náhled|Hyacinthe Rigaud – Ludvík XIV. (1701) (Versailles – Apollónův salón) Smrt Ludvíka XIV. byla finální etapou života francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715), který zemřel v důsledku gangrény levé nohy dne 1. září 1715 na svém zámku ve Versailles po 72 letech absolutní vlády.
Pozadí náhled|Louis Elle mladší – Madame de Maintenon (17. století) Král do posledních dní svého života důsledně dodržoval svůj zavedený program. Vstával v osm hodin, pakliže předchozí den nestanovil jinak. Každé ráno se po obřadném vstávání (lever) a následné mši, zúčastnil dlouhého zasedání ministerské rady, po obědě, který se podával v jednu hodinu, si vyjel na lov nebo si šel pěšky zastřílet. Do pozdního odpoledne pracoval v apartmánech madame de Maintenon s některým svým ministrem. Po hlavním jídle dne – večeři – podávané v deset hodin večer, přijímal členy své rodiny. Spát šel kolem půl jedné v noci, kdy se odebral do své ložnice k veřejnému obřadu ukládání na lože (coucher). Král se nijak neomezoval ani v rámci svého jídelníčku. Denně konzumoval mnoha chodová menu, ve kterých nesměly chybět silně kořeněné polévky, burgundské víno míchané s vodou, přezrálé ovoce, vejce na měkko, zelenina, saláty, sekané skopové na česneku, šunky, paštiky a různé sladkosti. Naopak král nikdy nepil čaje, kávu ani čokoládu. Madame de Maintenon se ještě v roce 1708 vyptávala svého zpovědníka na radu, jak má postupovat přes neutuchající sexuální zájem, který o ní manžel projevuje, když ji to již obtěžuje. Královi bylo v té době 70 let. náhled|Gerard Edelinck – Guy Crescent Fagon (Perpignan, Musée Rigaud) V posledních letech vlády na něj negativně dopadala celá řada obtíží. Mezi lety 1700 a 1714 bojovala Francie ve válce o Španělské dědictví. V tomto období se zvýšil státní dluh ze 150 milionů livrů na 3 miliardy livrů. Král byl nucen přistoupit k devalvaci měny o 30 % a v důsledku toho došlo k poklesu kupní síly livru o 25 %. Válka, ekonomická zátěž, epidemie tyfu a hladomory těžce dopadly na obyvatelstvo Francie, a důsledkem byl pokles počtu obyvatelstva o 5 %. K psychické zátěži krále přispívala i rychlá úmrtí v jeho rodině. Jako první zemřel králův bratr Filip I. Orleánský, který zemřel v roce 1701 po hádce s králem. Král si dával jeho úmrtí za osobní vinu. Králův syn Ludvík, Velký Dauphine, zemřel 17. dubna 1711 na neštovice. Následovala manželka králova vnuka Marie-Adelaide, vévodkyně Burgundská 11. února 1712, která zemřela na spalničky. Ta byla vzápětí následována dalším královým nástupcem a svým manželem, Ludvíkem, vévodou Burgundským 18. února 1712, který zemřel rovněž na spalničky. O několik dní později – 8. března 1712 – své rodiče následoval králův pravnuk a v tom okamžiku i králův přímý nástupce Ludvík, vévoda Bretaňský, opět na spalničky. V květnu 1714 zemřel na následky krvácení z velké cévy jako následku nehody na lovu králův vnuk Karel, vévoda de Berry (1686–1714). Král navíc ve svém okolí postrádal nejen mnoho členů rodiny, ale i oslňující osobnosti svého dvora a své přátele, které všechny přežil – Lullyho, Racina, Molliéra, Boileaua, Mansarta, Seignelaye, Vaubana, Bossueta, zpovědníka Françoise d’Aix de Lachaise, madame de Montespan, madame de La Valliére atd. Jeho jediným přímým nástupcem zůstal pětiletý pravnuk, Ludvík, vévoda de Anjou (příští Ludvík XV.) a z osob blízkých králi zbývala jen králova morganatická manželka madame de Maintenon, švagrová Charlota Alžběta Falcká (také známá jako Liselotte Falcká či madam Le Palatine), markýz de Dangeau, maršál de Villeroy a králův lékař Fagon.
Král si byl vědom problematičnosti následnictví, kdy jeho dědicem bylo slabé pětileté dítě a regentem Francie měl být králův synovec Filip II. Orleánský. Toho však král neměl rád a snažil se omezit jeho budoucí moc. Aby král omezil rizika spojená s následnictvím, tak ustanovil v květnu 1714, že královi legitimizovaní levobočci, které měl s madam de Montespan, tj. vévoda de Maine a hrabě de Toulouse, se stávají následníky trůnu hned po vévodovi z Anjou a Filipovi II. Orleánském.
O zdravotním stavu krále máme detailní výpověď v podobě Deníku králova zdraví, který vedli tři hlavní královi lékaři celý jeho život. Nejprve to byl Antoine Vallot, potom Antoine Daquine a nakonec Guy-Crescent Fagon. Vzhledem k omezenosti lékařské vědy na přelomu 17. a 18. století byly bez znalosti příčiny většiny onemocnění aplikovány dva základní léčebné postupy – pouštění žilou a pročišťování. Při pouštění žilou byla odebírána nemocnému krev do misek a objem odebrané krve se pohyboval mezi 300 až 500 mililitry krve. Král podstoupil pouštění žilou za svůj život několik setkrát. Pročišťování spočívalo v podání dávidla nebo klystýru. Fagon králi aplikoval pročišťovací kůru 1× do měsíce. Podle Deníku byl král nemocen poměrně často. Nejčastěji to byly různé horečky, zažívací obtíže, ale přežil i takové nemoci jako byl břišní tyfus nebo chirurgický zákrok odstranění anální píštěle prováděný za plného vědomí. V roce 1715 se však královo zdraví postupně zhoršovalo a spekulace o zdraví nejmocnějšího evropského monarchy bylo mezinárodním tématem. V Londýně a v Nizozemí byly dokonce spekulace o tom, zda se Ludvík XIV. dožije září 1715, otištěny v novinách. Když se o tom král doslechl, tak byl samozřejmě velice rozladěn.
Poslední dny Léto 1715: Král tráví letní týdny jako každý rok od 12. června v zámečku Marly stranou od dvorského protokolu Versailles. Postupně však ztrácí chuť k jídlu, objevují se zácpy a ozývá se dna. Fagon mu doporučuje podávat jako předkrm přezrálé chlazené ovoce proti zácpě, dále jej nabádá aby spal řádně přikrytý kvůli dně a opakovaně (a opět neúspěšně) jej nabádá, aby upustil od konzumace kořeněných polévek. Výsledkem těchto doporučení je, že se král začal výrazně potit, což vedlo ke ztrátě tekutin a minerálů.
10. srpna 1715: Krále trápí zažívací obtíže. Fagon mu podává jako lék ambrovou esenci, která králi skutečně uleví. I tak se král rozhodne vrátit se do Versailles pro případ, že by onemocnění bylo vážnějšího rázu. Král začíná pociťovat bolest v levé noze. Králův lékař Fagon stanovuje diagnózu zánětu ischiadického nervu. V noci na 11. srpna 1715 trpí král velkou žíznivostí, kterou nedokáže uhasit.
11. srpna 1715: Král se cítí být slabý a odvolal lov. Pracuje však stejně jako dosud, včetně zasedání ministerské rady.
13. srpna 1715: Bolest v králově levé noze se stává bodavou. Králův lékař Fagon a první chirurg Georges Maréchal se oba shodují na diagnóze zánětu ischiadického nervu. Jako léčbu aplikují masáž nohy nahřátým plátnem. Ten den král naposledy provádí veřejný úřední akt – přijímá odjíždějícího perského vyslance. Ihned po audienci v Apollonově salónu je však nucen pro únavu odložit těžký slavnostní šat vyšívaný zlatem a diamanty.
14. srpna 1715: Král zůstává na loži a je tak zrušeno jeho ranní lever. Následně prohlédne krále skupina pařížských lékařů. Všichni mu změří puls a shodnou se, že má horečku. Potom králi naordinují jako lék proti horečce mléko oslice. Na Fagonovu radu je však tento léčebný postup vzápětí opět odvolán. Král obědvá dle svých zvyklostí a následně v jeho pokoji probíhá jednání rady. Od tohoto dne již král trvale cítí bolest až do svého posledního vydechnutí.
15. srpna 1715: Králova bolest v levé noze je tak velká, že již není schopen vstát, ani být převážen na trojkolovém vozíku, na kterém jej dříve při záchvatech dny vozili. Nechává se donést do Versailleské kaple, která je plná návštěvníků, aby mohli na vlastní oči vidět králův zdravotní stav.
16. srpna 1715: Král se nechal přenést do apartmánů madame de Maintenon, kde spolu poslouchali moteta a italské písně.
19. srpna 1715: Králův chirurg Maréchal nalezl na králově levé noze drobnou černou skvrnku. V obavách ji ihned zakryl a následně třel horkým plátnem.
20. srpna 1715: Králi byla noha hodinu koupána v horkém burgundském víně s aromatickými bylinami. Po koupeli se králi mírně ulevilo.
22. srpna 1715: Fagon pozval k vyšetření krále 10 lékařů ze Sorbonny. Ti krále vyšetřili a doporučili nasadit oslí mléko.
23.–24. srpna 1715: Král trpěl závratěmi. Ty byly lékaři vysvětlovány jako následek podávání oslího mléka, a proto s jeho podáváním opět přestali. Pod podvazkem se králi objevila další černá skvrnka. V tomto okamžiku již lékaři začali uvažovat o gangréně. Zabalili nemocnou nohu do látky namočené v pálence s kafrem. náhled|Provádění klyzmatu (klystýru) v raném novověku|vlevo
náhled|Gangréna nohy|upright=1.4
24. srpna 1715: Král po obědě řídí ve své ložnici zasedání ministerské rady. Účastní se jej i François de Neufville, maršál de Villeroi, aby se přesvědčil o vážnosti králova zdravotního stavu. Během převazu královy nohy si všiml, že jeho noha je až k nártu zcela černá. Král však popisoval, že ho nemocná noha bolí mnohem méně. Když je králi sdělen jeho zdravotní strav, tak nechává poslat pro svého zpovědníka Le Telliéra. Král provedl úpravu své poslední vůle – jako vychovatele svého pravnuka a budoucího krále Ludvíka XV. jmenoval André-Hercula de Fleury, biskupa de Fréjus (známého později jako kardinál de Fleury). náhled|Jean-Baptiste Santerre – Filip II. Orleánský, Regent Francie (1717) 25. srpna 1715: Den sv. Ludvíka, patrona krále, byl státním svátkem. Přestože se král cítil hůře, tak trval na tom, aby stejně jako vždy hrály při jeho probuzení pod jeho okny hoboje a bubny a při obědě, aby ve vedlejším pokoji hrál orchestr 24 houslistů. Večer však již přijal poslední pomazání. Potom postupně přijal Filipa II. Orleánského, budoucího Regenta Francie a po něm svého levobočného syna vévodu de Maine. Král nařídil hraběti Louisovi Phelypeaux de Pontchartrain. aby po jeho smrti bylo vyjmuté srdce z těla umístěno do vitríny srdcí v jezuitském kostele svatého Pavla a Ludvíka v Paříži. Následně přikázal, aby po jeho smrti byl nový mladý král Ludvík XV. přestěhován do zámku ve Vincennes, protože tam byl podle Ludvíka XIV, zdravější vzduch. Král si však také uvědomil, že v jím udaném zámku nebyl královský dvůr již 50 let. Přesto si dokázal vybavit, kde je uložen plán zámku a nechal jej zaslat vrchnímu ubytovateli královského dvora.
26. srpna 1715: Král byl velmi zesláblý, nebyl schopen se bez pomoci ani napít. Na otázku, jak dlouho ještě bude žít odpověděl králi jeho první chirurg, že mu zbývají 2 dny života. Začal se loučit s princi a princeznami, následně královskými důstojníky a naposledy i se svým následníkem Ludvíkem, vévodou de Anjou, francouzským dauphinem. Král mu řekl následující věty: "Bude z tebe velký král. Nezapomínej však na své povinnosti k Bohu, pamatuj, že jemu vděčíš za vše. Snaž se udržet mír se svými sousedy. Neber si mě za příklad – příliš jsem miloval válku a utrácel mnoho peněz. Využívej rad svého okolí a snaž se najít nejlepší cestu a tu neopouštěj. Tvé štěstí bude pramenit z toho, jak moc ulehčíš svému lidu." Tu noc trpěl král bolestmi celého těla, až na nemocnou nohu, která znecitlivěla. 27. srpna 1715: Královi lékaři se odhodlali k vyzkoušení možnosti provést amputaci končetiny, jako jedinému možnému prostředku léčby. Chirurg Maréchal provedl skarifikaci, tj., naříznutí nemocné končetiny na různých místech. Na povrchu nohy necítil král žádnou bolestivost, ale když chirurg skarifikoval do hloubky blíže ke kosti, tak tím králi způsoboval naopak velmi silné bolesti. Závěr ze skarifikace byl, že amputace již není možná, protože se gangréna značně rozšířila. Ale na druhou stranu se lékaři drželi šance, že zachování hluboké citlivosti by dávalo šanci nechat končetinu zhnisat. Ošetřili ji leptavou mastí a ovinuli plátnem namočeným v pálence s kafrem. Později toho dne spolu naposledy mluvili Ludvík XIV. a madame de Maintenon. Král se jí omluvil, že ji dost nemiloval, ale vyjádřil naději, že vzhledem k jejímu věku nebude trvat dlouho a opět se spolu shledají. Madame de Maintenon byla těmito slovy trochu dotčena. Večer téhož dne provedl král spolu se svým kancléřem Danielem Voysin de La Noiraye a prvním komorníkem Louisem Blouinem skartaci nevhodných listin.