Pimen (světským jménem: Sergej Michajlovič Izvekov; 23. července 1910, Kobylino – 3. května 1990, Moskva) byl biskup Ruské pravoslavné církve a patriarcha moskevský a celé Rusi.
Život
Dětství Narodil se 23. července 1910 ve vesnici Kobylino, často se však mylně uvádí Bogorodsk (dnes Noginsk). Jeho otec byl Michail Karpovič Izvekov, který se narodil roku 1867 a pracoval jako mechanik v továrně Arsenije Abramoviče Morozova v obci Gluchovo v předměstí Bogorodsku (dnes součást Noginsku). Matka Pelageja Afanasjevna byla věřící žena. Pokřtěn byl 28. července v chrámu Svaté Trojice v Gluchově. Novorozeně dítě dostalo jméno na počest svatého Sergija Radoněžského, kmotrou byla jeho starší sestra Maria. Matka budoucího patriarchy podnikala pouze do monastýrů a brala s sebou i svého syna, zvláště často navštěvovali Trojicko-sergijevskou lávru.
Studiu ve škole předcházely soukromé hodiny protojereje Vladimira Borisova z Bogorodsku a jeho ženy Anny Andrejevny, kteří byli přáteli y rodinou Izvekových. Sergej Izvekov navštěvoval rok šestou skupinu Istomkinské školy prvního stupně. Roku 1924 byl ihned přijat do třetí skupiny tehdy nejlepší městské střední školy V. G. Korolenka. Tato škola byla bývalým gymnáziem, kde vyučovali původní učitele. Škola si udržela struktura gymnázia. Pokud jde o studijní výsledky, vždy patřil mezi nejlepší studenty. Mladého Sergeje velmi fascinovali humanitní a technické předměty. Po vyučování navštěvoval několik školních kroužků.
Mimo školu zpíval v kliros a byl hypodiakon bogorodských biskupů Nikanora (Kudrjavceva), Platona (Rudněva) a také Serafima (Siličeva), který byl v důchodu v Bogorodsku. Roku 1923 byl pozván do sboru soboru Zjevení Páně v Bogorodsku. Zpěv ve sboru byl spojen se seriózním teoretickým studiem. Sergej udělal velký pokrok pod vedením profesora Alexandra Voroncova a jeho asistenta Jevgenije Ďagileva. Poté, co si osvojil umění vokálu a regentství, si brzy vyzkoušel vedení sboru svých vrstevníků při poutích do posvátných míst středního Ruska. V létě 1925 po úspěšném složení zkoušek na střední škole V. G. Korolenka odešel do Sarova. Jeden ze starců jej vyprovodil a požehnal mu aby odjel do Moskvy.
Služba v Moskvě Po příjezdu do Moskvy na svátek Vladimirské ikony Matky Boží se Sergej ocitá ve Sretěnském monastýru, kde jej jeho přítel Michail Jefimovič Gubonin seznámil s představeným monastýru biskupem Borisem (Rukinem). Dne 4. prosince téhož roku byl v monastýru biskupem Borisem (Rukinem) postřižen na rjasofora se jménem Platon. Zde začal plnit své povinnosti a pomáhat představenému.
Monach Platon nechtěl po vzniku Grigorijanského schizmatu zůstat v monastýru, jehož jedním z vůdců byl biskup Boris (Rukin). Na pozvání biskupa Daniila (Troického) začal vykonávat funkci představeného chrámů Proměnění Páně v Puškarjách, který se nacházel nedaleko od monastýru. Roku 1926 začal vést sbor chrámu svatých Flora a Lavra u Řeznických vrat naproti poště a poté v chrámu svatého Maxima Vyznavače v ulici Varvarka. Stejného roku byl pozván aby vedl sbor v chrámu svatého Pimena Velikého, kde sloužil až do roku 1932. Koncem 20. a začátkem 30. let našel spolu s dalšími duchovními kteří neměli vlastní obydlí nocleh v Metropolitním domě, oficiální residenci metropolity Sergije (Stragorodského).
Schopný regent (sbormistr) získal autoritu v očích farníků a v očích představeného Nikolaje Bažanova, v jehož rodině se monach Platon stal častým a vítaným hostem. Během těchto domácích rozhovorů byly vzneseny různé otázky, včetně nadcházejících mnišských slibů. Představený poradil Platonovi, aby přijal jméno Pimen a jeho nebeskou přímluvu. Na příkaz arcibiskupa a administrátora moskevské eparchie Filippa (Gumilevského) do neuzavřené Poustevny svatého Paraklita, skity Trojicko-sergijevské lávry, kde 4. října 1927 kde ve věku 17 let složil své mnišské sliby. Igumen Paisij a jeromonach Agafodor (Lazarev) který provedl postřih, ho pojmenovali jménem Pimen, na počest svatého Pimena Velikého.
Před svým svěcením na jerodiákona složil zkoušky pro kurz teologické školy. Dne 16. července 1930 byl arcibiskupem Filippem (Gumilevským) rukopoložen na jerodiakona a 12. ledna 1931 byl v sobotu Zjevení Páně v Dorogomilově rukopoložen na jeromonacha.
Zatčení, věznění a vojenská služba V noci z 15. na 16. dubna 1932 byl Pimen poprvé zatčen. Spadl pod masové zatýkání duchovních, prováděné za účelem odstranění ilegálních monastýrních komunit. V případě „církevně-monarchistické organizace“ bylo obviněno 71 osob. Jeromonach Pimen byl tedy obviněn z toho, že „mluvil o obnovení monarchie“, vedl „protisovětskou agitaci“ spolu s diakonem Sergijem Turikovem a doma prováděl bohoslužby. Dne 4. května 1932 bylo rozhodnutím Státního politického ředitelství propuštěno 19 lidí včetně Pimena.
V říjnu 1932 byl povolán do Rudé armády, kde sloužil v 55. oddílu transportu koní ve městě Lepel Vitebské oblasti, kde sloužil až do prosince 1934. Během služby získal vzdělání zdravotníka a veterináře, které mu pomohlo k přežití v táborovém vězení a během válečných let.
Na konci roku 1934 se vrátil do služby v sobotu Zjevení Páně v Dorogomilově. V letech 1936-1936 byl regentem sboru tohoto chrámu. Občas řídil sbor ve svém rodném Pimenovském chrámu.
Začátkem roku 1937 došlo k hromadnému zatýkání duchovních a Pimen byl zatčen znovu. Na zvláštním zasedání NKVD byl odsouzen k nuceným pracím na stavbě Kanálu Moskva-Volha. Poté byl poslán do pracovního tábora Dmitrovlag v dnešním městě Chimki, kde pracoval jako veterinář. V lednu 1938 byl a dokončením stavby zlikvidován tábor a 55 000 vězňů ze 177 000 bylo propuštěno. Někteří vězni včetně Pimena byly posláni do Uzbecké sovětské socialistické republiky.
V Uzbecké republice žil ve městě Andižan, kde se počátkem roku 1939 stal sanitárním inspektorem veřejného stravování. Začátkem srpna 1939 byl jmenován vedoucím oblastního domu zdravotní výchovy Zdravotního odboru Ferganské oblasti v Andižanu, kde působil až do července 1940. V srpnu 1939 navštívil Moskvu na konferenci pracovníků ve zdravotnictví.
V létě 1940 nastoupil na fakultu ruského jazyka a literatury Andižanského večerního pedagogického institutu (dnes Andižanská státní univerzita). Dne 25. října 1949 byl jmenován učitelem a vedoucím učitelem Andižanské školy № 1. Po úspěšném složení zkoušek pro první ročník ústavu a přestupu do druhého ročníku byl od 1. července propuštěn na svobodu. Po vypuknutí Velké vlastenecké války byl 10. srpna 1941 povolán do Rudé armády.
K rychlému přidělení důstojnické hodnosti přispěla vojenská specializace obdržená před válkou, stejně jako smrt řadových důstojníků v prvních měsících války. Několikaměsíční výcvik na pěchotní škole skončil začátkem roku 1942 přidělením v hodnosti mladšího velitele čety. Dne 18. ledna 1942 byl rozkazem č. 0105 jmenován velitelem kulometné čety, součásti 462. střelecké divize, nebyl však ihned poslán na frontu. Dne 20. března 1942 byl jmenován asistentem náčelníka štábu 519. pěšího pluku, který byl v záloze. V květnu 1942 začal jeho pluk bojovat v Jižním frontu. Dne 12. května začala protiofenzíva. Sovětské jednotky byly obklíčeny nacisty a byly zničeny či zajaty. Z obklíčení se dostalo jen 22 000 vojáků. Dne 28. července 1942 byl Jižní front rozpuštěn a jeho zbývající jednotky byly převedeny na Severokavkazský front.
Dne 29. července 1942 byl raněn. Téměř čtyřměsíční léčba ve vojenské nemocnici č. 292 přinesla výsledky. Dne 26. listopadu 1942 byl jmenován zástupcem velitele roty 702. střeleckého pluku, který byl v záloze. Dne 23. února 1943 odjel pluk v rámci 213. pěší divize na frontu. Dne 4. března 1943 začala Charkovská obranná operace. Dne 13. března 1943 se pluk stal součástí 7. gardové armády. Dne 16. dubna 1943 byl opět zraněn. Poté, ve stejném roce byl jmenován pobočníkem velitele divize 7. gardové armády generálmajora F. I. Ševčenka.
Dne 28. června 1943 byl prohlášen za ztraceného. Ve skutečnosti byl poslán do nemocnice v Moskvě, kde byl po zranění ošetřen. Podle záznamů byl po ošetření propuštěn z armády. Dne 29. listopadu 1944 byl zadržen policií v Moskvě a převezen na 9. policejní oddělení města Moskvy k identifikaci. Zadržení bylo provedeno jelikož neměl potřebné doklady. V té době žil na Suščjovském Valu se dvěma mniškami. Byl obviněn ze „skrývání se před odpovědností pod rouškou duchovního náboženského kultu“. Dne 15. ledna 1945 vydal vojenský tribunál rozhodnutí o trestu desíti let v nápravném pracovním táboře bez ztráty práv a konfiskace majetku. Byly mu také odebrány jeho vojenské hodnosti.
Dne 4. března 1945 byl odvezen do pracovního tábora Vorkuta-Pečora. Podmínky tohoto tábora byly mnohem přísnější než v Dmitlagu. V táboře působil jako lékařský instruktor. Dne 18. září 1945 byl na základě výnosu Prezidia branné moci SSSR ze dne 7. června 1945 propuštěn na základě amnestie pro účastníky války.
Kněžská služba v poválečných letech V táboře začal pociťovat silné bolesti páteře. Od září 1945 do února 1946 se léčil v Moskevském oblastním tuberkulózním ústavu pro spinální tuberkulózu. Jeromonach Pimen jako bývalý vězeň neměl právo bydlet v Moskvě a tak odešel do Muromu, kam ho povolal igumen Serafim (Krutěn), který se tam usadil v roce 1945 a kterého dobře znal ze Sretěnského monastýru. Dne 20. března 1936 byl biskupem vladimirským a suzdalským Onisimem (Festinatovem) jmenován knězem soboru Zvěstování v bývalém monastýru Zvěstování v Muromu. Sobor se na dlouhá léta stal jediným otevřeným chrámem ve městě. Jeromonach Pimen se snažil sloužit co nejčastěji.
O velkých svátcích a některých nedělích musel sloužit bohoslužbu kvůli velkému počtu věřících na pozemku před chrámem. S farníky mluvil upřímně a srozumitelně. V chrámovém sboru zpívaly mnišky že zavřeného Divejevského monastýru. Mnišky si na svou stravu vydělávali výrobou miter, chrámového náčiní, malováním ikon či šitím biskupských rouch. Tomuto řemeslu učily také jeromonacha Pimena. Několik sester Divejevského monastýru bylo Pimenem postřiženo na monašky. Pimen vždy na svůj pobyt v Muromu vzpomínal s velkou vřelostí.
V srpnu 1946 se přestěhoval do Oděsy, kde se stal jedním z nejbližších biskupa Sergije (Larina). Nejprve ho biskup jmenoval představeným chrámu svatých Viktora a Vissariona, poté pokladníkem Iljinského monastýru, asistentem a blahočinným monastýrů oděsské eparchie. Následně se stal profesorem Oděsského duchovního semináře. Na žádost biskupa Sergia mu patriarcha Alexij I. udělil o Velikonocích roku 1947 hodnost igumena a kříž s dekoracemi.
Začátkem roku 1947 několik měsíců na žádost rjazaňského biskupa Ieronima (Zacharova) sloužil jako ključar Borisoglebského soboru v Rjazani.
V prosinci roku 1947 se odstěhoval do Rostova na Donu, kam byl dne 30. října 1947 biskup Sergij (Larin) jako rostovský biskup jmenován. Začal bydlet v biskupském domě spolu s biskupem. Dne 2. prosince 1947 byl dekretem biskupa Sergije jmenován sekretářem Rostovské eparchiální správy. Dne 9. března 1948 byl jmenován ključarem soboru Narození Přesvaté Bohorodice. Dne 26. června téhož roku se stal členem Eparchiální rady rostovské eparchie.
Dne 12. srpna 1949 se stal představeným Pskovo-Pečerského monastýru. Na konci roku převzal své povinnosti představeného z rukou biskupa Vladimira (Kobce). Dne 13. dubna 1950 byl leningradským metropolitou Grigorijem (Čukovem) povýšen na archimandritu. Pod vedením archimandrity Pimena proběhly restaurátorské a opravárenské práce v chrámech a monastýru jako např. v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice.
Pro skupinu Setuků, kteří často navštěvovali jeho a další bohoslužby, rozhodl provést malou část bohoslužby v estonštině.
V lednu 1954 byl jmenován představeným Trojicko-sergijevské lávry.
Biskupská služba Dne 4. listopadu 1957 se Svatý synod rozhodl archimandritu Pimena jmenovat biskupem baltským a vikářem chersonské eparchie.