Za dva krejcary uhlí aneb Bigorneauova sebevražda (ve francouzském originále , zpravidla uváděno jen se zkráceným názvem Za dva krejcary uhlí / ) je jednoaktová opereta francouzského skladatele Léa Delibese na libreto Julese Moinauxe. Měla premiéru 9. února 1856 v pařížském divadle Théâtre des Folies-Nouvelles (nyní Théâtre Déjazet). Je to Delibesovo první uvedené hudebně-dramatické dílo.

Vznik a historie díla Léo Delibes studoval od dvanácti let na Pařížské konzervatoři, kde na něj největší vliv zanechal Adolphe Adam. Tíhl k divadlu a od roku 1855 pracoval jako korepetitor v pařížské operním divadle Théâtre-Lyrique. Téhož roku, v devatenácti letech, napsal svůj první hudebně-dramatický pokus. Libreto mu k němu poskytl dramatik a humorista Jules Moinaux (vl. jm. Joseph-Désiré Moineaux, 1815–1895), který právě slavil úspěchy s librety pro Jacquese Offenbacha – Pepito a především veleúspěšní Dva slepci – jakož i s vaudevillem na aktuální politické téma Východní otázka. Delibes, jako pravidelný účastník večírků u Offenbacha, Moinauxe znal a ve Dvou slepcích občas hrával němou úlohu kolemjdoucího.* Libreto Za dva krejcary uhlí vzniklo zpracováním epizody ze satirického románu Louise Reybauda Jérôme Paturot à la recherche d'une position sociale z roku 1843.

náhled|vlevo|Jules Moinaux, libretista operety Za dva krejcary uhlí Výsledek Delibes ukázal Adamovi, který ho v uvedení operty rozhodně podpořil. Podle přispěvatele listu Le Figaro píšícího pod pseudonymem G. Souvenance ho právě Adam doporučil svému příteli Louisi Huartovi (1813–1865), novináři-satirikovi, šéfredaktoru časopisu Le Charivari a v letech 1855–1859 řediteli divadla Théâtre des Follies-Nouvelles; podle hudebního historika Arthura Pougina naopak agenti divadla Folies-Nouvelles – které bylo jen přes ulici od Delibesova pracoviště, Théâtre-Lyrique – kdo Delibese oslovili první a dali mu Moinauxovo libreto. Jeho hvězdou byl excentrický komik a skladatel Hervé, považovaný za zakladatele žánru operety. Ten v uvedené operetě Za dva krejcary uhlí také hrál hlavní úlohu, potřeštěného zneuznaného básníka, kterému nahrávala mladá a pohledná debutantka Zélie Colinetová.Biojout, c. d., s. 13. Téma operety bylo dosti odvážné, totiž sebevražda – a to dobově rozšířeným způsobem otravou oxidem uhelnatým, takže obrat „za dva krejcary uhlí“ měl v obecném jazyce tuto konotaci – pojatá fraškovitým způsobem. Tomu odpovídalo i neobvyklé žánrové označení „“, což lze přeložit jako „operní udušení“. Je to krátké dílo, spíše delší scénka pro dvě osoby (později byla připsána třetí). Hudba má pět čísel: předehra, duet, píseň, romance a velká buffo árie pro Hervého. Při premiéře bylo Za dva krejcary uhlí kombinováno s pantomimou Le Bras noir, jež měla premiéru o den dříve, pak i s jinými kusy programu Folies-Nouvelles.

U obecenstva sklidila tato opereta „velký úspěch“ (podle časopisu Le Figaro) a dosáhla slušného počtu 23 repríz. Názory na dílo celkem se různily, zejména pokud jde o libreto; Jules Lovy v hudebním časopisu Le Ménéstrel ho označil bez podrobností za „velmi komickou scénku“, zato recenzent Revue et Gazette musicale de Paris mínil: „Předmět této buffonérie trpí tím, že není dosti nový, a jeho detaily, i když jim nechybí živost a verva, nestačí nahradit nedostatek zajímavosti.“ Hervé svým výbušným hereckým i pěveckým projevem dominoval jako obvykle, i když mu Théodore de Banville v časopisu Le Figaro vyčítal kostým: „Hervé myslí, že byl oděn jako mladý básník, a mýlí se. Ještě nikdy mladý básník nepotřel svou postavu dvěma litry tekuté běloby a nikdy nenosil takový účes s prameny přidrženými vlásenkami, který činí pohlaví neurčitým.“ Nejednotnost panovala i o výkonu Zélie Colinetové: zatímco Taxile Delord v Le Charivari (listu vydávaného majitelem Folies-Nouvelles) ji přirovnával ke slavné Virginie Déjazetové a Jules Lovy v Le Ménéstrel jí přiřknul „upřímnou veselost, výtečný naturel a svěží hlas, který by si nezadal ani v operním divadle“, kritik Revue et Gazette musicale tvrdil, že „dobře vystihla ohnivost svéhlavé a poživačné grizety, ale k tomu, aby se stala zpěvačkou, ji ještě čeká hodně práce“.

Delibesova „partiturka“ se v recenzích dočkala uměřené chvály jako první pokus nadějného mladého skladatele; recenzentům neušel vzor Adolpha Adama. Blíže ji charakterizoval Banville v Le Figaro: „je živá, hbitá, nápaditá a duchaplná a obdivuhodně se přizpůsobuje šťastným komickým situacím tohoto kousku“. Především však zaujala Jacquese Offenbacha, který přivedl Delibese do svého Théâtre des Bouffes-Parisiens, kde našla Delibesova jevištní tvorba dlouhodobé působiště, byť v Offenbachově stínu.

Libreto ani hudba této operety nebyly vydány a patrně se nedochovaly.

Osoby a první obsazení náhled|Hervé (Florimond Ronger), představitel básníka Bigorneaua v operetě Za dva krejcary uhlí osoba hlasový obor premiéra (9. února 1856)Bigorneau, básník tenor Hervé (vl. jm. Florimond Ronger)Paméla soprán Zélie Honorine Colinet[Narcisse] mluvená role Charltonn

Děj operety Mladý básník Tartempion Bigorneau je zneuznaný génius: je průkopníkem nejmodernější poezie, přísně jednoslabičné, avšak ani divadelní výbory, ani široké publikum jeho výtvory neoceňují. Živoří tedy v podkroví spolu se svým andělem, dovádivou grizetou jménem Paméla: jeho kabát má díry v loktech, jeho kalhoty na kolenou a jeho střevíce všude. Poslední kapkou do kalicha jeho neúspěchů je odmítnutí jeho jednoslabičné veršované tragédie Titans ze strany Comédie-Française. Bigorneau se rozhoduje ukončit svou pozemskou existenci a odejít do lepšího světa; a protože s ním jeho milá sdílí kamna, sdílí s ním i přípravy na smrt. S rozkoší vdechují plyn, který v jich vyvolává bláznivé vidiny. Pak ale okno mansardy rozbije kámen obalený dopisem se zprávou, že Bigorneau se stal jediným dědicem bohužel k pravému umění zcela hluchého, ale hlavně zcela mrtvého strýce. Bigorneau a Paméla rychle větrají a radují se.

Reference

Literatura

Kategorie:Opery a operety Léa Delibese Kategorie:Operety Kategorie:Opery ve francouzštině Kategorie:Opery z roku 1856 Kategorie:Opery poprvé uvedené v Paříži