Národní odborová ústředna zaměstnanecká (zkratka NOÚZ) byla jediná Němci povolená odborová centrála působící v letech 1939 až 1945 po celém území Protektorátu Čechy a Morava. Vznikla nuceným sloučením některých již dříve existujících odborových organizací a jejím účelem bylo ovládat české pracující v protektorátu s cílem posílit nacistickou válečnou výrobu. Vedení NOÚZ sloužilo k prosazování zájmů německé okupační politiky na území protektorátu, ale ke konci roku 1944 a na jaře roku 1945 vznikla uvnitř ústředny revoluční odborářská odbojová organizace. Ta se v roce 1945 zapojila do pražského květnového povstání a vytvořila platformu pro vznik jednotných odborů představovaných Ústřední radou odborů (ÚRO) a Revolučním odborovým hnutím (ROH).
Historie
Vznik NOÚZ vpravo|náhled|Bývalý Odborový dům Na Perštýně Před podepsáním mnichovské dohody a těsně po tomto aktu existovalo v prvorepublikovém Československu několik odborových uskupení. K těm největším patřilo Odborové sdružení československé (OSČ) a Československá obec dělnická (ČOD). Pokusy o sloučení těchto odborových centrál v době před okupací Čech a Moravy Německem se ale nezdařily.
Bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy dne 15. března 1939 bylo založeno Národní souručenství (NS) jako jediné povolené politické hnutí v Protektorátu Čechy a Morava s cílem sjednotit a povzbudit český národ. Mělo upevňovat národní pospolitost a vztah k Německé říši, prosazovat sociální spravedlnost a cílilo také na výchovu mládeže. A bylo to právě Národní souručenství, jehož vedení se obávalo samostatně působících odborů, především mělo strach z jejich přílišného vlivu na pracující i ze síly, plynoucí potenciálně z velkého odborového majetku.
Na základě jednání mezi NS a odbory byla 22. června 1939 uzavřena dohoda, která uznávala právě vznikající Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou (NOÚZ) jako jediného reprezentanta odborového hnutí na území protektorátu. Oficiálně vznikla NOÚZ sloučením stávajících odborových organizací o něco později (30. června 1939) na základě výměru protektorátního Ministerstva vnitra.
Činnost 21 dělnických jednot koordinovalo Ústředí jednot dělnických, aktivity 6 soukromozaměstnaneckých jednot řídilo Ústředí jednot soukromých. Obě tato ústředí byla společně zastřešena NOÚZ. (Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVZ) vzniklo, ale nebylo zahrnuto pod NOÚZ a s politickou podporou Národního souručenství zůstalo jako samostatná odborová ústředna.)
Za NOÚZ se postavila protektorátní vláda generála Aloise Eliáše a nakonec došlo ke kompromisu. NOÚZ se musela loajálně přihlásit k Národnímu souručenství, což vedlo k vynuceným čistkám mezi odborovými předáky. Z vedení odborů musel odejít Rudolf Tayerle (ústřední tajemník OSČ, člen vedení Mezinárodního odborového svazu); Alois Tučný z ČOD a Antonín Chloupek z agrárních odborů. Na jejich místa byli jmenováni (nikoliv voleni) Ministerstvem vnitra noví předáci.
Formálně byla tedy NOÚZ začleněna pod Národní souručenství a jejím vznikem zanikly následující odborové organizace: Odborové sdružení, Československá obec dělnická (ČOD), Národní sdružení odborových organizací, Odborový střed soukromých zaměstnanců, Ústřední jednota středostavovských zaměstnanců, Národní liga všeodborová, Československý dělnický syndikát, Republikánské ústředí a Říšská odborová rada křesťanských odborových organizací.
Prvním předsedou nově založené NOÚZ se stal nepříliš známý odborník na sociální pojištění dr. Antonín Zelenka a funkcí generálního sekretáře (tajemníka) byl pověřen bývalý funkcionář ČOD Ludvík Votický. První náměstek předsedy byl Arno Hais, který měl nejen dobré organizační schopnosti, ale mohl využít i velké zkušenosti ze své předchozí odborové práce.
Sjednocení všech dosavadních odborových organizací v Protektorátu Čechy a Morava bylo dovršeno 3. srpna 1939 na ustavující schůzi NOÚZ.
NOÚZ sídlila v budově na adrese Na Perštýně 347/11 (Odborový dům Na Perštýně).
Omezování pravomocí NOÚZ Spolu s pronikáním a sílícím tlakem Němců na ovlivňování průmyslu v protektorátu ve prospěch hladkého chodu Německé říše docházelo postupně i ke změnám oblastí, na které mohli mít odboroví činovníci vliv. Současně chování zaměstnanců i zaměstnavatelů na pracovním trhu stále více ovlivňovaly i zásahy protektorátního státu. To se například promítlo i do obsahu kolektivních smluv. Uzavírání těchto dvojstranných dohod mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací bylo zpřísněno vládním opatřením číslo 110/1939 Sbírky o hromadných smlouvách pracovních a zabezpečení jednotné politiky mzdové z 28. dubna 1939. Zde se deklarovala nová povinnost souhlasu ministerstva sociální a zdravotní správy u kolektivních smluv, jejich doplňků a změn, pokud se tyto týkaly úprav mzdových sazeb.
V říjnu 1940 byl na ministerstvo sociální a zdravotní správy dosazen německý zmocněnec, vládní rada dr. Stucke, který disponoval pravomocí rozhodovat o celé mzdové politice v Protektorátu Čechy a Morava. Další vládní opatření číslo 330/1939 z 21. prosince 1939 opravňovalo ministerstvo sociální a zdravotní správy vydávat mzdové vyhlášky. Přitom každé vydání nové či změněné mzdové vyhlášky zneplatnilo některé stávající kolektivní smlouvy, které se o ni věcně opíraly.
Další regulaci přineslo zrušení veřejných zprostředkovatelen práce a jejich nahrazení (od 1. září 1939) úřady práce, které podléhaly ministerstvu sociální a zdravotní správy. Od června 1941 pak následovalo i zavedení protektorátních pracovních knížek (zkratka: PK; německy: Arbeitsbuch). Nařízení čísla 190/1939 a 195/1939 Sbírky přikazovala protektorátním státním příslušníkům pracovní povinnost v rámci protektorátu, od ledna 1942 (vládní nařízení č. 10/1942 Sbírky) pak bylo možno dedikovat pracovníky i k provádění činností na území Říše. Omezení věkové i z důvodu pohlaví pozbyla platnost s vládním nařízením číslo 154/1942 Sbírky. Vládní nařízení číslo 177/1944 Sbírky ze dne 22. srpna 1944 pak představovalo možnost pro totální válečné nasazení pracovních sil.
Výše zmíněné skutečnosti postupně znemožňovaly vrcholným odborovým činovníkům rozhodovat o mzdách, mzdových vyhláškách a dislokaci pracovních sil, což vedlo mezi odboráři k úvahám o praktickém významu NOÚZ a odtud byl jen krok k postupním úbytku odborářů v členské základně (a s tím spojených stále nižších platbách členských příspěvků).
NOÚZ a domácí odboj I za protektorátu docházelo k dělnickým a zaměstnaneckým protestům v podobě stávkového hnutí, ale německé úřady a gestapo se dopátraly vždy jen důvodů sociálně tíživé situace a nikoliv politické motivace. Oblíbenou akcí řadových odborářů byla také nenápadná forma odporu zvaná „PP“ (tedy „pracuj pomalu“), což se vedoucím špatně odhalovalo. Na akcích PP ani na stávkách se NOÚZ organizačně nepodílela, neboť byla Němcům odpovědná hlavně za udržování klidu na pracovištích. To však neznamenalo, že by v řadách odborářů sdružených pod NOÚZ nepůsobily odbojové síly.
Jan Zika náhled|vpravo|Jan Zika NOÚZ se jako rozvětvená organizace s širokou teritoriální působností jevila pro domácí odboj velmi vhodnou. Toho využívali hlavně komunistické Rudé odbory, jejichž členové přešli ze svých odborových organizací do Odborového sdružení československého (OSČ) a potom v jeho rámci do protektorátních odborů. Činnost řídil bývalý funkcionář Rudých odborů a člen několika ústředních výborů ilegální KSČ Jan Zika. V NOÚZ aktivně působili komunisté ponejvíce zpočátku (například v pardubickém kraji vydávali časopisy Textilák a Kameník). Odbojová činnost komunistů se soustřeďovala na shromažďování zpráv o náladách dělnictva, obstarávání konspiračních bytů a spojení, rozšiřování tisku a letáků. Pokusy dlouhodobě využívat NOÚZ pro komunistickou odbojovou práci jistým způsobem podkopával i sám Jan Zika tím, že ty odboráře, jež pro protiněmeckou činnost získal, nakonec převedl přímo pod ilegální struktury KSČ.
Petiční výbor Věrni zůstaneme náhled|vpravo|Arno Hais NOÚZ byla více využívána nekomunistickým odbojem díky napojení na Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Vedení PVVZ (zakládající člen PVVZ profesor Vojtěch Čížek; filozof dr. Josef Fischer; profesor Wolfgang Jankovec; dr. Karel Bondy) předpokládalo po skončení druhé světové války v Československu levicový vývoj. Zároveň počítali s tím, že odbory v závěru války a těsně po osvobození budou rozhodnou silou, která zúčtuje s okupanty a že zároveň nedopustí poválečný rozvrat státního hospodářství.
Špičky PVVZ spolupracovaly s Arno Haisem, který měl v NOÚZ na starosti organizační záležitosti a budování všeodborových komisí v krajích. Hais získával při svých cestách po protektorátu pro odboj vhodné osoby, ale budování této sítě postupovalo pomalu. Odbojáři z řad NOÚZ shromažďovali informace o průmyslu, sondovali nálady mezi obyvatelstvem apod. Nedostatečná zakonspirovanost těchto ilegálních struktur v NOÚZ vedla ke konci roku 1941 k velkému zatýkání a ochromení jejich odbojové práce. Arno Hais ale v této vlně zatčen nebyl.
V budově na adrese Blanická 1787/22 sídlil sekretariát Svazu poštovních zaměstnanců. Ten byl ilegální odborovou organizací včleněnou do NOÚZ. Od vyhlášení protektorátu až do léta roku 1939 odtud Bohumír Truksa koordinoval odbojovou činnost mezi poštovními zaměstnanci. Později byl nucen řídit odbojovou činnost z poštovního úřadu na Hlavním nádraží. Bohumír Truksa byl významný člen ilegální odbojové organizace PVVZ; byl popraven v německém Stuttgartu dne 31. srpna 1943.
Změny ve vedení NOÚZ NOÚZ měla nepřátele v českých fašistech a v pobočné organizaci Vlajky, která se nazývala Česká pracovní fronta (ČPF). Kritika NOÚZ ze strany Vlajky a ČPF naštěstí nedopadala u Němců na úrodnou půdu, ale v listopadu 1940 přesto byla NOÚZ z nadřízených míst oficiálně kritizována, že v jejích řadách působí mnoho stoupenců starého režimu a že NOÚZ dostatečně nenapodobuje svůj vzor – německou organizaci Deutsche Arbeitsfront (DAF).
Představitelé NOÚZ navrhli, aby dr. Antonín Zelenka vykonával předsednickou funkci až do 31. prosince 1940 a poté byl nahrazen Václavem Stočesem (původně tajemníkem Rudolfa Tayerleho) jako úřadujícím předsedou, což se také po rezignaci dr. Zelenky stalo, ale na další plánované personální změny ve vedení NOÚZ už nedošlo.
Počátek roku 1941 byl ve znamení organizačních změn. V únoru 1941 přijel do Prahy Ing. Wilhelm Köster (funkcionář nacistické zájmové zaměstnanecké organizace Deutsche Arbeitsfront) s pověřením přebudovat NOÚZ pro potřeby hospodářství Třetí říše. Tento německý zmocněnec byl uveden do své funkce 20. února 1941. Wilhelm Köster se stal vedoucím nově připravovaného oddělení nazvaného Spojovací úřad říšského protektora pro styk s odbory v Čechách a na Moravě (německy: Verbindungstelle des Reichsprotektors zu den Gewerkschaften in Böhmen und Mähren; jinak přeloženo: Styčný úřad říšského protektora pro odbory v Čechách a na Moravě). Tato přímá „převodová páka“ mezi Úřadem říšského protektora a protektorátními odbory zajistila Němcům přímý dohled i možnost kvalifikovaných zásahů do NOÚZ. Tento „mezičlánek“ působil v roli neoficiálních poradců (Köster a jeho štáb) takže se to navenek jevilo tak, že všechny německé příkazy vydávají dobrovolně představitelé samotných českých odborů.
Tvrdá centralizace v NOÚZ Nově jmenovaný předseda NOÚZ Václav Stočes (v pozadí s Ing. Wilhelmem Kösterem) se ujal vlády a stávající předsednictvo NOÚZ bylo změněno na jeho poradní orgán. Tím se Němcům podařilo zavést do NOÚZ jednovůdcovský model řízení. Od 1. květnu 1941 bylo zrušeno Ústředí jednot dělnických a soukromozaměstnaneckých a přes protesty odborových předáků došlo i na rušení odborových jednot, pokládaných za „základní elementy“ hierarchické odborové struktury. Předáci rušených jednot s námitkami neuspěli, funkce dobrovolně vzdali nebo byli donuceni odejít. Jednoty byly doplněny německými kontrolory dohlížejícími na ukončování jejich hospodaření a na jejich následnou likvidaci. Ta byla dokončena se závěrem roku 1941 a majetek jednot převzalo hospodářsko-finanční oddělení NOÚZ.