Lucien Tesnière () byl přední a vlivný francouzský lingvista. Narodil se 13. května 1893 v Mont-Saint-Aignan. Od roku 1924 přednášel () ve Štrasburku a od roku 1937 byl profesorem v Montpellier. Publikoval mnoho odborných článků a knih o slovanských jazycích. Jeho význam v historii lingvistiky však spočívá především v rozpracování přístupu k syntaxi přirozených jazyků, známého jako závislostní syntax. Své teorie prezentoval v knize Éléments de syntaxe structurale (Prvky strukturální syntaxe), která vyšla až po jeho smrti v roce 1959.Tesnière se kvůli nemoci ke konci svého života nedožil publikace své nejdůležitější práce. Jeho stěžejní dílo, kniha Éléments vyšla pět let po jeho smrti díky úsilí jeho přátel, rodiny (zvláště Madame Tesnièrové) a jeho prvních studentů. Tito jeho obdivovatelé zajistili, že zanechané rukopisy byly v letech po jeho smrti uspořádány a převedeny do knižní podoby. V knize navrhuje rafinovanou formalizaci syntaktické struktury podporovanou mnoha příklady z různých jazyků. Zemřel v Montpellier 6. prosince 1954.
Tesnière rozpracoval mnoho konceptů v moderním studiu syntaxe považovaných za samozřejmé a prezentoval je v Éléments. Podrobně rozpracoval koncept valence, přičemž rozlišování mezi argumenty (aktanty) a adjunkty (cirkumstanty, ), které valná většina teorií syntaxe nyní uznává a staví na nich, bylo ústředním pro Tesnièrovo pojetí. Tesnière je přesvědčen, že syntax je autonomní na morfologii a sémantice, i když se jeho přístup v mnohém odlišuje od generativní gramatiky, která považuje syntax za zvláštní modul lidského mozku pro jazyk.
Životopis Lucien Tesnière se narodil na 13. května 1893 v Mont-Saint-Aignan, nyní předměstí Rouenu na severozápadě Francie. Ve škole studoval latinu, řečtinu a němčinu. Jako mladý muž pobýval v Anglii, Německu a Itálii.Zde uvedené biografické informace jsou zkrácenou verzí životopisu vytvořeného v překladu úvodu k anglické verzi Éléments. Viz Kahane a Osborne (2015). Když vypukla 1. světová válka, byl zapsán na Sorbonně (Université de Paris) a Universität Leipzig, kde studoval germánské jazyky. 12. srpna 1914 byl mobilizován a 15. října 1914 poslán do přední linie. 16. února 1915 byl zajat a internován v táboře v Merseburgu se 4000 dalšími vězni z různých národů. Během 40 měsíců v zajetí pokračoval v intenzivním studiu jazyků. Pracoval také pro německé úřady jako překladatel angličtiny, ruštiny, italštiny a němčiny.
Po válce pokračoval ve studiích na Sorbonně. Studoval s Josephem Vendryesem, a navštěvoval přednášky Antoina Meilleta, předního francouzského lingvisty první poloviny 20. století, na Collège de France. V roce 1920 byl Tesnière pozván jako přednášející francouzštiny na Univerzitu v Lublani (nyní hlavní město Slovinska), kde sepsal svou doktorskou diplomovou práci o vymizení duálu ve slovinštině. V Záhřebu se oženil s Jeanne Roulier a měl s ní tři děti.
V únoru 1924 byl Tesnière jmenován profesorem slovanských jazyků a literatury na Université de Strasbourg, kde učil ruštinu a staroslověnštinu. V roce 1937 byl Tesnière jmenován profesorem srovnávací gramatiky () na Université de Montpellier.
Během druhé světové války Tesnière pracoval jako kryptografický důstojník pro vojenskou rozvědku (). Po válce v roce 1947 těžce onemocněl a jeho zdraví zůstalo špatné až do jeho smrti 6. prosince 1954. Jeho stěžejní dílo, Éléments de syntaxe structurale, bylo publikováno v roce 1959, pět let po jeho smrti, díky dlouhodobému úsilí jeho ženy Jeanne a pomoci kolegů a přátel. Byl dále revidováno a druhé vydání vyšlo v roce 1966.
Ústřední myšlenky v Tesnièrově koncepci syntaxe Následující podkapitoly se zabývají některými ústředními myšlenkami a koncepty v Tesnièrově přístupu k syntax. Dotýká se následujících oblastí: spojení, nezávislost syntaxe, centrální postavení slovesa, stemmata, jazyky dostředivé (s hlavou na začátku) a odstředivé (s hlavou na konci), valence, aktanty a cirkumstanty, a převod.
Spojení Tesnière rozlišuje 3 druhy vztahů mezi větnými členy:
Spojení () je vztah závislosti mezi řídicím a podřízeným prvkem Junkce () obvykle nazývané koordinační spojení, která spojují slova s ekvivalentní funkcí na stejné úrovni Anafora () vyjadřuje sémantický vztah mezi dvěma prvky označujícími stejnou realitu
Prezentaci své syntaktické teorie Tesnière začíná pojmem spojení. Spojení jsou přítomná mezi slovy vět. Spojují slova dohromady, vytvářejí jednotky, kterým lze přiřadit význam. Tesnière píše:
„Žádné slovo ve větě není izolované jako ve slovníku. Mysl vnímá spojení mezi slovem a jeho sousedy. Souhrn těchto spojení tvoří konstrukci věty. Tato spojení nejsou ničím indikována, ale je absolutně klíčové, že jsou vnímána myslí; bez nich by věta nebyla srozumitelná. …, věta jako Alfred parle není složena jen ze dvou prvků Alfred a parle, ale ze tří; první prvek je Alfred, druhý parle, a třetí je jejich spojení, bez kterého by to nebyla věta. Říkat, že věta typu Alfred parle sestává pouze ze dvou prvků, znamená ji analyzovat povrchně, čistě morfologicky, se zanedbáním nezbytného aspektu, kterým je syntaktické spojení.“Zde citovaná pasáž je převzata z první stránky Éléments (1966).
Tesnière nazývá asymetrická spojení, která popisuje v této pasáži, závislosti (Kapitola 2), z čehož vychází název závislostní gramatika.Tesnière termín závislostní gramatika pro popis syntaktické teorie, kterou navrhl, nikde nepoužívá. Tento koncept vznikl až později v 60. letech 20. století, když Tesnièrovy teorie byly přijaty a zhodnoceny. Dvě slova, které jsou spojeny závislostí, nemají stejný status, ale jedno slovo je řídicí, a druhé je podřízené. Tesnière nazýval řídicí slovo řídicí člen, a řízené slovo podřízeným členem.Tyto klíčové termíny (řídicí a řízený člen) jsou poprvé prezentovány v kapitole 2 Éléments (1966:13). Vyhodnocení všech spojení mezi slovy ve větě umožnilo Tesnièrovi přiřadit větě konkrétní syntaktickou strukturu, kterou reprezentoval pomocí stemmat (viz níže).
Protiklad mezi strukturálním a lineárním uspořádáním Tesnière odmítal vliv morfologie na syntax.V kapitole 15 Tesnière uvádí, že morfologie a syntax jsou samostatné domény (1966:34). Tím zahájil odklon od lingvistické tradice, která byla zaměřena na konkrétní tvary jako například afixy a flektivní vzory spojené se studiem klasických jazyků (latiny a řečtiny). Tesnière tvrdil, že studium syntaxe se nesmí omezovat na zkoumání konkrétních forem, ale že musí vycházet ze zkoumání jejich spojení (jak je popsáno výše). Poukazoval na klíčový koncept innere Sprachform 'vnitřní řečové formy', čímž navazoval na Wilhelma von Humboldta.Tesnière poprvé zmiňuje Wilhelma von Humboldta a innere Sprachform v kapitole 1 (1966:13). Protože innere Sprachform (tj. spojení) je abstraktní, nemůžeme ji uznat a zkoumat ústřední roli, kterou hraje v syntaxi, tím, že se zaměříme pouze na konkrétní formy. Jinými slovy, Tesnière tvrdil, že syntax je do značné míry nezávislá na morfologii.
Tesnière také považoval syntax a sémantiku za oddělené domény jazyka. Pro ilustraci tohoto oddělení vytvořil nesmyslnou větu Le silence vertébral indispose la voile licite 'Obratlové ticho indisponuje přípustnou plachtu'.Tato nesmyslná věta je rozebírána v kapitole 20 (1966:40-42). Zdůrazňoval, že věta je sice nesmyslná, ale z pohledu syntaxe je dobře utvořená, protože tvary slov a jejich pořadí je správné. Noam Chomsky učinil totéž se svou proslulou větou „Colorless green ideas sleep furiously“.Všimněte si, že Tesnière zemřel v roce 1954, zatímco Chomského proslulá věta se objevuje v jeho knize Syntaktické struktury z roku 1957 (1957:15).
Ačkoli se Tesnière i Chomsky shodují v 'nezávislosti syntaxe', jejich koncepty jsou zcela odlišné a nelze je zaměňovat. Hlavní rozdíl je v akvizici jazyka, které je pro Chomského elementární; Chomsky uvádí, že syntax je vrozený psychologický jev. Naproti tomu Tesnièrův základní koncept nezávislosti syntaxe jako protikladu mezi strukturálním a lineárním pořadím, je zcela nepsychologický. Tesnièrova gramatika není míněna jako teorie jazyka, ale jako nástroj pro lingvistickou analýzu. Tesnière argumentuje pro jednosměrné spojení mezi významem a výrazem:„Když mluvíme, není naším záměrem hledat poté význam v existujícím řetězci fonémů, ale spíše dát snadno sdělitelnou formu myšlence, která formu předchází, a která je jediným důvodem její existence“Tesnièrův koncept jazyka je založený na myšlence, že význam věty spočívá v sémantické rovině, která je dvourozměrná (nelineární). Naopak věta patří k výrazové rovině, která je jednorozměrná (lineární). Když je nelineární význam vtěsnáván do lineární formy, je třeba jeho strukturu rozbít. Výsledek neodráží logiku nebo psychologii, ale pouhou nezbytnost. Gramatika je pro Tesnièra sémantickou a nelineární analýzou lineární větné formy.
Centrální postavení slovesa Tesnière odmítl binární dělení věty na podmět a predikát, což je převládající přístup ve studiu syntaxe, a toto dělení nahradil centrálním postavením slovesa.Tesnière popisuje binární dělení a centrální postavení slovesa v kapitolách 48-49 Éléments (1966:102-105). Uvádí, že dělení pramení z logiky a v lingvistice nehraje žádnou roli. Za výchozí bod (kořen) každé větné struktury považuje sloveso (píše, že sloveso je středem „malého dramatu“), a všechny další prvky věty jsou přímo nebo nepřímo závislé na slovesu. Jejich rozlišování Tesnière znázornil grafickou reprezentací (stemmatem) francouzské věty Alfred parle lentement 'Alfred mluví pomalu' a latinské věty Filius amat patrem 'Syn miluje otce':Následující dvě stemmata jsou z kapitoly 48 Éléments (1966:102).
Centrální postavení slovesa
Výše uvedený diagram francouzské věty znázorňuje binární dělení, které Tesnière odmítá; věta je rozdělena na dvě složky, podmět Alfred a predikát parle lentement. Latinská věta níže znázorňuje centrální postavení slovesa, se kterým se Tesnière ztotožňuje; sloveso amat je kořenem věty a podmět filius a předmět patrem jsou na něm závislé členy. Význam tohoto rozlišování spočívá v celkovém chápání větné struktury, které pramení z těchto soupeřících názorů. Syntaktické teorie, které vycházejí z binárního dělení, pravděpodobně budou používat frázové gramatiky (složkové), zatímco syntaktické teorie, které vycházejí z centrálního postavení slovesa, budou pravděpodobně závislostní gramatiky.
Stemmata Tesnière pro reprezentaci chápání struktury a syntaxe studovaných vět široce používal stromové diagramy. Tyto diagramy nazýval stemmata – Éléments jich obsahuje více než 350. Tato stemmata ukazují spojení a způsob, jakým spojení organizují slova ve větách do hierarchických struktur, napříkladDva zde uvedené příklady jsou anglickými překlady francouzských originálů. Většina stemmat, které Tesnière vytvořil, zachycovala (samozřejmě) francouzské věty a fráze, (protože Tesnière byl Francouz).
Stemmata 1.1