vpravo|náhled|upright|Taras Ševčenko, básník a folklorista, největší osobnost ukrajinského romantismu
Ukrajinská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána Ukrajinci nebo v ukrajinštině. K nejstarším ukrajinským památkám patří lidové písně, heroické byliny a kronikářská, náboženská a epická tvorba Kyjevské Rusi v období středověku; v tomto období splývají počátky ukrajinské a ruské literatury. Po rozpadu kyjevské Rusi ve 13. století byla tato tradice přerušena. Až do konce 18. století vznikaly na území Ukrajiny texty především latinské, ruské, polské nebo staroslověnské – západní část území byla ovlivňována Polskem (později Rakouskem), východní část území Moskevským velkoknížectvím (později Ruskem). Prvním významným dílem napsaným v ukrajinštině se stala až roku 1798 satirická Enejida (Aeneida) Ivana Kotljarevského.
19. století je v ukrajinské literatuře, podobně jako v ostatních evropských literaturách, charakterizovatelné postupným přechodem od romantismu přes realismus až k moderně. Romantismus, který literaturu ovládal v první polovině století, reprezentuje především básník Taras Ševčenko. Realistické období, do nějž spadá například Ivan Nečuj-Levyckyj, bylo poznamenáno četnými carskými zákazy publikace v ukrajinštině. Přelom 19. a 20. století pak ovlivnil především kritik Ivan Franko a dramatička Lesja Ukrajinka. Po revolučních časech let 1917 až 1921 přišla 20. léta, která jsou v ukrajinské literatuře vnímána jako éra rozkvětu a obrození – k vlivným autorům patřil symbolista Pavlo Tyčyna a myslitel a spisovatel Mykola Chvyljovyj, který prosazoval přijímání západních kulturních vlivů.Katchanovski, Kohut, Nebesio, Yurkevich (2013), s. 326–328.
Ve 30. letech byla v rámci stalinských čistek většina ukrajinských literátů zavražděna nebo umístěna do gulagů a tvorba se podřídila režimnímu diktátu a preferování standardizovaného socialistického realismu. Po krátkém uvolnění na konci 50. a počátku 60. let, kdy publikoval například scenárista Olexandr Dovženko, režim znovu utáhl šrouby a došlo k novému zakazování a věznění. Teprve politika glasnosti ve druhé polovině 80. let znamenala možnost rozvoje různorodější literatury a omezení cenzury. Obrat ke svobodnějšímu literárnímu prostředí byl dovršen po rozpadu Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny, kdy se generace autorů vrhla na dosud tabuizovaná témata a postmoderní přístupy. V 90. letech pak slavil úspěch zejména Jurij Andruchovyč.Katchanovski, Kohut, Nebesio, Yurkevich (2013), s. 328–329.
Historie
Počátky
vpravo|náhled|upright|Synopsis z počátku 18. století, pojednávající o původu Kozáků
Počátky ukrajinské literatury lze hledat v předkřesťanských písních a středověkých hrdinských bylinách, které se na území dnešní Ukrajiny zpívaly až do 16. století. V průběhu raného novověku je na pozici nejoblíbenějšího epického žánru postupně nahradily kozácké dumy. Písemnictví v tomto období splývá s nejstarší epochou ruské literatury, vzhledem k tomu, že centrum východoevropské moci a kultury se nacházelo v Kyjevské Rusi, a jmenovat je možné především staroslověnské náboženské texty, kázání, sporné Slovo o pluku Igorově či kroniky (jako Nestorova Povesť vremennych let či Haličsko-volyňský letopis).Katchanovski, Kohut, Nebesio, Yurkevich (2013), s. 324.
Středním obdobím staré ukrajinské literatury je období kozácké, následující po zničení Kyjevské Rusi Zlatou hordou ve 13. století. Tuto éru lze charakterizovat zvyšováním západního vlivu, především v souvislosti s rostoucím vlivem Polsko-litevské unie, která ovládala část ukrajinského území, a později též nástupem knihtisku – první raněnovověká tiskárna byla zřízena roku 1574 ve Lvově, další pak rychle následovaly. Výrazné reakce vyvolala Brestlitevská unie (1596), která část původně pravoslavného obyvatelstva podřídila katolické církvi, a byla proto literárními texty jak obhajována, tak ostře kritizována. K významným osobnostem polemické literatury patřil metropolita Hipatij Potij, obhájce Unie, a Ivan Vyšenskyj (asi 1550–1620), příznivce pravoslaví a východního asketismu. Dobovou historiografii reprezentují kozácké kroniky, mezi nimi syntetizující práce Synopsis. Dějepisecká tradice pak kvetla i nadále a patří k ní například díla Hryhorije Hrabjanky (1686–1737/1738); tyto texty později silně ovlivnily ukrajinské romantiky.Katchanovski, Kohut, Nebesio, Yurkevich (2013), s. 324–325.
vlevo|náhled|upright|Hryhorij Skovoroda, básník a filosof ukrajinského baroka
17. a 18. století se, podobně jako ve zbytku střední a východní Evropy, vyznačovalo přijetím a rozpracováváním barokních myšlenek a motivů. Poezie, kterou psali Kasijan Sakovyč (1578–1647) nebo Ivan Velyčkovskyj (zemřel 1726), i drama, mezi jehož představitele patřil Teofan Prokopovyč (1681–1736), stále věnovaly největší pozornost náboženství. Za největší osobnost ukrajinského baroka je nicméně považován Hryhorij Skovoroda (1722–1794), učenec, filosof a básník, známý kromě jiných děl pro svůj Sad božestvennych pesnej (Sad nábožných písní, vycházel v letech 1753–1785). V ukrajinštině se psalo spíše zřídka, obvyklejší byla latina, ruština, polština, či dokonce staroslověnština.Katchanovski, Kohut, Nebesio, Yurkevich (2013), s. 325.
Zrození moderní literatury a 19. století
vpravo|náhled|upright|Ivan Kotljarevskyj, autor eposu Enejida (1798), zakladatelského díla moderní ukrajinské literatury
Zakladatelem novodobé literatury psané již v ukrajinštině byl Ivan Kotljarevskyj (1769–1838), autor epické básně Enejida (v českém překladu též Aeneida, Енеїда, 1798). V ní římský zakladatelský mýtus (vyprávění o Aeneovi) přenesl na dobový ukrajinský venkov, aktualizoval narážkami na místní reálie a doplnil obrazy burlesknosti a směšné poživačnosti v jídle i milostných vztazích. Groteskním laděním a výsměchem milovníkům latiny z dob kyjevského baroka pak udal tón většině následujícího ukrajinského písemnictví. Opačný pól reprezentuje vážný a patetický básník Taras Ševčenko (1814–1861), jenž představil ve své tvorbě Ukrajinu jako symbol svobody, omezované ze strany „Moskalů“ (Velkorusů). Skutečnost, že na počátku moderní ukrajinské literatury nestojí vážný a patetický národní epos (jako homérské eposy, skutečná římská Aeneis či česká Slávy dcera), nýbrž epos výsměšný, pociťovali někteří intelektuálové a myslitelé (mezi nimi především Dmytro Čyževskyj, autor nejvlivnějších dějin ukrajinské literatury) jako nedostatek a anomálii, jiní autoři (jako Martin C. Putna) naopak jako mimořádnou přednost.
Přestože je Ševčenko největším a nejvlivnějším z ukrajinských romantiků a autorem vlivných básní a historických poém jako Hajdamakové (1841), literární romantismus se rozvíjel hned ve třech velkých centrech. Charkovský romantismus vedl Ševčenko a byl ovlivněn především etnografickými výzkumy a prací s lidovými pověstmi. K významným básníkům patřili dále Levko Borovykovskyj (1806–1889) a Amvrosij Metlynskyj (1814–1870). Na západě Ukrajiny se na konci 30. let devatenáctého století zrodila Ruská trojice, původně skupina lvovských seminaristů vedená Markijanem Šaškevyčem (1811–1843). Skupina začala svou dráhu významnou sbírkou Rusalka Dnistrovaja (Rusalka dněstrovská, 1837). Třetím důležitým místem je pak Kyjev, kde v průběhu 40. let vzniklo romantické Cyrilometodějské bratrstvo, jež kulturní snahy spojovalo s politickými snahami o směřování k demokracii a větší míře politické a společenské svobody.Katchanovski, Kohut, Nebesio, Yurkevich (2013), s. 326.
Skutečnost, že velká část ukrajinského území byla součástí ruského impéria, vedla k tomu, že část ukrajinských tvůrců přijala dvojí identitu, často spojenou s působením v Petrohradě a vnímáním ukrajinskosti jako dílčí kultury v mezích širší slovanské říše. V rámci ruské literatury se pak hovoří o „ukrajinské škole“, tedy tvorbě poruštěných ukrajinských spisovatelů jako Vasilij Narežnyj, Vasilij Kapnist, Orest Somov (pseudonym Porfirij Bajskyj), Aleksej Perovskyj (pseudonym Antonij Pogorelskyj), a především Nikolaj Vasiljevič Gogol. Poslední jmenovaný zpracovával témata své rodné země ve sbírkách fantastických povídek Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832) a navazující sbírce Mirgorod (1835). K ukrajinské škole se však počítají i etničtí Rusové, kteří zpracovávali ukrajinské náměty, například Kondratij Rylejev. V polském písemnictví se ukrajinskou kulturou a historií nechali inspirovat i četní významní autoři: Juliusz Słowacki, Antoni Malczewski, Józef Bogdan Zaleski a Seweryn Goszczyński a jiní.
vlevo|náhled|upright|Nikolaj Vasiljevič Gogol pocházel z východní Ukrajiny a stal se reprezentantem „ukrajinské školy“ v ruské literatuře
Rovněž prostředí českého národního obrození jevilo o ukrajinskou kulturu, vnímanou jako dědičku starých slovanských tradic, určitý zájem, byť méně hluboký než o díla většiny jiných slovanských jazyků. Ke sblížení došlo především prostřednictvím generace charkovských romantiků a Ševčenka. Styky s českou kulturou pěstoval především ruský folklorista Izmail Srezněvskij, jenž se ve svém „charkovském období“ ponořil do studia ukrajinských lidových a národních písní. Ukrajinský folklor pak sehrál klíčovou úlohu – společně s folklorem jihoslovanským – v tvorbě českých obrozenských etnografů, sběratelů a básníků, jako byli Václav Hanka, Karel Jaromír Erben či Ladislav Čelakovský.
vpravo|náhled|upright|Mychajlo Staryckyj, dramatik období realismu, na známce z roku 2020
Od 60. let devatenáctého století se zájem autorů i čtenářů začal obracet k realistickému psaní. Nově se proto rozvíjela především próza, k typickým dílům patří Kajdaševa simja (Kajdašova rodina, 1879), zachycující prostý život rolníků, či Chmary (Mraky, 1908), popisující svět městské inteligence; oba jmenované romány napsal Ivan Nečuj-Levyckyj (1838–1918). Literární rozkvět byl však stále silněji brzděn cenzurou carského režimu; od 60. let se začaly množit zákony, které omezovaly či zcela zakazovaly publikaci děl v ukrajinštině. Tato skutečnost vedla k přesunu talentovaných tvůrců do oblasti dramatu (kde se prosadil především Mychajlo Staryckyj, 1840–1904) a mimo území Ruské říše, do oblasti Haliče, které v tomto období patřila pod Rakousko-Uhersko, kde se postupně prosadil především spisovatel a kritik Ivan Franko (1856–1916).Katchanovski, Kohut, Nebesio, Yurkevich (2013), s. 326–327. Neutěšená politická situace vedla k širokým debatám o roli ukrajinštiny a ukrajinské literatury. K nejvýraznějším osobnostem veřejného života patřil Mykola Kostomarov (1817–1885), který sice podporoval kulturní a osvětové snahy, avšak doporučoval, aby „maloruský jazyk“ zůstal malým, venkovským a praktickým a aby se nesnažil marně vyrovnat jazykům s dlouhodobě rozvinutou literaturou a vědou. Úplné politické a kulturní osamostatnění od ruského vlivu nebylo v tomto období vnímáno ani nejoptimističtějšími mysliteli jako dosažitelný cíl.
V 90. letech devatenáctého století se realismus začal vyčerpávat a o jeho místo jakožto vedoucího literárního směru se postupně začaly ucházet různé varianty literárního modernismu – Mychajlo Kocjubynskyj (1864–1913) a Vasyl Stefanik (1871–1936) uvedli na scénu impresionismus, ke psychologii se obrátil Volodymyr Vynnyčenko (1880–1951) a dekadenci spolu se symbolismem reprezentovala haličská skupina Moloda muza (Mladá múza) a kyjevský časopis Ukrajinska chata. Olha Kobyljanska (1863–1942) a Hnat Chotkevyč (1877–1938) pak zpracovávali v novoromantickém duchu ženskou otázku. Závažným politicko-kulturním zlomem se stal revoluční rok 1905, po kterém tlak carské cenzury zeslábl.
Počátek 20. století