Pesach

Pesach nebo pascha, novohebrejsky passah,Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Devatenáctý díl. P–Pohoř.. V Praze: J. Otto, 1902, s. 289. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:488e0830-04ce-11e5-91f2-005056825209. v češtině někdy označovaný jako Svátek přejitíKUNETKA, František. Židovský rok a jeho svátky. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008, s. 14. ISBN 978-80-244-1983-1. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:cb408612-32ee-40a4-9d50-f6848f495fc2. nebo Svátek nekvašených chlebů, zastarale také přesnice (sg.)KOTT, František Štěpán. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Díl druhý. N–P.. V Praze: František Šimáček, 1880, s. 977. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:156c00a8-9574-4199-a69e-b7dba4ffe7ea. () je jedním z nejdůležitějších židovských svátků a zároveň jedním z nejstarších židovských svátků vůbec (jelikož příkaz k jeho dodržování byl dán jako jeden z mála ještě před darováním Tóry na Sinaji). Společně se svátky Šavu'ot a Sukot se řadí mezi tři poutní svátky, které se každoročně slaví. Připomíná vyjití z otroctví a cestu ke svobodě.

Mimo Izrael trvá Pesach 8 dní, přičemž první dva a poslední dva jsou sváteční (, jamim tovim, doslova „dobré dny“, „svátky“), při nichž platí obdobná pravidla jako při šabatu s drobnými rozdíly týkajícími se zejména přípravy jídla. Prostřední 4 dny jsou polosváteční (, chol ha-mo'ed, doslova „všední [den] svátku“), v jejichž průběhu neplatí tak přísný zákaz práce, ale modlitba je slavnostnější s řadou oslavných žalmů. V Izraeli trvá Pesach 7 dní, přičemž první a poslední den je svátek a mezi nimi je 5 dní chol ha-mo'ed. Pesach začíná 15. nisanu a končí 21. nisanu v Izraeli, 22. nisanu v diaspoře.

Název Pro Pesach se v hebrejštině používají různé názvy v závislosti na biblické události či aspektu, s nimiž je spojován. Patří mezi ně: Chag ha-macot () – „Svátek nekvašených chlebů“. Podle Tóry Izraelci opustili Egypt tak rychle, že jim nestačilo vykynout těsto připravené k pečení chleba. Upekli proto chléb z těsta nevykvašeného – macesy. Tóra dále přikazuje, že se po celý svátek Pesach nesmí jíst nic kvašeného (hebrejsky chamec). Tóra svátek zmiňuje pouze jako chag ha-macot. Chag ha-pesach (, z pasach = přeskočit) – připomíná to, že Bůh „přeskočil“ izraelské domy, když udeřil na prvorozené. Talmud o svátku hovoří jako o Pesachu. Chag ha-aviv () – „svátek jara“. Připomíná, že Pesach je jarním svátkem a probíhá v době jarní sklizně. Chag ha-cherut () nebo zman cherutenu () – „čas naší svobody“. V sidurech se rovněž objevuje tento název, který připomíná, že Bůh vysvobodil židovský národ z egyptského otroctví.

V křesťanské biblické tradici se pesach překládá také jako Velikonoce, v Novém zákoně se o Pesachu hovoří jako o židovských Velikonocích. V Bibli kralické se pesach překládá slovem Fáze a nazývá se také slavnost přesnic, kde přesnice označují přesné, to znamená nekvašené chleby.Novotný, Adolf: Biblický slovník A–R. Kalich, Praha 1956. Hesla Fáze a PřesniceOttův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 20. Pohora-Q.v.. V Praze: J. Otto, 1903. sv. 20, s. 647. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:31e95670-05a0-11e5-91f2-005056825209.

Příběh Pesachu

Svátek Pesach připomíná vyjití Izraele z egyptského otroctví. Izraelité se do Egypta dostali poté, co velký hladomor zasáhl celou zemi, včetně Země zaslíbené. V té době měl vytvořené zásoby pouze Egypt, a to díky Josefovi, synu Jákoba, kterého sem původně prodali jeho bratři ze závisti jako otroka. Josef se postupem času dostal na nejvyšší místa a stal se správcem Egypta. Postupně se do Egypta přesunula celá Jákobova rodina a žila zde pod Josefovou ochranou v úrodné části Egypta Góšen. Židé se v Egyptě usadili a zůstali zde i po skončení hladomoru, velmi se jim dařilo a zde se z nich stal národ. Josef však zemřel a po jeho smrti nastoupil nový faraon, který Josefa již neznal a byl velmi znepokojen zvyšující se židovskou populací. Izraelity proto zotročil a navíc nechával zavraždit všechny prvorozené chlapce. Toto vraždění však přežil Mojžíš, kterého jeho matka Jocheved (Jókebed) poslala v koši po Nilu, následně byl zachráněn faraonovou dcerou a byl vychován u faraónova dvora.

Po nějaké době Hospodin vyslyšel úpění Izraele a povolal Mojžíše. Mojžís s Áronem předstoupil před faraona a sdělil mu, že Hospodin praví, aby propustil jeho lid, aby mu v poušti mohl slavit slavnost. Faraon však neuposlechl a namísto toho ještě přitížil Izraelitům práci. Po tomto neúspěchu posílá Bůh Mojžíše a Árona znovu k faraónovi a ujišťuje je, že donutí egyptského krále, aby Izraelce propustil, a to skrze divy, kterými bude bít Egypt. Tyto božské zásahy dostaly název deset ran egyptských: krev – proměnění egyptských vod v krev (Exodus 7,14-25), žáby – seslání žab, které zamořily zemi (Exodus 7,26-8:11), štěnice – někdy překládáno také jako vši nebo komáři (Exodus 8,12-15), mouchy – invaze much; dle jiného vysvětlení divé zvěře (Exodus 8,16-28), mor – dobytčí mor (Exodus 9,1-7), vředy – hnisavé vředy, které postihly zvířata i lid (Exodus 9,8-12), krupobití – krupobití (někdy popisováno jako „padající oheň“), které zničilo úrodu a pobilo i zvířata (Exodus 9,35), kobylky – hejna žravých kobylek, která zničila úrodu v Egyptě (Exodus 10,1-20), tma – která padla na Egypt na tři dny (Exodus 10,21-29), pobití prvorozených – během jediné noci zemřeli všichni prvorození Egypta od zvířete až po faraonova syna (Exodus 11,1-12,36).

Čtyři dny před vyjitím z Egypta řekl Hospodin Izraelitům, aby si každá rodina vybrala zdravého beránka bez vady. Během 14. nisanu jej obětovali a použili jeho krev na označení veřejí svých domů. Poté do půlnoci 15. nisanu jedli opečené beránky. Takto označené domy poté Hospodin přeskočil, když procházel Egyptem a vybíjel vše prvorozené. Hospodin také sdělil Mojžíšovi a Áronovi nařízení o hodu beránka a o zasvěcení prvorozených.

Faraon po desáté ráně propustil Izrael z otroctví a Izraelité vytáhli z Egypta. Utábořili se na břehu rákosového moře. Faraonovo srdce však bylo stále zatvrzelé a vyslal vojsko, aby Izraelity donutilo k návratu. Sedmého dne se Izraelité octli v sevření mezi mořem a faraonovým vojskem. Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin rozdělil jeho vody. Izraelité prošli mořem po suchu, faraon se pustil za nimi, avšak Mojžíš vztáhl ruku nad moře, vody se vrátily a přikryly vozy i jízdu celého faraónova vojska. Tato událost se připomíná v sedmý den Pesachu, který má stejně jako první den pravidla „plnohodnotného“ svátku.

Příkazy a zvyky Pesach se kvůli mnoha příkazům a zvykům stal jedním z nejsložitějších židovských svátků.

Kašer le-Pesach Během Pesachu se mohou konzumovat pouze potraviny a nápoje, které jsou kašer le-Pesach (), a to včetně alkoholu – nejčastěji vína, které je označeno jako kašer le-Pesach. Mezi aškenázskými a sefardskými židy existují rozdíly, sefardští židé například konzumují o Pesachu rýži, stejně tak jako další druhy semen a zrní, označovaných jako kitnijot. Kitnijot jsou naopak v aškenázské kuchyni během Pesachu zakázané.

Maces

náhled|vpravo|140px|Prodávané macesy Hlavním příkazem o svátku Pesach je jíst macesy. Maces (, maca, pl. , macot, v aškenázské výslovnosti macos nebo maces) je křehký, rovný, nekvašený chléb, vyrobený z mouky a vody, který musí být upečen dříve, než začne kvasit. Maces je jediný typ „chleba“, který se o Pesachu může jíst. Vztah mezi macesem a chámecem lze chápat v různých rovinách. Jedna z interpretací srovnává maces s božími příkazy (613 micvot) a chámec s lidskou pýchou, která stejně jako kynoucí těsto chce být tam, kde není její místo.

O nekvašeném chlebu se také píše v Tóře.

Chamec náhled|Chamec Chamec () je cokoliv z pěti druhů obilnin (pšenice, žito, ječmen, oves, špalda), co přišlo do styku s vodou alespoň na 18 minut. Je-li voda teplá, dochází ke kvašení dříve. Je nutné zmínit, že 18 minut se začíná počítat od doby, kdy dohněteme těsto. Chamecem ale nemusí být pouze potraviny, ale například i nápoje (pivo, whisky), léky nebo kosmetika. Během Pesachu je zakázána jak konzumace a využívání chamecu, tak i jeho vlastnění. Proto je nutné chamec před Pesachem odstranit z domu, zničit jej či jej případně prostřednictvím rabína odprodat nežidovi.

Chamec, který by přes Pesach zůstal ve vlastnictví žida, je i po Pesachu zakázáno konzumovat nebo z něho mít užitek a musí být spálen.

Hledání chamecu Po odstranění všeho chamecu z domu je nutné provést formální prohledání v předvečer Pesachu. Hledání chamecu (, bdikat chamec) provádí hlava rodiny, jeho manželka, případně jiný člen rodiny (starší třinácti let). Hledající prochází všechny místnosti se svíčkou a prohledává všechna místa, kde by mohl chamec nedopatřením zůstat. V případě, že je nalezen nějaký chamec, musí být uložen do speciální nádoby nebo tašky a druhý den je spálen.

Prodej chamecu Jelikož žid nesmí o Pesachu vlastnit chamec, rozšířil se zvyk, že je před Pesachem odprodán nežidovi a po Pesachu odkoupen zpět (, mechirat chamec). Původně vznikl proto, aby prodejci a výrobci předešli ztrátám. Každý může chamec prodat sám, doporučuje se ale, aby tímto pověřil rabinát, který dohlédne na všechny náležitosti.

Kitnijot Mezi kitnijot se zařazují všechny luštěniny (fazole, hrášek, čočka, sója atd.) a některé další plodiny, jako kukuřice, rýže atd. Tyto potraviny sice nejsou chamec, ale podle aškenázské tradice je jejich konzumace zakázána, protože by mohlo dojít k záměně s chamecem. Na rozdíl od chamecu je však možné tyto potraviny vlastnit. Oproti Aškenázům tyto potraviny jedí Sefardé, dle jejichž tradic nic neodporuje konzumaci těchto potravin.

Půst prvorozených

Ráno před svátkem Pesach začíná Půst prvorozených. Tento půst připomíná záchranu prvorozených židovských dětí před poslední z egyptských ran, kdy Hospodin procházel Egyptem a vybíjel vše prvorozené, jak se píše v knize Exodus:

Půst tedy drží prvorozený potomek mužského pohlaví, který již dosáhl věku bar micva. Pokud je mladší, postí se za něj otec.

Korban pesach vpravo|náhled|200px|„Židovský Pesach“ — kopie miniatury z modlitební knihy z 15. století, zdobená kresbami Jana van Eycka V dobách, kdy existoval Chrám, byl jedním hlavních zvyků korban pesach (, doslova „pesachový obětní dar“, znám zejména později v křesťanské tradici jako „velikonoční beránek“). Každá rodina (nebo v případě, že rodina byla málo početná a nezvládla by sníst celého beránka, skupina rodin) musela přinést oběť mladého beránka nebo kůzlete do Chrámu odpoledne 14. dne měsíce nisan a večer jej pak sníst (po soumraku již bylo 15. nisanu). Ještě před časem oběti beránka bylo třeba zbavit se všeho kvašeného. Beránek musel být opečen a jeden s macesy a merorim. Nutno bylo dávat pozor, aby se obětnímu beránku nezlomila žádná kost. Žádné maso pak nesmělo zbýt do rána. To, které zbylo, se muselo po svátku spálit.

Jelikož je podle Tóry korban pesach svatá oběť, platí v tomto ohledu přísná pravidla. Jediní, kteří mohou beránka jíst, jsou ti, kteří jej mohou přinést k obětování. Tóra o předpokladech pro hod beránka praví toto:

Mezi další, již nesmějí jíst beránka, patří lidé, kteří jsou rituálně nečistí, výjimka existuje v případě, že v tomto stavu je většina židů.Pesachim 66b Nabídka oběti musí být provedena před kvórem třiceti.Pesachim 64b Ve Chrámu zpívali levité Halel, zatímco kohanim prováděli obětní obřad. Muži i ženy byli povinni sledovat korban Pesach.Pesachim 91b

Tento příkaz se plnil po celou dobu existence Chrámu. Do dnešní doby se micva o korban pesach přenesla v podobě, která je symbolická. Spočívá v tom, že se na sederový talíř dá i opečená kost. Aškenázští židé mají tradici, že během sederu nejedí jehněčí. Zdůvodňují to absencí chrámu. Oproti tomu sefardští židé během sederové večeře jehněčí nebo skopové jedí, aby si připomněli korban pesach. Samaritáni na Pesach dokonce beránka skutečně obětují ve své svatyni na hoře Gerizim.

Seder