náhled|Ježíšek (poutní soška v kostele sv. Martina v rakouském Diex)
Ježíšek (též Jezulátko, – dítě Kristus, v jižním Německu a Rakousku ChristkindlChristkindl na Duden.de – děťátko Kristus) je zdrobnělinou jména Ježíše Krista, jehož narození slaví křesťané o Vánocích. Oslava Kristova narození podle Lukášova evangeliaLukáš 2,1–20; odlišně Matouš 2,1–16. ve spojení s Ježíškem, který obdarovává a nosí dárky, je rozšířená nejen v Česku, ale také v Rakousku,91 % Rakušanů přináší dárky Ježíšek (7 % Weihnachtsmann) derstandard.at Jižním Tyrolsku, Švýcarsku, Maďarsku, polském Horním Slezsku[https://silesion.pl/aniolek-dzieciatko-mikolaj-i-gwiazdor Aniołek, Dzieciątko, Mikołaj i Gwiazdor., na Slovensku, ve Slovinsku, Chorvatsku, na jihu Německa, v severním Porýní a VestfálskuUni-Augsburg: Christkind či v jižní Brazílii.Weihnachten: Natal – O evento mais marcante do ano, Prof. Dr. Lissi Bender Azambuja, Santa Cruz do Sul Universität – UNISC, Santa Cruz do Sul (Stadt), Rio Grande do Sul, Brasilien
Vánoční obdarovávání prošlo dlouholetým společenským vývojem: od výslužky čeledínů a děveček na konci služebního roku přes dárky sv. Mikuláše (6. prosince) až po protestantské přeložení vánoční nadílky na den narození Ježíše Krista, které znamenalo zrození dárkonoše „Christkinda” (Ježíška). Vývoj samotné vánoční nadílky je pak úzce spojen s měšťanskou vrstvou, jejíž zásluhou se Štědrý večer stal postupem času rodinnou oslavou a nadílka dětem pod vánočním stromečkem pedagogickým instrumentem.Ingeborg Weber-Kellermann: Das Weihnachtsfest. Eine Kultur- und Sozialgeschichte der Weihnachtszeit, Luzern / Frankfurt am Main 1978, , s. 98.
Nejstarší historie Oslava Vánoc je historicky spjata s lidovými zvyky, které mají kořeny v pohanských rituálech a oslavách slunovratu, kdy se v den 25. prosince opětovně rodil bůh Slunce. Noc z 24. na 25. prosince (ale i noci následující) tak byla odpradávna považována za „svatou noc“, německy nazývanou „Weihnachten“ (už v roce 1170).Etymologický výklad slova Weihnachten: Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaften, In: Deutsches Wörterbuch von Jacob Grimm und Wilhelm Grimm (německy) Oslavu narození Ježíše Krista na 25. prosince začala církev praktikovat přibližně od poloviny 4. století, čímž dostala pohanská posvátná noc křesťanský rozměr.Valburga Vavřinová: Malá encyklopedie Vánoc, s. 183.
Vzhledem k tomu, že den svátku sv. Mikuláše (6. prosince) byl o bohoslužbách spojen nejen s legendou o třech obdarovaných dcerách či o třech obdarovaných dětech, ale také se čtením podobenství o svěřených hřivnách,Podobenství o hřivnách. Biblický text: Matouš 25: 14–30, Lukáš 19,12–27. převzala postava sv. Mikuláše při obdarovávání dětí také zvyk ptát se, zda byly hodné a pokorné. Protestanti odmítali formu římsko-katolického uctívání svatých, potažmo i sv. Mikuláše. Lutherem zavedené obdarování „svatým Kristem” o Štědrém večeru bylo natolik abstraktní, že se představa později zavedeného Krista-dítěte (Christkind, Christkindl, Ježíšek) neubránila zhmotnění, nejčastěji v podobě blonďatého kudrnatého dítěte s andělskými křídly.
Ježíšek v betlémech náhled|Kolébka se zavinutým Ježíškem z roku 1585 v Bavorském národním muzeu v Mnichově
Nejstarším zvykem sahajícím až do středověku je tzv. kolébání Ježíška () rozšířené především na území jižního Německa.Jako jižní Německo () je označováno jazykové území horního Německa. Politicky jde o oblast na jihu, která od roku 1949 tvořila součást Spolkové republiky Německo, a to země Bádensko-Württembersko a Bavorsko. V kulturním měřítku sem spadají také země jižní Hesensko, Sársko a Falc. Od 15. století byl tento zvyk praktikován dětmi v kostelech.
Kolébání Ježíška je možné považovat za předchůdce jesliček a betlémů, které jsou na území alpských zemí, Německa a Rakouska protireformačním produktem jezuitů. I když jesličky (německy ) podle vzoru svatého Františka z Assisi našly v italské Umbrii oblibu i po jeho smrti a církevní hry s výjevem narození Krista se staly 24. prosince součástí půlnoční mše, přesto lze o italských vánočních betlémech v pravém slova smyslu hovořit až ve 14. století, kdy otec Giovanni di Bartolomeo z Fabriana objednal v roce 1348 u Vanni Mainardiho první betlém.Walter Pötzl: Das Kindleinwiegen – der älteste Weihnachtsbrauch In: Brauchtum. Von der Martinsgans zum Leonhardiritt, von der Wiege bis zur Bahre. Augsburg 1999. S. 37–39Pavel Toufar: Vánoce, 1996, s. 225.
Na území jižního Německa a v prostoru alpských zemí jsou betlémy ztvárňovány a ikonograficky rozšířeny až od 16. století. V lidové tvořivosti zdomácněly během 17. století. V této době vznikl také pro betlém název jesličky (podle úložného prostoru sena v chlévě), přenesený na celou vánoční scénku.Nur ein Zeugnis der Vergangenheit? – Krippenkunst in Deutschland Zejména v jezuitské pastorační činnosti hrály betlémy důležitou emocionální roli. První betlém v Čechách představili v roce 1560 jezuité v Praze a odtud se rozšířil i do ostatních českých kostelů. Centrálním tématem betlémů je anděl zvěstující pastýřům narození Spasitele, Svatá rodina – Ježíšek (Jezulátko) v jesličkách s Marií a Josefem – a dále darovníci.Pavel Toufar: Vánoce, 1996, s. 227–228.
Ježíšek jako symbol nového roku Německý humanista Sebastian Brant ve svém díle Narrenschiff z roku 1494 popisuje obdarovávání dárky k Novému roku, kdy měl tento zvyk přinášet štěstí a bohatství v nastávajícím roce. Obdarovávání dárky na Nový rok bylo běžné po staletí už ve starověkém Římě a tento zvyk se udržel zejména u románských národů (Západořímská říše). Vzhledem k tomu, že 25. prosinec platil po staletí jako začátek roku, kryjí se některé lidové obyčeje na 1. ledna s těmi vánočními. Kdy přesně došlo k oddělení oslav, se neví. Známé je jen to, že od 15. století až do doby, kdy na jeho místo nastoupil sv. Mikuláš, platil v alpských zemích, jižním Německu a v Sudetech za nositele nového roku „Christkind” (Ježíšek) a jako symbol plodnosti nastávajícího roku byl také vyobrazován.Österreichische Zeitschrift für Volkskunde – Franz Leskoschek: „ ’s Christkindl im krausten Haar – Geschichte und Sinndeutnng eines Bildmotivs, s. 189
náhled|Ilustrace Ježíška jako andělského stvoření s korunkou na hlavě v německé dětské knize od Heinricha Hoffmanna Struwwelpeter (česky Střapatý Petr) z roku 1845 náhled|Ilustrace Ježíška v katolickém časopise Stadt Gottes z roku 1893 náhled|Adventní kalendář z roku 1903 s názvem Im Lande des Christkinds (česky V Ježíškově zemi). Ježíšek je vyobrazen jako blonďaté dítě v bílém rouchu s hvězdou na čele a svatozáří kolem hlavy
Křesťanská církev slavila (oproti Římany zavedenému datu 1. ledna) začátek liturgického roku 6. ledna.Markéta Denková: Judaismus a křesťanství – tradice a zvyky (srovnávací analýza): Chanuka a Vánoce, 2014: „Od roku 45 před naším letopočtem přeložil juliánský kalendář Gaia Julia Caesara římský Nový rok z prvního března na první leden. Přesto se první březen jako začátek roku udržel až do 8. století ve Francké říši, v Benátkách až do roku 1797. Ve Francii začínal rok do 15. století Velikonocemi, Vánocemi ve Skandinávii a v Německu.” Už v knize žalmů a kalendáři z 12. století bylo u Vánoc poznamenáno, že tímto dnem začíná nový rok: „“.Anton Lechner: Mittelalterliche Kirchenfeste und Kalendarien in Bayern, Freiburg i. Br. 1891, s. 226. V roce 1310 prohlásila římskokatolická církev za počátek nového liturgického roku 24. prosinec (Štědrý den), který byl takto slaven až do zavedení gregoriánského kalendáře. Papež Inocenc XII. přeložil pak v roce 1691 začátek roku znovu na 1. leden. Tento posun neodpovídal lidovým zvyklostem a pro období dvanácti dní mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů se postupně vžilo označení „mezi roky” (německy ), kdy Štědrý den byl nazýván „malým novým rokem“ () a den Tří králů „velkým novým rokem“ ().
Z 15. a 16. století se dochovala řada novoročních přání (např. bavorská koleda,Hessische Blätter für Volkskunde, Bd. 29, 1930, s. 173: Stará bavorská novoroční koleda: „Ich wünsch’ ein glückselig’s neues Jahr, Christkindl mit krauseten Haar.“ Bavorsko: „Glockhamma, schlag zwölfmal! San zwölf Apostel auffi g’stiegn Zum heiling Christ – Und daß’s as wifits: A kloans, neis Johr liegt in da Wiegn.“ koleda z bavorsko-české hranice,F. J. Bronner: Von deutscher Sitt’ und Art. Volkssitten und Volksbrauch in Bayern, München 1908, s. 53. Bavorsko-česká hranice: „Glückselig’s neu’s Jahr, ’s Christkind im krausten Haar! a lang’s Leben, a gut’s Leben und an Himmi daneben!“ ze západních ČechA. John: Sitte, Brauch und Volksleben im deutschen Westböhmen (Beiträge zur deutsch-böhmischen Volkskunde, Bd. 6, 1924, s. 27, 365. Západní Čechy: „Brüaderl! Nuis Gohr! Nuis Gohr! ’s Kristkinl liegt im Krostenhoor; Long’s Löm, long’s Löm und an Badl voll Gald danöm!“ nebo z Dolního Rakouska v oblasti WachauH. Plöckinger: Die Wachau und ihr Wein. Krems 1942, s. 59. Dolní Rakousko: „Ein Christkind im krausen Haar, Ein gesundes, langes Leben, Einen Beutel voll Geld daneben ...“), na kterých vystupuje blonďaté kudrnaté děťátko (Ježíšek) „Christkind” jako posel přání šťastného a požehnaného nového roku, někdy s jablkem v ruce (např. na temperovém obrázku od Albrechta Dürera z roku 1493). Na konci 16. století se vedle novoročních přání objevují větší obrázky s vyobrazením Krista-děťátka, předurčené k dekoraci dveří a zdí. Jako symbol požehnání je „Christkind” až do konce 18. století zobrazován nejen na liturgických obrázcích, novoročenkách a přáních, ale také v soukromých dopisech a na tištěných novoročních říkankách a písních po celém území alpských zemí, jižního Německa a Sudet.Walter Jerven: Das Weihnaehtsbuch, München 1918, s. 232 – Neujahrsblättchen mit einem schlafenden Christkind von Gottfried Bernhard Göz (1708— 1774) Jako posel šťastného nového roku se Ježíšek (Christkind) nejdéle udržel na církevních novoročních přáních v alpských zemích.
Ježíšek jako dárkonoš Ve středověku naděloval dárky dětem 6. prosince sv. Mikuláš nebo se nadílka odehrávala 28. prosince na svátek neviňátek. Tradice nadílky na Štědrý den (popřípadě 25. prosince na Slavnost Narození Páně) vznikla až později v 16. století. Němečtí protestanti odmítali uctívání svatých podle římskokatolické církve, a tedy i sv. Mikuláše. S největší pravděpodobností to byl Martin Luther, který v 16. století nahradil postavu sv. Mikuláše svatým Kristem (německy ) a přeložil nadílku na den narození Ježíše Krista, tedy 25. prosince. V reformovaném Švýcarsku se konala nadílka až do 19. století na Nový rok.Schweizerisches Idiotikon, Band 3, Spalte 688, Artikel Chlaus, mit weiteren Angaben. Svatým Kristem byl míněn Ježíš Kristus, neměl však tehdy podobu personifikované postavy.Michael Kotsch: Weihnachten – Herkunft, Sinn und Unsinn von Weihnachtsbräuchen; jota-Publikationen, Hammerbrücke, s. 108: „[…]damit sollte einerseits der Dank für die guten Gaben nicht einem Menschen sondern Jesus Christus selbst gebrachte werden. Anderseits wurden die Geschenke nun noch stärker als Abbilder des großen Geschenkes Gottes für die Menschheit gesehen. Gott schickt seinen Sohn Jesus Christus, um den Menschen echte Freude, tiefen Frieden und wirkliche Vergebung ihrer Schuld zu ermöglichen. Deshalb beschenken sich die Menschen auch untereinander. Damit folgen sie dem Vorbild Gottes, sie drücken ihm ihren Dank aus, sie wollen andere an ihrer Freude Anteil geben und sie weisen damit zeichenhaft auf Gottes Geschenk hin.“