímž otevřel cestu k Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1397 podporující dvoustátní řešení.
Na konferenci v Annapolis v listopadu 2007 tři hlavní strany – Organizace pro osvobození Palestiny, Izrael a USA – vydaly společné prohlášení, které se stalo základem pro další jednání. Dohody se však nepodařilo dosáhnout. náhled|Strana Fatah, kterou vede palestinský prezident Mahmúd Abbás (vpravo), podporuje dvoustátní řešení Po konfliktu, který vypukl mezi dvěma hlavními palestinskými stranami, Fatahem a Hamásem, převzal Hamás kontrolu nad Pásmem Gazy, čímž se Palestinská autonomie rozdělila na dvě politické strany, z nichž každá se prohlašuje za skutečné zástupce palestinského lidu. Fatah ovládal Palestinskou autonomii na Západním břehu Jordánu a Hamás vládl v Gaze.
Poslední iniciativou byla mírová jednání v letech 2013–2014 pod vedením Johna Kerryho, ministra zahraničních věcí USA. Ani při těchto jednáních se nepodařilo dosáhnout dohody.
Krátce po nástupu do úřadu amerického velvyslance v Izraeli se v červnu 2025 k dvoustátnímu řešení vyjádřil Mike Huckabee: „USA mají pochyby o vzniku palestinského státu“.
V září 2025 proběhlo v OSN hlasování o přijetí tzv. Newyorské deklarace, která popisuje konkrétní kroky k mírovému řešení izraelsko-palestinského konfliktu na základě dvoustátního řešení. Valné shromáždění OSN v poměru 142-10-12 (pro-proti-zdrželo se) deklaraci přijalo. Česko se zdrželo. Proti byly například státy Izrael, USA, Maďarsko. V téže době podpořil dvoustátní řešení (a tím uznávání státu Palestina) i Evropský parlament. Již v roce 2024 uznaly stát Palestina evropské země Španělsko, Norsko, Irsko a Slovinsko. V roce 2025 se přidaly Spojené království a Portugalsko. Z neevropských západních zemí došlo k uznání v Kanadě a v Austrálii.
Fungování Do roku 2010, kdy měly být obnoveny přímé rozhovory, pokračující růst osad na Západním břehu Jordánu a pokračující silná podpora osad ze strany izraelské vlády značně zmenšily území a zdroje, které by byly k dispozici palestinskému státu, což mezi Palestinci a levicovými Izraelci vyvolalo pochybnosti o tom, zda je dvoustátní řešení nadále možné. V lednu 2012 zpráva vedoucích představitelů Evropské unie o východním Jeruzalémě konstatovala, že pokračující osídlovací aktivity Izraele a špatná situace palestinského obyvatelstva ve východním Jeruzalémě i v oblasti C snižují pravděpodobnost dvoustátního řešení. Ministerstvo zahraničních věcí Izraele tuto zprávu odmítlo s tím, že je „založena na částečném, neobjektivním a jednostranném zobrazení skutečnosti“. V květnu 2012 Evropská rada zdůraznila své „hluboké znepokojení nad vývojem na místě, který může znemožnit dvoustátní řešení“.
Dne 29. listopadu 2012 Valné shromáždění OSN hlasovalo 138 hlasy pro, 9 proti a 46 zdrženými hlasy o uznání Palestiny jako „nečlenského pozorovatelského státu“. Následujícího dne oznámil izraelský premiér Benjamin Netanjahu výstavbu 3 000 nových domů na území východně od východního Jeruzaléma, v oblasti označované jako „E-1“. Tento krok okamžitě kritizovalo několik zemí, včetně Spojených států, a izraelští velvyslanci byli mimo jiné osobně předvoláni k jednání s vládními představiteli ve Spojeném království, Francii a Německu. Obamova administrativa označila izraelské rozhodnutí o výstavbě domů za „kontraproduktivní“, zatímco Austrálie uvedla, že stavební plány „ohrožují fungování dvoustátního řešení“. Tvrdí totiž, že navrhovaná osada E-1 by fyzicky rozdělila území pod kontrolou Palestinské autonomie na dvě části, neboť rozsah Palestinské autonomie nesahá až k řece Jordán a Mrtvému moři. Izraelská strana práce vyjádřila podporu dvoustátnímu řešení, přičemž Jicchak Herzog prohlásil, že by to bylo „v zájmu Izraele“. náhled|Izraelský premiér Netanjahu dlouhodobě odmítá dvoustátní řešení V březnu 2015 Netanjahu prohlásil, že za jeho vlády palestinský stát nevznikne, a zároveň uvedl, že nesouhlasí s řešením probíhajícího konfliktu mezi dvěma národy v podobě jednoho státu.
Po uznání Jeruzaléma Trumpovou administrativou v prosinci 2017 palestinští představitelé uvedli, že tato změna politiky „ničí mírový proces“ a že toto rozhodnutí nepřímo znamená, že se Spojené státy „vzdávají své role mírového zprostředkovatele“, který již nemůže v mírovém procesu vystupovat jako prostředník, protože Spojené státy nejsou neutrálním prostředníkem jednání.