Ptolemaios XIII. Theos Filopatór (Πτολεμαῖος Θεός Φιλοπάτωρ) byl po smrti svého otce Ptolemais XII. faraonem v letech 51-47. Na trůn nastoupil ve svých 11 letech a jeho spoluvládkyní byla sestra Kleopatra VII., které tehdy bylo jen 18 let. Jistou roli v tom sehrál regent Pothinius Získal kontrolu nad Alexandrií, tehdejším hlavním městem Egypta, a nechal na jaře 48 př. n. l. vypudit Kleopatru z města, nezletilého Theose Filopatora, který se ovšem obával většího vlivu Kleopatry na bratra.
Historický vývoj náhled|vlevo|250px| Historická mapa Egypt ~30 př. n. l. , ptolemáiovské a římské období náhled|vlevo|250px|Ptolemaius před bohyní Isis Usirem chrám Dendera Vzhledem k Ptolemaiově věku byl za něj jmenován regent, eunuch Pothinus. Pothinus a někteří další soudní úředníci – především Achillas, generál a Theodotos, Ptolemaiův učitel – vytvořili s mladým Ptolemaiem úzce propojenou skupinu. V roce 48 př. n. l. se tato skupina snažila sesadit Kleopatru, protože se bála jejích ambicí o podíl na vládě. Vláda tedy již od počátku vedla ke sporům o vlastní podíl na moci. Vyhnání Kleopatry 48 př. n. l. vyvolalo otevřenou občanskou válku, která skončila přímou římskou intervencí Egypta. S podporou arabských spojenců bylo obléháno egyptské pohraniční město Pelusium. Mezitím Ptolemaiův římský patron Gnaeus Pompeius Magnus, jehož vojsko bylo rozhodně poraženo silami Julia Caesara v bitvě u Pharsalu, Pompeius pak vyhledal útočiště v Pelusiu.Aby se ucházel o přízeň římského vítěze Caesara, poradci 15letého krále nechali nalákat Pompeia do léčky k přepravě lodí ke králi, nicméně byl zde úkladně zavražděn (48 př. n. l.). To uvolnilo cestu Caesara do Alexandrie. Ptolemaios i Kleopatra byli předvedeni do Caesarova tábora a byli nuceni přijmout formální usmíření. Tato dohoda však nepřinesla občanský mír. Vzhledem k tomu, že Caesar měl ve své péči legitimního vládce Egypta, ovšem Pothinus a další na dvoře Alexandrie bojovali za jeho sestru Arsinoë a obléhali Alexandrii. Arsinoë se však nepohodla s vůdci egyptských sil, nechala zavraždit schopného generála Achillase, aby před Caesarem podpořila své mocenské ambice. Caesar věřil, že pro jeho pověst bude lepší porazit Ptolemaia než Arsinoë a využil příležitosti poněkud se zastavit a čekat na posily. Sám Caesar vzpomíná, že Ptolemaios plakal, když mu bylo řečeno, že ho musí opustit. Ale mladý faraon se nevzdal, okamžitě obnovil válečné úsilí, dokonce i se svými dvěma nejprominentnějšími rádci – Pothinusem a Achillasem. Nedlouho poté Caesar konečně přivítal posily, čímž skončila jeho dlouhá početní nevýhoda. To ve spojení s Ptolemaiovou taktickou nezkušeností – a ztrátou jeho hlavních poradců a vojenských stratégů – proti Caesarově taktické prozíravosti mělo být nakonec faraonovým pádem. Po sérii bitev Caesar vmanévroval Ptolemaia XIII. do bitvy na Nilu, porazil jeho síly a donutil ho uprchnout. Bylo to počátkem roku 47 př. n. l. co se Ptolemaios XIII. Theos Phliopator utopil v Nilu ve snaze uniknout vítěznému Caesarovi. Bylo mu pouhých 15 let. Caesar měl nyní úplnou kontrolu nad Egyptem a na trůn znovu dosadil Kleopatru VII., která se stala spoluvládkyní se svým ještě mladším (13 let) bratrem, Ptolemaiem XIV. Caesar se stal vládcem, a diktoval budoucnost Egypta. Jeho sestra Kleopatra VII. s podporou Caesara se ujala trůnu jako poslední egyptská královna.
Epilog Historie krátkého života Theose Filopatóra, která byla plná zvratů v období úpadku vládnoucího rodu Ptolemaiovců, kdy již v několika předchozích generacích počínajíc od vlády Ptolemaiose_IV._Filopatóra na trůn nastoupili faraonové neschopní nebo ještě v dětském věku, kdy jejich chování ovlivňovala, například regentka matka, nebo skupiny vlivných členů vládních struktur, vlastníků půdy a v neposlední řadě i etnická nevraživost mezi rodilými Egypťany a zbohatlými Řeky, převážně ovládajícím hospodářské činnosti v Dolním Egyptě, především pak v Alexandrii. Z vnějších teritorií to byla trvale expanzivní politika Římské republiky, která se ovšem také potýkaly s řadou vnitřcích mocenských problémů. To vše se odehrávalo v letech od 4. století, kdy posledním suverénním egyptským faraonem byl Nachthareheb v 30. dynastii až do úmrtí poslední královny Egyptu Kleopoatry VII., v 30 př. n. l. sebevražda 30. září 30 př. n. l.Egypt se stal pro Řím výnosnou provincií, který se neomezoval pouze na jeho zemědělství a bohatstvím nerostných suroviny. Díky jedinečnému přístupu ke Středozemnímu a Rudému moři tato země hrála klíčovou roli v římském obchodu – zejména obchodu s Indií, zdrojem orientálního přepychu. Strategická poloha Egypta, na křižovatce spojujících trasy Arábie, Asie, Afriky a Evropy byly hlavním důvodem její prosperity jako nezávislý národ. Stejná geografická výhoda nyní zajistila egyptské podrobení posloupností cizích říší. Řím, Byzanc a Persie, Chalífové, Osmané a ostatně i Britové – všichni pohlíželi na Egypt jako na zdroj bohatství a obchodní centrum. náhled|700px|střed|Kleopatra VII. před bohyněmi Hathor a Anuket; kartuše "Kleopatra, božská, otce milující"
Poznámky
Reference
Literatura Sally L.D.Katary, Land Tenure (To the endof the Ptolemaic Period, UAE, 2012 Karl Lepsius, Der Ägyptische Dankmäler für die Kentnissen Der Ptolemäergesichte, Königlichen Akademie der Wissenschaften, 1853 Artur Ecstain, Mediterranean Anarchy, Interstate War, and the Rise of Rome, 2006, J.G.Manning, Networks, Hierarchies, and Markets in the Ptolemaic Economy, Oxford Scholarship, 2011, ISBN 978 0199587926 Westropp Hodder, Handbook of Archeology.Egyptian.Greek- Etruscan-Roman, London 1867
Související články Ptolemaios VIII. Euergetés II. Ptolemaios XII. Neos Dionýsos Ptolemaios XIV. Theos Filopatór II. Kleopatra VII.
Externí odkazy
Kategorie:Ptolemaiovci Kategorie:Egyptští panovníci Kategorie:Muži