Manželství v katolické církvi, nazývané též svátostné manželství, v úzkém slova smyslu chápáno jako kanonické manželství, zachycuje Kodex kanonického práva (CIC) z roku 1983 pro římské katolíky latinského obřadu v kánonech 1055–1165. Manželství je zde definováno kán. 1055 §1 jako:

Pro 23 katolických církví východních obřadů platí pro manželství Kodex kánonů východních církví (CCEO), který jej definuje v kánonech 776–866. V kán. 776 §1–2 CCEO, analogicky ke kán. 1055 §1 CIC, týž obsah rozvinutěji formuluje a stanoví:

Manželství jako svátost

Manželství v sobě prolíná teologickou a kanonicko-právní rovinu. Patří mezi sedm svátostí katolické církve. Manželství za svátost považuje i pravoslavná církev a starokatolické církve Utrechtské unie. Katolické manželské právo, které je založené na římském právu, pokud se týče jeho zaměření na manželství jako svobodnou vzájemnou dohodu nebo smlouvu, se stalo základem pro manželská práva všech evropských zemí, přinejmenším až do období reformace.Studies in Polish and Comparative Law forgotten books.com, accessed 7-7-2014, Association, Polish Lawyers'. (2013). pp. 156-7. Studies in Polish and Comparative Law: A Symposium of Twelve Articles. London: Forgotten Books. (Original work published 1945) Křesťanská společenství vycházející z reformace (protestanti), i když slaví svatbu, po Lutherových tezích, manželství za svátost nepovažují.

Církevní otcové se již v prvních stoletích shodovali v tom, že křesťanské manželství se liší od pohanského. Starověké písemné zdroje jednoznačně o manželství vypovídají, že se jedná o posvátnou věc, jejíž důstojnost byla ustanovena Ježíšem Kristem. Příkladem tohoto stanoviska jsou Tertulián, který opakovaně mluví o nerozlučitelné svátosti; dále Órigenés, sv. Ambrož, sv. Jeroným, sv. Zeno, sv. Augustin či sv. Jan Zlatoústý.

Od 4. století jsou dochované dokumenty zaznamenávající modlitby a požehnání, které vykonávali kněží nebo biskupové. V celém 1. tisíciletí bylo v církvi povinností, aby při svatebním obřadu byl přítomen kněz. Od 11. století se pak začíná prosazovat požadavek, aby se svatba konala „v přední části kostela“ (lat. „in facie ecclesiae“).

Mezi svátosti církve, jejichž správa byla řídí zákony církve, byla svátost manželství zařazena v roce 1184 na veronské synodě. Stejně jako v římském právu, jde spíš o soukromou dohodu, smlouvu mezi zúčastněnými stranami a jejich rodinami, která později mohla být požehnána knězem. Poskytuje to důkaz, že až do 9. století je manželství stále velmi podobné smlouvám ve starověkém Římě.

Až v roce 1215, v průběhu IV. lateránského koncilu, vydala pro manželství římskokatolická církev liturgické předpisy a právní normy, které s ním souvisejí.Kadzioch, s. 58

Katechismus a manželství Katechismus katolické církve (KKC) z roku 1997, v otázce manželství, cituje pastorální konstituci Gaudium et Spes II. vatikánského koncilu: „Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou... Sám Bůh je původcem manželství“, a dodává: „Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, které prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost tohoto zřízení (instituce) nevysvítá všude se stejnou jasností, existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože“; a opět doplňuje z Gaudium et Spes: „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství“.

Dále katechismus, opřený o novozákonní texty, uvádí: „Na prahu své veřejné činnosti Ježíš koná svůj první zázrak na prosbu své matky během svatební hostiny.Srov. Církev přikládá velkou důležitost Ježíšově přítomnosti na svatbě v Káně. Vidí v tom potvrzení, že manželství je dobré, a ohlášení, že od nynějška bude účinným znamením Kristovy přítomnosti. Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce.Srov. Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. ,Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj’ (Mt 19,6). Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem.Srov. Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno,Srov. mnohem těžší než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem, sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království.“KKC, čl. 1613-1615

Povaha a účinky svátosti manželství Podle katolické nauky, spolu s výhodami neporušitelné stability, jsou další výhody odvozeny od svátosti, protože Kristus povýšil manželství věřících k důstojnosti pravé a vlastní svátosti. Je účinným znamením a pramenem, z něhož proudí zvláštní vnitřní milost, se kterou Kristus „přivedl přirozenou lásku k větší dokonalosti, když potvrdil nerozlučnou jednotu, jíž manželé sami posvětili“.

Věřící, kteří vyjadřují manželský souhlas, „si otevírají pokladnici svátostné milosti, odkud čerpají nadpřirozenou sílu potřebnou k věrnému a svatému plnění svých úkolů a povinností, a to s vytrvalostí až do smrti“.Pius XI, Encyklika Casti Connubii, I.

Svátost „nejenže zvyšuje princip nadpřirozeného života, tj. milost posvěcující, ale přidává k němu ještě další zvláštní dary, dispozice a zárodky milosti [...], aby manželé nejen dobře chápali, ale i důvěrně cítili, s pevným přesvědčením a rozhodnou vůlí si vážili a plnili to, co patří k manželskému stavu a jeho cílům a povinnostem; a k tomu jim konečně uděluje právo na přítomnou pomoc milosti, kdykoli ji potřebují k plnění povinností tohoto stavu“.

Člověk je však povolán ke spolupráci se svátostnou milostí, aby „vzácná semena milosti přinesla ovoce“. Manželé tak mohou nést břemena svého stavu a plnit své povinnosti a cítit se utěšeni, posvěceni a jakoby posvěceni mocí svátosti. Díky nesmazatelné ctnosti této svátosti nejsou věřící, kteří se jednou spojí svazkem manželství, nikdy zbaveni ani pomoci, ani svátostného pouta.

„Milost vlastní svátosti manželství je určena k tomu, aby zdokonalila lásku manželů, aby posílila jejich nerozlučitelnou jednotu.“Katechismus katolické církve (KKC), čl. 1641. Kristus „zůstává s nimi, dává jim sílu, aby ho následovali tím, že vezmou svůj kříž, aby po pádu vstali, aby si navzájem odpouštěli, aby nesli břemena jeden druhého, aby se podřizovali jeden druhému v bázni Kristově a aby se milovali nadpřirozenou, něžnou a plodnou láskou“.KKC, čl. 1642.

Katechismus katolické církve v čl. 1631 vysvětluje, že „[...] Manželství uvádí do ordo – řádu – církevního, vytváří práva a povinnosti v církvi, mezi manžely a vůči dětem“, tj. manželství uvádí manžele do svátostné jednoty všech křesťanských manželů v církvi.

Podle Velkého katechismu svatého Pia X. je manželství také smlouvou mezi manželi, protože zahrnuje stanovení práv a povinností vůči sobě navzájem a vůči potomkům. Tato přirozená smlouva je povýšena na důstojnost svátosti, čímž je manželům udělena svátostná milost, která udržuje a posiluje jejich přirozenou a svobodnou dispozici žít v souladu s právy a povinnostmi samotné smlouvy.

Dějiny manželství v katolické církvi Rané období

Manželství bylo ve starověku považováno za nezbytný přechod do dospělosti a v židovské víře bylo silně podporováno. Autor listu Židům prohlásil, že manželství má být mezi všemi v úctě, a první křesťané hájili svatost manželství proti gnostikům a antinomistům.

Současně někteří členové vznikajících křesťanských společenství začali celibát oceňovat výše než manželství a za vzor si brali Ježíše. Souviselo to s rozšířenou vírou o brzkém příchodu Božího království; a tedy s Ježíšovým nabádáním vyhýbat se pozemským svazkům. Apoštol Pavel ve svých listech také naznačoval upřednostňování celibátu, ale uznával, že ne všichni křesťané mají nutně schopnost takový život žít: „Nyní jako ústupek, ne jako příkaz, říkám toto. Přál bych si, aby všichni byli takoví, jako jsem já sám. Ale každý má svůj dar od Boha, jeden takový a druhý jiný. Svobodným a vdovám říkám, že je pro ně dobré zůstat svobodnými, jako jsem já. Pokud se však nedokážou ovládat, měli by se oženit. Neboť je lepší se oženit než hořet vášní.“ Toto učení naznačovalo, že manželství by měli využívat jen jako poslední možnost ti křesťané, pro které je příliš obtížné zachovávat určitou míru sebeovládání a zůstat čistí, protože nemají dar celibátu. Karen Armstrongová ve své knize Christianity's creation of the sex war in the west tvrdí, že raní křesťané do značné míry „přikládali rodině menší hodnotu“ a celibát a svobodu od rodinných vazeb považovali za vhodnější stav pro ty, kteří toho byli schopni. Nicméně toto tvrzení mírní jiní badatelé, kteří uvádějí, že Pavel by celibát nevnucoval o nic víc, než by trval na manželství. V tom, co si lidé instinktivně vybírají, se projevuje Boží dar. Považuje tedy za samozřejmé, že ženatí nejsou povoláni k celibátu.

Jak se církev jako instituce vyvíjela a přicházela do kontaktu s řeckým světem, posilovala myšlenku, kterou lze nalézt u spisovatelů, jako byli Platón a Aristotelés, že celibát v nesezdaném stavu je lepší a svatější než v manželství. Zároveň zpochybňovala některé převládající společenské normy, jako například kupování a prodávání žen do manželství, a hájila právo žen rozhodnout se zůstat svobodnými pannami pro Krista. Z příběhů spojených s mnoha panenskými mučednicemi v prvních staletích existence katolické církve je často zřejmé, že byly umučeny pro své odmítání manželství, nikoliv nutně jen pro svou víru v Krista.

Učení o nadřazenosti panenství nad manželstvím, které vyjádřil svatý Pavel, bylo ranou církví přijato, jak ukazuje Hermův Pastýř z 2. století. Justin Mučedník, píšící v polovině 2. století, se chlubil „mnoha muži a ženami ve věku šedesáti a sedmdesáti let, kteří jsou od dětství Kristovými učedníky a zachovávají se nezkažení“. Panenství chválil i Cyprián (asi 200–258) a další významné křesťanské osobnosti a představitelé. Philip Schaff připouští, že nelze popřít, že pozdější učení tridentského koncilu ze 16. století – „že je blaženější zůstat pannou nebo žít v celibátu než vstoupit do manželství“ – bylo názorem, který ovládal celou raně křesťanskou církev. Zároveň církev stále odrazovala každého, kdo by „odsuzoval manželství nebo si ošklivil a odsuzoval ženu, která je věřící a zbožná a spí s vlastním mužem, jako by nemohla vstoupit do [nebeského] království“.

Po většinu dějin katolické církve proto nebyl pro slavení manželství předepsán žádný specifický rituál – alespoň ne až do pozdního středověku: „Manželský slib nemusel být vyměněn v kostele, ani nebyla nutná přítomnost kněze. Snoubenci si mohli vyměnit souhlas kdekoli a kdykoli.“

Církevní otcové

Autor Markus si všímá tohoto vlivu na postoj raných křesťanů, zejména když po roce 400 zesílily křesťanské obavy ze sexuality: „Nadřazenost panenství a sexuální zdrženlivosti byla obecně považována za samozřejmost. Temný spodní proud nepřátelství vůči sexualitě a manželství se však prolínal s vlídnějším postojem k tělu. Postoje se rozcházely a hlavní proud křesťanství se nakazil výrazným proudem nedůvěry vůči tělesné existenci a sexualitě. Tato trvalá ,enkratická' tendence dostala silný impuls v debatách o křesťanské dokonalosti na konci čtvrtého a na počátku pátého století“.

Církevní otcové latinské či katolické církve sice neodsuzovali manželství, nicméně učili preferovat celibát a panenství.

Biskup Ignác Antiochijský, který psal kolem roku 110 biskupu Polykarpovi ze Smyrny, řekl: „Prospěšné je, aby muži i ženy, kteří uzavírají manželství, utvářeli svůj svazek se souhlasem biskupa, aby jejich manželství bylo podle Boha, a ne podle jejich vlastní žádostivosti.“